Neštěstí v rodině - jak se vzpamatovat?

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Upřímnou soustrast!

Chudáku, kolik Ti je?

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Možná sem tohle téma nepatří , ale dotýká se to i koní, tak se , prosím, nezlobte....
V neděli večer mi umřel táta. Nejmilejší člověk na světě, nejdůležitější člověk v mém životě. Už když stonal, jenom jsem mechanicky nakrmila koně a dost, sedla jsem na kamen a koukala , pořád v sobě takovou hroznou úzkost...
A v neděli mu bylo líp, povídal, vyprávěla jsem mu, jak do výběhu ke koním skáčou pást se srnky, dumali jsme spolu, že asi chtějí společnost... Když jsem večer odcházela z nemocnice, táta řekl dobrou noc a zase zítra...
měla jsem takovou radost, že je mu líp, že jsem ještě večer doma po dlouhých týdnech osedlala koníka a jezdila po ohradě.... a pak přišla ta zpráva, že je konec..... a já si pořád říkám, že jsem ve chvíli, kdy odcházel, seděla v sedle a nebyla u něho...
V noci jsem pak zase seděla v ohradě a brečela, byly takové překrásné hvězdy..
Můžu si stokrát říkat, že čas všechno spraví... Je mi teď hrozně.
jestli ještě někdy sednu na koně, budu na to muset pořád myslet......

Jen si na něj sedni až časem přestaneš dávat komukoliv za vinu, že se to stalo, ať si už byla v sedle nebo ne. Je to úplně jedno, stalo se a ty se tomu musíš postavit. Asi to tak mělo být. Říká se že člověku se vždycky před smrtí hodně polepší a asi to tak bylo i v tátové případě, ale taky určitě táta chtěl aby sis nedělala starosti a po dlouhé době si na toho koně sedla a užila si hezkou chvilku. Nemyslím že je to zlé když jsi byla zrovna u koně, možná chtěl aby vždycky jak si sedneš na koně sis na něj vzpomněla. Zkus to brát třeba tak a taky tak že nechtěl abys celý život probrečela šla kvůli toho od těch tvorečků. Je mi to moc líto, tvůj táta musel být fajn chlap. Tak se drž a hezky se odraž a plav nahoru.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Možná sem tohle téma nepatří , ale dotýká se to i koní, tak se , prosím, nezlobte....
V neděli večer mi umřel táta. Nejmilejší člověk na světě, nejdůležitější člověk v mém životě. Už když stonal, jenom jsem mechanicky nakrmila koně a dost, sedla jsem na kamen a koukala , pořád v sobě takovou hroznou úzkost...
A v neděli mu bylo líp, povídal, vyprávěla jsem mu, jak do výběhu ke koním skáčou pást se srnky, dumali jsme spolu, že asi chtějí společnost... Když jsem večer odcházela z nemocnice, táta řekl dobrou noc a zase zítra...
měla jsem takovou radost, že je mu líp, že jsem ještě večer doma po dlouhých týdnech osedlala koníka a jezdila po ohradě.... a pak přišla ta zpráva, že je konec..... a já si pořád říkám, že jsem ve chvíli, kdy odcházel, seděla v sedle a nebyla u něho...
V noci jsem pak zase seděla v ohradě a brečela, byly takové překrásné hvězdy..
Můžu si stokrát říkat, že čas všechno spraví... Je mi teď hrozně.
jestli ještě někdy sednu na koně, budu na to muset pořád myslet......

Tohle je něco, co si nikdo, kdo to neprožil nedokáže představit. Nemáš si co vyčítat, tvůj táta by to určitě nechtěl. Vždyť koně Vám dali jedno z posledních společných témat. Určitě je měl rád. Na koně si rozhodně ještě sedneš, bylo by špatně, kdyby ne. Vždycky, když na něj sedneš, mysli na něj, to není nic špatného. Mysli na to, jak Vám bylo fajn, když jste si spolu povídali, jakou jsi měla radost, že je mu líp. Mnoho lidí nestihne říci ani to ahoj, v tom máš velké štěstí. Mysli na něj na zemi, mysli na něj na koni a dělej vše tak, jak by to on chtěl.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Možná sem tohle téma nepatří , ale dotýká se to i koní, tak se , prosím, nezlobte....
V neděli večer mi umřel táta. Nejmilejší člověk na světě, nejdůležitější člověk v mém životě. Už když stonal, jenom jsem mechanicky nakrmila koně a dost, sedla jsem na kamen a koukala , pořád v sobě takovou hroznou úzkost...
A v neděli mu bylo líp, povídal, vyprávěla jsem mu, jak do výběhu ke koním skáčou pást se srnky, dumali jsme spolu, že asi chtějí společnost... Když jsem večer odcházela z nemocnice, táta řekl dobrou noc a zase zítra...
měla jsem takovou radost, že je mu líp, že jsem ještě večer doma po dlouhých týdnech osedlala koníka a jezdila po ohradě.... a pak přišla ta zpráva, že je konec..... a já si pořád říkám, že jsem ve chvíli, kdy odcházel, seděla v sedle a nebyla u něho...
V noci jsem pak zase seděla v ohradě a brečela, byly takové překrásné hvězdy..
Můžu si stokrát říkat, že čas všechno spraví... Je mi teď hrozně.
jestli ještě někdy sednu na koně, budu na to muset pořád myslet......

Před dvěmi lety mi taky zemřel Taťka s velkým T. Byl to pro mě ten nejlepší člověk na zemi. Snesl by mi modré z nebe kdyby to šlo. Žil jenom pro nás-svojí rodinu. Po tom co umřel jsem se na koníky upnula ještě víc než předtím. Dá se říct, že mě koníci přidrželi nad psychckým zhroucením - o rodinu jsem se tenkrát moc opřít nemohla, pře někteří na tom byly hůř než já. Jezdila jsem na kobylce, které jsem se mohla vypovídat a přitom se tvářila jako když mi rozumí a naslouchala. Aby toho nebylo dost za půl roku jsem přišla i o tuto kobylku. Z nějakého nepochopitelného důvodu měla koliku a umřela mi v náručí. Zbyl nám po ní čtyřměsíční hřebeček. Tenkrát jsem měla vedle smutku i vztek, co jsem komu udělala... Chtěla jsem s ježděním skončit. Ale došlo mi, že ten mlý bude potřebovat trochu pomoct a táta mě taky v koních strašně podporoval a nechtěl by abych to najednou utla... A mám takový pocit, že kdykoli je na koni nějaká kolize, kde bych si pořádně namlátila případně i něco jinýho táta nademnou bdí a hlídá mě.

Musíš se zase rozejítt a jít dál svým životem. Životem, který už bude trochu jiný, než byl poředtím. Občas si říkám jaké by to bylo, kdyby tu táta byl... Při sebemenší, byť každodení činnosti si na něj zpomenu, na jeho slova, hlášky, rady... (Stoupám na váhu: "Prosimtě ať jí nestrhneš!"; otvírám lednici:"Asi na ní přivrtám petlici!" Venku ukrutně fičí vítr:" Nechceš pro jistotu do kapsy cihlu?" ) je toho strašně moc.

Je skoro neuvěřitelné, že od toho kdy jsme odcházeli z hospicea (hospicu nevím jak se to skloňuje), kam jsme ho už byly nuceni na jeden poslední den dát s úsměvem na tváři, že je mu alespoň trochu líp a je pod neustálým dohledem. Ráno pak telefon a konec někoho, koho jste měli nejradši, kdo pro vás byl vším. Nikomu to nepřeju. A asi bych měla přestat psát, přotože zase brečím jako želva a vracejí se mi všechny krásné vzpomínky.

Nakonec řeknu jenom: Drž se. Nic jiného ti stejně nezbývá a nezanevři na koníky.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Možná sem tohle téma nepatří , ale dotýká se to i koní, tak se , prosím, nezlobte....
V neděli večer mi umřel táta. Nejmilejší člověk na světě, nejdůležitější člověk v mém životě. Už když stonal, jenom jsem mechanicky nakrmila koně a dost, sedla jsem na kamen a koukala , pořád v sobě takovou hroznou úzkost...
A v neděli mu bylo líp, povídal, vyprávěla jsem mu, jak do výběhu ke koním skáčou pást se srnky, dumali jsme spolu, že asi chtějí společnost... Když jsem večer odcházela z nemocnice, táta řekl dobrou noc a zase zítra...
měla jsem takovou radost, že je mu líp, že jsem ještě večer doma po dlouhých týdnech osedlala koníka a jezdila po ohradě.... a pak přišla ta zpráva, že je konec..... a já si pořád říkám, že jsem ve chvíli, kdy odcházel, seděla v sedle a nebyla u něho...
V noci jsem pak zase seděla v ohradě a brečela, byly takové překrásné hvězdy..
Můžu si stokrát říkat, že čas všechno spraví... Je mi teď hrozně.
jestli ještě někdy sednu na koně, budu na to muset pořád myslet......

Je mi to líto, ale takový je život. I ti nejmilovanější nás musí jednou opustit. Vím, že tě to strašně bolí. Říká se, že čas všechno zhojí a je to velká pravda, ačkoliv teď ti to třeba nepřipadá vůbec možné.
Žij tak, aby z tebe měl táta tam nahoře radost.
Mělo to tak být, když tvůj táta odcházel, viděl tě, že jsi u koní a máš radost ... já být na jeho místě, byla bych šťastná při takovém pohledu ... drž se ... a drž se i koní, jsou to úžasná zvířata ...

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Možná sem tohle téma nepatří , ale dotýká se to i koní, tak se , prosím, nezlobte....
V neděli večer mi umřel táta. Nejmilejší člověk na světě, nejdůležitější člověk v mém životě. Už když stonal, jenom jsem mechanicky nakrmila koně a dost, sedla jsem na kamen a koukala , pořád v sobě takovou hroznou úzkost...
A v neděli mu bylo líp, povídal, vyprávěla jsem mu, jak do výběhu ke koním skáčou pást se srnky, dumali jsme spolu, že asi chtějí společnost... Když jsem večer odcházela z nemocnice, táta řekl dobrou noc a zase zítra...
měla jsem takovou radost, že je mu líp, že jsem ještě večer doma po dlouhých týdnech osedlala koníka a jezdila po ohradě.... a pak přišla ta zpráva, že je konec..... a já si pořád říkám, že jsem ve chvíli, kdy odcházel, seděla v sedle a nebyla u něho...
V noci jsem pak zase seděla v ohradě a brečela, byly takové překrásné hvězdy..
Můžu si stokrát říkat, že čas všechno spraví... Je mi teď hrozně.
jestli ještě někdy sednu na koně, budu na to muset pořád myslet......

přímnou soustrast, věřím, že teď tě to moc a moc bolí a vždy trochubude, ale právě koně dokáží člověku dodat velkou energii. Jestli ze začátku nechces, tak nejezdi, jenom s nimi sdílej své pocity, jim, stejně jako třeba psovi, to můžeš vše povědět bez strachu. Postupem času to bude lepší. Jezdit časem budeš neboj. Naopak na tatínka si vzpomeneš a zůstanou jenom ty krásné vzpomínky. Tak se drž a ať to přebolí co nejdřív.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
přímnou soustrast, věřím, že teď tě to moc a moc bolí a vždy trochubude, ale právě koně dokáží člověku dodat velkou energii. Jestli ze začátku nechces, tak nejezdi, jenom s nimi sdílej své pocity, jim, stejně jako třeba psovi, to můžeš vše povědět bez strachu. Postupem času to bude lepší. Jezdit časem budeš neboj. Naopak na tatínka si vzpomeneš a zůstanou jenom ty krásné vzpomínky. Tak se drž a ať to přebolí co nejdřív.

Mě zemřel táta před pár měsíci. S nemocí bojoval 1.5 roku. Ten jediný z rodiny mě v koních podporoval. Kdyby mohl, určitě by mi ho koupil. Aspoň mi je maloval, vozil po koňských akcích atd.
Ke konci se chtěl svézt na našem koni. Bohužel, nikdy se nesvezl.Nemoc byla silnější, než my všichni dohromady.
Pokud o něčem hovoříte, udělejte to hned. Člověk má žít ze dne na den.Když zemřel, přehodnotila jsem svůj život, začala žít naplno...
Jinak je mi moc líto, co se u vás stalo. Věř, že čas hodně bolístek zahojí. Mě hodně pomohlo, že jsem si vsugerovala, že je tady se mnou, mluvím s ním, vypadám sice jak blbka, ale mě to hodně pomáhá. Pomohla mi jedna paní, která mi řekla, že nezemřel, jeho duše opouští tělo 2 měsíce, on vidí svůj život, promítá se mu, co v životě vykonal. No, zní to docela zajímavě a mě tohle pomáhá. Pro mě nikdy nezemřel.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Mě zemřel táta před pár měsíci. S nemocí bojoval 1.5 roku. Ten jediný z rodiny mě v koních podporoval. Kdyby mohl, určitě by mi ho koupil. Aspoň mi je maloval, vozil po koňských akcích atd.
Ke konci se chtěl svézt na našem koni. Bohužel, nikdy se nesvezl.Nemoc byla silnější, než my všichni dohromady.
Pokud o něčem hovoříte, udělejte to hned. Člověk má žít ze dne na den.Když zemřel, přehodnotila jsem svůj život, začala žít naplno...
Jinak je mi moc líto, co se u vás stalo. Věř, že čas hodně bolístek zahojí. Mě hodně pomohlo, že jsem si vsugerovala, že je tady se mnou, mluvím s ním, vypadám sice jak blbka, ale mě to hodně pomáhá. Pomohla mi jedna paní, která mi řekla, že nezemřel, jeho duše opouští tělo 2 měsíce, on vidí svůj život, promítá se mu, co v životě vykonal. No, zní to docela zajímavě a mě tohle pomáhá. Pro mě nikdy nezemřel.

napsala si to moc hezky i když je to moc smutný...musela sem zalovit pod poštář pro kapesník jak my tekly slzy na klavesnici...Tinkerka

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
napsala si to moc hezky i když je to moc smutný...musela sem zalovit pod poštář pro kapesník jak my tekly slzy na klavesnici...Tinkerka

Ano, ta největší bolest časem otupí, ale do konce života ti při vzpomínce na milovanou osobu zůstane ta bolest tichá, leč věčná. Tak to je, nikdo to nezměníme.
Vyrovnat se s tím dá, a ti, kdo mají kolem sebe zvířata a mají je rádi, to mají jednodušší. Zvíře vycítí, jak Vám je, pochopí Vás a pomůže Vám, tím že s Vámi je, najednou je hodné a nezlobí, víc si Vás hlídá, chce se mazlit.

Tátu Vám nikdo a nic nenahradí, ale Váš život jde dál a musíte se zvednout a jít. On by to tak chtěl, chtěl by, aby jste byla šťastná, aby jste si vzpomněla na jeho dobré rady, na jeho kárání Vašich chyb, na jeho názor na život. Vemte si s toho to nejdůležitější, zbytek už Vám ukáže život sám.

A pokud měl Váš táta nějakého oblíbeného koníka, věnujte se mu více, věřte totiž, že ten koník trpí také, on to nepochopí, proč odešel "jeho člověk" a smutní také!
Ty koně za to nemohou, nesnažte se na ně svádět vinnu, ač máte teď vztek a říkáte si proč?, odolejte tomu a věnujte se koním dál, ty koně jsou Vaše společné vzpomínky, zážitky, v těch koních je kousek Vašeho otce!

Držte se a nevzdávejte se, bude líp, ať věříte, nebo ne, ať chcete nebo nechcete, zvládnete to!!!

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Možná sem tohle téma nepatří , ale dotýká se to i koní, tak se , prosím, nezlobte....
V neděli večer mi umřel táta. Nejmilejší člověk na světě, nejdůležitější člověk v mém životě. Už když stonal, jenom jsem mechanicky nakrmila koně a dost, sedla jsem na kamen a koukala , pořád v sobě takovou hroznou úzkost...
A v neděli mu bylo líp, povídal, vyprávěla jsem mu, jak do výběhu ke koním skáčou pást se srnky, dumali jsme spolu, že asi chtějí společnost... Když jsem večer odcházela z nemocnice, táta řekl dobrou noc a zase zítra...
měla jsem takovou radost, že je mu líp, že jsem ještě večer doma po dlouhých týdnech osedlala koníka a jezdila po ohradě.... a pak přišla ta zpráva, že je konec..... a já si pořád říkám, že jsem ve chvíli, kdy odcházel, seděla v sedle a nebyla u něho...
V noci jsem pak zase seděla v ohradě a brečela, byly takové překrásné hvězdy..
Můžu si stokrát říkat, že čas všechno spraví... Je mi teď hrozně.
jestli ještě někdy sednu na koně, budu na to muset pořád myslet......

k tomuhle nejde asi moc rict. jen to, ze tata urcite neodesel uplne. diva se na tebe a hlida te. nechci sem tahat pribehy nekoho jinyho, do kterych mi nic neni, ale kdyz Jirka Papousku jel finale mistraku a mohl udelat jen jednu chybu, kterou udelal jeste v prvni casti, tak asi vsichni zatajili dech, kdyz Dan kopl do predposledni(tusim) prekazky, klada se vratila do haku a zustala drzet ve zvlastni poloze. videla jsem to na fotce a prijde mi to proti vsem fyzikalnim zakonum, ze nespadla. rika se, ze mu ji tata podrzel a ja tomu verim. jinak by zakonite musela spadnout. jeste ted mam husi kuzi, kdyz si to predstavim....takze mam jen radu - zij tak, aby na tebe mohl byt tata hrdy. on na tebe bude davat pozor, neboj.
simlicek

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Tohle je něco, co si nikdo, kdo to neprožil nedokáže představit. Nemáš si co vyčítat, tvůj táta by to určitě nechtěl. Vždyť koně Vám dali jedno z posledních společných témat. Určitě je měl rád. Na koně si rozhodně ještě sedneš, bylo by špatně, kdyby ne. Vždycky, když na něj sedneš, mysli na něj, to není nic špatného. Mysli na to, jak Vám bylo fajn, když jste si spolu povídali, jakou jsi měla radost, že je mu líp. Mnoho lidí nestihne říci ani to ahoj, v tom máš velké štěstí. Mysli na něj na zemi, mysli na něj na koni a dělej vše tak, jak by to on chtěl.

Na to nevím, co napsat. Kamarádce umřel tatínek před dvěma lety a moc jí v životě u koní fandil, doteď má před její stájí strom s pomníčkem a kouká na ní, často tam v podvečer svítí svíčka. Často na něj myslí a na každých závodech jede pro něj, vždy si na něj vzpomene. Věř, že Tvůj tatínek tě sleduje a je mu moc dobře

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Možná sem tohle téma nepatří , ale dotýká se to i koní, tak se , prosím, nezlobte....
V neděli večer mi umřel táta. Nejmilejší člověk na světě, nejdůležitější člověk v mém životě. Už když stonal, jenom jsem mechanicky nakrmila koně a dost, sedla jsem na kamen a koukala , pořád v sobě takovou hroznou úzkost...
A v neděli mu bylo líp, povídal, vyprávěla jsem mu, jak do výběhu ke koním skáčou pást se srnky, dumali jsme spolu, že asi chtějí společnost... Když jsem večer odcházela z nemocnice, táta řekl dobrou noc a zase zítra...
měla jsem takovou radost, že je mu líp, že jsem ještě večer doma po dlouhých týdnech osedlala koníka a jezdila po ohradě.... a pak přišla ta zpráva, že je konec..... a já si pořád říkám, že jsem ve chvíli, kdy odcházel, seděla v sedle a nebyla u něho...
V noci jsem pak zase seděla v ohradě a brečela, byly takové překrásné hvězdy..
Můžu si stokrát říkat, že čas všechno spraví... Je mi teď hrozně.
jestli ještě někdy sednu na koně, budu na to muset pořád myslet......

Před dvěma a půl roky, na svatého Valentýna mi umřela sestra, mě bylo 21, jí necelých 24, No, co budu vyprávět. Koníka jsem měla v nájemní stáji, jen jsem zavolala kamarádce, aby ho pouštěla do ohrady na co nejdýl. Ale jezdila jsem tam každý den, sedávala jsem na ohradě, brečela, přemýšlela, jsem najednou jedináček. V hlavě moc otázek a moc velký zmatek. Nejděsivější otázka PROČ??? Po týdnu jsem kamarádce řekla, že jedeme do lesa. Byly jsme tam skoro tři a půl hodiny, po hodině řeči jsme se dostaly k sestře, další hodinu jsem mluvila a mluvila. Spadlo toho ze mě moc, od toho dne jsem jezdila kadý den jako předtím, můj koník mi dodával sílu žít dál. Doteď jsem se s tím úplně nevyrovnala, nebudu tě utěšovat tím, že čas všechno spraví. Čas to otupí, ale nezahojí úplně. Každý den si na ségru vzpomenu, nebyla koňák ale občas si sedla, byly jsme i pošmajdat v lese, jen mě mrzí, že jsme si cestu k sobě našly až poslední cca tři roky. I tak ráda, i když s lítostí, vzpomínám na společné chvíle, už se dokážu smát při vzpomínce na legrační příhody a po večerech mám často pocit, že je se mnou, všechno jí vyprávím, snad ví, že jsem si splnila sen a mám teď kladrubáka, moc doufám, že to všechno vidí a má radost se mnou....
hodně síly do života přeje cheyenne
PS. dost jsem se rozepsala, pardón, ale někdy to jde ven samo

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Před dvěma a půl roky, na svatého Valentýna mi umřela sestra, mě bylo 21, jí necelých 24, No, co budu vyprávět. Koníka jsem měla v nájemní stáji, jen jsem zavolala kamarádce, aby ho pouštěla do ohrady na co nejdýl. Ale jezdila jsem tam každý den, sedávala jsem na ohradě, brečela, přemýšlela, jsem najednou jedináček. V hlavě moc otázek a moc velký zmatek. Nejděsivější otázka PROČ??? Po týdnu jsem kamarádce řekla, že jedeme do lesa. Byly jsme tam skoro tři a půl hodiny, po hodině řeči jsme se dostaly k sestře, další hodinu jsem mluvila a mluvila. Spadlo toho ze mě moc, od toho dne jsem jezdila kadý den jako předtím, můj koník mi dodával sílu žít dál. Doteď jsem se s tím úplně nevyrovnala, nebudu tě utěšovat tím, že čas všechno spraví. Čas to otupí, ale nezahojí úplně. Každý den si na ségru vzpomenu, nebyla koňák ale občas si sedla, byly jsme i pošmajdat v lese, jen mě mrzí, že jsme si cestu k sobě našly až poslední cca tři roky. I tak ráda, i když s lítostí, vzpomínám na společné chvíle, už se dokážu smát při vzpomínce na legrační příhody a po večerech mám často pocit, že je se mnou, všechno jí vyprávím, snad ví, že jsem si splnila sen a mám teď kladrubáka, moc doufám, že to všechno vidí a má radost se mnou....
hodně síly do života přeje cheyenne
PS. dost jsem se rozepsala, pardón, ale někdy to jde ven samo

Tak som si nad týmito smutnými príbehmi poplakala a zároveň mi to pripomenulo aj moju bolesť. Áno bolesť a smutok sa otupí, ale nezahojí, ako tu niekto krásne napísal.
Pred pol rokom mi zomrela babička. Bola to tá najúžasnejšia babička na svete. Nedá sa slovami opísať ako sme je mali radi. Bože, bol to ten naj človek na svete a hrozne moc mi chýba.

Sedávala pri ohrade s koňmi a ked sme kŕmievali tak sa vyhrievala na slniečku a rozprávali sme sa. Potom zrazu ochorela a hrozne, ale naozaj hrozne trpela bolesťami. V ten posledný deň keď sme boli spolu mala hrozné bolesti a volali sme jej záchranku. Hrozne snežilo a ledva sa k nám dostali. Prišiel len sanitkár a lekárka a tak som babičku pomáhala nakladať do sanitky ja. Chytila ma za ruku a prosila ma aby sme je dali do nemocnice,lebo má hrozné bolesti. Nikdy,ale naozaj nikdy na to nezabudnem... to sa jednoducho nedá :(

Po dvoch dňoch babička zomrela. Práve som kŕmila kone, keď mi to sestra prišla povedať. Myslela som, že od žialu asi zahyniem. Plakala som koňom do hrivy a rozprávala im o tom, že našu baičku už nikdy neuvidíme, že už nikdy nebude sediť pri ohrade a nebude počúvať drozdy ako spievajú na stromoch.....už nikdy sa neopýta či máme dosť kŕmenia......a tie kone len stáli a hladeli na mňa čo sa to deje.....chcela som veriť tomu, že aj oni vedia aký hrozný žial ma trápi.

Chápem tvoju hroznú bolesť a strašný smútok,ale žial život je neuprosný. Na veniec som babičke dala stuhu s nápisom " Kto v srdci zostáva nezomiera" a presne to si aj myslím. Pokiaľ bude tvoj otec v tvojom srdci, tak zostane s tebou NAVŽDY.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Tak som si nad týmito smutnými príbehmi poplakala a zároveň mi to pripomenulo aj moju bolesť. Áno bolesť a smutok sa otupí, ale nezahojí, ako tu niekto krásne napísal.
Pred pol rokom mi zomrela babička. Bola to tá najúžasnejšia babička na svete. Nedá sa slovami opísať ako sme je mali radi. Bože, bol to ten naj človek na svete a hrozne moc mi chýba.

Sedávala pri ohrade s koňmi a ked sme kŕmievali tak sa vyhrievala na slniečku a rozprávali sme sa. Potom zrazu ochorela a hrozne, ale naozaj hrozne trpela bolesťami. V ten posledný deň keď sme boli spolu mala hrozné bolesti a volali sme jej záchranku. Hrozne snežilo a ledva sa k nám dostali. Prišiel len sanitkár a lekárka a tak som babičku pomáhala nakladať do sanitky ja. Chytila ma za ruku a prosila ma aby sme je dali do nemocnice,lebo má hrozné bolesti. Nikdy,ale naozaj nikdy na to nezabudnem... to sa jednoducho nedá :(

Po dvoch dňoch babička zomrela. Práve som kŕmila kone, keď mi to sestra prišla povedať. Myslela som, že od žialu asi zahyniem. Plakala som koňom do hrivy a rozprávala im o tom, že našu baičku už nikdy neuvidíme, že už nikdy nebude sediť pri ohrade a nebude počúvať drozdy ako spievajú na stromoch.....už nikdy sa neopýta či máme dosť kŕmenia......a tie kone len stáli a hladeli na mňa čo sa to deje.....chcela som veriť tomu, že aj oni vedia aký hrozný žial ma trápi.

Chápem tvoju hroznú bolesť a strašný smútok,ale žial život je neuprosný. Na veniec som babičke dala stuhu s nápisom " Kto v srdci zostáva nezomiera" a presne to si aj myslím. Pokiaľ bude tvoj otec v tvojom srdci, tak zostane s tebou NAVŽDY.

asi se z toho budes muset vyplakat az ani dejchat moct nebudes, bolest ti zustane naporad, jen casem bude mensi. Tatinek by asi nebyl rad, kdyby vedel, jak se trapis, tak zustan takova, jaka jsi byla pred Tim...jen plakat budes asi jeste dlouho.
mozna sis az ted uvedomila nektere veci, takove, jake si clovek uvedomi, az kdyz mu umre nekdo blizky, mozna se rozhodnes zit "naplno" kazdy den, ja tu nekdo psal. Ja takhle ziju od prvniho nestesti v rodine, jen tomu rikam "ziti takove, jakoby tu vsichni byli jen do zitra"-abych si nemusela nic vycitat ve chvili, kdyby nekdo zase umrel.
A uz nesed a neplac u pocitace a bez neco delat. Uklizej, var, zehli, nebo jeste lepe: seber se a bez za konikama.. A jed nekam ven.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
asi se z toho budes muset vyplakat az ani dejchat moct nebudes, bolest ti zustane naporad, jen casem bude mensi. Tatinek by asi nebyl rad, kdyby vedel, jak se trapis, tak zustan takova, jaka jsi byla pred Tim...jen plakat budes asi jeste dlouho.
mozna sis az ted uvedomila nektere veci, takove, jake si clovek uvedomi, az kdyz mu umre nekdo blizky, mozna se rozhodnes zit "naplno" kazdy den, ja tu nekdo psal. Ja takhle ziju od prvniho nestesti v rodine, jen tomu rikam "ziti takove, jakoby tu vsichni byli jen do zitra"-abych si nemusela nic vycitat ve chvili, kdyby nekdo zase umrel.
A uz nesed a neplac u pocitace a bez neco delat. Uklizej, var, zehli, nebo jeste lepe: seber se a bez za konikama.. A jed nekam ven.

Ano, mě právě koníci z toho dostali. Taky jsem si přišla děsně špatná, že bych asi měla držet smutek a místo toho si užívám na koních. Jenže, když se něco stane, jedině práce či odragování se mě z toho dokáže líp to překonat.
Někdo ztrátu blízkého třeba řeší v hospodě. Taky takové lidi znám.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Možná sem tohle téma nepatří , ale dotýká se to i koní, tak se , prosím, nezlobte....
V neděli večer mi umřel táta. Nejmilejší člověk na světě, nejdůležitější člověk v mém životě. Už když stonal, jenom jsem mechanicky nakrmila koně a dost, sedla jsem na kamen a koukala , pořád v sobě takovou hroznou úzkost...
A v neděli mu bylo líp, povídal, vyprávěla jsem mu, jak do výběhu ke koním skáčou pást se srnky, dumali jsme spolu, že asi chtějí společnost... Když jsem večer odcházela z nemocnice, táta řekl dobrou noc a zase zítra...
měla jsem takovou radost, že je mu líp, že jsem ještě večer doma po dlouhých týdnech osedlala koníka a jezdila po ohradě.... a pak přišla ta zpráva, že je konec..... a já si pořád říkám, že jsem ve chvíli, kdy odcházel, seděla v sedle a nebyla u něho...
V noci jsem pak zase seděla v ohradě a brečela, byly takové překrásné hvězdy..
Můžu si stokrát říkat, že čas všechno spraví... Je mi teď hrozně.
jestli ještě někdy sednu na koně, budu na to muset pořád myslet......

na koně si sedneš určitě,mě když umíral děda,který mě hodně naučil ,tak jsem zrovna byla se psem venku.A dneska se psum věnuju pořád,jasně že i koním.chápu že táta je něco víc než děda.a to mi zrovna bylo 11