Strach

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Možná vám to bude k smíchu, ale schodil mě kůň, už je to přes měsíc. Milulý týden jsem si sedla na jiného, ještě mě trochu bolí kostrč a zjistila jsem, že se bojím. Stalo se to někomu taky? Nechci se koní vzdát, ale mám malé děti a strach, že by to příště mohlo dopadnout hůř. Nemám peníze na to jezdit u trenéra a jediná možnost je venku na poli. Jako dítě jsem jezdila , ale nějak se to vytratilo.

Myslím, že strach zažívá do určité míry každý, kdo má pud sebezáchovy na zdravém stupni. Nevím, co vám poradit, tak snad jen pro případ dalšího pádu (nepřeju, ale stává se to ): pokud člověk není zraněný a jen trochu to jde, vlézt na koně znovu, bezprostředně po pádu, objet si aspoň kolečko nebo dvě. Funguje to stejně, jako u řidičů, kteří bourali autem, když pak nějakou dobu nesednou za volant, vytvoří se jim blok ze strachu, který jen těžko překonávají.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Možná vám to bude k smíchu, ale schodil mě kůň, už je to přes měsíc. Milulý týden jsem si sedla na jiného, ještě mě trochu bolí kostrč a zjistila jsem, že se bojím. Stalo se to někomu taky? Nechci se koní vzdát, ale mám malé děti a strach, že by to příště mohlo dopadnout hůř. Nemám peníze na to jezdit u trenéra a jediná možnost je venku na poli. Jako dítě jsem jezdila , ale nějak se to vytratilo.

To je normální. Když jsem byla mladší, tak jsem se po pádu oklepala, nasedla a jelo se dál. Teď, když už jsem starší (22) si už na sebe dávám větší pozor. Taky mám často strach - někdy i ze skoků, které bych dříve skočila se smíchem (hrdinka).
Dneska už mám občas sevřený žaludek, když si sedám na koníka, co vyhazuje a dělá často blbinky. Jindy bych se nad tím pousmála.
Je to tím, že čím jsme starší, tím větší pozor na sebe dáváme a tím víc se o sebe bojíme. Někdy je to ku prospěchu (zbytečně neriskovat), ale někdy ne.
Pokud můžeš jezdit jen na poli - vyhranič si prostor. Jen si představ např. obdelník a drž se v něm. Později měn místa, kde si obdelník budeš představovat - aby se ti koník nenudil. A vše v klidu. Krok, klus a teprve když se budeš cítit tak cval. Zbytečně nechvátej.
Já po svém velmi ošklivém pádu na vyjíždce (dostala jsem kobylku, na které nikdo 3 týdny neseděl) musela jet ještě asi 40 min. domů s partou holek co měly srandu z toho, že kobča jen vyhazovala, kozlovala a různě blbla. Takže to domů nabraly cvalem a těšily se z mého strachu. To se to ve mě sevřelo a já kobylku zpracovala jak to jen v té době bylo možné a dojeli jsme domů OK. Což děvčata už tolik nepotěšilo.
Ale od té doby jsem asi 1,5 měsíce trénovala s trenérkou - pomalu jsme odbourávaly strach ze cvalu. A dneska? Někdy se strach objeví a někdy ne, ale vždycky tam někde ty obavy jsou. Jak říkám, dávám si už na sebe pozor. Ono jet 40 min. na rozjařený kobyle a modrat (téměř celá jsem byla fialová - modřiny od hlavy až k patě - trošku mě ještě nakopala) není žádný med a budu se to ještě dlouho pamatovat.
Snad jsem tě nezastrašila. Nejsi jediná, kdo má strach.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Možná vám to bude k smíchu, ale schodil mě kůň, už je to přes měsíc. Milulý týden jsem si sedla na jiného, ještě mě trochu bolí kostrč a zjistila jsem, že se bojím. Stalo se to někomu taky? Nechci se koní vzdát, ale mám malé děti a strach, že by to příště mohlo dopadnout hůř. Nemám peníze na to jezdit u trenéra a jediná možnost je venku na poli. Jako dítě jsem jezdila , ale nějak se to vytratilo.

Dík, kamarádka má 12 letého valáška a přes víkendy jezdí pryč, tak mi ho nabídla. Je to hodný koník, ale špatně vykastrovaný tak frajeří, když potká koně, nebo se mu něco nezdá. Bojímm se, aby to se mnou nenabral z toho pole pryč. Má asi 148 výšku, ten co mě sundal 170 a tak mám pocit, že sedím na prkně. Zkusím mu ten obdélník vsugerovat do hlavičky. Aspoň že nejsem sama kdo je strašpytlík. Děkuju za podporu.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
To je normální. Když jsem byla mladší, tak jsem se po pádu oklepala, nasedla a jelo se dál. Teď, když už jsem starší (22) si už na sebe dávám větší pozor. Taky mám často strach - někdy i ze skoků, které bych dříve skočila se smíchem (hrdinka).
Dneska už mám občas sevřený žaludek, když si sedám na koníka, co vyhazuje a dělá často blbinky. Jindy bych se nad tím pousmála.
Je to tím, že čím jsme starší, tím větší pozor na sebe dáváme a tím víc se o sebe bojíme. Někdy je to ku prospěchu (zbytečně neriskovat), ale někdy ne.
Pokud můžeš jezdit jen na poli - vyhranič si prostor. Jen si představ např. obdelník a drž se v něm. Později měn místa, kde si obdelník budeš představovat - aby se ti koník nenudil. A vše v klidu. Krok, klus a teprve když se budeš cítit tak cval. Zbytečně nechvátej.
Já po svém velmi ošklivém pádu na vyjíždce (dostala jsem kobylku, na které nikdo 3 týdny neseděl) musela jet ještě asi 40 min. domů s partou holek co měly srandu z toho, že kobča jen vyhazovala, kozlovala a různě blbla. Takže to domů nabraly cvalem a těšily se z mého strachu. To se to ve mě sevřelo a já kobylku zpracovala jak to jen v té době bylo možné a dojeli jsme domů OK. Což děvčata už tolik nepotěšilo.
Ale od té doby jsem asi 1,5 měsíce trénovala s trenérkou - pomalu jsme odbourávaly strach ze cvalu. A dneska? Někdy se strach objeví a někdy ne, ale vždycky tam někde ty obavy jsou. Jak říkám, dávám si už na sebe pozor. Ono jet 40 min. na rozjařený kobyle a modrat (téměř celá jsem byla fialová - modřiny od hlavy až k patě - trošku mě ještě nakopala) není žádný med a budu se to ještě dlouho pamatovat.
Snad jsem tě nezastrašila. Nejsi jediná, kdo má strach.

Já mám taky co povídat...
můj valášek na mě spadla na silnici... vůbec nevím, jak se to stalo, ale stalo... Měla jsem několik svědků a všichni mi řekli, že mu podklouzli zadní nohy...
je to už několik let...
asi po 3 měsících léčení svého zraněného kotníku jsem si sedla na koníka... byl to hrozný pocit a púořád se mi to opakovalo v hlavě. potom už to bylo v pohodě, ale pořád , kydž jedu po silnici, tak mě ta noha začne trichu bolet... takovej ten pocit , jak to bolelo...
I dote´d z okníků na silnici slézám a pořád nechápu , jak se to ten den mohlo stát...
takže si myslím, že je to úplně normální, když se ještě trochu necítíš...

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Dík, kamarádka má 12 letého valáška a přes víkendy jezdí pryč, tak mi ho nabídla. Je to hodný koník, ale špatně vykastrovaný tak frajeří, když potká koně, nebo se mu něco nezdá. Bojímm se, aby to se mnou nenabral z toho pole pryč. Má asi 148 výšku, ten co mě sundal 170 a tak mám pocit, že sedím na prkně. Zkusím mu ten obdélník vsugerovat do hlavičky. Aspoň že nejsem sama kdo je strašpytlík. Děkuju za podporu.

ahojky!měl sem chviličku,taky spadla sem před 14 dněma z kobně a taky pěkně na kostrč auau,taky sem to musela pekonat,hlavně semmmusela překonat sama sebe,abych sedla na toho koně,ale sem ráda,že sem si o toho koně znovu řekla,hodina potombyla fakt super držím palečky ať překonáš strach
MMMíša

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
ahojky!měl sem chviličku,taky spadla sem před 14 dněma z kobně a taky pěkně na kostrč auau,taky sem to musela pekonat,hlavně semmmusela překonat sama sebe,abych sedla na toho koně,ale sem ráda,že sem si o toho koně znovu řekla,hodina potombyla fakt super držím palečky ať překonáš strach
MMMíša

Mně se to stalo v polích, já se nemohla zvednout, o chození ani nemluvím. Dostat se domů po svých bylo asi stejně nereálné jako lítat. Ten valach nepostál, a já musela šplhat na kobylu, která má přes 170. Přitom když dala hlavu dolů, tak mi sjely otěže, šlápla na ně a ryc. Cestou domů jsem si připadala, jako když visím na jeřábu.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
ahojky!měl sem chviličku,taky spadla sem před 14 dněma z kobně a taky pěkně na kostrč auau,taky sem to musela pekonat,hlavně semmmusela překonat sama sebe,abych sedla na toho koně,ale sem ráda,že sem si o toho koně znovu řekla,hodina potombyla fakt super držím palečky ať překonáš strach
MMMíša

Vyvádění na vyjížďce není vinou špatné kastrace, ale vinou špatné výchovy koně Zkus s koněm pracovat nejdřív ze země, až se budeš cítit jistě, pomalu zvyšovat nároky na sebe ze sedla. Nebo najít jiného, opravdu spolehlivého a bezpečného koníka.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Vyvádění na vyjížďce není vinou špatné kastrace, ale vinou špatné výchovy koně Zkus s koněm pracovat nejdřív ze země, až se budeš cítit jistě, pomalu zvyšovat nároky na sebe ze sedla. Nebo najít jiného, opravdu spolehlivého a bezpečného koníka.

Ty sis nepřečetl/a můj první dotaz - valach není můj, jela jsem na něm párkrát v ohradě a tohle byla první vyjížďka. Nechala jsem ho celou dobou jít za kobčou vpodstatě bez nároků, ta holčina pak přes můj nesouhlas nacválala, já ho chtěla zadržet a on začal vyhazovat. Můj problém teď je, že se bojím.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Možná vám to bude k smíchu, ale schodil mě kůň, už je to přes měsíc. Milulý týden jsem si sedla na jiného, ještě mě trochu bolí kostrč a zjistila jsem, že se bojím. Stalo se to někomu taky? Nechci se koní vzdát, ale mám malé děti a strach, že by to příště mohlo dopadnout hůř. Nemám peníze na to jezdit u trenéra a jediná možnost je venku na poli. Jako dítě jsem jezdila , ale nějak se to vytratilo.

Jo, strachy....já jsem skočila před dvanácti lety oxer docela blbě bez koně, bála jsem se na jiného vůbec sednout, do toho naklusali rodiče, že s koňma skončím a tak se též stalo (bylo mi 15). Znovu jsem na koně sedla ve 22, museli mě vést v kroku na vodítku a hrůzou jsem pomalu nemohla dýchat...pomalu to opadalo, začala jsem jezdit rekreačku ven sama krok, klus, cvalu jsem se bála stejně jako skoků....a až jsem si pořídila vlastního koně, všimla jsem si, že se už nebojím o sebe, nýbrž o koníka:-))) takže si semtam skočíme, ve cvalu mám tak akorát strach, aby někam blbě nešlápla, aby to nepodklouzlo, ale nebojím se o sebedestrukci ale o to, že bude mít koník oteklou pacičku a tak... Občas se mi v noci zdávají sny, že ji ukopou ve výběhu a další špeky:-) Takže můj strach o sebe je schovanej někde docela hluboko, i když nějak nechápu, jak jsem jako dítko byla schopná ve cvalu předvést rozšířenou voltižní sestavu ....Držím palce ať se strachu zbavíš, asi to chce čas a jezdit, jezdit, jezdit.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Možná vám to bude k smíchu, ale schodil mě kůň, už je to přes měsíc. Milulý týden jsem si sedla na jiného, ještě mě trochu bolí kostrč a zjistila jsem, že se bojím. Stalo se to někomu taky? Nechci se koní vzdát, ale mám malé děti a strach, že by to příště mohlo dopadnout hůř. Nemám peníze na to jezdit u trenéra a jediná možnost je venku na poli. Jako dítě jsem jezdila , ale nějak se to vytratilo.

Je to normální. Mě shodila moje klisna ve cvalu na vyjížďce, udělala jsem jí kotoul přes hlavu a dopadla na zem. Vždycky nosím přilbu, nepodceňuju přece jen to riziko, takže se mi v podstatě nic nestalo, jen jsme měla pak záda a zadek samej moncl. Ale byli jsme venku tak jsem hned nasedla a jela ještě další 2 hodiny v sedle. Už je to celkem dlouho a pořád mívám takový divný pocit, někde to ve mě je. Ale na druhou stranu za tu dobu co jezdím jsem spadla jen 2x takže vždycky než na kobylku sednu krmím mozek všelikerýma myšlenkama jen ne vzpomínkama na pád. Beru to jako když člověk jede na bruslích, taky občas spadne. Musíš získat zase důvěru v sebe i koně a bude to dobré, ale abys pokaždé na koně nasedala se strachem, to taky není dobré. Zvládneš to neboj, držím palce

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ty sis nepřečetl/a můj první dotaz - valach není můj, jela jsem na něm párkrát v ohradě a tohle byla první vyjížďka. Nechala jsem ho celou dobou jít za kobčou vpodstatě bez nároků, ta holčina pak přes můj nesouhlas nacválala, já ho chtěla zadržet a on začal vyhazovat. Můj problém teď je, že se bojím.

Četla a pochopila
Prací ze země získáš důvěru ke koni, potom pomalým zvyšováním nároků v bezpečném místě na bezpečném koni znovu jistotu ze hřbetu. Pokud to s tímto koněm nejde, musíš jinam, najít opravdu bezpečného koně - jinak je jezdec podvědomě ztuhlý, kromě horší stability zneklidní i koně a ten prchně před "nebezpečím" nebo jezdce přímo sundá.
Taky mě odložil kůň při vyhazování a půl roku mi trvalo znovu opravdu věřit tomu, že to neudělá zas.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Je to normální. Mě shodila moje klisna ve cvalu na vyjížďce, udělala jsem jí kotoul přes hlavu a dopadla na zem. Vždycky nosím přilbu, nepodceňuju přece jen to riziko, takže se mi v podstatě nic nestalo, jen jsme měla pak záda a zadek samej moncl. Ale byli jsme venku tak jsem hned nasedla a jela ještě další 2 hodiny v sedle. Už je to celkem dlouho a pořád mívám takový divný pocit, někde to ve mě je. Ale na druhou stranu za tu dobu co jezdím jsem spadla jen 2x takže vždycky než na kobylku sednu krmím mozek všelikerýma myšlenkama jen ne vzpomínkama na pád. Beru to jako když člověk jede na bruslích, taky občas spadne. Musíš získat zase důvěru v sebe i koně a bude to dobré, ale abys pokaždé na koně nasedala se strachem, to taky není dobré. Zvládneš to neboj, držím palce

Tiež si myslím, že to je úplne normálne, že máš strach.Taktiež ma zhodil náš kôň keď sme cválali po lesnej ceste.Začal vyhadzovať a já som zletela ako hnilá hruška.Môžem ti povedať, že ma to úplne dorazilo.Domov som išla po vlastných úplne v mrákotách a hlavne som akosi stále nemohla pochopiť čo sa to stalo. Mala som pár stehov na hlave a hlavne trauma z cvalu takmer na jeden rok... Potom sme si priviedli druhého koníka a keďže bolo na ňom treba jazdiť a nikto sa naňho akosi nehlásil a hrozilo, že ho budeme musieť vrátiť, alebo skončiť s koňmi tak som pozbierala zvyšky svojej odvahy a sadla som do sedla...Kropaje potu mi tiekli po čele, koník sa nechcel dať nasedlať, nedovolil nám nasadnúť...no neviem kto z nás dvoch mal väčší strach či on alebo já, ale nakoniec sa mi to podarilo a pomyslela som si že ma snáď pánbožko ochráni a išli sme von...Ten pocit sa nedá opísať, bola som závislá len sama od seba a na nikoho som sa nemohla spolahnúť. Buď to zvládnem, alebo mám smolu. Já aj koník sme to prežili a neskôr sme si už tak verili, že ma ani nenapadlo myslieť na to že spadnem aj keď sme neboli dlhší čas vonku. Musíš si veriť a hlavne jazdiť.Nespoliehaj sa na pomoc od druhých, musíš to byť ty čo sa prekonáš. A k tej dobrej víle ktorá nacválala napriek tvojmu nesúhlasu len toľko: "veľmi pekne jej poďakuj za to že bola taká ohladuplná...". Musíš nadobudnúť sebadôveru a pôjde to uvidíš.Aj keď je to niekedy fakt ťažké.Nikdy to už s hlavy nevymažeš, lebo čím sme starší tým viac na seba dávama pozor, ale dostaneš to pod kontrolu. Strašne moc ti držím palce aby sa ti to podarilo. Ahoj.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Tiež si myslím, že to je úplne normálne, že máš strach.Taktiež ma zhodil náš kôň keď sme cválali po lesnej ceste.Začal vyhadzovať a já som zletela ako hnilá hruška.Môžem ti povedať, že ma to úplne dorazilo.Domov som išla po vlastných úplne v mrákotách a hlavne som akosi stále nemohla pochopiť čo sa to stalo. Mala som pár stehov na hlave a hlavne trauma z cvalu takmer na jeden rok... Potom sme si priviedli druhého koníka a keďže bolo na ňom treba jazdiť a nikto sa naňho akosi nehlásil a hrozilo, že ho budeme musieť vrátiť, alebo skončiť s koňmi tak som pozbierala zvyšky svojej odvahy a sadla som do sedla...Kropaje potu mi tiekli po čele, koník sa nechcel dať nasedlať, nedovolil nám nasadnúť...no neviem kto z nás dvoch mal väčší strach či on alebo já, ale nakoniec sa mi to podarilo a pomyslela som si že ma snáď pánbožko ochráni a išli sme von...Ten pocit sa nedá opísať, bola som závislá len sama od seba a na nikoho som sa nemohla spolahnúť. Buď to zvládnem, alebo mám smolu. Já aj koník sme to prežili a neskôr sme si už tak verili, že ma ani nenapadlo myslieť na to že spadnem aj keď sme neboli dlhší čas vonku. Musíš si veriť a hlavne jazdiť.Nespoliehaj sa na pomoc od druhých, musíš to byť ty čo sa prekonáš. A k tej dobrej víle ktorá nacválala napriek tvojmu nesúhlasu len toľko: "veľmi pekne jej poďakuj za to že bola taká ohladuplná...". Musíš nadobudnúť sebadôveru a pôjde to uvidíš.Aj keď je to niekedy fakt ťažké.Nikdy to už s hlavy nevymažeš, lebo čím sme starší tým viac na seba dávama pozor, ale dostaneš to pod kontrolu. Strašne moc ti držím palce aby sa ti to podarilo. Ahoj.

No jo, a pak se v tv podívám na dokument o Christopheru Reeveovi, nebo si vzpomenu na Petera Gehma a odvaha je zase tatam... Taky mám dvě malé děti a pravdou je, že už to beru jinak, uvědomuju si víc zodpovědnost a jsem mnohem opatrnější. Ale je to stejné, jako když člověk sedá za volant, taky neví, jestli dojede či nikoliv...hold, to je život.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Možná vám to bude k smíchu, ale schodil mě kůň, už je to přes měsíc. Milulý týden jsem si sedla na jiného, ještě mě trochu bolí kostrč a zjistila jsem, že se bojím. Stalo se to někomu taky? Nechci se koní vzdát, ale mám malé děti a strach, že by to příště mohlo dopadnout hůř. Nemám peníze na to jezdit u trenéra a jediná možnost je venku na poli. Jako dítě jsem jezdila , ale nějak se to vytratilo.

Je mi 30 let.Kobylka mě nad jedním skokem vyhodila ze sedla, zůstala jsem nohou ve třmenu, o pak mě omlátila o zem, než kotník rupnul.Je to už 4 roky, ale dodneška neskáču žádné překážky, na Hubertech je objíždím, pangejty přelézám,takže vím o čem mluvíš.A držím palce aby ses srovnala.Mě se to zatím nepodařilo.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Tiež si myslím, že to je úplne normálne, že máš strach.Taktiež ma zhodil náš kôň keď sme cválali po lesnej ceste.Začal vyhadzovať a já som zletela ako hnilá hruška.Môžem ti povedať, že ma to úplne dorazilo.Domov som išla po vlastných úplne v mrákotách a hlavne som akosi stále nemohla pochopiť čo sa to stalo. Mala som pár stehov na hlave a hlavne trauma z cvalu takmer na jeden rok... Potom sme si priviedli druhého koníka a keďže bolo na ňom treba jazdiť a nikto sa naňho akosi nehlásil a hrozilo, že ho budeme musieť vrátiť, alebo skončiť s koňmi tak som pozbierala zvyšky svojej odvahy a sadla som do sedla...Kropaje potu mi tiekli po čele, koník sa nechcel dať nasedlať, nedovolil nám nasadnúť...no neviem kto z nás dvoch mal väčší strach či on alebo já, ale nakoniec sa mi to podarilo a pomyslela som si že ma snáď pánbožko ochráni a išli sme von...Ten pocit sa nedá opísať, bola som závislá len sama od seba a na nikoho som sa nemohla spolahnúť. Buď to zvládnem, alebo mám smolu. Já aj koník sme to prežili a neskôr sme si už tak verili, že ma ani nenapadlo myslieť na to že spadnem aj keď sme neboli dlhší čas vonku. Musíš si veriť a hlavne jazdiť.Nespoliehaj sa na pomoc od druhých, musíš to byť ty čo sa prekonáš. A k tej dobrej víle ktorá nacválala napriek tvojmu nesúhlasu len toľko: "veľmi pekne jej poďakuj za to že bola taká ohladuplná...". Musíš nadobudnúť sebadôveru a pôjde to uvidíš.Aj keď je to niekedy fakt ťažké.Nikdy to už s hlavy nevymažeš, lebo čím sme starší tým viac na seba dávama pozor, ale dostaneš to pod kontrolu. Strašne moc ti držím palce aby sa ti to podarilo. Ahoj.

Taky je něco jiného, když člověk spadne z koně třeba jednou a když jich absolvoval nespočet. Ale je opravdu důležité co nejdřív po pádu na koně sednout. Jednou se mi taky stalo, že mě koník venku sundal a odpelášil sám domů, já mezitím pomalu kulhala domů. Další hodinu jsem jela na jiném koni, ale žaludek se mi stejně svíral strachy. Pak sem se ale uvolnila a strach povolil. Doporučuji ti zkusit si pád nacvičovat - vyhodíš nohy ze třemů, rukama lapneš koňský krk a tělem sjedeš dolů, takže zůstaneš koni vyset na krku (to navíc nutí zastavit) - nejdřív to zkoušej když koník stojí, pak kroku a postupně, jak se budeš cítit ve všech chodech. Kdyby pak nastala nějaká krizovka, pomůže ti to líp spadnout, případně přistát ve stoje pěkně na nohách:-)

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
No jo, a pak se v tv podívám na dokument o Christopheru Reeveovi, nebo si vzpomenu na Petera Gehma a odvaha je zase tatam... Taky mám dvě malé děti a pravdou je, že už to beru jinak, uvědomuju si víc zodpovědnost a jsem mnohem opatrnější. Ale je to stejné, jako když člověk sedá za volant, taky neví, jestli dojede či nikoliv...hold, to je život.

Je to sport jako každý jiný, úraz tam samosřejmě hrozí.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Je mi 30 let.Kobylka mě nad jedním skokem vyhodila ze sedla, zůstala jsem nohou ve třmenu, o pak mě omlátila o zem, než kotník rupnul.Je to už 4 roky, ale dodneška neskáču žádné překážky, na Hubertech je objíždím, pangejty přelézám,takže vím o čem mluvíš.A držím palce aby ses srovnala.Mě se to zatím nepodařilo.

Niekde tu v diskusii som čítala príspevky s názvom Pády z koňa pochváľte sa.....Já osobne to ani nečítam vždy mi to akosi pripomenie to na čo nechcem myslieť a čo mi spôsobuje psychický stres. A tak aj ty čím viac to budeš rozoberať tím to bude horšie a nakoniec sa budeš báť na toho koňa aj pozrieť a nie na ňom ešte jazdiť. Premôž sa sadni do sedla a skúšaj to krokom, klusom, ale hlavne s niekým kto je spoľahlivý a bude brať ohľad na tvoj problém a nie s nejakou pubertálnou dievčinou čo nedokáže rozoznať kedy sa treba krotiť a brať ohlad aj na iných a nie len na seba.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Je mi 30 let.Kobylka mě nad jedním skokem vyhodila ze sedla, zůstala jsem nohou ve třmenu, o pak mě omlátila o zem, než kotník rupnul.Je to už 4 roky, ale dodneška neskáču žádné překážky, na Hubertech je objíždím, pangejty přelézám,takže vím o čem mluvíš.A držím palce aby ses srovnala.Mě se to zatím nepodařilo.

No, tak jak tu čtu pomalinku si začínám uvědomat co mě asi brzo čeká... Už je to taky nějaký ten týden co se mi koník splašil a trošku rychleji než jsem zvyklá mě cesta necesta, pařez nepařez povozil po lese a nakonec mě vyklopil přímo na kmen stromu, před kterým ostře zabočil, jenže strom neuhnul a já letěla... To vám byla rána Na to, že jsem neměla přilbu jsem dopadla ještě dobře-pár naraženin a RTG ukázal tříštivou lehce zaklíněnou zlomeninu zápěstí. Nyní odpočítávám poslední dny mého sádrového doplňku, se kterým se doufám brzy rozloučím...
Za tu dobu, se koník trošku změnil (pravděpodobně vlivem počasí, kratší dobou v ohradě.. atd.)
Při představě, že si vyjedu znovu ven mám divný pocit. Strach přijde jakmile mi sundají sádru a budu stát vedle osedlanýho koně.
No, jo. Co se dá dělat; i toto bohužel ke koním a především k ježdění patří. Takže přeji všem mnoho naježděných kilometrů bez nehod... a brzký návrat do sedel!

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Niekde tu v diskusii som čítala príspevky s názvom Pády z koňa pochváľte sa.....Já osobne to ani nečítam vždy mi to akosi pripomenie to na čo nechcem myslieť a čo mi spôsobuje psychický stres. A tak aj ty čím viac to budeš rozoberať tím to bude horšie a nakoniec sa budeš báť na toho koňa aj pozrieť a nie na ňom ešte jazdiť. Premôž sa sadni do sedla a skúšaj to krokom, klusom, ale hlavne s niekým kto je spoľahlivý a bude brať ohľad na tvoj problém a nie s nejakou pubertálnou dievčinou čo nedokáže rozoznať kedy sa treba krotiť a brať ohlad aj na iných a nie len na seba.

Souhlasím, kdyby se v tom člověk měl stále babrat, tak už nikdy na koně nesedne.
Já jezdím několik let denně kolem dlouhého pole, kde jsem v srpnu 99 měla těžkou nehodu. Jela jsem s kamarádkou na parkurové kobyle, na které jsem seděla poprvé v terénu. Nějak jsem zapoměla na to, že shodila snad každého. Cválaly jsme, najednou se kobyla zakousla do udidla a jela jako tank tryskem. Nešlo dělat nic, než sedět. Nic nefungovalo. Říkala jsem si, pole je dlouhé, na konci ji dojdou síly. Jenomže v šíkeném trysku mi kobyla hodila ohromného kozla a prudce uskočila bokem. Samozřejmě, že toto nešlo usedět, ještě se zahákla na moment noha ve třmenu, takže jsem se přetočila v letu na záda a výsledek? Rozdrcený bederní obratel, rok jsem měla šrouby v zádech, korzet, berle...dvě operace. Když jsem po roce a půl znovu mohla jezdit, což byl zázrak, tak jsem zjistila, že v anglickém sedle vůbec! Krok OK, klus taky, ale cval ani náhodou! Trvalo mi nějakou dobu tohle odbourat, jezdím dávno jen western a v tom sedle se cítím bezpečně. Nesedám na koně, které neznám, neriskuji, dávám na sebe pozor, dávám pozor kam jde můj kůň. Když jsem obsedala svou kobylku, tak až tehdy, kdy jsem věděla, že by neměly být větší problémy, byla ze země dostatečně připravena a naštěstí mě nezklamala. Jezdíme trochu půl roku a cválaly jsme párkrát. Dlouho jsme chodily krokem, potom klusem. Až jsem si jistá. Chce to nespěchat, když už jedeš s někým druhým, tak hlavně rozumným. Strachu se člověk nezbaví niky, je to zakořeněné. Dá se s ním jen naučit žít! Někdy to jde pomalu, ale časem to člověk zvládne. Kolem toho pole dnes jezdím bez problémů a vzpomínám na to, jak jsem tam cválala kdysi na prvním koníkovi, kterého jsem jezdila a ten pád si ani nevzpomenu.
Hodně štěstí všem.
Lucky

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Možná vám to bude k smíchu, ale schodil mě kůň, už je to přes měsíc. Milulý týden jsem si sedla na jiného, ještě mě trochu bolí kostrč a zjistila jsem, že se bojím. Stalo se to někomu taky? Nechci se koní vzdát, ale mám malé děti a strach, že by to příště mohlo dopadnout hůř. Nemám peníze na to jezdit u trenéra a jediná možnost je venku na poli. Jako dítě jsem jezdila , ale nějak se to vytratilo.

Jezdím koně, který má bezmála 190 cm. Loni v létě jsme pracovali na jízdárně jen tak bez sedla, nacválala jsem na levou ruku-pohoda, potom na pravou- a to bylo horší, kůň vyskočil, točil se ve zduchu o 180 stupňů a k tomu přidal pár "kozlů", letěla jsem samosebou dolů, dopadla jsem na záda, nemohla jsem pořádně chodit, naražená páteř a křeče v nohách...
Jezdím na něm pořád, ale půl roku jsem se nemohla vyrovnat se strachem ze cvalu, když mi majitelka řekla nacválej, rozklepali se mi ruce, nohy a prostě to nešlo, ale majitelka je super a do cvalu mě nenutila-s koněm jsem pracovala v kroku, klusu a na lonži. Pak jsem se konečně odhodlala, nacválala jsem, když to ode mě nikdo nečekal, teď už cválám vcelku v pohodě, ale vždycky mám takový divný pocit-udělá to zas, nebo ne???
Všechno chce jenom čas a nevzdávat se!!