Nevím jak překonat smrt svého koně

Nám nedávno umřel hřebčoun, nádherný, desetiletý hřebec importovaný z Francie. Strejda ho kupil pod cenou z důvodu snižování stavu ve stáji a špatné povahy (špatná povaha se u nás spravila po měsíci klidného přístupu). Koník skákal prý až do stupně T..o to by vůbec nešlo, ale koník byl neuvěřitelný srdcař. Učil mne skákat, trpělivě mne přenesl přes každou překážku, nikdy se mnou nezastavil, trpěl každou mou chybu, ale jakmile jsem se začala zlepšovat, přitvrdil..byl to ten nejlepší učitel a přítel pod sluncem. Od minulých prázdnin jsem se připravovala na licenci, skákali jsme v tréninku menší vodu a koník, jak u něj bylo zvykem, celý natěšený se odrazil dříve, přeletěl vodu, ale při doskoku se mu smekla noha...odnesla to šlacha na LP. Odjel na operaci, ta proběhla úspěšně, koník se zotavoval, v zimě jsme začínali trošku pracovat, pak jsme přišli do výběhu, kůň stál na třech. Operovaná šlacha znovu praskla. Odvezli jsme ho na kliniku do Německa. Nohu opět spravili, ale koník už se neprobral. Nikdy nezapomenu na ten pohled, kdy tam jen tak ležel. Dodnes tomu nevěřím, mám pocit , jako by byl pořád s náma. Jeho box jsme ještě nechali prázdný a já se nemůžu zbavit pocitu, že on tam je.. Zhroutil se mi svět, na koni jsem neseděla od ledna, licenci jsem úplně zavrhla. Snažím se z toho dostat, ale nejde to...

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Je to už tři měsíce co mi odešla kobylka na věčné pastviny.Pořád se nemůžu zbavit pocitu viny,že umřela sama,že jsem jí nebyla po boku.Během celého dne,co jseme se o ní starali vzala za své vyčerpanost,2hodiny byla sama a v ten čas nám odešla:((((((Bolest a prázdno,nic víc necítíte.

pokud něco chováte,tak se musíte smířit i s tímhle-jinak chcete dělat co?Jsou i horší případy-třeba dítě a nikdo s tím neprudí

Je to stejné jako u psa, kterého měl člověk rád - nepomůže smutnit, pomůže sehnat si nového - kamaráda.
Člověk se uklidní, má další motivaci - na minulé zvíře zůstanou hezké vzpomínky.

Je mi to velmi líto. Naštěstí jsem podobnou zkušenost zažila zatím jen jako dítě a stále to mám na paměti. Až jednou přijde smrtka pro mojí klisnu, těžko budu připravená, na to se asi nelze připravit... Přeji pevné nervy a brzské vyrovnání se se ztrátou přítele.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Taky mi zemřel kůň, teda spíš hříbátko. Narodilo se ráno, byli jsme se na něj s majitelem kobylky podívat, stálo, pak musel majitel do práce, já do školy. Vrátila jsem se odpoledne, když sem se vrátila ze školy, hříbě leželo, bylo vysílené a podchlazené. Asi se nestihlo napít nebo ho možná kobyla odstrčila. Zahřívali jsme ho, krmili mlíkem s cukrem, ale zachránit se nám ho nepodařilo, Druhý den ráno zemřelo. Mám doteď výčitky svědomí, že jsem mohla udělat víc.

Pokud se vám jevilo hříbě podchlazené (studené končetiny a pod.), šlo pravděpodobně o vadu srdce. Těžko by vám někdo odoperoval den staré hříbě se srdeční vadou, takže si myslím, že zachránit nešlo, nic jste nepokazili. Měli jsme tentýž případ, hříbě žilo cca 24 hodin, po porodu stálo a pilo, ale bylo velmi klidné, pak pospávalo, stydlo, až zhaslo.
Je to prostě přírodní výběr, špatná kombinace genů. Osobně si myslím, že je lepší, když je srdeční vada těžší a hříbě není schopné žít mimo dělohu a umře dřív, než si k němu vytvoříte pevný vztah, než když umře 2-3 letý koník po zátěži.

Pomůže vám jen to, že si pořídíte dalšího koně a hlavu i srdce zaměstnáte jím

Letos jsem také náhle přišla o kobylku,hned jsem si pořídila jinou.Moc mi pomohla tu bolest přežít.Na tu první nikdy nezapomenu,ale díky nové se už zase můžu smát...

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
pokud něco chováte,tak se musíte smířit i s tímhle-jinak chcete dělat co?Jsou i horší případy-třeba dítě a nikdo s tím neprudí

třeba dítě a nikdo s tím neprudí


Tohle může napsat jen bezcitnej, sebestřednej a zamindrákovanej člověk!
Já slečnu chápu velmi dobře. Mě umíral koník v náručí měla jsem ho 17 - let. Byl to můj největší a nejlepší přítel na celém Světě. Kvůli němu jsem udělala hodně věcí v osobním životě, raději jsem se vzdala lásky muže než bych se vzdala koně.Přestala jsem s ježděním ihned, do stájí jsem už nikdy nevkročila a jiného koně bych už prostě nechtěla. Je to rok a půl a ještě jsem to nepřekonala.

taky se mi stalo, už to bude 7 let, během 14ti dnů jsem přišla o 11ti letou fenku - torze žaludku a 3,5 letou kobylku ( moje od hříběte) - kolika. Řešila jsem obojí novými zvířátky, fenečce bude 7 let , dostala jsem ji ještě ten den, co původní zemřela, valachovi je 8 let , taky jsem měla možnost hned vzít ročka, dokonce polobratra první kobylky

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
pokud něco chováte,tak se musíte smířit i s tímhle-jinak chcete dělat co?Jsou i horší případy-třeba dítě a nikdo s tím neprudí

Vyjadrenia takéhoto typu by ste si mohli láskavo odpustiť!
Nakoniec nikto Vás nenúti prispievať do diskusie!!!
Takí ľudia ako Vy potrebujú svoje "múdrosti" zverejňovať silou-mocou, no tie "múdrosti" väčšinou stoja za starú belu

Ja som dochovala dvoch psíkov do veku vyše 16 rokov. Žili so mnou odmalička, boli ako moji bráškovia. Ten starší odišiel po úraze, museli sme ho dať uspať. Ak to môžem tak vôbec pomenovať, bolo to snáď trošku jednoduchšie, pretože psík to vzdal a na druhý svet sa doslova pýtal. S druhým psíkom to bolo ťažšie. Bol mojou najväčšou oporou v čase, keď som sa tri roky liečila z onkologického ochorenia. Obaja sme ťažko niesli moje časté odchody do nemocnice, o to krajšie boli naše opätovné stretnutia. Keď som bola doma, vždy išiel tam, kam som sa pohla ja. Náš vzťah bol neuveriteľne silný a on bol na mňa naviazaný presne tak, ako ja naňho. Posledný polrok jeho života bol ťažký, začal mať vážne zdravotné problémy. Starala som sa oňho 24 hodín denne. Tak, ako on sa staral o mňa, keď som to potrebovala ja. Hoci som vedela, že mu dochádzajú sily, v jeho očiach som stále videla tú obrovskú tužbu neopustiť ma a žiaľ, ten pohľad bol prítomný aj v posledných chvíľkach jeho života, keď to jeho malé-veľké srdiečko už nevydržalo. Zomrel mi v náručí a ja som si odniesla pocit, ten bezmocný pocit, že som nemohla nič spraviť pre to, aby som mu splnila jeho jediné prianie - zostať so mnou
Je to už 9 mesiacov, čo je preč... Mám zajednané šteniatko, no stále mám strach, že so žiadnym psom už nebudem mať taký vzťah. Stále sa mi tisnú slzy do očí pri myšlienke na môjho psíka, nedokážem si ani fotky pozrieť.

A teraz nech mi niekto povie, že je na tom niečo nepochopiteľné!
Smrť blízkeho - nech je to človek či zviera - je vždy boľavá. A tie najbolestivejšie rany zahojí len čas. Nie je to klišé, tu naozaj nepomôže nič iné, len čas... Treba si zohnať nové zvieratko, nie náhradu, ale nového kamaráta.
Držím Vám palce!
Zuzka

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
třeba dítě a nikdo s tím neprudí


Tohle může napsat jen bezcitnej, sebestřednej a zamindrákovanej člověk!
Já slečnu chápu velmi dobře. Mě umíral koník v náručí měla jsem ho 17 - let. Byl to můj největší a nejlepší přítel na celém Světě. Kvůli němu jsem udělala hodně věcí v osobním životě, raději jsem se vzdala lásky muže než bych se vzdala koně.Přestala jsem s ježděním ihned, do stájí jsem už nikdy nevkročila a jiného koně bych už prostě nechtěla. Je to rok a půl a ještě jsem to nepřekonala.

..... do stáje jsem již nikdy nevkročila............... no a v tom asi bude ten problém. Pokud člověk ví, že nezvládne to, že zvíře má kratší život, než člověk, tak si ho asi nemá ani pořizovat. Pokud se člověk pak po jeho odchodu ponoří do sebe, neustále se v tom nimrá, je to jenom horší a stejně to ničemu nepomůže. Vznikají takové psychotické stavy z nedostatku jiné činnosti. Čím více se v tom člověk babrá, tím je na tom psychicky hůře. Prostě pokud mí psi a koně žijí, dám jim všechnu svou lásku a vše, co potřebují, aby žili spokojeně. Když začne být problém, snažím se odpovědně najít tu dělící čáru, mezi tím, kdy to ještě je k životu, a kdy už je to za hranicí únosnosti, a pak to musím řešit. Ale to neznamená, když mi před 20 lety zemřel můj první pes, že po jeho smrti psy ze svého života vyřadím natrvalo. Proč? Vždyť je mám ráda. S mými koňmi je to podobné. Zrovna teď mám doma dva kandidáty - starého nemocného psa a marodícího koně, u nichž je jejich odchod do věčných lovišť jen otázkou času, a asi ne moc dlouhého. A nemyslím si, že jsem bezcitná nebo sebestředná či zamindrákovaná. Udělám pro ně až do jejich konce vše, co bude v mých silách, ale koně a psy budu mít kolem sebe i nadále, protože nevidím důvod, proč bych se měla o jejich milou společnost ochuzovat. Opravdu na člověka mohou přijít daleko závažnější pohromy a rány osudu, které bude muset být připraven řešit. Smutek sice s životem úzce souvisí, nikdo se ze ztráty blízké bytosti určitě neraduje, ale není zdravé ho přehánět. A proč si myslíte, že v lidské historii následují stovky let po smutečních pohřebních obřadech následná veselí, no právě z toho důvodu, aby se odstřihlo to smutnění, vzpomínalo se jenom na to dobré a život se vrátil do normálních kolejí. Takže holky "bulící" smailík ano, ale život jde dál a nelze se stále ohlížet přes rameno do minulosti, neboť čas je neúprosný. Pobrečte si, ale je třeba jít dále.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
třeba dítě a nikdo s tím neprudí


Tohle může napsat jen bezcitnej, sebestřednej a zamindrákovanej člověk!
Já slečnu chápu velmi dobře. Mě umíral koník v náručí měla jsem ho 17 - let. Byl to můj největší a nejlepší přítel na celém Světě. Kvůli němu jsem udělala hodně věcí v osobním životě, raději jsem se vzdala lásky muže než bych se vzdala koně.Přestala jsem s ježděním ihned, do stájí jsem už nikdy nevkročila a jiného koně bych už prostě nechtěla. Je to rok a půl a ještě jsem to nepřekonala.

někdo se stáhne do sebe a bolest překonává sám, někdo se z ní potřebuje vymluvit, nebo vypsat. Nikdo nemá právo ani jedno soudit, nebo posuzovat. Naprosto s Vámi souhlasím.
Já o svého koně přišla loni v září. Zdaleka to nebyl první, ale byl nejlepší....možná poslední. Přestala jsem jezdit, občas do stáje zajdu, ale už mi to nic neříká. Nechci zatím jiného koně. Možná mě to přejde, nebo ne. Měla jsem štěstí, že jsem se s ním potkala a lidi říkají, že měl on štěstí, že měl mě. Od první chvíle jsme byli oba na stejné vlnové délce. Tohle už asi nezažiju . Když jsem ho musela nechat utratit (rakovina všude, bez varování. Za měsíc šel dolů o víc jako 150 kilo) brečeli jsme s manželem jako malé děti. A to zvířata chováme jak na užitek, tak pro radost.

Vite,kdyz clovek zije se zviretem jako s clenem rodiny, tak na nem pozoruje ze jediny co odlisuje cloveka od zvirete je schopnost predvidat, planovat do budoucna, strachovat se z neceho co jeste neni a nechat se manipulovat a vydirat. Zbytek mame spolecne,naklonnost, lasku, socialni chovani, svoje radosti, citeni. To co nam zvire dava je prirozena radost ze zivota. I oni ziji po zivote jako lide. Tak je uplne normalni ze nas jejich odchod boli tak jako by nam zemrel blizky clovek. Ale pro vlastni dusevni zdravi neni dobre lpet na mrtvem priteli. Prestat chodit do staji je skoda. Mrtve zvire se ma uz davno dobre a zde na zemi jsou casto ziva zvirata kteri se tak dobre nemaji. Vy co mate tolik lasky,jak jste ji byli schopni davat vasemu zvireti az do konce, nemarnete s ni a dejte ji dalsimu zivemu tvoru, ktery na ni ceka. On vam ji pak taky vrati. Tak udelate stastnym zase dalsiho kone nebo psa.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Vite,kdyz clovek zije se zviretem jako s clenem rodiny, tak na nem pozoruje ze jediny co odlisuje cloveka od zvirete je schopnost predvidat, planovat do budoucna, strachovat se z neceho co jeste neni a nechat se manipulovat a vydirat. Zbytek mame spolecne,naklonnost, lasku, socialni chovani, svoje radosti, citeni. To co nam zvire dava je prirozena radost ze zivota. I oni ziji po zivote jako lide. Tak je uplne normalni ze nas jejich odchod boli tak jako by nam zemrel blizky clovek. Ale pro vlastni dusevni zdravi neni dobre lpet na mrtvem priteli. Prestat chodit do staji je skoda. Mrtve zvire se ma uz davno dobre a zde na zemi jsou casto ziva zvirata kteri se tak dobre nemaji. Vy co mate tolik lasky,jak jste ji byli schopni davat vasemu zvireti az do konce, nemarnete s ni a dejte ji dalsimu zivemu tvoru, ktery na ni ceka. On vam ji pak taky vrati. Tak udelate stastnym zase dalsiho kone nebo psa.

K tomuhle není co dodat. Moc hezky napsáno

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
třeba dítě a nikdo s tím neprudí


Tohle může napsat jen bezcitnej, sebestřednej a zamindrákovanej člověk!
Já slečnu chápu velmi dobře. Mě umíral koník v náručí měla jsem ho 17 - let. Byl to můj největší a nejlepší přítel na celém Světě. Kvůli němu jsem udělala hodně věcí v osobním životě, raději jsem se vzdala lásky muže než bych se vzdala koně.Přestala jsem s ježděním ihned, do stájí jsem už nikdy nevkročila a jiného koně bych už prostě nechtěla. Je to rok a půl a ještě jsem to nepřekonala.

REAGUJI-jsou lidi,co se nechávají litovat i kvůli křečkovi apod.Jen by byly zajímavé reakce /nedej bože-nikomu to nepřeji/ na úmrtí dítěte-jedná se o adekvátnost smutku a lítosti.Nejsu bezcitný,sebestředný ani zamindrákovaný člověk,ale chovám koně již pěkných pár let a stalo se mě totéž-i pár svých oblíbených psů jsem už musel nechat utratit a věřte ,že ne s lehkým srdcem.
jen prostě nechápu takové sebelitování.pro Vás-moje klisna se mě při kolice a několika denním léčení a operaci torze střeva přišla opřít o rameno a uhynula.koníky mám další a tato možnost úhynu je prostě stále na pořadu dne-i otravy od přejících lidí,co si léčí své komplexy na druhých ač sami nikdy koně neměli a sere je to.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
REAGUJI-jsou lidi,co se nechávají litovat i kvůli křečkovi apod.Jen by byly zajímavé reakce /nedej bože-nikomu to nepřeji/ na úmrtí dítěte-jedná se o adekvátnost smutku a lítosti.Nejsu bezcitný,sebestředný ani zamindrákovaný člověk,ale chovám koně již pěkných pár let a stalo se mě totéž-i pár svých oblíbených psů jsem už musel nechat utratit a věřte ,že ne s lehkým srdcem.
jen prostě nechápu takové sebelitování.pro Vás-moje klisna se mě při kolice a několika denním léčení a operaci torze střeva přišla opřít o rameno a uhynula.koníky mám další a tato možnost úhynu je prostě stále na pořadu dne-i otravy od přejících lidí,co si léčí své komplexy na druhých ač sami nikdy koně neměli a sere je to.

Rozhodně se nenechávám od nikoho litovat a dokonce spousta lidí z mého okolí to neví, prostě si myslí, že mám koně ve stájích.

Prostě to byl tak krásný vztah, že o jiného koně už nestojím a jezdit na jiných nechci i když nabídky jsou.
Nenutím nikoho aby měl stejný pohled na věc jako já. Mě to prostě pořád ještě bolí a proto nejsem schopna jít do stájí a jít kolem svého boxu a vidět v něm jiné zvíře.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Rozhodně se nenechávám od nikoho litovat a dokonce spousta lidí z mého okolí to neví, prostě si myslí, že mám koně ve stájích.

Prostě to byl tak krásný vztah, že o jiného koně už nestojím a jezdit na jiných nechci i když nabídky jsou.
Nenutím nikoho aby měl stejný pohled na věc jako já. Mě to prostě pořád ještě bolí a proto nejsem schopna jít do stájí a jít kolem svého boxu a vidět v něm jiné zvíře.

Taky sem přišla o koně, kobylku, na které jsem se učila jezdit, jezdila jsem ji jen já, sedly jsme si, byla jsem u ní každý den. Prostě nejlepší kamarádky, přesně jsem věděla, co udělá a ona věděla, co po ní chci, ani jsem to nemusela říkat. A pak ji její majitel prodal. Nevím kam, zjistila jsem to, až když byla kobylka pryč. Neměla jsem šanci ji odkoupit. Dlouho jsem nechtěla jiného koně, brečela jsem po večerech, koukala na fotky. To trvalo dva roky.

Ale život jde přece dál. Přítel mi letos koupil jiného koně, mladou kobylku, trošku problémovou. V mnohém mi připomíná tu první. Ikdyž často myslím na to, jaký by to asi bylo s tou předcházející, kterou prodal, užívám si s mojí novou. Jezdíme na stejná místa, děláme stejné věci a začínáme si rozumět.

Takže to nevzdávejte.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
..... do stáje jsem již nikdy nevkročila............... no a v tom asi bude ten problém. Pokud člověk ví, že nezvládne to, že zvíře má kratší život, než člověk, tak si ho asi nemá ani pořizovat. Pokud se člověk pak po jeho odchodu ponoří do sebe, neustále se v tom nimrá, je to jenom horší a stejně to ničemu nepomůže. Vznikají takové psychotické stavy z nedostatku jiné činnosti. Čím více se v tom člověk babrá, tím je na tom psychicky hůře. Prostě pokud mí psi a koně žijí, dám jim všechnu svou lásku a vše, co potřebují, aby žili spokojeně. Když začne být problém, snažím se odpovědně najít tu dělící čáru, mezi tím, kdy to ještě je k životu, a kdy už je to za hranicí únosnosti, a pak to musím řešit. Ale to neznamená, když mi před 20 lety zemřel můj první pes, že po jeho smrti psy ze svého života vyřadím natrvalo. Proč? Vždyť je mám ráda. S mými koňmi je to podobné. Zrovna teď mám doma dva kandidáty - starého nemocného psa a marodícího koně, u nichž je jejich odchod do věčných lovišť jen otázkou času, a asi ne moc dlouhého. A nemyslím si, že jsem bezcitná nebo sebestředná či zamindrákovaná. Udělám pro ně až do jejich konce vše, co bude v mých silách, ale koně a psy budu mít kolem sebe i nadále, protože nevidím důvod, proč bych se měla o jejich milou společnost ochuzovat. Opravdu na člověka mohou přijít daleko závažnější pohromy a rány osudu, které bude muset být připraven řešit. Smutek sice s životem úzce souvisí, nikdo se ze ztráty blízké bytosti určitě neraduje, ale není zdravé ho přehánět. A proč si myslíte, že v lidské historii následují stovky let po smutečních pohřebních obřadech následná veselí, no právě z toho důvodu, aby se odstřihlo to smutnění, vzpomínalo se jenom na to dobré a život se vrátil do normálních kolejí. Takže holky "bulící" smailík ano, ale život jde dál a nelze se stále ohlížet přes rameno do minulosti, neboť čas je neúprosný. Pobrečte si, ale je třeba jít dále.

Souhlasím. Je to moc dobře napsané, jen doplním ...
Uhynulo mi za skoro 30 let kolem koní několik miláčků, někdy převládala lítost, jindy spíš vztek že se tomu nedovedlo předejít. U podkobylčat to beru jako jakýsi přírodní výběr, selekce těch, kteří na zdravý život neměli, horší to bylo u koní v nejlepším věku. Pořád mne mrzí, že jsem o ně přišla, přestože jsem si místo nich koupila koně lepší a dalo by se říci, že jsem si "polepšila"... Pár dní nebo týdnů se člověk ani nedokáže podívat na fotku nebo jinou věc, co připomíná chybějícího koníka ve stádě, později už se vzpomíná na hezké chvíle a člověk je vděčný, že vůbec byly.
Je ale fakt, že jsem neměla jediného koně, kterého by mi smrt sebrala, a mohla se u zbývajících utěšit (a třeba i vybrečet se v jejich hřívě).
S odstupem si člověk uvědomí, že zvíře nahraditelné JE. Nebude to tentýž kůň, tentýž pes, ale můžete prožít s náhradníkem krásné zážitky... U lidí je to horší, kamaráda jiným kamarádem nenahradíte, o rodině ani nemluvě...

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Souhlasím. Je to moc dobře napsané, jen doplním ...
Uhynulo mi za skoro 30 let kolem koní několik miláčků, někdy převládala lítost, jindy spíš vztek že se tomu nedovedlo předejít. U podkobylčat to beru jako jakýsi přírodní výběr, selekce těch, kteří na zdravý život neměli, horší to bylo u koní v nejlepším věku. Pořád mne mrzí, že jsem o ně přišla, přestože jsem si místo nich koupila koně lepší a dalo by se říci, že jsem si "polepšila"... Pár dní nebo týdnů se člověk ani nedokáže podívat na fotku nebo jinou věc, co připomíná chybějícího koníka ve stádě, později už se vzpomíná na hezké chvíle a člověk je vděčný, že vůbec byly.
Je ale fakt, že jsem neměla jediného koně, kterého by mi smrt sebrala, a mohla se u zbývajících utěšit (a třeba i vybrečet se v jejich hřívě).
S odstupem si člověk uvědomí, že zvíře nahraditelné JE. Nebude to tentýž kůň, tentýž pes, ale můžete prožít s náhradníkem krásné zážitky... U lidí je to horší, kamaráda jiným kamarádem nenahradíte, o rodině ani nemluvě...

tak nějak

Ahoj,

bohužel v životě nás čeká všechny jedna jediná spravedlnost a to je smrt. Někdo se s tím dokáže srovnat, někdo to nese hůře. Sama jsem si už zažila smrti až až jak v rodině, z řad nejlepších kamarádů i zvířat a ne vždy to byl hezký konec a možná i proto jsem už otrkaná ale naopak mé kamarádce ted umřela fenka a je z toho doslova na dně. Já jsem člověk co když mu umře pes ještě ten den jede pro nového kdežto kamarádka ted nechce ani jít do parku, nechce být sama doma jelikož jí to všude připomíná psa a ani ted nechce hned nového že by si to vyčítala ........ já se jí snažím domluvit že by jí nový přírůstek rozveselil hned by bylo o zábavu postaráno než sedět doma.

Nejvíc se člověk užírá, když nemá zaměstnaný mozek. Je nejlepší prostě furt něco dělat něčím se zabavit aby jste na ty černé myšlenky neměla vůbec čas. Taky to tak někdy mám že si pobrečím nad těmi co už tady nejsou ale život musí jít dál, píšete že třeba nedokážete jít kolem boxu vašeho koně, co třeba změnit působiště ?

Přeji at co nejdříve na svého koníka vzpomínáte s úsměvem a ne se slzami v očích.

Kája

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
REAGUJI-jsou lidi,co se nechávají litovat i kvůli křečkovi apod.Jen by byly zajímavé reakce /nedej bože-nikomu to nepřeji/ na úmrtí dítěte-jedná se o adekvátnost smutku a lítosti.Nejsu bezcitný,sebestředný ani zamindrákovaný člověk,ale chovám koně již pěkných pár let a stalo se mě totéž-i pár svých oblíbených psů jsem už musel nechat utratit a věřte ,že ne s lehkým srdcem.
jen prostě nechápu takové sebelitování.pro Vás-moje klisna se mě při kolice a několika denním léčení a operaci torze střeva přišla opřít o rameno a uhynula.koníky mám další a tato možnost úhynu je prostě stále na pořadu dne-i otravy od přejících lidí,co si léčí své komplexy na druhých ač sami nikdy koně neměli a sere je to.

Jednoduše nejste tak emotivně založený člověk, nebo nemáte potřebu to ventilovat. Každý je ale jiný a fázi truchlení a smutku má každý jinou, jinak dlouhou, poměřovat jeden zármutek ke druhému ("co kdyby to bylo dítě" a podobně) je naprostý nesmysl, protože logika na emoce neplatí, a je to od vás také velmi necitlivé.
Někdo může prožívat hluboký zármutek i proto, že mu zemře křeček-osobně mi podstatně více vadí lidé, kteří šmahem soudí, než ti, kteří pláčou kvůli uhynulému hlodavci.
Pokud máte ve svém okolí někoho blízkého, kdo se již nějakou dobu koupe v sebelítosti, tohle mu můžete mezi čtyřma očima sdělit - je to tvrdé, ale může to někoho probrat (počítejte ovšem s počátečními silně negativními emocemi vůči vaší osobě, protože některé procesy mají svůj průběh).
Pokud se ale bavíme o člověku, kterého neznáte, který pod tíhou prožívaného zármutku vyventiloval své pocity zde na anonymní diskuzi, nevíte, co v něm probíhá, jak se chová a jak prožívá své emoce. V takovém případě zkuste projevit empatii a pomlčet.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Pokud se vám jevilo hříbě podchlazené (studené končetiny a pod.), šlo pravděpodobně o vadu srdce. Těžko by vám někdo odoperoval den staré hříbě se srdeční vadou, takže si myslím, že zachránit nešlo, nic jste nepokazili. Měli jsme tentýž případ, hříbě žilo cca 24 hodin, po porodu stálo a pilo, ale bylo velmi klidné, pak pospávalo, stydlo, až zhaslo.
Je to prostě přírodní výběr, špatná kombinace genů. Osobně si myslím, že je lepší, když je srdeční vada těžší a hříbě není schopné žít mimo dělohu a umře dřív, než si k němu vytvoříte pevný vztah, než když umře 2-3 letý koník po zátěži.

Tak to jsem ráda. Doteď jsem si myslela, že jsem něco podcenila, že jsem tam měla být a víc hříbě kontrolovat. A máte pravdu, že jsem z toho nebyla tak zničená, jako když nám zemřel koník, na kterého jsem ten den poprvé sedla po třech letech práce ze země. To bylo horší, srovnat se s tím, že jsem si ho vypiplala a když z něj byl hotový kůň, odešel.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ahoj,

bohužel v životě nás čeká všechny jedna jediná spravedlnost a to je smrt. Někdo se s tím dokáže srovnat, někdo to nese hůře. Sama jsem si už zažila smrti až až jak v rodině, z řad nejlepších kamarádů i zvířat a ne vždy to byl hezký konec a možná i proto jsem už otrkaná ale naopak mé kamarádce ted umřela fenka a je z toho doslova na dně. Já jsem člověk co když mu umře pes ještě ten den jede pro nového kdežto kamarádka ted nechce ani jít do parku, nechce být sama doma jelikož jí to všude připomíná psa a ani ted nechce hned nového že by si to vyčítala ........ já se jí snažím domluvit že by jí nový přírůstek rozveselil hned by bylo o zábavu postaráno než sedět doma.

Nejvíc se člověk užírá, když nemá zaměstnaný mozek. Je nejlepší prostě furt něco dělat něčím se zabavit aby jste na ty černé myšlenky neměla vůbec čas. Taky to tak někdy mám že si pobrečím nad těmi co už tady nejsou ale život musí jít dál, píšete že třeba nedokážete jít kolem boxu vašeho koně, co třeba změnit působiště ?

Přeji at co nejdříve na svého koníka vzpomínáte s úsměvem a ne se slzami v očích.

Kája

Přesně, chce to změnit působiště. Přišla jsem o kobylu při porodu. Znala jsem ji od ročky, pak ji jako remontu jezdili v oddíle jiní, protože jsem prostě byla "začátečník". Nebyla totiž zrovna nejlepší kůň pro nezkušeného člověka. Do jejího sedla jsem se dostala v pěti letech. První dva roky byly tvrdý boj, odkud a kam se mnou uteče, kde mě vyklopí..., ruky sám puchýř. Kobyla mašina přes 600 kilo a já pouhých 45. Pak se to postupně nějak změnilo, začala šlapat v kroku, pak v klusu a ve cvalu, nakonec jsem se dočkala i pohodového terénu. Pak přišly po druhém hříběti problémy s nohama (artroza, plnorohá kopyta) a dušnost. Takže verdikt zněl - buď se do roka prodá nebo jde. Nečekala jsem na nic a koupila si "svou milovanou provozačku". Změnila jsem stáj na venkovní box, od rána do večera venku místo stáje, jiný podkovář. Po roce se kobyla připustila a já čekala na své vysněné hříbě, abych kobyle dopřála zasloužený důchod.
Vše se bohužel zvrtlo. Kobyla měsíc přenášela, hříbě bylo veliké a nedokázalo se otočit. Veterinář do sáhodlouhých třech hodinách vytáhl hříbě - kobylku. Už byla přidušená, ale podařilo se ji rozdýchat. O kobylu jsme však i přes kapačky a všechno možné přišly do hodiny po porodu. Pak začal boj o záchranu malé. Převezli jsme ji pod jinou kobylu do druhé stáje, ale stejně jsme o ni i přes krmení s flaškou a pak sondu a kapačky přišly. Tehdy mi majitel adoptivní kobyle nabídl, abych k nim jezdila, že se tak aspoň zaměstnám. Sice pohled na prázdnou stáj bolel, ale byla jsem aspoň nějak zaměstnaná.
Postupně se tam začal rozvíjet můj vztah s jednou mladou kobylkou a nakonec jsem si ji koupila. Jak někteří tvrdí, je podobná té mé první kobyle. Já zase tvrdím, že jsou každá jiná. Možná mají pravdu obě strany. Nikdy nebude stejná jak ta první, ale v některých věcech jsou si opravdu hodně podobné. Zůstala mi spousta vzpomínek. Vždy když se dostanu do vesnice, kde jsem jezdila, tak si zavzpomínám. Občas mi ji připomene některý podzimní den (protože jsem ji poznala na podzim), prostě takový vnitřní pocit. A to je kobyla už dvanáct let mrtvá - ale uvnitř mě bude žít dál. Člověk prostě musí jít dál, smrt je součástí našeho života. S tím se člověk musí smířit.

Napsala jste to moc hezky.Já také prošla onkologickou léčbou,vím jaká to jsou muka,ještě k tomu když doma máte malé mimčo.V tu dobu jsem na svéko koníka neměla čas ani sílu.Po vylečení a regeneraci,kdy už ta síla byla,mi odešla do koňského nebe.V těch nejtežších chvílích byla u mne a já se zas těšila až znovu usednu do sedla,nakonec jsme vyjely jen tři krát,ale byl to nádherný pocit.Teď když už tu není,je to těžké,prožily jsme spolu nádherných 15let a teď,ohrada prázdná a ze stáje se neozíva její volání.Chybí mi,srdíčko bude ještě dlouho bolet.

Všem moc děkuji za vaše příspěvky.

Právě dneska to zažívám. Hřebec, se ktrým jsme byli 20 let... Nikdy nenajdu lepšího. Je mi strašně, upřímně musím napsat, že ani smrt blízkého člověka mě neranila víc. Momentálně přemýšlím co dál. Nevím, jestli tohle může vůbec někdy přebolet.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Právě dneska to zažívám. Hřebec, se ktrým jsme byli 20 let... Nikdy nenajdu lepšího. Je mi strašně, upřímně musím napsat, že ani smrt blízkého člověka mě neranila víc. Momentálně přemýšlím co dál. Nevím, jestli tohle může vůbec někdy přebolet.

Prebolí, neboj. Treba sa dobre vyplakať a čas zahojí každú ranu. Chvíľu to potrvá, ale potom ostanú len tie pekné spomienky na spoločné chvíle. Mysli na to, čo všetko ste spolu prežili a ako mu bolo u teba dobre. Snáď odišiel spokojný, zrejme bol jeho čas..

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Je to už tři měsíce co mi odešla kobylka na věčné pastviny.Pořád se nemůžu zbavit pocitu viny,že umřela sama,že jsem jí nebyla po boku.Během celého dne,co jseme se o ní starali vzala za své vyčerpanost,2hodiny byla sama a v ten čas nám odešla:((((((Bolest a prázdno,nic víc necítíte.

Zažila jsem něco podobného s mým prvním psem.Je pravda,že když člověk chová zvířata a hodně k nim přilne,jako oni k němu a k jeho srdci,že pak je člověk zdrcený z toho,že to nemělo být tak,že kdyby tam byl,bylo by to lepší,ale podle mě je opak pravdou-pokud by jste tam byla,tak by kobylka v klidu asi neodešla,protože člověk je ve stresu,to zvíře to cítí a v klidu dle mě neodchází.Je pravda,že záleží na člověku,jak se zachová-někdo hysterčí,někdo je v klidu,někdo potom pláče aby ho nikdo neviděl.Je to těžký,každý máme psychiku a city v těchto případech jiný.Tím nemyslím,že člověk,který nepláče a nedělá scény své zvíře koně atd.nemiloval.Ale každý se s tou bolestí vyrovnává jinak no.Ono je kobylce dobře už na pastvinách za duhou a myslím si,že ve vašem případě by bylo lepší pořídit si jiného koníka,aby ta bolest nebyla taková a opět jste měla důvod se smát a mít radost z toho,jak třeba zlobí,jak dovádí v ohradě,jak vás má rád a jak se hezky učí atd.Prostě můj názor je,že by si člověk měl pořídit nové zvíře-nemusí ihned,ale časem.Někomu to trvá měsíc,rok dva prostě zase mít důvod k radosti a starostem.Je pravda,že když si člověk pořídí zvíře tohoto typu,okamžitě by se měl vyrovnat i s tím,že se může stát cokoli,jenže na toto člověk nebude - v mém případě také - asi nikdy připraven.Držím palečky,aby jste to zvládla a snáze se s tím vyrovnala i když vím,jak je to těžké.Zkuste se zaměřit na to,co vás baví a odvede aspoň na pár hodin denně myšlenky jinam,než této bolesti,kterou prožíváte.

můj názor je ten, že nemá cenu se utápět ve vzpomínkách, ale je potřeba koukat dopředu. Pochovala jsem hodně svých psů a vždy je velice brzy nahradil další. Vzpomínám na ně s láskou a ne s bolestí.

Je to všechno hodně smutné.O svojí srdeční fenku jsem přišla před 5 lety.Byla se mnou 13 a půl roku, velký kříženec z útulku.Prošla se mnou kde čím a pořád byla skvělá a poslušná a nejlepší ze všech.Myslela jsem, že to nezvládnu, ale za pár dnů jsem si vyhlídla štěnda od chovatele kousek od nás, měla jsem absenci po psu tak silnou, že bych brala cokoli, ale manžel mi korygoval a tak jsme za měsíc přivezli psí holčičku, do které se ta má předchozí smad vtělila, ač tohle je čistokrevný hovík a ona byla kříženec asi NO s čímsi.
Nicméně, letos v srpnu jsem přišla o svoji kobylku.|Bylo jí 23 let, ale všichni jí tipovali o 10 míň, vypadala krásně a taky byla tak vitální.S koňmi jsme začli s bývalím přítelem v 90 letech, dokonce jsme si ještě s kamarádkou pořídili malý statek.První kobylka mi odešla jež před lety, ale byla nemocná, dušná obrečela jsem to, ale koupila další.Ta byla se mnou 13 let.Když jsem se provdala 250 km od domova, vzala jsem jí sesebou.Měla jsem jí ustájenou vedle ve vesnici, měla se tam dobře, odchovala i hříbata.|Chodila jsem za ní minimálně 3x týdně(pokud to šlo) a byla a moc jsme si rozuměly..Letos v létě tragicky zahynula.Byla jsem u ní, když jsme čekali na veta, pak na převoz, pak ještě hodinu na veterině.Když jsem po půlnoci odjížděla, začlo to konečně vypadat nadějně.Ale nad ránem mi vzbudil telefon od paní doktorky, kobylce nevydrželo srdce, musela mít párkrát sedaci a byla už stará a srdce nevydrželo.Druhý den jsem vypila skoro celého Bechera.Známí, u kterých jsem jí měla, se stěhují pryč, taky už jsem ve středním věku a taky manžel je proti koni.Všechny faktory, proč si koně nepořizovat.Ale stejně se mi o koních v noci zdá, jak o mé kobykce, tak i o tom, že mám nového koně.Léčbu smutku nad úmrtím zvířete jiným považuji za dobré řešení, bohužel, v případě koně to asi budu muset překonat, ale půjde to těžko Jarka

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
pokud něco chováte,tak se musíte smířit i s tímhle-jinak chcete dělat co?Jsou i horší případy-třeba dítě a nikdo s tím neprudí

Koukám,že jste zřejmě baba od rány a nad postelí asi máte portrét p. Kalouska.Tady nikdo neprudí,jenom se dělí o svou bolest,kterou potřebuje ventilovat.Na tom přeci není nic špatného? Jenom pro ilustraci,mně zemřel minulý rok těsně před vánočními svátky otec.Byla to pro mne rána,ale nebylo to tak hrozný,jako když mi krátce poté,koncem ledna odcházela moje věrná fenka německého ovčáka,kterou jsem si bral jako tříletou ze stáje,kde měla svého koně dr.Pancová.Prožil jsem s ní nádherných 8 let,kdy mne neustále doprovázela na všech vyjížďkách a hlídala mne na každém kroku.Jmenovala se Hexa a nyní spí věčným spánkem u našeho domu obklopená nádhernými růžemi.Dlouho jsem se nemohl s jejím odchodem smířit a když jsem jí v té zmrzlé zemi kopal jámu,tak jsem brečel jak malej kluk.V létě jsem v inzerci jednoho útulku našel štěně,které bylo naprosto stejné jako Hexa,okamžitě jsem pro něj jel,i když to bylo přes 300km.Byla to taky fenka a když jsem jí držel v náručí,tak ta hrozná rána v duši se začala pomalu zacelovat.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Prebolí, neboj. Treba sa dobre vyplakať a čas zahojí každú ranu. Chvíľu to potrvá, ale potom ostanú len tie pekné spomienky na spoločné chvíle. Mysli na to, čo všetko ste spolu prežili a ako mu bolo u teba dobre. Snáď odišiel spokojný, zrejme bol jeho čas..

Děkuju, ale u mně to asi jen tak nepřebolí. Ty roky se nedají vymazat. Každá hezká vzpomínka na společné chvíle u mně vyvolá zase jenom lítost, že už to nemůže pokračovat. Bohužel ani jiní koně mi moc nepomáhají, dnešní pokus o rozptýlení s koněm kamarádky skončil opět srovnáváním s tím mým. Strávili jsme spolu hodně času, ale teď si vyčítám, že jsem za ním nejel ještě častěji. To, jak má člověk koně rád a jak moc ho potřebuje k životu si bohužel vždycky uvědomíme až když ho ztratíme - to mějte na paměti vy, kteří máte to štěstí, že jste ještě nemuseli prožívat to co teď já.
Ohledně příspěvků výš: musím se přiznat, že když mi umřela babička, která mě vychovávala a zahrnovala láskou odmalička, nesebralo mě to zdaleka tolik jako tenhle koník.

Chce to čas a to hodně.
Já jsem během roku 2010 přišla o dva koně. V lednu to byla stará kobylka, kterou jsme měli na dožití a tak trochu jsme počítali, že to brzy přijde. Bylo mi smutno, ale měla jsem ještě další dva koně a nějak jsem to rozdejchala. Ale v říjnu mi umřela mladá, sedmiletá kobyla, kterou jsme měla od hříbátka. Za týden to budou dva roky a pořád mi kobyla chybí a strašně se mi po ní stýská. Den po její smrti se mi narodil předčasně syn, takže jsem měla uplně jiný myšlenky. Byla jsem šťastná z miminka, ale něco ve mě se zlomilo a ke koním jsem tak nějak ztratila vztah, mám na pastvině dvě "akvarijní rybyčky", mám je ráda, ale to je tak všechno. Jsou to taky koně na dožití a až jednou nebudou, tak si znovu chceme pořídiť hříbátko a jednoho malýho ponclíka pro prcka, kterej koně zbožňuje.... Tak snad si k těm koním zase tu cestu najdu....

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Koukám,že jste zřejmě baba od rány a nad postelí asi máte portrét p. Kalouska.Tady nikdo neprudí,jenom se dělí o svou bolest,kterou potřebuje ventilovat.Na tom přeci není nic špatného? Jenom pro ilustraci,mně zemřel minulý rok těsně před vánočními svátky otec.Byla to pro mne rána,ale nebylo to tak hrozný,jako když mi krátce poté,koncem ledna odcházela moje věrná fenka německého ovčáka,kterou jsem si bral jako tříletou ze stáje,kde měla svého koně dr.Pancová.Prožil jsem s ní nádherných 8 let,kdy mne neustále doprovázela na všech vyjížďkách a hlídala mne na každém kroku.Jmenovala se Hexa a nyní spí věčným spánkem u našeho domu obklopená nádhernými růžemi.Dlouho jsem se nemohl s jejím odchodem smířit a když jsem jí v té zmrzlé zemi kopal jámu,tak jsem brečel jak malej kluk.V létě jsem v inzerci jednoho útulku našel štěně,které bylo naprosto stejné jako Hexa,okamžitě jsem pro něj jel,i když to bylo přes 300km.Byla to taky fenka a když jsem jí držel v náručí,tak ta hrozná rána v duši se začala pomalu zacelovat.

no nezlobte se na mě, ale že by mě smrt psa zdrtila víc než smrt otce ? Miluju svá zvířata, ale rodiče to fakt nejsou.

Je to čistě o lidech jak prožívají ztrátu zvířete či člověka. Někomu se to může zdát uhozené, ale nemůžeme nadávat lidem, kteří mají raději zvířata než lidi nebo jejich odchod odlišně prožívají, je to v nich. Já se tomu nedivím, protože často smrt blízkého člověka očekáváme - stáří, nemoc. Jiné to je u tragické smrti, náhle, nečekaně. Mě když zemřel kůň tak pocity které jsem měla se nedají popsat. v prvním okamžiku to byl snad maximální pocit bezradnosti, srdce i mysl jej chtělo vrátit zpět a přesto to nešlo. Když se s tím má mysl smířila, že už se to nedá vrátit nastal jen chlad, prázdno, slzy... Taky jsem ztratila zájem o svého druhého koně. Po půl roce jsem pořídila nového a ten už dokázal tu bolest zmírnit. Je to už skoro 10let a přesto na něj vzpomínám a štve mě že odešel relativně mladý, jeho fotku mám v rámečku dodnes. Časem se s tím smířit dá, ale nezapomeneme, proč bychom taky měli zapomínat. Uvidíte, že to časem přebolí. Uvědomte si, že teď je vašim zemřelým koním dobře, netrápí je vůbec nic, dali jste jim co jste mohli a určitě neměli život aspoň u vás nejhorší. Můžete být vděční osudu, že vás dal dohromady a měli jste možnost, poznat tak skvělé zvíře jakým vaši koníci jistě byli

Malá rada pro příspěvek nademnou. Druhý kůň opravdu dovede zmírnit bolest, ale vlastní. To že zajdete za koněm kamarádky vám nijak nepomůže, protože o vlastního se musíte starat, musíte s ním být kor když ho máte doma. To je přesně to co pomáhá ta práce kolem koně, zodpovědnost za něj a neustálý kontakt s tím, že víte že je váš a na vás závisí jeho život. Nečekejte tedy že dojdete za cizím koněm a bude to lepší

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Je to už tři měsíce co mi odešla kobylka na věčné pastviny.Pořád se nemůžu zbavit pocitu viny,že umřela sama,že jsem jí nebyla po boku.Během celého dne,co jseme se o ní starali vzala za své vyčerpanost,2hodiny byla sama a v ten čas nám odešla:((((((Bolest a prázdno,nic víc necítíte.

Odešla v klidu.Asi to tak chtěla.Počkala,až bude sama.........Buď to vyřeší další koník,nebo....to časem přebolí.Mám koníka,kterému je 25 let.Mám ho od jeho 5 let.Takže je to součást mé osoby a velký kus mého života.Taky nevím,jak se jednou postavím k jeho odchodu.Nedávno nám odešla kobylka(15 let)na těžkou koliku.Byla v plné síle a prostě to přišlo najednou během pár hodin.Je to těžké,ale záleží na každém ,jak se s tím srovná.

Mě když zemřel kůň tak pocity které jsem měla se nedají popsat. v prvním okamžiku to byl snad maximální pocit bezradnosti, srdce i mysl jej chtělo vrátit zpět a přesto to nešlo. Když se s tím má mysl smířila, že už se to nedá vrátit nastal jen chlad, prázdno, slzy...

Tohle přesně vystihuje můj stav teď. Doufám, že se kůň měl dobře, byl to arabský hřebec a mohl trávit celé dny ve výběhu s ostatními koníky i "jeho" dvěma kobylkami. Říkám si, kolik hřebců má to štěstí, že netráví život v boxu. Přesto je mi líto, že zemřel tak brzy, bylo mu pouhých 22 let a mohli jsme spolu prožít ještě spoustu veselých let. Měli jsme ještě hodně plánů. Vyčítám si i to, že jsem za ním nejezdil častěji. Utěšuje mě trošku jen to, že o moji přítomnost víceméně nestál, měl rád svoje stádo, mně nikdy nedával najevo nějakou náklonnost (z tohoto pohledu si myslím, že smrt psa je pro majitele asi ještě horší proto, že pes člověka miluje...)
Nemůžu se koukat na fotky, na obrázek, na nic co mi ho připomíná. Snad to nejhorší přejde, ale prázdno po prvním a nejlepším koni zůstane.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
někdo se stáhne do sebe a bolest překonává sám, někdo se z ní potřebuje vymluvit, nebo vypsat. Nikdo nemá právo ani jedno soudit, nebo posuzovat. Naprosto s Vámi souhlasím.
Já o svého koně přišla loni v září. Zdaleka to nebyl první, ale byl nejlepší....možná poslední. Přestala jsem jezdit, občas do stáje zajdu, ale už mi to nic neříká. Nechci zatím jiného koně. Možná mě to přejde, nebo ne. Měla jsem štěstí, že jsem se s ním potkala a lidi říkají, že měl on štěstí, že měl mě. Od první chvíle jsme byli oba na stejné vlnové délce. Tohle už asi nezažiju . Když jsem ho musela nechat utratit (rakovina všude, bez varování. Za měsíc šel dolů o víc jako 150 kilo) brečeli jsme s manželem jako malé děti. A to zvířata chováme jak na užitek, tak pro radost.

Skoro stejný příběh a podobný problém, koník je na věčných pastvinách od února 2011. U nás to však už bylo stáří. A taky do dnešního dne jsem v bývalé stáji byla jen 1x a o novém koníkovi neuvažuji.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Mě když zemřel kůň tak pocity které jsem měla se nedají popsat. v prvním okamžiku to byl snad maximální pocit bezradnosti, srdce i mysl jej chtělo vrátit zpět a přesto to nešlo. Když se s tím má mysl smířila, že už se to nedá vrátit nastal jen chlad, prázdno, slzy...

Tohle přesně vystihuje můj stav teď. Doufám, že se kůň měl dobře, byl to arabský hřebec a mohl trávit celé dny ve výběhu s ostatními koníky i "jeho" dvěma kobylkami. Říkám si, kolik hřebců má to štěstí, že netráví život v boxu. Přesto je mi líto, že zemřel tak brzy, bylo mu pouhých 22 let a mohli jsme spolu prožít ještě spoustu veselých let. Měli jsme ještě hodně plánů. Vyčítám si i to, že jsem za ním nejezdil častěji. Utěšuje mě trošku jen to, že o moji přítomnost víceméně nestál, měl rád svoje stádo, mně nikdy nedával najevo nějakou náklonnost (z tohoto pohledu si myslím, že smrt psa je pro majitele asi ještě horší proto, že pes člověka miluje...)
Nemůžu se koukat na fotky, na obrázek, na nic co mi ho připomíná. Snad to nejhorší přejde, ale prázdno po prvním a nejlepším koni zůstane.

Pokud zemřel ve svém stádě na které byl zvyklý pak neumíral nešťastný. Ano na Araba je to celkem nízký věk. Matka mé Arabky zemřela ve 26ti letech...před měsícem. Neznala jsem ji sice osobně ale za svůj život neprožila nic pěkného, krom posledních pár let u jedné paní, kde se konečně měla dobře, ale podepsalo se to na ni. Tohle je prostě život byť to není rozhodně útěcha. Je třeba myslet na to, že jsme se snažili pro své koně udělat to nejlepší. Když váš hřebec měl své stádo i kobylky tak neexistovalo nic co by jste pro něj mohl víc udělat. To je život o kterém si spousty hřebců pomalu neodváží ani snít.

mě teda přijde daleko horší když zemře majitel koni nebo psovi, to mají většinou dost pohnutý osud, protože se ho pozůstalý jakkoliv zbaví Těch co si zvíře nechají je minimum, pokud teda třeba nejste z početné statkářské rodiny.

Bolest a prázdno nejlépe zaplní další starosti a změna prostředí.Když mi umřel první pes,snažila jsem se být na místech,kde jsem ho nepostrádala.Kde se mnou nikdy nebyl.Jako třeba práce.....Ale stejně jsem ještě dlouho podvědomě zastavovala před silnicemi a pleskala se do stehna,jakože "k noze" a držela déle otevřené dveře u auta,kdy naskočí,nebo od domu,aby mohl proběhnout dovnitř.
Kůň mi taky umřel,i hříbě a viděla jsem za ta léta uspávat marody i staříky.Vždycky si říkám ,už nikdy kobylu nepřipustím,už nikdy k žádnému nepřilnu ,aby mi takhle chyběl.Zatím se mi to nepodařilo,brečím a truchlím vždycky.
Prostě, i když zvíře žije na člověčí život krátce a všichni to víme,málokdo dokáže smrt přejít bez emocí.
Každý z nás to má jinak.Někdo truchlí a rozebírá co kdyby ,ale v podstatě se sám zbytečně týrá.Může to trvat různou dobu.Koně vám to však nevrátí!!!!Naopak další sáhne co nejdříve k léčbě dalším zvířecím kamarádem.Jsou i typy,kteří si už nikdy žádné zvíře nepořídí a mají jen své vzpomínky a fotky.
Zhodnoťte si jen tak sama pro sebe.Měla kobylka s vámi dobrý koňský život?Žrádlo,výběh,koňské kamarády a hlavně ,vás??Pokud ano,nemáte si co vyčítat.
Ale to všechno se ukáže časem.Je to sice ohrané klišé,ale jen čas opravdu rány zhojí.

Děkuju všem za milá slova. Byl to hřebec, životní a osudový kůň. Doufám že byl spokojený, byl ve výběhu se svým stádem, nebyl zavřený v boxe. Ale výčitky mám - že jsem na něj někdy křikl, za těch let jsem ho i párkrát uhodil, což mě teď moc mrzí. Taky jsem s ním mohl být víc času - vyčítám si, že jsem občas jel někam jinak, když jsem mohl za ním (co bych za to teď dal!)
Vlastně jsem s ním byl opravdu relativně málo - občas víkend, pracovní dny po práci, což byly tak 3 hodiny... Trochu mě utěšuje, že možná o mojí přítomnost zas tak moc nestál jako tak, kkdyby byl třeba celý den v boxe. Kolikrát jsem ho volal a on žral s kobylkama a ani se na mě neotočil. Kolikrát ani se mnou nechtěl z výběhu, chtěl být se svým stádem. Tak doufám, že tím, že jsem se mu nevěnoval víc času, zase tolik nestrádal. Ale pochybnosti ve mně hlodají pořád.

Kůň nepotřebuje toliko člověka, jako potřebuje, aby mu člověk zajistil dobré podmínky. Pokud jste mu dal společnost koní, volný pohyb - možnost žít si i vlastní život - dal jste mu tím více, než svou přítomností.

Jen opravdu hrstka koní upřednostňuje společnost člověka před tou koňskou.

Mě chytaly občas záchvaty smutku - a to můj staroušek valach žije - koupila jsem ho za směšnou částku v hrozném stavu, teď je z něj nádherný kůň - ale skutečný věk mu ničím neodpářu - dostali jsme se na maximum toho, co lze péčí dosáhnout - koní, který už má jen 3 zuby hádají běžně věk o 10 let méně a ptají se nás, jestli se připravujeme i na další sportovní sezónu - teď už jsem se uklidnila - dělám pro něj maximum, je spokojený, jen jednou umře, jako každý...

Myslím, že je škoda rmoutit se výjimečnosti koně/ pejska... a u té se zastavit, nenechat se už obohatit společností jiného tvora - byl výjimečný, protože byl váš a měli jste s ním vztah - stejně výjimečný bude, při stejné péči, věnovanému času a rozvíjení vztahu i další koník- jen to chce najít nějakého, který padne do oka - nějaký sympaťák se, když "si to dovolíte", časem objeví.

Stejné je to i s láskami - každá láska kvete podle toho, co jí dáme - když se do ní neponoříme - ze strachu, či kvůli přesvědčení, že už nemůže být tak hluboká, jaká byla ta předchozí/ první - budeme ji blokovat a dařit se ji nebude.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
..... do stáje jsem již nikdy nevkročila............... no a v tom asi bude ten problém. Pokud člověk ví, že nezvládne to, že zvíře má kratší život, než člověk, tak si ho asi nemá ani pořizovat. Pokud se člověk pak po jeho odchodu ponoří do sebe, neustále se v tom nimrá, je to jenom horší a stejně to ničemu nepomůže. Vznikají takové psychotické stavy z nedostatku jiné činnosti. Čím více se v tom člověk babrá, tím je na tom psychicky hůře. Prostě pokud mí psi a koně žijí, dám jim všechnu svou lásku a vše, co potřebují, aby žili spokojeně. Když začne být problém, snažím se odpovědně najít tu dělící čáru, mezi tím, kdy to ještě je k životu, a kdy už je to za hranicí únosnosti, a pak to musím řešit. Ale to neznamená, když mi před 20 lety zemřel můj první pes, že po jeho smrti psy ze svého života vyřadím natrvalo. Proč? Vždyť je mám ráda. S mými koňmi je to podobné. Zrovna teď mám doma dva kandidáty - starého nemocného psa a marodícího koně, u nichž je jejich odchod do věčných lovišť jen otázkou času, a asi ne moc dlouhého. A nemyslím si, že jsem bezcitná nebo sebestředná či zamindrákovaná. Udělám pro ně až do jejich konce vše, co bude v mých silách, ale koně a psy budu mít kolem sebe i nadále, protože nevidím důvod, proč bych se měla o jejich milou společnost ochuzovat. Opravdu na člověka mohou přijít daleko závažnější pohromy a rány osudu, které bude muset být připraven řešit. Smutek sice s životem úzce souvisí, nikdo se ze ztráty blízké bytosti určitě neraduje, ale není zdravé ho přehánět. A proč si myslíte, že v lidské historii následují stovky let po smutečních pohřebních obřadech následná veselí, no právě z toho důvodu, aby se odstřihlo to smutnění, vzpomínalo se jenom na to dobré a život se vrátil do normálních kolejí. Takže holky "bulící" smailík ano, ale život jde dál a nelze se stále ohlížet přes rameno do minulosti, neboť čas je neúprosný. Pobrečte si, ale je třeba jít dále.

To jste krásně napsala! Někdy je potřeba aby byl na blízku někdo jako vy a promluvil člověku rozumně do duše. Dík za to, i když nejsem zadavatlka, ale taky se v tom nimrám. Díky a zdravím.

Možná bych to řekla ještě trochu jinak: bezcitnej, sebevědomej BLBEC

To patří k tomu jak sem někdo psal že jsou i horší věci třeba dítě a nikdo s tím neprudí. (Aby ste si nemluvuli že píšu směrem k paní, kterou upřímně lituju)

Samozřejmě záleží na tom, co pro člověka ten kůň znamenal. Pro někoho může znamenat opravdu hodně, Pro mně moje kobyla znamenala opravdu moc. Jsou to skoro 3 roky a stále chybí, ale bohužel, nikdo nejsme na světě věčně, je to slabá útěcha, ale je to tak. I smrt dítěte znám, můžu klidně říct, že to byla srovnatelná rána. Je to tak, i když nad tím třeba někdo bude kroutit hlavou. Obojí mi podrazilo nohy a cítila jsem se jako hadrový panák, pro něhož už nic nemá cenu, nemá cenu tu být. Proč, pro koho? Ale nejsem z těch co skáčou z mostu a tak jsem tu dál, čas to urovnává. Po 18 letech jsem si zvykla, že to dítě není, vlastně ani nebylo, odešlo dřív než se narodilo. Po skoro 3 letech vím, že moji kobylu nikdy žádný kůň nenahradí, nemůže. Prostě asi to tak mělo být, vše co se nám stane má svoje opodstatnění. Někomu je přáno žít dlouho, někomu ne. Už se v ničem nenimrám. Chvála Bohu, že jsme dnešní den přežili ve zdraví, co bylo nezměníme a co bude neovlivníme.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
no nezlobte se na mě, ale že by mě smrt psa zdrtila víc než smrt otce ? Miluju svá zvířata, ale rodiče to fakt nejsou.

Ono to bude asi tím,že od svých 15-ti let jsem byl mimo domov a otec byl vůči mně velmi tvrdý.Trestal mne i za věci,které jsem nezpůsobil já,ale moje mladší sestra a odůvodnil to vždycky tím,že jsem měl na ní jako starší bratr dávat pozor a včas zasáhnout.Zvířata jsem miloval proto,jelikož nemají lidské vlastnosti jako je faleš,závist,krutost apod.Zvířata na rozdíl od lidí jsou vždy úpřimná,přímá,nesobecká a velmi vděčná.Vyhledávám snad instinktivně jejich blízkost,protože v jejich společnosti se cítím dobře.S Hexou jsme si padli do oka,majitel se o ní nestaral a ona žila jenom z toho,když jí někdo něco dal ze své svačiny.Byla velmi inteligentní a poslušná.Nehnula se ode mne na krok,brával jsem ji i do práce a obdivoval její cit pro špatné lidi.Vždy to dala najevo a mně osobně to mockrát pomohlo.Od jara do podzimu jsem s ní spával venku v ohradě u koní a byl jsem navýsost spokojený.Když odešla,nemohl jsem to vůbec rozdejchat,vracela se ke mně neustále ve snech a každé probuzení nesmírně bolelo.Koníci mne drželi nad vodou,ale její místo zůstávalo stále prázdné.Nyní mám její kopii z útulku - Zorku.Možná se vám to bude zdát hloupé,ale po těch bohatých zkušenostech s lidmi,kdybych dostal na vybranou,zda zachránit jednoho člověka nebo 10 koní,či psů,tak volím tu druhou možnost.

Ty příspěvky od vás všech opravdu dokážou potěšit a zmírnit to, co teď zažívám. Škoda že jsou anonymní, ani nevím komu poděkovat. Čtu si je a dodávají mi sílu to překonat. Dneska jsem sebral odvahu a jel jsem se podívat do stáje. Prázdný box mě srazil úplně na dno, věděl jsem, že je prázdný, ale prostě ten pohled byl hrozný. Ale nakonec je pravda, že mi pomohli ostatní koníci, chovali se úplně zvláštně, i normálně protivní koně ke mně ve výběhu přišli a šťouchali do mně čumákama, nastavovali mi hlavu, nechali se hladit, prostě jako by vycítili že je mi zle a potřebuju je. Dost mi to pomohlo. Ale i tak vím, že prázdné místo zůstane dlouho.

Pro "XXX.XXX.25.162" - naprosto to chápu, zdá se mi, že to máme v životě hodně podobné, mluvíte mi z duše...

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Pro "XXX.XXX.25.162" - naprosto to chápu, zdá se mi, že to máme v životě hodně podobné, mluvíte mi z duše...

Jestli to máme podobné,tak já jsem z Broumovska /alexej.sagar@seznam.cz/.Chovám koně přirozeným způsobem,resp. končí u mne koně s nejrůznějšími problémy,které už nikdo nechce,nebo nemá na to,aby jim pomohl.Když je vrátím zpátky do normálu a vidím novou jiskru v jejich dříve smutných a ztrápených očích,tak mi to přináší pocit štěstí a životní pohodu.Tohle je Zorka,zrovna si dáváme šlofíček po dobrém obědě.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Jestli to máme podobné,tak já jsem z Broumovska /alexej.sagar@seznam.cz/.Chovám koně přirozeným způsobem,resp. končí u mne koně s nejrůznějšími problémy,které už nikdo nechce,nebo nemá na to,aby jim pomohl.Když je vrátím zpátky do normálu a vidím novou jiskru v jejich dříve smutných a ztrápených očích,tak mi to přináší pocit štěstí a životní pohodu.Tohle je Zorka,zrovna si dáváme šlofíček po dobrém obědě.

Zdravíme "sběratele koní" - máme také stejně motivovanou sbírku .

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Zdravíme "sběratele koní" - máme také stejně motivovanou sbírku .

Tak přeji hodně úspěchů ve vašem snažení

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Je to opravdu dobrý pocit,když se člověk může dívat na koníky,kteří byli dříve,nebo ještě nedávno svými původními majiteli z nejrůznějších příčin odepsáni do "šrotu" a přitom mnohdy stačí málo,aby zase byli tím vznešeným tvorem se jménem k ů ň.O to víc dokáži pochopit smutek těch lidí,pro které byl kůň kamarádem nebo přítelem a musel se s ním rozloučit.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Je to opravdu dobrý pocit,když se člověk může dívat na koníky,kteří byli dříve,nebo ještě nedávno svými původními majiteli z nejrůznějších příčin odepsáni do "šrotu" a přitom mnohdy stačí málo,aby zase byli tím vznešeným tvorem se jménem k ů ň.O to víc dokáži pochopit smutek těch lidí,pro které byl kůň kamarádem nebo přítelem a musel se s ním rozloučit.

Nemůžu usnou s pocitem viny že mě moje Největší kamarádka opustila
Nevím co mám ted dělat Nezbylo mi nic niko .Ona byla pro mě vším
Nikdy nezapomenu co jsem spolu prožily
Moc nám tady chybýš Voranko .
Proč ses nás rozhodla opustit ještě tak mladá????
Vždyt ti bylo pouhých 7 let

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

https://encrypted-tbn0.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcR2_3DpLSFDDUCtkw_a4gHrXE6MgNE7yjNCzWA6VfHeJ7N3UOFF
Andílku můj moc mi chybíš ani nevíš jak

Mně taky umřela kobylka, při porodu..došla jsem do stáje a už byla mrtvá..Byla hrozně hodná, taková srdcařka a měla teprve nedožitých 12 let. Její teprve druhé hříbě..Nikdy na to nezapomenu, děsné trauma. Byl to muj první kůň. Bohužel jsem ji nemohla pohřbít někde doma. Naštěstí jsme po ní zachránili aspoň hříbě, i když to byla makačka při práci to stíhat. Nyní je to už dospělý kůň, nechala jsem si ho a jezdím na něm..
Radši na to moc nemyslím protože by se mi draly slzy do očí. Přála bych jí dlouhý život..ale od koní mně to neodradilo, mám jich více tak potřebovali péči a tím že mně zaměstnalo to piplání sirotka, to mi pomohlo, a podpora a pomoc blízkých

Mně taky umřela kobylka, při porodu..došla jsem do stáje a už byla mrtvá..Byla hrozně hodná, taková srdcařka a měla teprve nedožitých 12 let. Její teprve druhé hříbě..Nikdy na to nezapomenu, děsné trauma. Byl to muj první kůň. Bohužel jsem ji nemohla pohřbít někde doma. Naštěstí jsme po ní zachránili aspoň hříbě, i když to byla makačka při práci to stíhat. Nyní je to už dospělý kůň, nechala jsem si ho a jezdím na něm..
Radši na to moc nemyslím protože by se mi draly slzy do očí. Přála bych jí dlouhý život..ale od koní mně to neodradilo, mám jich více tak potřebovali péči a tím že mně zaměstnalo to piplání sirotka, to mi pomohlo, a podpora a pomoc blízkých

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Mně taky umřela kobylka, při porodu..došla jsem do stáje a už byla mrtvá..Byla hrozně hodná, taková srdcařka a měla teprve nedožitých 12 let. Její teprve druhé hříbě..Nikdy na to nezapomenu, děsné trauma. Byl to muj první kůň. Bohužel jsem ji nemohla pohřbít někde doma. Naštěstí jsme po ní zachránili aspoň hříbě, i když to byla makačka při práci to stíhat. Nyní je to už dospělý kůň, nechala jsem si ho a jezdím na něm..
Radši na to moc nemyslím protože by se mi draly slzy do očí. Přála bych jí dlouhý život..ale od koní mně to neodradilo, mám jich více tak potřebovali péči a tím že mně zaměstnalo to piplání sirotka, to mi pomohlo, a podpora a pomoc blízkých

To je mi moc Líto

Voranko kde jsi andílku můj???
Chybíš nám moc kdybych měla možnost dát ti život tak to hned udělám
Kéž bych odešla s tebou
Byla jsi pro mě vším
A Furt na tebe vzpomínáme

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Moc mi chibý

Ahoj,
jsem si vědoma toho, že konverzace je už hodně stará, ale po přečtení každičké zprávy musím napsat svůj názor.
Nechci tím samozřejmě nikoho urážet nebo odsuzovat a koneckonců jsem jen malá holka a třeba s přibývajícím věkem lépe pochopím jak to bylo myšleno.
Upřímně, já si myslím, že když si zamilujete zvíře, ať už je to pes nebo kůň nebo jakékoliv jiné. Berete ho jako člena rodiny a jeho ztráta vás bolí stejně tak. Když máte koně od hříběte a sledujete jak vyrůstá, vychováváte ho, obsedáváte, trénujete... Pak je pro vás jako vlastní dítě a řekněte mi, dokážete nahradit dítě? Jasně, někteří si prostě "udělají" nové, ale nikdy to nebude stejné. Já toho životního koně ještě nepotkala, mám samozřejmě hodně času, ale moc dobře vím, že když někoho milujete nechcete ho nechat odejít ať už je to kdokoliv.
Pět let jsem měla pejska, který pro mě byl životní. Byl prostě jiný než ostatní a byl úžasný, ale musela jsem ho nechat jít. Nezemřel, má nové majitele a já s tím nemůžu nic nadělat a tohle bolí tak moc. Vím, že se tam má dobře, ale vlastně to pro mě znamená svým způsobem, že jsem ho ztratila. Ale vždycky ho budu mít v srdíčku, to se prostě nezmění a dalšího pejska už nechci, nebyl by to on. A on pro mě nebyl zvíře, ale byl jako vlastní syn.

Eliška Böhmová napsal(a):
Ahoj,
jsem si vědoma toho, že konverzace je už hodně stará, ale po přečtení každičké zprávy musím napsat svůj názor.
Nechci tím samozřejmě nikoho urážet nebo odsuzovat a koneckonců jsem jen malá holka a třeba s přibývajícím věkem lépe pochopím jak to bylo myšleno.
Upřímně, já si myslím, že když si zamilujete zvíře, ať už je to pes nebo kůň nebo jakékoliv jiné. Berete ho jako člena rodiny a jeho ztráta vás bolí stejně tak. Když máte koně od hříběte a sledujete jak vyrůstá, vychováváte ho, obsedáváte, trénujete... Pak je pro vás jako vlastní dítě a řekněte mi, dokážete nahradit dítě? Jasně, někteří si prostě "udělají" nové, ale nikdy to nebude stejné. Já toho životního koně ještě nepotkala, mám samozřejmě hodně času, ale moc dobře vím, že když někoho milujete nechcete ho nechat odejít ať už je to kdokoliv.
Pět let jsem měla pejska, který pro mě byl životní. Byl prostě jiný než ostatní a byl úžasný, ale musela jsem ho nechat jít. Nezemřel, má nové majitele a já s tím nemůžu nic nadělat a tohle bolí tak moc. Vím, že se tam má dobře, ale vlastně to pro mě znamená svým způsobem, že jsem ho ztratila. Ale vždycky ho budu mít v srdíčku, to se prostě nezmění a dalšího pejska už nechci, nebyl by to on. A on pro mě nebyl zvíře, ale byl jako vlastní syn.

...smrt vlastního dítěte je to nejstrašnější co člověk může zažít a nikdo opravdu nikdo si to nedokáže představit a nic k tomu přirovnat dokud to nedej Bože sám neprožije...sdružení rodičů kteří o dítě přišli mají takový citát "kdo přijde o rodiče ztrácí svoji minulost, kdo přijde o dítě ztrácí svou budoucnost"...přijít o milované zvíře je zlé - také jsem to několikrát prožila, ale nezničí to člověku život tak jako odchod vlastního dítěte...

Mám asi vážný problém, ale v osumatřiceti to mám nastavený stejně jako Eliška. Akorát si hned nového pejska pořídím jak ten minulý zemře.To by bylo v životě totiž smutno a prázdno.Dnes bych si pejska nepořídil jinak než z útulku.Až budou prázdné, tak klidně i jinde, ale jsou narvané k prasknutí a proto prodej psů podporovat nebudu.Takhle alespoň jednomu nebo dvěma můžu dát to co se jim nedostalo a mělo se jim dostat.Jak je to se strátou dítěte soudit nemůžu, ale asi taky záleží co to je za člověka..Když si přečtete co někteří jsou schopni udělat vlastnímu dítěti a nebo naopak vlastní dítě svému rodiči...No nic.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
...smrt vlastního dítěte je to nejstrašnější co člověk může zažít a nikdo opravdu nikdo si to nedokáže představit a nic k tomu přirovnat dokud to nedej Bože sám neprožije...sdružení rodičů kteří o dítě přišli mají takový citát "kdo přijde o rodiče ztrácí svoji minulost, kdo přijde o dítě ztrácí svou budoucnost"...přijít o milované zvíře je zlé - také jsem to několikrát prožila, ale nezničí to člověku život tak jako odchod vlastního dítěte...

Přesně tak, jako člověk řeší ty problémy, které má, a nijak mu nepomůže představa, že jinde na světě mají lidé problémy mnohem horší (válka, bída, hlad...), tak prožívá tu bolest, kterou má, a nezáleží na tom, že existují lidé, kteří mají jinou a větší.

Svatava napsal(a):
Přesně tak, jako člověk řeší ty problémy, které má, a nijak mu nepomůže představa, že jinde na světě mají lidé problémy mnohem horší (válka, bída, hlad...), tak prožívá tu bolest, kterou má, a nezáleží na tom, že existují lidé, kteří mají jinou a větší.

...známá dělá laickou poradkyni tohoto sdružení...takže když jsem občas v průšvihu a nebo mám nějakou bolest a už nevím kudy kam, tak si velice pokorně přečtu diskuzi maminek anebo jejich příběhy a zjistím, že vše se dá řešit a že vždy je nějaká volba nebo cesta, u smrti vlastního dítěte nikoli - tam už člověk jenom přežívá...víte vůbec nezpochybňuji zármutek nad smrtí vlastního zvířete, ale srovnávat to se smrtí dítěte prostě opravdu nejde a ani není možné...omlouvám se všem které jsem možná svými slovy zranila, ale nějak tak mi to nedalo...

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Mám asi vážný problém, ale v osumatřiceti to mám nastavený stejně jako Eliška. Akorát si hned nového pejska pořídím jak ten minulý zemře.To by bylo v životě totiž smutno a prázdno.Dnes bych si pejska nepořídil jinak než z útulku.Až budou prázdné, tak klidně i jinde, ale jsou narvané k prasknutí a proto prodej psů podporovat nebudu.Takhle alespoň jednomu nebo dvěma můžu dát to co se jim nedostalo a mělo se jim dostat.Jak je to se strátou dítěte soudit nemůžu, ale asi taky záleží co to je za člověka..Když si přečtete co někteří jsou schopni udělat vlastnímu dítěti a nebo naopak vlastní dítě svému rodiči...No nic.

...já jsem přišla vloni na jaře o milovanou fenku...nejdříve jsem psa nechtěla vůbec - nemohla jsem se na žádného ani podívat a zařekla jsem se, že už nikdy...no a pak jsem zase otravovala všechna psiska, která kolem mně prošla...rodina už se mnou nemohla vydržet a tak mně vzali k chovatelce, tam bylo jediné zbylé štěně z vrhu v klubu ostatních - lépe řečeno sedělo tam jako pecka, a aniž bych věděla, že je to ono volné, sáhla jsem neomylně po něm a už jsem ho z klína nepustila...nakonec jsem zjistila, že se narodilo den před dnem, kdy byla moje fenka uspaná...víte vůbec nezpochybňuji smutek nebo bolest z odchodu milovaného zvířete, ale nedalo mi to při přirovnání s odchodem vlastního dítěte...prostě mi to nedalo...

Určitě souhlas a musí to být strašné přijít o dítě pro matku.Ovšem teď co se děje v Utahu s divokými koňmi je také otřesné.Podle mě pud matky má i ta kobyla úplně stejný a musí to být strašný pro ní když jí odtrhnou od hříbátka.Jenom nedokáže křičet a psát na diskuze bohužel.

Noo tak mě potkalo to čeho se již týden obávám.Moje milovaná fenka NO byla dnes ráno utracena.Již minulý týden jí byla diagnostikována špatná funkce štítné žlázy, ale léky se její stav zlepšil.Bohužel dnes ráno z ničeho nic jen ležela a nemohla vstát.Naložil jsem jí a ihned za svým kamarádem veterinářem, který se vrátil z dovolené konečně.Bohužel jsem musel před týdnem dát důvěru někomu jinému..Po sonu bříška byla pro mě diagnóza otřesná a zdrcující.Nádory na slezině a bohužel zhoubné.I kdyby se to dalo operovat, nepřežila by to v tomto stavu. Odešla v klidu a hlavně u mě v náručí.Odvezl jsem si jí domů a pohřbil na zahradě.Je mi hrozně i s pocitem že se udělalo vše co se mohlo a netrápila se.No nic na nějakou dobu bude odemne pokoj i tady než to nějak vstřebám.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Noo tak mě potkalo to čeho se již týden obávám.Moje milovaná fenka NO byla dnes ráno utracena.Již minulý týden jí byla diagnostikována špatná funkce štítné žlázy, ale léky se její stav zlepšil.Bohužel dnes ráno z ničeho nic jen ležela a nemohla vstát.Naložil jsem jí a ihned za svým kamarádem veterinářem, který se vrátil z dovolené konečně.Bohužel jsem musel před týdnem dát důvěru někomu jinému..Po sonu bříška byla pro mě diagnóza otřesná a zdrcující.Nádory na slezině a bohužel zhoubné.I kdyby se to dalo operovat, nepřežila by to v tomto stavu. Odešla v klidu a hlavně u mě v náručí.Odvezl jsem si jí domů a pohřbil na zahradě.Je mi hrozně i s pocitem že se udělalo vše co se mohlo a netrápila se.No nic na nějakou dobu bude odemne pokoj i tady než to nějak vstřebám.

Přeji mnoho sil.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Noo tak mě potkalo to čeho se již týden obávám.Moje milovaná fenka NO byla dnes ráno utracena.Již minulý týden jí byla diagnostikována špatná funkce štítné žlázy, ale léky se její stav zlepšil.Bohužel dnes ráno z ničeho nic jen ležela a nemohla vstát.Naložil jsem jí a ihned za svým kamarádem veterinářem, který se vrátil z dovolené konečně.Bohužel jsem musel před týdnem dát důvěru někomu jinému..Po sonu bříška byla pro mě diagnóza otřesná a zdrcující.Nádory na slezině a bohužel zhoubné.I kdyby se to dalo operovat, nepřežila by to v tomto stavu. Odešla v klidu a hlavně u mě v náručí.Odvezl jsem si jí domů a pohřbil na zahradě.Je mi hrozně i s pocitem že se udělalo vše co se mohlo a netrápila se.No nic na nějakou dobu bude odemne pokoj i tady než to nějak vstřebám.

Je mi to moc líto, vím jaké to je, taky jsme přišli o 18-ti letého pejska..bolelo to dlouho, hrobeček pravidelně čistím, nosím kytičky, zapaluji svíčky..držte se..byl to člen rodiny..

canka napsal(a):
Je mi to moc líto, vím jaké to je, taky jsme přišli o 18-ti letého pejska..bolelo to dlouho, hrobeček pravidelně čistím, nosím kytičky, zapaluji svíčky..držte se..byl to člen rodiny..

Je milé vědět že i tady jsou lidi podobně smýšlející u zvířat jako já a tedy i pár tady. Děkuji. Ovšem ty odchody jsou pak peklo a trvá to.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Je milé vědět že i tady jsou lidi podobně smýšlející u zvířat jako já a tedy i pár tady. Děkuji. Ovšem ty odchody jsou pak peklo a trvá to.

Pred peti lety mi odesel kun, bylo to strasne....uprimnou soustrast.

marion108 napsal(a):
Pred peti lety mi odesel kun, bylo to strasne....uprimnou soustrast.

Tak opožděně také upřímnou sostrast.Děkuji vám.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Noo tak mě potkalo to čeho se již týden obávám.Moje milovaná fenka NO byla dnes ráno utracena.Již minulý týden jí byla diagnostikována špatná funkce štítné žlázy, ale léky se její stav zlepšil.Bohužel dnes ráno z ničeho nic jen ležela a nemohla vstát.Naložil jsem jí a ihned za svým kamarádem veterinářem, který se vrátil z dovolené konečně.Bohužel jsem musel před týdnem dát důvěru někomu jinému..Po sonu bříška byla pro mě diagnóza otřesná a zdrcující.Nádory na slezině a bohužel zhoubné.I kdyby se to dalo operovat, nepřežila by to v tomto stavu. Odešla v klidu a hlavně u mě v náručí.Odvezl jsem si jí domů a pohřbil na zahradě.Je mi hrozně i s pocitem že se udělalo vše co se mohlo a netrápila se.No nic na nějakou dobu bude odemne pokoj i tady než to nějak vstřebám.

..mně to potkalo před rokem a půl a pořád na fenečku myslím i když už mám pejska jiného...narodil se den před jejím odchodem - to jsem nevěděla, když jsem si pro něj sáhla zcela neomylně do klubka psů a už z ruky nepustila...nechala jsem jí zpopelnit a urničku měla až do letošního léta doma, teprve před měsícem jsem jí dala na chalupě, kde to milovala na takové tiché místo, kam chodila moc ráda, pod krásný kámen obklopený stromy...držte se...určitě jste pro ni udělal to nejlepší co v tu chvíli a v jejím stavu bylo možné...