Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.60.162
Včera mi zemřela kobylka na koliku.Strašně jsem jí milovala a s jejím odchodem se mi zastavil se život. Stále nemůžu uvěřit, že je to pravda. Potkalo vás také něco tak strašného a co vám pomohlo se s tím smířit.Děkuji.
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.65.76
Přišla jsem o dva koně, naštěstí jsem v té době měla i jiné, kterým jsem se mohla vybrečet do hřívy. Přestože jsme za uhynulé pořídili náhradu, dodnes na ně vzpomínám. První byla nadějná 2 letá klisnička, druhá chovná klisna, která mi uhynula přímo během porodu. Nad ní brečel i kafilerák. Stalo se to vloni, teď se klepu, když se má hřebit další kobylka, aby jí to dobře dopadlo.
Je to strašné, cítím s vámi, ale život jde dál, opravdu. Lidi jsou nenahraditelní, koně se nahradit časem dají. Vzpomínky na krásné zážitky vám ani smrt nevezme.
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.64.232
Kamarádce zemřel její první koník, 6timěsíční hřebeček také na koliku. Bylo to pravdu strašné, chodili jsme s nim aby si nelehal a tak, nakonec se ho doktor rozhodl operovat, ale bylo pozdě, koník nám zemřel v náručí. Měli jsme ho všichni strašně moc rádi, všichni jsme to obrečeli, dokonce i starší pán, kterému koně vůbec nic neříkali. Kamarádka si ihned musela koupit nového koníka, kterého znala také od narození a bylo mu také 6 měsíců. Nový kůň, nový začátek, ale na její první hříbátko nikdy nezapomeneme.
Život je boj, který jde dál. Musíte se s tím nějak srovnat, někdo se srovná tak, že koníky třeba dva roky nechce ani vidět a potom se k nim vrátí, někdo zase tak že zatím chodí do nějaké stáje, se s nima pomazlit a někdo to řeší tak, že si koupí ihned nového koně a na bývalého vzpomíná jen v tom dobrém. Je to individuální.
Přeji vám rychlé smíření s koníkovou smrtí, koník už se teď netrápí a určitě je vám za všechno vděčný...
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.93.183
Hned hledej náhradu, budeš mít jiné starosti a smíříš se s tím, je to prostě život.....Já už to zažila 2x - sice to nebyli koníci mí ale chodila jsem je jezdit. Teď už mám roky koně svého a doufám, že mě to nepotká....
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.52.63
"doufám, že mě to nepotká..."
No, popravdě, potká
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.62.54
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
"doufám, že mě to nepotká..."
No, popravdě, potká
třeba ne,když ho prodá.Já nad tím nepřemýšlím.
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.76.95
Potkalo a byla to strašná rána, mrtvice v jednom horkém letním dny, klisna byla 4 měsíce březí a bylo jí jen 13 let. Přesně jak píšeš, zastavil se mi život-nejdřív jsem se úplně sesypala a pak mi přišlo těžké i dýchat, pořád jsem brečela a nemohla jsem spát, nakonec jsem musela brát několik měsíců antidepresiva (problémy s depresemi jsem měla i předtím, vrátily se mi tehdy po několika letech). Co mě z toho tehdy vytáhlo byl nový kůň; vlastně jsem ho nejdřív vůbec nechtěla, kamarádky mě dostrkaly ať začnu shánět a já jsem se toho hrozně chytla, protože to bylo "něco", a všechno ostatní bylo "NIC". Dovezla jsem si polodivokou kobylu a měla jsem s nimi tolik práce, že mě to dostatečně zaměstnalo. Co ti budu povídat, nebylo to hned lepší - nový kůň mi přišel cizí, nemohla jsem si na něj zvyknout, nemohla jsem se s tím smířit a po nocích pořád dost času probrečela, ale vrátil se mi tím do života nějaký řád-musím za koněm, protože je můj a musím s ním pracovat (což obnášelo vůbec na ni sáhnout, nandat ohlávku, vyčistit ji, zvednout nohy, vodit, později obsedání a s tím vším byla spousta, fakt spousta problémů..) . Půl roku trvalo jen zvykání na to, že můj je teď tenhle kůň a ten můj už tu není, asi tak po roce jsem byla schopná říct jméno té o kterou jsem přišla a nerozbrečet se u toho okamžitě. Pak běžely roky a čas pomáhal. Dnes je to sedm let a i teď jak píšu se mi chce trochu brečet, polykám to hořko v krku, ale po těch letech je to vzpomínka, a ne obrovská černá díra. Sváťa
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.60.162
zadavatelka : díky za vaše příspěvky,mám pocit, že je to jen zlý sen, ze kterého se probudím.Mojí kobylce bylo 14 let, až do včera zdravá, plná elánu.Ráno jí našli ležet v maštali a i přes veškerou snahu veterináře odpoledne podlehla kolice(pravděpodobně zauzlení střev). Nedokážu pochopit,proč se to stalo.Krmení měla stejné jako jindy, celý den běhala ve výběhu a večer byla veselá,klidná. Ta prázdnota je strašná
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.86.226
Pokud něco chovám,musím počítat i s touto eventualitou,byť sebevíc nepříjemnou.
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.76.95
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Pokud něco chovám,musím počítat i s touto eventualitou,byť sebevíc nepříjemnou.
Tohle je fakt přínosný příspěvek, který jistě zadavatelce hodně pomůže.
Já vím že tohle je anonymní debata, kde je kdekomu jedno co vypustí do éteru a rád pronese nějaké to obecné moudro do debaty, ale pokuste se o trochu empatie a pokud nemáte nic přínosného do této diskuze, tak raději mlčte.
Samozřejmě je to tak, k životu patří i smrt a člověk by měl nést odpovědnost až do konce. Ale dost jiná situace je přijít o koně, kterému je dejme tomu osmadvacet a poslední rok nebo dva se pomalu zhoršoval, a o mladého koně, který byl včera ještě naprosto v pořádku.
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.152.100
Mě se to stalo 2x. Poprvé 18. ledna 2010. Kobylka A1/1 dostala mrtvici a vet jí musel uspat, umřeli mi vlastně v náručí, bylo jí necelých 19 let. Měla jsem jí dva roky, ale brečet jsem nějak nemohla, bylo my zle, bylo mi smutno, ale na pastvině mi zůstaly ještě dvě kobylky, takže mě odreagovaly.
Podruhé to bylo 29. října 2010, kdy mi po dlouhém boji s pochvácením umřela kobylka hucula, kterou jsem měla od malinka, bylo jí 7,5 let. Byla můj první kůň a strašně mě její smrt vzala, nemohla jsem nic dělat,celej svět se mi jakoby zhroutil, jenom jsem ležela v posteli a brečela. Zrovna jsem byla těhotná, když umřela a předčasně jsem porodila, naštěstí se mi narodil zdravý chlapeček, takže jsem na "truchlení" neměla moc času, všechno bylo pro mě nové, ale když jsem se do své nové role vžila, tak najednou mě ten smutek zase přemohl a dostávala jsem záchvaty pláče.
Na pastvině mi už zůstala jen jedna kobyla, které ze smrti její kámošky hráblo tak, že se nafixovala na ovce a člověk se k ní nemohl vůbec přiblížit. Sehnali jsme k ní valacha ČT, aby nebyla sama, ale už to není ono. Už mě to ke koním nějak netáhne, mám je ráda, starám se o ně, ale už nemám ani chuť jezdit.
Naštěstí mám malýho raubíře, kterej mi dává dost zabrat, takže na svojí milovanou huculku nemám čas tolik myslet. Ale i když je to skoro 17 měsíců, co umřela, pořád se mi o ní zdá a budím se s brekem.Zrovna dneska jsem šla s malým ven a uvědomila jsem si, že jdu na místo, kam jsme jeli s huculkou na naší poslední vyjížďce Strašně moc mi chybí, ale čas prý všechno zahojí, tak uvidíme....
Ach jo, zase brečim...
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.224.20
bude to bolet ještě dlouho, mě umřela před skoro sedmi lety moje tenkrát první kobylka ve 3,5 letech na koliku. Měla jsem jí od odstavu, všechno jí naučila. Po její smrti jsem si kopila jejího polobratra, taky jako hříbo, teď mu bude osm let. Ale stejně na ní dost často myslím a je mi smutno. A to nejsem náctiletá.
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.166.36
Jen čas pomůže a zahojí tu velkou ráno. Já přišla o svého prvního koně, kobylku, bylo jí 11 let. Pro její zdravotní stav jsem ji musela nechat utratit. To rozhodnutí, čekala jsem že to příjde, ale jak to přišlo, stejně to člověk neovládá.... moc mi pomohlo, že jsem měla ještě další dva koně, o které jsem se musela starat. Zůstat bez nikoho, to by bylo mnohem těžší... Moc pomohla rodina, přítel, kamarádi. Chce to čas a snad hledat dalšího chlupáče, který tě potřebuje. Je to smutné... V.
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.86.226
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Tohle je fakt přínosný příspěvek, který jistě zadavatelce hodně pomůže.
Já vím že tohle je anonymní debata, kde je kdekomu jedno co vypustí do éteru a rád pronese nějaké to obecné moudro do debaty, ale pokuste se o trochu empatie a pokud nemáte nic přínosného do této diskuze, tak raději mlčte.
Samozřejmě je to tak, k životu patří i smrt a člověk by měl nést odpovědnost až do konce. Ale dost jiná situace je přijít o koně, kterému je dejme tomu osmadvacet a poslední rok nebo dva se pomalu zhoršoval, a o mladého koně, který byl včera ještě naprosto v pořádku.
Bohužel to je život-mimochodem byl bych moc zvědavý na reakce ztráty v rodině podle kňučení tu na moderce,asi toho pisatelka ještě v životě moc neztratila
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.165.172
Jako kdyby ztráta v rodině nebo ztráta přítele udělala člověka odolnějším vůči ztrátě zvířete... Každý má úplně jinou pozici v lidském srdci i myšlení. Pro mě osobně má člověk vždycky přednost (ale je to jen moje cítění), ale to nečiní ztrátu právě například koně o nic méně tvrdou.
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.45.32
Před 14 dny jsme přišli při těžkém porodu o naší milovanou klisnu, hříbě také nepřežilo.. Nic tak hrozného se mi nikdy nestalo, první 3 dny jsem byla v šoku a pořád jsem si myslela, že se mi to snad jen zdálo. Pak jsem pomalu přijmula ten fakt, že se to doopravdy stalo, a že to už nejde vzít zpátky. Jestli můžu poradit, nebuď sama, hrozně pomůžou kamarádi, někdo s kým se můžeš podělit o tu strašnou bolest. Když jsem se zmátořila z nejhoršího, pomohla mi práce. Naplánuj si celý den, věnuj se dalším koním,pořád něco dělej. Já natírám kruhovku, sbírám kameny, spravuju ohrady, dělám s ostatníma końma víc než kdy jindy...Bohužel, život je i o těchto věcech, patří to k životu, i když si to nikdo nepřejem. Čas doopravdy léčí, po 14 dnech už je mi líp, nikdy na ní nezapomenu, myšlenky se budou pořád vracet, ale musíme jít dál...Jedna etapa života skončila, a musí přijít něco nového. Drž se...
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.76.95
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Bohužel to je život-mimochodem byl bych moc zvědavý na reakce ztráty v rodině podle kňučení tu na moderce,asi toho pisatelka ještě v životě moc neztratila
Dvě hodiny potom, co jsem dopsala předchozí příspěvky, mi volali ze stáje, že je mé kobylce zle a o půl hodiny později zemřela. Ta, díky které jsem se před lety dostala ze smrti svého prvního koně, mi teď odešla stejně náhle, dnes odpoledne jsem odjížděla od zdravého, spokojeného koně, a ten teď najednou nežije. Kecy o kňučení a o tom, že tohle je život, si prosím nechte pro někoho, koho zajímají. Je to tak neuvěřitelná ironie života, že jsem sem musela napsat, i když tomu pořád nemůžu uvěřit. Sváťa
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.144.229
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Bohužel to je život-mimochodem byl bych moc zvědavý na reakce ztráty v rodině podle kňučení tu na moderce,asi toho pisatelka ještě v životě moc neztratila
Já se právě po smrti dědy a táty v rozmezí jednoho roku nafixovala právě na koně. Kdybych měla ztratit i jeho, tak nevím...
Možná se divíte, proč člověk dává přednost koním před lidmi. Já jsem už unavená z neustálých dohadů mezi lidmi o pěnězích, kdo, kde s kým a za kolik apod. Nemusím řešit podrazy, pomluvy. U koní je mi lépe. Nesuďte, když nevíte...
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.104.69
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Dvě hodiny potom, co jsem dopsala předchozí příspěvky, mi volali ze stáje, že je mé kobylce zle a o půl hodiny později zemřela. Ta, díky které jsem se před lety dostala ze smrti svého prvního koně, mi teď odešla stejně náhle, dnes odpoledne jsem odjížděla od zdravého, spokojeného koně, a ten teď najednou nežije. Kecy o kňučení a o tom, že tohle je život, si prosím nechte pro někoho, koho zajímají. Je to tak neuvěřitelná ironie života, že jsem sem musela napsat, i když tomu pořád nemůžu uvěřit. Sváťa
Kecy někoho ,že jste toho asi moc ještě nezažily si Danielo a Sváťo vůbec nepřipouštějte.Já za můj život si myslím ,že už jsem toho dost zažila,ale přesto mě zasáhne takováto zpráva nejen mých známých,ale i koho neznám. I mě samotnou ztráta také připadá jak sen.Vzpomínky na naše miláčky mě provází celým životem.Každý z nich byl v něčem úplně jiný.Přesto moje rada je.Pořiďte si nového koníka,ať Vaše myšlenky se ubírají jiným směrem.Jen tak ta bolest snad trochu přejde.Jana
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.99.179
Během jednoho roku jsem ztratila své dva první koně- z toho jednoho tragicky a i když jsem myslela, že zbytek prodám, že už nikdy nechci koně ani vidět, protože mi celá maštal připomínala to neštěstí, pořídil mi táta hned snad za 14 dní po smrti neobsedlou, divokou klisničku. Mám ji doma a i když prostě moji Vanesku nenahradí, je tu, potřebuje mě ještě o něco víc než druzí koně a tím mě vytrhuje z nostalgie. Moje rada zní, hledej nového koně...je to tvrdý a hnusný, ale aspoň tě dostane zpět do režimu. Nesrovnávej, nesnaž se ho hned milovat..jen se prostě starej a uvidíš, že po čase se to zlepší. Přeji hodně štěstí a síly
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.1.30
Mně zemřela klisna před 2 lety také na koliku.operace by ji už nezachránila tak jsme ji museli nechat po 4 dnech uspat.Měli jsme ji doma ve stáji na kapačkách, chodili jsme k ní i v noci.Byl to náš miláček.Měli jsme ji 8 let.To poslední rozloučení bylo opravdu strašné a nikomu to nepřeji, ztratit svého přítele.Byla to vyjímečná klisna.Všechno mi ji připomínalo.Do stáje jsem se vrátila po 2 dnech co tam klisna už nebyla.Okamžitě jsem se rozvzlykala a seděla jsem u ní v boxe a v rukou mačkala její ohlávku co mi po ní zbyla.tehdy tam po ní zbylo ještě seno v tom boxe a já ten box nechtěla vyčistit, jelikož jsem stále nemohla uvěřit, že už se nikdy nevrátí...stále jsem doufala, že je to jen zlý sen, ale nebyl Měli jsme ještě další koně a zbylo nám po ní hříbátko, přišlo mi, že malej úplně taky brečel...Ležel a měl jakoby lesklé oči od brečení
Bylo to hrozné...S její ohlávkou jsem dokonce i spávala.Časem se bolest mírně utlumí, ale nikdy nezmizí...Stále na ni myslím a když o ní mluvím déle,neudržím se a rozbrečím se....
Je to smutné.
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.211.1
To je šílený, moc mě to mrzí. U Vašeho předchozího příspěvku jsem se rozbrečela a teď tohle. Držte se...
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.211.1
To byla reakce na příspěvek od Sváti...
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.65.76
Vrátím se ke svému příspěvku. V květnu to bude rok, co mi nejlepší kobylka umřela při porodu. Po louce běhá její 3 letá dcera, až na barvu úplně jiná než ona. Potěší, ale maminka to není. Trochu to stále mrzí, člověk si říká, co měl udělat jinak, aby se to kobylce nestalo. Ale napravit už nelze nic. Život prostě pádí dál, ale koně, psi atd. odcházejí a je na nás, abychom si zamilovali jiné.
Jenže pak je tu třeba to, že týden před touto kobylkou umřel náš kamarád, koňák (a taky veterinář) a toho si opravdu nového nikdy "nekoupíme", co naplat, že na pohřbu otírali slzy i chlapi od koní, že nám tenhle náš Poslední kovboj odešel... Dala bych kteréhokoliv koně za to, kdyby mu Bůh přidal ještě 5 let života, ale bohužel takový obchod nelze uzavřít
Prostě vše je relativní, člověk brečí nad koněm, nad lidmi, a pak je rád, že smrtka jen obchází kolem. Minulý týden měl manžel úděsnou havárku, nikomu není jasné, jak z toho vyvázl jen s podrápaným předloktím. Když si to člověk srovná v hlavě, tak si říkám, že pokud bude rodina zdravá, nějaké uhynulé čtyřnohé přátele unesu. Je fakt, jak se psalo výše - člověk s tím musí počítat, že když chová stádečko koní, odchovává hříbata, že o nějakého koníka čas od času během let přijde.
Jak se zpívá - co bolí, to přebolí, doporučuji nákupní terapii. Já jsem se svěřila s úhynem kobylky kámošce a ona mi během několika hodin našla inzerát na jinou. Nakonec jsem ji opravdu koupila, tu mrtvou nenahradí - ale snad si po letech řeknu "všechno zlé bylo pro něco dobré".
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.146.16
Všechno zahojí čas. Přišla jsem o kobylu při porodu. Jeden den vitální 11 let stará klisna, která čekala své třetí hříbě. Říkala jsem si, že už to pro ni bude rutina. Vždycky jsem přišla k hotovému ráno, tento porod si nechávala na odpoledne až se vrátím z práce. Bohužel hříbě bylo abnormálně veliké (dlouho přenášela) a bohužel se po 3 hodinách veterináři podařilo zachránit aspoň hříbě. Kobyla, i přes kapačky a nevím co, dostala po porodu šok a přišli jsme o ni. V ten moment jsem o tom ještě moc nepřemýšlela, museli jsme vyřešit co s malou. Odvezli jsme ji k nedalekému chovateli pod kobylu (naštěstí má každý rok kolem 3-5 hříbat). Malá vypadala zpočátku fajn, smolka odešla, zvedala jsem ji k vemenu, ale asi po 12 hodinách už nechtěla vstávat, pak se nechtěla přisát (takže krmení s flašky, kapačka apod.), bohužel po necelém dni života odešla za svou matkou. V ten moment už jsem usínala ve stoje, takže unava všechno přehlušila. To nejhorší přišlo po třech, pěti dnech, kdy si člověk uvědomí, že kobylu, kterou měl 10 let už neuvidí. Že na něj doma čeká prázdná stáj.
Naštěstí mi majitel stáje, kde byla malá, nabídl, že můžu jezdit k němu, abych přišla na jiné myšlenky. Po roce a půl jsem si od nich koupila čtyřletku, kterou jsem si za tu dobu oblíbila. Sice to není první kobyla, ale teď už bych ji taky za nic na světě nedala.
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.93.183
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
"doufám, že mě to nepotká..."
No, popravdě, potká
No jo, jednou potká ale snad až za dlouho .....
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.228.166
Všechny moc zdravím,mě právě dnes rano odešla kobylka na koliku,dělali jsme co jsme mohli.Bylo jí neuvěřitelných 31roků.Její smrt nás hluboko zasáhla,pořád tomu nemůžu uvěřit,v srdci strašné prázdno.
Měla jsme dva koníky. Dostala jsem je když mi bylo 13...
Klisničku Lady Forever a Sanfrixe
Přišel silvestr 2009 a Lady Forever měla mít hříbátko jenže pár magorů jí hodilo do výběhu (kde měla rodit) petardu která vybouchla a ona byla na místě mrtvá a vten den jsem přišla i o maminku měla rakovinu a prohrála .
Tátu jsme nepoznali a tak si nás vzala babička s dědou.
Sanfrix mi jako jedniný rozuměl soucítil se mnou ale i jemu nadešel čas odejít...
v roce 2011 dostal koliku a veterináři mu už nedokázaly pomoci
Zhroutila jsem se a pořád si neuvědomuji že jsou oba pryč
I když jsem si koupila nové koníky, ale už to nebylo ono. A stále na ty dva vzpomíná i když je to několik let zpět pořád na ně vzpomínám byli pro mě vším.
Ale už jsem se s tím srovnala a posílám fotky z lonského léta
ALE POŘÁD MI MÍ MILÁČCI CHYBÝ.
xxxx:)

XXX.XXX.160.42
Jak psala paní nahoře... Jidé jsou nenahraditelní, koně se časem nahradit dají...
Musím na to reagovat. Podle mého názoru je to přesně naopak. Ale to záleží na každém z nás. Někomu záleží více na lidech než na koních, každý má priority jiné...ale já vím, že se s prodejem svého koně nikdy nevyrovnám.. za 4měsíce to bude rok, co jsem ho musela prodat (na vánoce) a od té doby brečím jako želva každý den.. Dříve jsem se smála, problémy brala s nadhledem a snažila se věci řešit. Od doby co svého koně nemám, nemohu se na nic soustředit, ve škole jsem neprospěla a za 3dny budu dělat reparát. Brečím jak želva kvůli každé s prominutím píčovině, jsem přecitlivělá a málokdy se stane, že bych se od srdce zasmála.. On byl někdo, kdo byl součástí mého života a bez něj můj život nemá cenu. Mnohokrát jsem přemýšlela i o sebevraždě, ale vždy jsem své rozhodnutí změnila...kvůli němu, protože vím, že by si to nepřál, ŽE BY CHTĚL, ABYCH BYLA ŠTASTNÁ.. a i přesto, že o něm nemám žádné informace, stále doufám, že budeme zase jednou spolu..!
Uživatel s deaktivovaným účtem

xxxx:)
napsal(a):
Jak psala paní nahoře... Jidé jsou nenahraditelní, koně se časem nahradit dají...
Musím na to reagovat. Podle mého názoru je to přesně naopak. Ale to záleží na každém z nás. Někomu záleží více na lidech než na koních, každý má priority jiné...ale já vím, že se s prodejem svého koně nikdy nevyrovnám.. za 4měsíce to bude rok, co jsem ho musela prodat (na vánoce) a od té doby brečím jako želva každý den.. Dříve jsem se smála, problémy brala s nadhledem a snažila se věci řešit. Od doby co svého koně nemám, nemohu se na nic soustředit, ve škole jsem neprospěla a za 3dny budu dělat reparát. Brečím jak želva kvůli každé s prominutím píčovině, jsem přecitlivělá a málokdy se stane, že bych se od srdce zasmála.. On byl někdo, kdo byl součástí mého života a bez něj můj život nemá cenu. Mnohokrát jsem přemýšlela i o sebevraždě, ale vždy jsem své rozhodnutí změnila...kvůli němu, protože vím, že by si to nepřál, ŽE BY CHTĚL, ABYCH BYLA ŠTASTNÁ.. a i přesto, že o něm nemám žádné informace, stále doufám, že budeme zase jednou spolu..!
Tvoje problémy se ovšem neřeší pořízením jiného koně, ale návštěvou u psychologa či možná i psychiatra. Neber to jako urážku, ale i duše může být nemocná.
Uživatel s deaktivovaným účtem
napsal(a):
Tvoje problémy se ovšem neřeší pořízením jiného koně, ale návštěvou u psychologa či možná i psychiatra. Neber to jako urážku, ale i duše může být nemocná.
Musím súhlasiť, slečna by mala nad touto možnosťou uvažovať. Pravdepodobne je vo veku kedy ňou lomcujú hormóny a časom pochopí že život nie je vždy prechádzka ružovou záhradou a čím bude staršia tým viac ľudí a zvierat jej život opustí. A nie nedá sa na to zvyknúť, ale dá sa s tým naučiť žiť. A až raz stretne toho pravého človeka s ktorým bude chcieť stráviť zvyšok života potom pochopí kde sú jej prirority. A to píšem ako človek ktorý má zvieratá za členov rodiny.
Apropo tvoj kôň ani neumrel len si ho predala, môžeš ho stále vyhľadať, navštíviť, možno raz keď tú školu nebudeš flákať a dokončíš ju tak si aj nájdeš prácu, zarobíš a kúpiš si ho späť.. treba byť optimista!
Holub1856

XXX.XXX.150.30
Taky poslední dobou jenom brečím do polštáře a mám deprese protože mi utratili 10 letého hřebečka anglického plnokrevníka protože měl koliku je mi ho strašně líto ale máme ještě kobču irskýho coba tak mě ještě něco drží nad vodou, když jdu do sedlový a řídím tam jeho deku sedlo uzdu tak brečím byl to výjimečný kůň 😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭😭