Hodiny na jízdárně - má to cenu?

Koníka prodat, začít poctivě chodit do nějaké jízdárny v okolí a až si pořádně osvojíš jízdu na koni a přestaneš mít strach, pak teprve koukej po svém koni ;-) Nebo si najdi trenéra ať tě trénuje na tvém vlastním koníkovi, pokud ho nechceš prodávat, jezdit na cizích koních a svého se bát nemá cenu ;-)

A kde máte koníka?

Jestli to není vyloženě hajzlík, co se tě snaží v terénu sejmout, tak bych ho neprodávala.
Co mám dítě, tak se o sebe taky víc bojím, takže než jsem se vydala s mlaďochem do terénu, tak to trvalo. Taky jsem uvažovala jestli ho neprodat a nekoupit si nějakého vychozeného provozáka, ale i ti mají své mouchy a takto vím co má koník za sebou a jaké reakce od něj můžu očekávat. Teď už mu věřím, protože jsme sehraní na jízdárně a zapracovali jsme i na zklidnění- když se začně plašit (je to docela ciťa vykulená), tak jsem jej naučila že ruce na krku a moje vydechnutí znamená stopku. Zastaví a jak se uklidní, tak pokračujem. Dost se to osvědčilo i v terénu, při leknutí nestartuje, ale jen sebou na místě cukne.
Zkus jet bez koně nebo i s ním na nějaký kurz např. Bořánek, atd. Uvidíš, že důvěru zas v sobě najdete ;-)

Ja jsem zacinala jezdit kdyz jsem byla decko a v tehdejsim JO platilo, ze pokud hodis mrchu z kone, tak si musis na toho kone potom jeste sednout i kdyby jen na par vterin. Vedouci oddilu a stary konak v jednom nam to vysvetlil tak, ze pokud bysme na kone nesedli hned (pokud teda samozrejme nejste tak dorasovani ze pro vas jede zachranka...), tak potom uz to bude extremne tezke prave kvuli psych.bloku a ze kdyz se na kone sedne po padu, tak se ten "blok" nejak utne v zarodku nebo co.
Shodou okolnosti jsem par mesicu po tehle prednasce hodila brutalni mrchu i s konem, ktery uklouzl, spadl, prizdil me pod sebou a preze me se snazil postavit. Narazene zada a od sterku sedrene do krve, pohmozdena ruka a noha (mati se rozbrecela, kdyz me vecer potom videla), ale na par chvil jsem pak na neho jeste sedla. Dneska s odstupem vim, ze to bylo dobre, protoze neudelat to, tak asi uz nejezdim...

Chce to cas a pomalu. Jedte s konem ven ve spolecnosti nekoho dalsiho a jedte jen tam, kde se jeste citite dobre, i kdyby to melo byt jen 200m. Postupne vzdalenost prodluzujte a pridavejte na tempu (na zacatku krok, postupne KL,CV). Klidny kun je samozrejmosti. Lidem, kterym se neco podobneho stalo taky, se osvecilo pracovat s konem uplne od zakladu tzn. prechody krok-zastaveni, kruhy v kroku, ohybani, stranove prace, vsechno v kroku. kun si to zopakne a potom se zlepsujici se duverou v kone pomalu pridavat na tempu.
Samozrejme, pokud by u vas propukala tezka panika ve chvili, kdy si mate na kone sednout, tak je lepsi se s konem rozejit a bud poridit jineho nebo si proste dat pauzu od koni a v pripade potreby si jit zajezdit na nekam na jizdarnu

Zad: Z koníka jsem spadla jen jednou, když se splašil při vyběhnutí srny cca 2 m od jeho boku. Byla zalehlá, ani já jsem si ji nevšimla. Spadla jsem ale dost škaredě. Přesto, že to bylo do trávy, šla jsem přímo na hlavu a helma byla napůl. Od této příhody mám prostě strach.

Nemám s kým jezdit. Zkusila jsem to dvakrát. Ještě před začátkem vyjížďky byla domluva žáden cval, pouze krokovka. Jenže cval se samozřejmě konal a já celá zatuhla. Bohužel, v okolí mám pouze mladé holčiny (max. 17 roků) a ty se bez cvalu na vyjížďce neobejdou.

Na provozních koních problém v terénu nemám. Včera cval, klus, splašení koně od zajíce-vše OK. Ani strach necítím. Pouze na tom svém, od toho pádu.

Koník žáden rapl není. Samozřejmě, že má někdy své dny, ale že by to chtěl se mnou zabalit a tryskem pryč to ne.

Vím, že na jízdárně upevním sed apod. Jenže já potřebuji vrátit důvěru ve svého koně. Spíš mi přijde, že u mě není problém v "technice", ale v psychice. Na předminulé vyjížďce vzala holčina, která nás učí ven mlaďase. Dělal binec a mě se jen při pohledu na ně, dělalo špatně. Je mi 27 roků. Koník už přes rok vegetí ve výběhu. Prodávat ho nechci, protože vím, že problém není v něm, ale ve mě. Jen nevím, jak ten vnitří blok odstranit.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
A kde máte koníka?

Okr. Frýdek-Místek

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ja jsem zacinala jezdit kdyz jsem byla decko a v tehdejsim JO platilo, ze pokud hodis mrchu z kone, tak si musis na toho kone potom jeste sednout i kdyby jen na par vterin. Vedouci oddilu a stary konak v jednom nam to vysvetlil tak, ze pokud bysme na kone nesedli hned (pokud teda samozrejme nejste tak dorasovani ze pro vas jede zachranka...), tak potom uz to bude extremne tezke prave kvuli psych.bloku a ze kdyz se na kone sedne po padu, tak se ten "blok" nejak utne v zarodku nebo co.
Shodou okolnosti jsem par mesicu po tehle prednasce hodila brutalni mrchu i s konem, ktery uklouzl, spadl, prizdil me pod sebou a preze me se snazil postavit. Narazene zada a od sterku sedrene do krve, pohmozdena ruka a noha (mati se rozbrecela, kdyz me vecer potom videla), ale na par chvil jsem pak na neho jeste sedla. Dneska s odstupem vim, ze to bylo dobre, protoze neudelat to, tak asi uz nejezdim...

Chce to cas a pomalu. Jedte s konem ven ve spolecnosti nekoho dalsiho a jedte jen tam, kde se jeste citite dobre, i kdyby to melo byt jen 200m. Postupne vzdalenost prodluzujte a pridavejte na tempu (na zacatku krok, postupne KL,CV). Klidny kun je samozrejmosti. Lidem, kterym se neco podobneho stalo taky, se osvecilo pracovat s konem uplne od zakladu tzn. prechody krok-zastaveni, kruhy v kroku, ohybani, stranove prace, vsechno v kroku. kun si to zopakne a potom se zlepsujici se duverou v kone pomalu pridavat na tempu.
Samozrejme, pokud by u vas propukala tezka panika ve chvili, kdy si mate na kone sednout, tak je lepsi se s konem rozejit a bud poridit jineho nebo si proste dat pauzu od koni a v pripade potreby si jit zajezdit na nekam na jizdarnu

Po pádu jsem na něj sedla. Dojela domů, koně odsedlala, vypucovala a šla v klidu domů. Cca 2 hodiny potom zvracení, bolest hlavy, naražená krční páteř+žebra. Sesypala jsem se další den.

Začali jsme spolu minulý týden - pouze jsem si sedla udělala pár kroků a dolů. Další den několik koleček okolo jízdárny, zastavení-rozejítí. Pocity celkem OK. Ale při představě vyjížďky na něm ven, se zpotím až na zadku.

přesně ty samé pocity mám v zimě.V létě koník jak beránek,v zimě časovaná bomba.
Zaujal mně příspěvek - ruce na krku?Rozviňte to cvičení více.

Nejezdi. Lepší rada neexistuje. Štěstí člověka nespočívá v tom, aby dělal všechno co chce, protože toho nemůže nikdy dosáhnout, vždycky bude chtít ještě to, co dosud nemá a pořád bude o něco usilovat až donekonenča. Snaž se chtít od života co nejméně a budeš šťastná. Hezký vztah s koněm můžeš mít i bez ježdění jako mají lidé třeba se psem. Na psovi se také nejezdí. S koněm se dá dělat plno jiných věcí než jezdit.

Stalo se mi,že před pár lety ne mou vinou mě škaredě dokopal cizí kůn.Doplatily na to žebra a otřes mozku.Mám svoji kobylku od malička a dokud se mi toto nestalo neměla jsem větší problém sednout si i na cizího koně/ted už bych to neudělala ani náhodou/Kobylku mám myslím dobře vychovanou,klidnou a poslušnou,jenže mám v hlavě podobný blok jako vy.Krok a klus v pohodě,ale cválat se prostě bojím.Byla jsem i u zkušeného instruktora west.ježdění má hodně závodů za sebou a připravených koní na western.Byl tak klidný,že mi dokázal pomoct i přes můj opravdu velký strach,podržel mě psychicky a neustálým kladným pobízením,to zvládnete,máte hodnou kobylku,nemusíte se bát,zkuste jí trochu víc věřit.No a i když sem tam sedám s obavami,nevzdávám to a třeba stačí i pár cvalových skoků a přidává mi to víc a víc si věřit a svojí kobylce taky.Bude dobře hlavně pomalu a po troškách a hlavně s někým kdo vás dokáže podržet a uklidnit vlídným slovem.Držím pěsti!!!

Hmm...těžká těžká věc....jó psychika ta je horší než polámané kosti - hojí se pomaleji a někdy vůbec ne....
Nevím jestli ti tu někdo zvládne poradit, ale nemyslím si že přestat jezdit je cesta. Pokud nemáš problém s ježděním obecně, ale jen na tom svém koníkovi, pak vůbec nevím proč se vzdávat koníčku, který tě baví.

Mám trošku podobnou zkušenost - nevím třeba nějak pomůže když se o to s tebou podělím. Moje situace ale narozdíl od tvé nebyla tak komplikovaná neboť nešlo o mého vlastního koně, ale mojí kamarádky začátečnice. Koupila si mladou kobylku - hodnou, ale mlaďoška, energie dost...jezdila na ní jen chvílemi na jízdárně pod mým dohledem, já ji jinak měla ve sportovním tréninku, aby se kobča zajezdila, otrkala a mohla pak svou majitelku sama něčemu přiučit.
Kobča měla takové tvrdé chody, ale jinak hodná, poměrně dobře jezditelná, žádná vypleštěná čumivka ač byla na jedno oko slepá. Přes drobné chybky na prvních parkurech to byl spolehlivý skokový koník - neřešila bazénky, vodu, nic - když měla možnost si to před tím prohlédnout. Pak jsem asi udělala chybu.Vytáhla jsem ji ke konci její první sezóny na závody, kde byl trochu těžší a čumivější parkur a nebylo nám umožněno si s mladýma opracovat před tím v kolbišti. Kobule čučela, ale šla do toho. Bohužel jak trochu koukala nechtěla moc dopředu a na jednom těžším profilu už to vypadalo, že zastaví. Pak si to ale na poslední chvíli rozmyslela, což jsem už nečekala, a odpíchla to z místa. Spadla jsem nazad, docela škaredě, asi mě při pádu načutla kopytem, neb jsem měla na košili obtisk a cítila, že to schytala žebra. Vyšla jsem ale z kolbiště hrdě po svých. Měla jsem v té době ještě jednoho koníka - byl starší a zkušenější, něco už jsme měli najeto, moje tzv. stájová no.1. Většinou jsme útočili na přední pozice, takže jsem se nechtěla vzdát možnosti dozávodit ještě s ním. Byla jsem přesvědčená že pojedu. Jenže po hodině než došlo na naši kategorii to během sezení na tribuně "zatuhlo". Žebra mě bolela jako čert, sotva jsem chodila, natož se drápat do sedla. Pyšně jsem odmítla odvoz do špitálu s tím že to rozchodím, jeli jsme domů. Zvládla jsem se ještě postarat o koně a pak jsem padla do lože. Dva dny jsem ležela jako placek, sotva dýchala (asi to oteklo), ale přesto lamentování o špitálu odmítala slyšet. Třetí den se mi udělalo lépe, čtvrtý sem se odhodlaně drápala do sedla. Nejprve samozřejmě valachova, mého přístavu jistoty a naděje. Nezklamal, šlapal v tréninku jak hodinky, zrovna jsem si spravila chuť ze zpackaného závodu a zaskála si tréninkově jak nikdy, lítal jak pták. Měla jsem pocit jako by se žádný pád nikdy nestal. Pak jsem se odhodlala vrátit do sedla kobyly a prolomit led. Krokování bylo v pohodě, při tom jejím "tvrdém" klusu měla ale okamžitě začala znovu bolet všechna žebra (nebo jsem si to alespoň nalhávala). Po zkušebním křížku přišly tak nepříjemné pocity, že jak píšeš, při představě s ní dál skákat sem se zpotila až na prdeli a už se viděla jak zase padám hubou k zemi. S výmluvou na stálou bolest žeber jsem trénink utla. Myslím že mi nevěřili ani nos mezi očima po tom co jsem před tím prováděla s valachem....
Kobylu jsem potom jezdila dál - neměla jsem problém vyjet s ní do terénu, nebo opracovat na jízdárně ale ohledně skákání jsem dostala takový blok, jaký v životě ne (a že jsem se toho něco napadala, ale tohle se mi nikdy nestalo a doufám že už nestane). Samo, že jsem s ní skákala několikrát od té události. Chtěla jsem se z toho dostat, zapomenout....jenže to nešlo, před každým skokovým tréninkem se mi dělalo zle, viděla jsem zas a znova jak letím k zemi. Kobyla to cítila, takže mi to taky neulehčovala - najednou už to nebyl ten kůň co dřív (nebo možná byl, ale já to cítila jinak), nebyla jsem schopna ji korektně převést ani přes křížkový parkur, strašně jsem se sichrovala....věděla jsem že se z toho nedokážu dostat, musela bych s ní přestat skákat úplně. Moje pýcha mi tehdy nedovolila přiznat strach, navíc jsem to cítila jako osobní prohru, nechtěla jsem zklamat majitelku kobyly, svou dobrou kamarádku, která po prvních úspěšných strartech čekala od nás obou velké věci. Začala jsem se vymlouvat kdykoli mělo dojít na skákání. Jenže jsem měla ještě valacha se kterým jsem tenhle sport milovala. Lidem brzo došlo co se asi děje, když s ním plně trénuju a když dojde na kobylu beru do zaječích, nebo ji pod nějakými záminkami strkám jiným jezdcům....nedalo se mlžit věčně, stejně by to věci nijak nepomohlo - došlo na rozhovor s kamarádkou, byla sice zklamaná, ale nakonec jsme se domluvily že bude lepší když si kobču vezme do tréninku moje zkušená kamarádka, která se tou dobou k jezdectví po nějaké pauze zrovna vrátila. S kobylou si sedly rychle a bylo to pro všechny lepší.
Možná bych časem ten strach dokázala potlačit, nevím - ale vím určitě že pokud by došlo ke kolizi a já znovu spadla (i kdyby se mi nic nestalo), tak už bych ten blok nedokázala odbourat nikdy. Kobuše byla mladá, sama potřebovala podporu jezdce, nepodržela by mě jako zkušený kůň a já po tom incidentu nebyla v sedle při skákání schopna ničeho - ztuhla jsem jak prkno, smrt v očích
Asi vím jak se cítíš, ale je mi líto že ti nemůžu zaručit, že to přejde a bude to zas dobrý. Záleží na tvém koni - je to starší mazák?víš že je na něj spoleh nedojde-li k nečekaným situacím?dokáže tě podržet i když cítí ze tvé strany že je něco špatně? Jestli na tyhle otázky můžeš odpovědět kladně, pak je velká šance, že si po pár vyděšených vyjížďkách do terénu nakonec ulevíš a spadne to z tebe. Ale jestli to tak není, je tu i šance, že se něco zvrtne, a pokud znovu spadneš dřív než tu důvěru znovu získáš, už ji nenajdeš nikdy
Chápu že ti asi na tvém koni záleží a nechceš ho dávat pryč, když on za to nemůže, jenže takto vlastně trápíš psychicky i jeho a je šance že s jezdcem, který s ním nemá negativní zkušenost bude spokojenější.... Když jsi nucena někdy tzv. "začínat znovu od píky", tak to bohužel (nebo bohudík) jde vždycky lépe a rychleji s parťákem, s nímž si ten negativní zážitek nevláčíš s sebou....
Jsme jen oběťmi svých pocitů a nálad - můžeme s tím nesouhlasit, můžem to i nenávidět, ale bohužel to často bývá všechno co s tím tak uděláme

Nechci být hnusná, ale mně je líto víc toho koníka, než Vás. Doufám, že ten rok "vegetil" v ohradě alespoň ve společnosti koní, ne sám! Absolventi rychlokurzů by si opravdu vlastního koně kupovat neměli, takhle to dopadá. Než platit za ježdění na cizích koních, plaťte si radši trenéra na vašem koníkovi. Až získáte jistotu, půjde to i v terénu.

já bych možná viděla trochu jinou cestu. Také jezdím více koní, a často je "napravuju", koně co vyhazují, vzpínají se, neposlouchají. A pochopitelně, mám strach , taky ho nemějte, když jste předtím tu kobylu viděli, jak se převrátí s jezdcem. Řešení není si sednout a být další, kdo spadne, ale vybudovat i s koníkem vztah - bohužel i s vlastním, když dojde k takovému bloku... Hrát si, učit se společně - doporučuju přirozenou komunikaci - naučit koníka důvěřovat vám - a učit se důvěřovat jemu. Přecházet přes plachty, vymýšlet bubáky, zkoušet všelijaké "hlouposti" - podstave, míč.. Já jsem vždycky dojatá, když vidím, co vše je pro mě ten kůn ochotný udělat a pak nemám problém si na něj sednout - a kupodivu, když si pak po tom všem na něj sednu ,on se mnou nikdy svíčku neudělá. A já to vím, důvěřuju mu, i když to předtím byla bestie. Je nesmysl si sedat, když by to mělo být špatné.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
já bych možná viděla trochu jinou cestu. Také jezdím více koní, a často je "napravuju", koně co vyhazují, vzpínají se, neposlouchají. A pochopitelně, mám strach , taky ho nemějte, když jste předtím tu kobylu viděli, jak se převrátí s jezdcem. Řešení není si sednout a být další, kdo spadne, ale vybudovat i s koníkem vztah - bohužel i s vlastním, když dojde k takovému bloku... Hrát si, učit se společně - doporučuju přirozenou komunikaci - naučit koníka důvěřovat vám - a učit se důvěřovat jemu. Přecházet přes plachty, vymýšlet bubáky, zkoušet všelijaké "hlouposti" - podstave, míč.. Já jsem vždycky dojatá, když vidím, co vše je pro mě ten kůn ochotný udělat a pak nemám problém si na něj sednout - a kupodivu, když si pak po tom všem na něj sednu ,on se mnou nikdy svíčku neudělá. A já to vím, důvěřuju mu, i když to předtím byla bestie. Je nesmysl si sedat, když by to mělo být špatné.

No jestli jsem to pochopila z popisu zadavatelky dobře, tak problém není v tom, že by koně nezvládla, nebo byl koník nějaká bestie. Podle toho co popisuje s ním špacírovala bez problémů v terénu nějakou dobu. K problému došlo nečekanou situací (srna) a nyní má prostě strach že se něco přihodí znova.
Jistě komunikace ze země je sice krásná věc, ale kůň je pořád zvíře a má svoje pudy - když na něj nečekaně odněkud vyletí pes nebo jiná zvěř, tak se prostě splaší a spadnout může i schopný jezdec když to nečeká, o tom žádná.
Tady tomu strachu, že se to stane znova a dopadne to třeba ještě hůř prostě neporučíte tím že si s ním budete hrát ze země, to je prostě blok.
Navíc když je člověku náct, tak to všechno vnímá jinak, cítí se jak king, zvládne kde jakou bestii, skamarádíčkuje se s kde jakým problematickým jedincem. Jenomže když už je mu cet a není třeba sám ,ale je zodpovědný i za své blízké (především děti), tak se ten pud sebezáchovy posouvá na úplně jinou hranici. Už si nemůžete dovolit riskovat, kor když se necítíte, protože když si zpřelámete páteř (byť nešťastnou náhodou), tak kdo se pak postará o vaše děti, nebo přímo o vás....to jsou věci o kterých mladý člověk nepřemýšlí a proto ho strach tolik neovlivní.....

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Nechci být hnusná, ale mně je líto víc toho koníka, než Vás. Doufám, že ten rok "vegetil" v ohradě alespoň ve společnosti koní, ne sám! Absolventi rychlokurzů by si opravdu vlastního koně kupovat neměli, takhle to dopadá. Než platit za ježdění na cizích koních, plaťte si radši trenéra na vašem koníkovi. Až získáte jistotu, půjde to i v terénu.

Ach bóže, zase lezou nějaký scestný welfare moralisti. A to by člověk řekl, že zrovna tohle je problém, kde jim pšenka zas tak nepokvete....ale jak vidno všude se dá rejpat, jen se trochu snažit.
Někdy si tak říkám jestli vy a vám podobní vlastně ty příspěvky vůbec čtete, jestli je vůbec chápete a nebo se nudíte a vymýšlíte vlastní scénáře jen tak aby jste si mohli na kdekoho uplivnout....

Mě je zase líto vás. Mít trochu rozumu nebo víc slušnosti asi by jste se za tohle bezdůvodné osočování bez ověření faktů už dávno styděl/a.....

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Nechci být hnusná, ale mně je líto víc toho koníka, než Vás. Doufám, že ten rok "vegetil" v ohradě alespoň ve společnosti koní, ne sám! Absolventi rychlokurzů by si opravdu vlastního koně kupovat neměli, takhle to dopadá. Než platit za ježdění na cizích koních, plaťte si radši trenéra na vašem koníkovi. Až získáte jistotu, půjde to i v terénu.

Zad: Nemusíte mít obavy. Nejsme sice velkoobjemová stáj, ale koník není sám. Máme ještě kobylku, právě koupenou jako společníka. Je sice pravda, že byl měsíc sám, než jsme přivezli kobylku, ale přežil to. K dispozici mají výběh o rozloze 0,8ha. Obden ho beru na lonž, začali jsme od úplných základů jako je vodění, couvání ze země a pomalu přecházíme, nebo spíš já, do sedla.

Koník se určitě nenudí. Když ho netrápím já, tak ho trápí kobylka. Je to kousavá mrcha, která ho celý den nahání po výběhu. Koně by si měli pořizovat minimálně jezdci, co vyhráli aspoň jedno CSI. Asi ho raději ugrilujeme, než aby se dál se mnou trápil....

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
No jestli jsem to pochopila z popisu zadavatelky dobře, tak problém není v tom, že by koně nezvládla, nebo byl koník nějaká bestie. Podle toho co popisuje s ním špacírovala bez problémů v terénu nějakou dobu. K problému došlo nečekanou situací (srna) a nyní má prostě strach že se něco přihodí znova.
Jistě komunikace ze země je sice krásná věc, ale kůň je pořád zvíře a má svoje pudy - když na něj nečekaně odněkud vyletí pes nebo jiná zvěř, tak se prostě splaší a spadnout může i schopný jezdec když to nečeká, o tom žádná.
Tady tomu strachu, že se to stane znova a dopadne to třeba ještě hůř prostě neporučíte tím že si s ním budete hrát ze země, to je prostě blok.
Navíc když je člověku náct, tak to všechno vnímá jinak, cítí se jak king, zvládne kde jakou bestii, skamarádíčkuje se s kde jakým problematickým jedincem. Jenomže když už je mu cet a není třeba sám ,ale je zodpovědný i za své blízké (především děti), tak se ten pud sebezáchovy posouvá na úplně jinou hranici. Už si nemůžete dovolit riskovat, kor když se necítíte, protože když si zpřelámete páteř (byť nešťastnou náhodou), tak kdo se pak postará o vaše děti, nebo přímo o vás....to jsou věci o kterých mladý člověk nepřemýšlí a proto ho strach tolik neovlivní.....

Přesně tak. Do toho pádu jsme normálně špacírovali. Zkusila jsem si včera večer popravdě odpovědět z čeho mám vlastně strach. Z koně ne, z pádu ne, ale z toho, že bych mohla spadnou špatně a něco si zlomit. Což já nesmím. Před nemoci bylo vše ok, od té doby šlo vše do kytek. V zimě jsme jezdili do Alp na lyže a já neměla problém sjet černou sjezdovku. Teď se vymlouvám na vše možné, abychom na lyže nejeli.

Všem děkuji za rady. Jsem spíš ale případ pro psychologa.

mě už taky dávno není - náct A strach mám pochopitelně taky, proto to píšu. A já se taky nebojím koně, ale bojím se, že špatně spadnu a něco si udělám, taky si to nemohu dovolit. Už jsem to zažila mnohokrát, jednou na mě v kuse v nemocnici pracovali 4 hodiny Ten příklad s "bestií" jsem uvedla proto, že takovému koníku taky nevěřím, zatímco jinému ano. A v tom má přesně zadavatelka problém - v důvěrě k vlastnímu koníkovi.. Ale je to jen můj názor a rada, berte nebo nechte být

Po posledním příspěvku jsem se trochu víc poznala.

Od lékařů mám také zakázanou veškerou práci kolem koní a především ježdění. Mám zdeformovaných 5 - 7 obratlů, věčně rozházenou páteř do všech světových stran a probíhající srůsty. Diagnóza potvrzena od 17 let, kdy jsem si vydupala RTG páteře, protože doktorka mě odbývala slovy, že záda bolí občas každého..
V té době majitelka 3 koní ustájených doma. Měsíc jsem probrečela a přemýšlela, co je bude trápit víc - noví majitelé, nebo flákání po výběhu. Zůstali.
Komu sem tam nepřeskočí žebro, nebo u nahazování sena či "hloupého" klusání mu obratel neskřípne nervy, nepochopí. Ta bezmoc, kdy se nemůžete nadechnout, máte obrovskou bolest hrudníku, děláte div kotrmelce, abyste ten obratel šoupli zpátky... Nepřeju nikomu. Přesto si stojím zatím, že než ležet doma na kavalci a přemýšlet nad tím, co mě kde bolí, tak se budu raděj naplno věnovat tomu, co dělá můj život životem.
Hesla "kdo nepadá, nejezdí" se prostě nedržím. Odježděno mám dost, pádů minimum. Jeden koník je moje druhé já, dokud nepadnem na tlamu oba, tak prostě kapitulace z jeho hřbetu nehrozí. Druhý je občasný rapl. Ovšem já si pád prostě nepřipouštím, nepřipouštím si to, že by nastala nebezpečná kolize, už proto že vím, že stačí na tom koni jen sedět, blbě se šoupne obratel a příští léta můžu jezdit v křesle, i bez pádu. A ačkoliv je druhý kůň občas dost "hajzlík" nemám problém s ním pracovat - v terénu, na place, kdekoliv. A že je to s ním občas o hubu. Ale je můj, vím co na něj platí.

Já naopak mám problém sedat na cizí koně. Nejsou tolik naježdění, neznám jejich reakce, většinou jsou to úplní tanci proti mým koním. I přesto že nedělají takový bordel, jako jeden z mých koní, tak jim prostě nevěřím. Věta u známých pojď, vem si tohohle a pojedeme se projet ve mě evokuje stejné pocity jako u vás, když si máte sednout na svého. A když už po mě chce někdo, abych mu přejezdila jeho koně, něco ho naučila, trvám si na svém hloupém, že si s ním budu dělat podle sebe - tedy první ze země. I za krátký čas si ho dokážu zjemnit, naučit na pro mě důležité drobnosti. A tím mu i více věřit, když potom na něj sednu. Ale hurá akce s nátlakem prostě ráda nemám.

Poradila bych se opravdu zaměřit na vašeho koníka. Choďte na procházky, hledejte bubáky. Potoky, louže, plachty, mostky, cokoliv. Vyjděte si na procházku a občas na něj vlezte a popovezte se. Netlačte na sebe násilím. Střídejte práci, abyste ho viděla v různých úhlech jako pohodáře. Lonž, procházky, krátké vyjížďky. Chodíte běhat? Bežte s ním. Dělávala jsme to tak běžně. Odjela na koni na nějaké pěkné měkčí lesní cesty, tam si odběhla pár poctivých kilometrů a pak byla ráda, že si svou zadnici můžu svést domů a koně to bavilo taky. Podle vašich slov vám nechybí ani tak důvěra v koně, ale v sebe samou. Dělejte to, co koník zná a ví a překonávejte spolu nové věci, nové bubáky. Tím si dokážete, že jste šikovná. V terénu hlavně bez křečí. Čím více jsem uvolněná a nepřemýšlím nad tím, odkud vyletí pták, kde vyběhne zajíc a vyskočí srna, tím lépe. Pak nám mnohdy skočí z pod noh a já i kůň se jen zavlníme úlekem. Pokud sedíte křečovitě, neudržíte se. A jestli vám myšlenky nedávají spát - pískejte si, nebo si zpívejte. Odvede to vaši pozornost a ještě to zaslechne zvěř dříve a bude mít protor se uklidit do ústranní.

Držím palce

Nečítala som všetky príspevky tak to tu možno už aj padlo, ale ja by som skúsila dať koňa niekde ustajniť tak, aby tam bol k dispozícii tréner a mohla som trénovať pod jeho dohľadom na vlastom koni. Keby som získala dôveru na jazdiarni potom by som začala postupne chodiť aj na vychádzky. Chce to ale mať ale okolo seba skúsených a hlavne tolerantných ľudí, nie takých čo na vychádzke zavelia cval a nazaujímajú sa o to, že niekto sa bojí. Podobný blok ako máš ty mala tiež jedna slečna čo má u nás ustajnenú kobylku, ona bola taký lepší začiatočník vpohode vonku klusala aj cválala, ale raz sa jej kobyla splašila a dosť škaredo spadla (rozbitá hlava, narazené rebrá, slabší otras mozgu). Trvalo jej takmer rok kým si priznala že sa bojí, zo začiatku to bolo len tisíc výhovoriek prečo nemôže ísť jazdiť od migrény 2x týždenne po kašlanie kobyly (ktoré som ani raz nepočula) či prílišné teplo, zimu, vietor.. Pol roka vkuse kobylu iba lonžovala s tým, že sa musí nasvaliť (predtým tak raz do mesiaca). Po čase mi to už nedalo tak som za ňou šla a rovno som sa jej spýtala či sa bojí, že to nie je hamba a keď potrebuje pomôcť tak urobím čo je v mojich silách. Vtedy sa mi priznala, že je to naozaj tak, hambila sa, lebo patrila medzi najstaršie a nechcela stratiť pred pubertiačkami autoritu. Tak sme sa dohodli, že začne jazdiť na jazdiarni a ja budem kobylu 2x týždenne brávať von. Takto sme to robili mesiac, stále som jej rozprávala aká bola vonku v pohode, že sa nebojí a pekne šlape a ona si zvykala na jazdiarni. Potom som s ňou začala chodiť na krokovky, prvýkrát po tréningu na jazdiarni som ju ubezpečila, že kobyla je vybehaná a nebude robiť somariny (nerobila ich, za ten mesiac čo som ju jazdila ani raz nezastresovala). Išli sme dve, ja na mojom koni ona na kobyle a všetko bolo OK, domov prišla celá šťastná a pozitívne naladená na ďalšiu vychádzku. Na krokovke sme boli asi ešte dvakrát, potom už sama chcela aj klusať, lebo ju to nudilo. Cval prišiel asi po dvoch mesiacoch tiež až keď sama chcela. Je tomu už pár rokov, koňa stále má a v pohode chodieva aj na hubertky, na vychádzky aj sama. Chcelo to len trocha trpezlivosti, z mojej strany to bola otrava, ale stálo to za to a prečo by som nepomohla keď som vedela..
Takže zadávateľke doporučujem si nájsť niekoho kto jej ochotne pomôže a hlavne sa nehambiť si priznať že sa bojí a proste keď sa na tej vychádzke na ten cval cítiť nebude tak necválať!!! Keď sa bude cítiť, že chce radšej na chvíľku zosadnúť a koňa viesť tak to urobiť!! A držať sa hesla "pomaly ďalej zájdeš."
Držím palce

No ja ten blok mam asi od 5ti let kdy se mnou zdrhnul takovej cernej ponik. Od 15ti jsem u koni a strasne jsem touzila jezdit jako ostatni. To jsem se tehdy vyskytla v dostihovy staji. Porad prkenna touzic to rozbalit po cvicne draze nebo do kopce jako ostatni. Vsichni mi pripadali ze na koni sedej sebejiste (a jiste to tak bylo) jen ja si predstavovala co vse se muze stat. Po ceste rigoly,na louce diry nebo drny kde kun muze klopytnout...a stejne jsem neusla drzkopadum. Jini nic neresili a spadli min jak ja....pravda,ja nikdy nemela nic zlomenyho. A ja ty kone tak miluju....
No nic,dodnes jsem se z toho nedostala. Zalibil se mi tu jeden prispevek- "no tak nejezdi". K tomu jsem dosla pred 2 lety. Takze ikdyz jsem si udelala svou kobcu co mam od 2 let a ceka mne zaucit dalsi 2 moje hribata,rozhodla jsem se pro kocarek. Uz mam dost toho nervovani ikdyz je nejkrasnejsi pohled na svet z konskeho hrbetu. Ne kazdymu je dano delat to co by chtel. Ze zeme nemam problem s konma a muze to bejt i shire. Hlavne ze ty kone mam a neberu je jako nastroje na vyradeni ale jako kamose. No a kdyz mam strach z toho jezdeni,tak jsem se toho nakonec vzdala. Jako ze driv bych to nepriznala ani nahodou,o tom to taky je,nevim jestli driv byla takova mentalita ci co ale clovek to nepriznal.))

No, píšete, že na vyjíž´dce na jízdárenském koni jezdíte bez problémů.Ale, jezdíte na něm sama?Nebo jedete vždy s doprovodem?Nemůže to být proto, že se sama prostě bojíte, možná i nevědomky očekáváte, že něco bude a bude to zlý.Pokud na jiném koni dokážete ject sama a jste v klidu, protože si věříte, že s tímto koněm situaci vyřešíte, pak se přikláním k tomu, koně prodat.Najděte hodné majitele, kůň si zvykne velmi rychle.A vy si kupte třeba toho jízdárenského, jestli s ním vám to jde.Jde přeci o to, abyste vy i kůň byli v bezpečí a v pohodě.To je nejdůležitější, pokud koník nemá nějaké sportovní nadání a vy sportovní ambice, které jiný kůň nedokáže spolnit.Jarka

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Přesně tak. Do toho pádu jsme normálně špacírovali. Zkusila jsem si včera večer popravdě odpovědět z čeho mám vlastně strach. Z koně ne, z pádu ne, ale z toho, že bych mohla spadnou špatně a něco si zlomit. Což já nesmím. Před nemoci bylo vše ok, od té doby šlo vše do kytek. V zimě jsme jezdili do Alp na lyže a já neměla problém sjet černou sjezdovku. Teď se vymlouvám na vše možné, abychom na lyže nejeli.

Všem děkuji za rady. Jsem spíš ale případ pro psychologa.

Podobné zkušenosti mám taky a taky jsem starší až výběhový typ.Sehnala jsem si pilule a nějakou dobu jezdila pouze po požití těchto.Jeden panáček slivovičky taky není špatná volba.Tedy rozumíme si,ne pod drogami a ne sťatá.Jen maličko uvolněná.
Teď už je vše ok.

mne osobne hodne pomohlo v podobnej situacii vidiet svojho kona v klude pod sedlom s niekym inym...pokial je moznost, skus pozicat kona na niekolko jazd, idealne tak, ze sa ich aj zucastnis(napriklad pozicat druheho kona z jazdiarne). pomohlo mi vidiet, ze ten moj kon je naozaj v pohode a neriesi. a hlavne, nerob nic nasilu. ak uz sa dostanes do sedla toho svojho, postupuj pomaly, netlac na seba..radsej pol roka len po 100 metroch postupovat, ako skocit na to po hlave a stratit aj tu malu istotu...

Ještě jedna varianta- pokud se vám dělá zle při pomyšlení na terén, tak tam nejezděte. Pod sedlem pracujte v ohradě a do terénu pěšky, ať se koník okouká. Jednou to určitě přijde, kdy si řeknete, dneska je krásně, chce se mi jet do terénu...
Zatím bych přemluvila drahou polovičku, jestli se jí nechce na procházku, nebo běhat. Vy pojedete a on Vás bude mít na vodítku, ať získáte zpět jistotu. Pak Vás může doprovázet třeba na kole, apod. Prostě na nic nespěchat a nebýt zbytečně nervozní, pak se to přenáší i na toho koně a není to příjemné pro nikoho.

Mám známou, které se stalo s koněm něco podobného, snad i horšího. Po téhle nehodě už se do jeho sedla nevrátila. Při tom koník byl úžasný, kamarádka ho jezdila a neměla problém, i já jsme na něm párkrát seděla. Byl opravdu dobře přiježděný, komunikativní... Bohužel majitelka ztratila důvěru a nakonec ho prodala. Při tom na jiných koních taky problém neměla. Prostě, když tohoto koně viděla, vrátila se jí ta hrůza a nešlo to.

Psychika nas nekdy fakt potrapi. Ja kolikrat vidavam mlade holky co se niceho neboji,s konem se stavej snad na usi ale take u nich vidavam aroganci ke koni,nerespekt a pak jsou jine, na kterych je videt ze se ke koni chovaji opravdu dobre,pratelsky ze zeme jsou jak dobre sehrani partneri a na hrbete jsou ty holky svazany strachy a kdyz delaj chyby -pak jen tou svazanosti a nejistotou sami v sebe. Samozrejme ze to neni pravidlo ze vyborna jezdkyne je arogantni ale ...casto to vidam.

Co ustájit na nějaký čas koníka na jízdárnu kde jezdíte?