Jsem úplně obyčejná holka, která našla hodně porozumění u němé tváře. Tak jako někoho baví hrát si s panenkami, bavilo mě si hrát na koníčky. V mých 3 letech mě nakopl kůň a od té doby je ze mě blázen do koní.
Přímo ke koníkům jsem se poprvé dostala před 6 lety. Byl to krásný pocit dotýkat se tak ušlechtilých zvířat. Od té doby jsem objela snad všechny koňaře z Liberce a okolí. Setkala jsem se s mnoha plemeny a zvyklostmi v chovu. Ale nejvíc mi v srdci zůstala vzpomínka na paní Tauchmanovou a její koníky. Byly to 3 krásné roky, strávené po boku mých zvířecích přátel.
Belgická klisna Bára mi dala do života hodně. Určitě jste ji mnozí znali. Zprvu byla v Hanychově a pak na Králově Háji na Liberecku. Spolu s huculem Edou chodili tahat do lesa. Atmosféru zahrady zkrášloval shetland Bobeš, takový bílý medvídek. Babička, tak jsem nazývala paní Tauchmanovou, mě naučila mnoha věcem o koních, mohla jsem se starat o 24 letou Barču a jezdit na ní i bez sedla. Ta časem zůstávala jen na pastvě a my ji pozorovali, jak dovádí s jezevčíkem Atkou. Za dva roky přibyl poník Bubi z Křížan. Babička mi dovolila vyměnit Bobeše, protože Bubi byl o trochu větší. Eda tam už nějaký rok nebyl, a tak jsem měla na starosti Barušku a Bubiho.
Bubi byl tmavý hnědák s rezavým melírem. Měsíc mi trvalo, než jsem ho zkrotila. Pokrok byl až v listopadu. Dříve agresivní poník, který nenechal na sebe nikoho sednout, se změnil v beránka. Například na zahradě. Bez jakýchkoli postrojů, jen mými pohyby nohou se vydal směrem, kam jsem chtěla. 100 centimetrový parkur zvládl bez obtíží, jezdili jsme i vozit na různé akce lidi. jakmile se ale pásl, byl to zas ten divoký kůň.
V prosinci nám nastaly zlé časy. Byl rok 2002. Bára onemocněla. S babičkou jsme volaly jejímu majiteli Jardovi. Ten ale neměl čas. Připadalo mu zbytečné ztrácet čas postáváním u kobyly. Bára slábla a často si lehala., neměla chuť k jídlu. 22.12.02 už nevstávala, nožky měla tak přeleželé, že to už prostě nezvládla. Několikrát jsme Jardovi volali, ať ji přijede zvednout, my jsme to nezvládli. Večer jsem odcházela s nedějí, že ráno najdu Barušku zase v pořádku. Opak byl pravdou! 23.12.02 když jsem vešla do zahrady, Bubi zběsile řehtal, něco nebylo v pořádku. Dodnes si to pamatuji, nejhorší pohled v mém životě. Před stájí stál jakýsi hoch, pozdravil a smutně pohlédl do stáje, kde na mě čekal strašný šok! Moje srdíčko, moje bambulka. Leží natažená, její sametový kožíšek je celý krvavý. Proboha, on ji zabil!!! Na levém prsu má vyřízlou díru a ven vytáhlé srdce. Popadá mě pocit bezmocnosti. Lehám si vedle ní a držím v náručí její hlavu. Nemohu tomu uvěřit. Baruška má oči jasné jakoby říkala: „Copak to máš pro mě dobrého?"
Chci ji zavřít oči, nechat ji důstojněji odejít do nebe, ale nejde to. Po půl hodině popadám sedlo. Nasedlám Bubiho a snažím se odjet odtud co nejdál. Ten ale cítí pach krve, je nervózní a stále Báru volá. Celá se klepu, tečou mi slzy, raději bych položila život za ubohou kobylku. Najednou se mi sevřelo hrdlo. Ti bezcitní lidé táhnou její tělo ven ze stáje otřesným způsobem. V následujících minutách se na zahradě odehrávají jatka. Stále se snažím odtáhnout poníka od té hrůzy, ten se ale stále vzpouzí a vrací. Nikdy bych nevěřila, že existují tak zrůdní lidé, stáhli mojí kobylku s kůže a pak ji prodali. Bára byla poslední bytost na této planetě, která si to zasloužila.
Těchto pár řádků mi dalo zabrat. Je to 5 let zpátkyt, ale já to vidím jako dnes. Bubi nesnesl nepřítomnost Báry, nestačili mu vyjíždky za jinými koňmi. Po Bářině smrti se na mě příliš upnul, bral mě za svou družku. 15.3.03 byla se mnou u Bubiho moje kamarádka. Strašně žárlil, pak stačilo jen se na Verču usmát a on se natáhl přes ohradu a zakousl se mi do zápěstí. Dlouho mě držel a táhl skrz ohradu. Potrhal mi šlachy, byla jsem dlouho nemocná a paní Tauchmanová ho tedy prodala. Je mi to moc líto, ale neměla jsem na vybranou.
Prosím všechny, kdo Bubiho znají, aí mi dají vědět co s ním je. Ted bydlím v Rumburku u Děčína. Chci si koupit dalšího poníka časem, ale největší radost by mi udělal Bubi. Sice už mu je asi hodně starý, ale pro mě má ohromnou cenu. Prodal se za 6000,Kč. Jde mi o to, aby se alespoň on dožil v klidu a pokoji důstojného stáří. Zbylo mi po něm jen pár fotek a to mi nestačí, stále ho hledám, protože toho koně miluji.
Chci aby lidi věděli, že koně nemusí umřít na koliku, někdy stačí dostatečná péče a koník může žít mnohem déle po našem boku.
sheril
napsal(a):
Jsem úplně obyčejná holka, která našla hodně porozumění u němé tváře. Tak jako někoho baví hrát si s panenkami, bavilo mě si hrát na koníčky. V mých 3 letech mě nakopl kůň a od té doby je ze mě blázen do koní.
Přímo ke koníkům jsem se poprvé dostala před 6 lety. Byl to krásný pocit dotýkat se tak ušlechtilých zvířat. Od té doby jsem objela snad všechny koňaře z Liberce a okolí. Setkala jsem se s mnoha plemeny a zvyklostmi v chovu. Ale nejvíc mi v srdci zůstala vzpomínka na paní Tauchmanovou a její koníky. Byly to 3 krásné roky, strávené po boku mých zvířecích přátel.
Belgická klisna Bára mi dala do života hodně. Určitě jste ji mnozí znali. Zprvu byla v Hanychově a pak na Králově Háji na Liberecku. Spolu s huculem Edou chodili tahat do lesa. Atmosféru zahrady zkrášloval shetland Bobeš, takový bílý medvídek. Babička, tak jsem nazývala paní Tauchmanovou, mě naučila mnoha věcem o koních, mohla jsem se starat o 24 letou Barču a jezdit na ní i bez sedla. Ta časem zůstávala jen na pastvě a my ji pozorovali, jak dovádí s jezevčíkem Atkou. Za dva roky přibyl poník Bubi z Křížan. Babička mi dovolila vyměnit Bobeše, protože Bubi byl o trochu větší. Eda tam už nějaký rok nebyl, a tak jsem měla na starosti Barušku a Bubiho.
Bubi byl tmavý hnědák s rezavým melírem. Měsíc mi trvalo, než jsem ho zkrotila. Pokrok byl až v listopadu. Dříve agresivní poník, který nenechal na sebe nikoho sednout, se změnil v beránka. Například na zahradě. Bez jakýchkoli postrojů, jen mými pohyby nohou se vydal směrem, kam jsem chtěla. 100 centimetrový parkur zvládl bez obtíží, jezdili jsme i vozit na různé akce lidi. jakmile se ale pásl, byl to zas ten divoký kůň.
V prosinci nám nastaly zlé časy. Byl rok 2002. Bára onemocněla. S babičkou jsme volaly jejímu majiteli Jardovi. Ten ale neměl čas. Připadalo mu zbytečné ztrácet čas postáváním u kobyly. Bára slábla a často si lehala., neměla chuť k jídlu. 22.12.02 už nevstávala, nožky měla tak přeleželé, že to už prostě nezvládla. Několikrát jsme Jardovi volali, ať ji přijede zvednout, my jsme to nezvládli. Večer jsem odcházela s nedějí, že ráno najdu Barušku zase v pořádku. Opak byl pravdou! 23.12.02 když jsem vešla do zahrady, Bubi zběsile řehtal, něco nebylo v pořádku. Dodnes si to pamatuji, nejhorší pohled v mém životě. Před stájí stál jakýsi hoch, pozdravil a smutně pohlédl do stáje, kde na mě čekal strašný šok! Moje srdíčko, moje bambulka. Leží natažená, její sametový kožíšek je celý krvavý. Proboha, on ji zabil!!! Na levém prsu má vyřízlou díru a ven vytáhlé srdce. Popadá mě pocit bezmocnosti. Lehám si vedle ní a držím v náručí její hlavu. Nemohu tomu uvěřit. Baruška má oči jasné jakoby říkala: „Copak to máš pro mě dobrého?"
Chci ji zavřít oči, nechat ji důstojněji odejít do nebe, ale nejde to. Po půl hodině popadám sedlo. Nasedlám Bubiho a snažím se odjet odtud co nejdál. Ten ale cítí pach krve, je nervózní a stále Báru volá. Celá se klepu, tečou mi slzy, raději bych položila život za ubohou kobylku. Najednou se mi sevřelo hrdlo. Ti bezcitní lidé táhnou její tělo ven ze stáje otřesným způsobem. V následujících minutách se na zahradě odehrávají jatka. Stále se snažím odtáhnout poníka od té hrůzy, ten se ale stále vzpouzí a vrací. Nikdy bych nevěřila, že existují tak zrůdní lidé, stáhli mojí kobylku s kůže a pak ji prodali. Bára byla poslední bytost na této planetě, která si to zasloužila.
Těchto pár řádků mi dalo zabrat. Je to 5 let zpátkyt, ale já to vidím jako dnes. Bubi nesnesl nepřítomnost Báry, nestačili mu vyjíždky za jinými koňmi. Po Bářině smrti se na mě příliš upnul, bral mě za svou družku. 15.3.03 byla se mnou u Bubiho moje kamarádka. Strašně žárlil, pak stačilo jen se na Verču usmát a on se natáhl přes ohradu a zakousl se mi do zápěstí. Dlouho mě držel a táhl skrz ohradu. Potrhal mi šlachy, byla jsem dlouho nemocná a paní Tauchmanová ho tedy prodala. Je mi to moc líto, ale neměla jsem na vybranou.
Prosím všechny, kdo Bubiho znají, aí mi dají vědět co s ním je. Ted bydlím v Rumburku u Děčína. Chci si koupit dalšího poníka časem, ale největší radost by mi udělal Bubi. Sice už mu je asi hodně starý, ale pro mě má ohromnou cenu. Prodal se za 6000,Kč. Jde mi o to, aby se alespoň on dožil v klidu a pokoji důstojného stáří. Zbylo mi po něm jen pár fotek a to mi nestačí, stále ho hledám, protože toho koně miluji.
Chci aby lidi věděli, že koně nemusí umřít na koliku, někdy stačí dostatečná péče a koník může žít mnohem déle po našem boku.
Polynku jsem poznala jako 29 letou klisnu,byla klisnou mého trenéra.Už dříve jsem zaslechla povídání o toulavé klisně bílé jako sníh.Byla to Poly.Jako mladá klisna se sama vydávala na toulky lesem.Pro mne to bylo jako kdybych znovu byla s Bárou,Polynka byla nevšední koník plný energie.Učila nás základům a když jme jeli na vyjíždku,Poly byla jediný kůň´co poklusával,měla v sobě dostihového ducha,byla krásná až do útlého stáří,takového věrného koně jako měl náš trenér Z.Kareš může leckdo závidět.31 let stála po jeho boku,byla jeho láskou a nadějí.Navždy odešla,jako jiní staří koně,ale zanechala tu vzpomínku,takovou na kterou se nezapomíná.Její oči,její oška a sametová srst,ted se prohání a měří síli s koníky.Je jedním obláčkem na nebi,tím co krouží po nebi.