Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.136.66
Ahoj, chtěla jsem Vás poprosit pro zkrácení nudy jestli by jste nenapsali Váš příběh u koní. Od kdy jezdíte, kde atd.
Já začínala jako malá holka s kamarádkama u poníků, ve 12 letech jsem nastoupila do jezdeckého oddílu. Po 8 měsících dřiny (majitel jízdárny se chtěl přesvědčit že nás opravdu koně baví) přišel vytoužený tréning a já se konečně začla pořádně učit jezdit. Bohužel v této jízdarně nepanovali zrovna nejlepší poměry tak jsem se rozhodla po dvou letech odejít. Začla jsem chodit k soukromníkovi kousek od bydliště. Byla jsem tam moc spokojená. Majitel stáje nás trénoval a dokonce jsem se díky němu účastnila hoby parkurů. Po čase jsem ale začla chtít koníka vlastního, strašně mě bavilo když jsem někdy mohla s koníkem vyrazit ven sama a tak jsem se začla poohlížet po vlastním koníkovi. Našla jsem soukromého koně na kterého majitel neměl čas a já za ním mohla kdykoliv a dělat cokoliv. Byla to láska na první pohled. Po 5 letech co jsem k tomuto koníkovi docházela se majitel rozhodl ho prodat a já koupit. Ted mám koníka v malé rodinné stáji 15km od domova. Pomáhají mě s ním ještě dvě holčiny jelikož jsem přes týden do večera v práci tak chodí holky jezdit a pomůžou ve stáji. Koník je celý den ve výběhu a na večer je zavíráme. Už nemám potřebu být u koní každý den jako když jsem byla malá a vydržela jsem hodiny prosedět u výběhu, bohatě mě stačí se u koní ukázat dvakrát do týdne a udělat si pěknou procházku v okolí.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.98.165
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Ahoj, chtěla jsem Vás poprosit pro zkrácení nudy jestli by jste nenapsali Váš příběh u koní. Od kdy jezdíte, kde atd.
Já začínala jako malá holka s kamarádkama u poníků, ve 12 letech jsem nastoupila do jezdeckého oddílu. Po 8 měsících dřiny (majitel jízdárny se chtěl přesvědčit že nás opravdu koně baví) přišel vytoužený tréning a já se konečně začla pořádně učit jezdit. Bohužel v této jízdarně nepanovali zrovna nejlepší poměry tak jsem se rozhodla po dvou letech odejít. Začla jsem chodit k soukromníkovi kousek od bydliště. Byla jsem tam moc spokojená. Majitel stáje nás trénoval a dokonce jsem se díky němu účastnila hoby parkurů. Po čase jsem ale začla chtít koníka vlastního, strašně mě bavilo když jsem někdy mohla s koníkem vyrazit ven sama a tak jsem se začla poohlížet po vlastním koníkovi. Našla jsem soukromého koně na kterého majitel neměl čas a já za ním mohla kdykoliv a dělat cokoliv. Byla to láska na první pohled. Po 5 letech co jsem k tomuto koníkovi docházela se majitel rozhodl ho prodat a já koupit. Ted mám koníka v malé rodinné stáji 15km od domova. Pomáhají mě s ním ještě dvě holčiny jelikož jsem přes týden do večera v práci tak chodí holky jezdit a pomůžou ve stáji. Koník je celý den ve výběhu a na večer je zavíráme. Už nemám potřebu být u koní každý den jako když jsem byla malá a vydržela jsem hodiny prosedět u výběhu, bohatě mě stačí se u koní ukázat dvakrát do týdne a udělat si pěknou procházku v okolí.
Kone ma bavili odmalička,musela som ale troška vyrásť aby som konečne mohla začať s jazdením,rodičia ma moc nepodporovali.Jedno leto som strávila týždeň v jazdeckom tábore a odvtedy sa začal odvíjať môj život u koní.Začala som dochádzať na ranč v neďalekej dedine.Tam ale tréneri na mňa kašlali a bolo im jedno či sa niečo naučím alebo nie.Presedlala som na westernový ranč ešte bližšie k domovu,kde mi bolo fajn,prežila som svoj prvý nechcený trysk a následný pád a tiež rozdivočeného haflinga pod sebou
Obľúbila som si tam niekoľko koní,ale prístup prevádzkovateľov ranča začal byť čoraz nepriateľskejší a odmeranejší.Ked sme zavolali že prídeme jazdiť,osopili sa na nás ako keby sme boli príťažou a vyhovorili sa že kone práve jedli a nemôžu jazdiť...(pritom kone jedávali iba ráno a večer)kone mali nepadnúce sedlá,nemali podstielku a stáli na dreve...ked sa to stalo po niekoľkýkrát,čo sme tam prišli zbytočne a kone vyzerali ako vyzerali,otvorila sa nová jazdecká škola síce pomerne ďaleko-15km ale zapáčilo sa mi tam.Chodila som tam rok a pol.Naučila som sa cválať,prežila nádherné vychádzky a nezabudnuteľné chvíle v sedle.Tiež som začala okolo koní robiť aj iné veci,chodila som pomáhať,v zime v lete.Avšak moje výsledky v škole sa o dosť zhoršili a nevedela som ťahať dochádzku ku koňom so školou aby bola spokojnosť na obidvoch stranách.Konečne som ale našla kontakt na súkromníčku u nás v meste,kde to mám 5 min. jazdy na bicykli.Konečne som našla to,čo som hľadala tak dlho,spoznala som skvelých ľudí a tiež koní.Samozrejme,asi ako každý,poškuľujem po vlastnom koni,aj keď mi to moja situácia zatiaľ nedovoľuje,dúfam,že sa mi tento môj veľký sen raz naozaj splní:)
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.79.197
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Ahoj, chtěla jsem Vás poprosit pro zkrácení nudy jestli by jste nenapsali Váš příběh u koní. Od kdy jezdíte, kde atd.
Já začínala jako malá holka s kamarádkama u poníků, ve 12 letech jsem nastoupila do jezdeckého oddílu. Po 8 měsících dřiny (majitel jízdárny se chtěl přesvědčit že nás opravdu koně baví) přišel vytoužený tréning a já se konečně začla pořádně učit jezdit. Bohužel v této jízdarně nepanovali zrovna nejlepší poměry tak jsem se rozhodla po dvou letech odejít. Začla jsem chodit k soukromníkovi kousek od bydliště. Byla jsem tam moc spokojená. Majitel stáje nás trénoval a dokonce jsem se díky němu účastnila hoby parkurů. Po čase jsem ale začla chtít koníka vlastního, strašně mě bavilo když jsem někdy mohla s koníkem vyrazit ven sama a tak jsem se začla poohlížet po vlastním koníkovi. Našla jsem soukromého koně na kterého majitel neměl čas a já za ním mohla kdykoliv a dělat cokoliv. Byla to láska na první pohled. Po 5 letech co jsem k tomuto koníkovi docházela se majitel rozhodl ho prodat a já koupit. Ted mám koníka v malé rodinné stáji 15km od domova. Pomáhají mě s ním ještě dvě holčiny jelikož jsem přes týden do večera v práci tak chodí holky jezdit a pomůžou ve stáji. Koník je celý den ve výběhu a na večer je zavíráme. Už nemám potřebu být u koní každý den jako když jsem byla malá a vydržela jsem hodiny prosedět u výběhu, bohatě mě stačí se u koní ukázat dvakrát do týdne a udělat si pěknou procházku v okolí.
ahoj tak ja začínala asi v 6 letech když mě teta po mém dlouhém žadonění odvezla k lidem,kteří měli poníka (hřebca) a 3 oslíky (hřebca,kobylu a hříbě) a trošku většího poníka Matesa.Ja jezdila na oslíkovi (hřebcovi) a jejich syn na tom větším poníkovi.Časem jejich syn přestal jezdit a zbyla sem jen já tak sem presedlala na Matesa mezitím zemřel poník byl totiž asi 30ti letej.A ten pán co je všechny měl se rozhodl prodat oslíky a koupil dalšího koně hucula v té době asi 12ti letého (býval týranej takže kost a kůže a povaha vraha) nic pro mě ale po nějakém čase poznal,že se nemusí bát a dnes je (ano stále ještě žije i mates) z něho zlatíčko k dětem.Nikdo opravdu neví kolik mu vlastně je.No a dál uběhlo spoustu nádharných let s Matesem ale muselo to přijít ja vyrostla a Mates už by mě neunesl je to asi 4 co se musel prodat aby uvolnil místo dalšímu tentokrát již mému vlastnímu koníkovi.(dodnes si to vyčítám že sem Matesa nechala prodat vždyt sme spolu prožili minimálně 10 let ale prý se má moc dobře i přes to bych ho ráda na stáří chtěls zpět prostě mi chybí)Můj další koník je Wikas plnásek s dostihovou minulostí,kterého mi za simbolickou cenu nechal můj známí Pavel Kašný.Wikas je prostě magor zblázněnej a proto i skončil s běháním ale ja už se s ním po 3 letech sžila ale trvalo to a teď mám novinku vdala sem se a můj muž ač šílenej blázen do aut přesedlal a začal se celkem dobrovolně učit u mého známého jezdi a šlo mu to no a shodou okolností Pavel znovu potřeboval umístit opet důchodce z dráhy do dobrých rukou a tak se u nás ocitl Arsad a můj muž si s ním skvěle rozumí dokonce si myslím,že Arsad má radši víc jeho než mě.Zrovna dokončujem stavbu domu a stáj a tak se všichni 4 těšíme až budem na vánoce bydlet všichni pod jednou střechou.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.202.38
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Ahoj, chtěla jsem Vás poprosit pro zkrácení nudy jestli by jste nenapsali Váš příběh u koní. Od kdy jezdíte, kde atd.
Já začínala jako malá holka s kamarádkama u poníků, ve 12 letech jsem nastoupila do jezdeckého oddílu. Po 8 měsících dřiny (majitel jízdárny se chtěl přesvědčit že nás opravdu koně baví) přišel vytoužený tréning a já se konečně začla pořádně učit jezdit. Bohužel v této jízdarně nepanovali zrovna nejlepší poměry tak jsem se rozhodla po dvou letech odejít. Začla jsem chodit k soukromníkovi kousek od bydliště. Byla jsem tam moc spokojená. Majitel stáje nás trénoval a dokonce jsem se díky němu účastnila hoby parkurů. Po čase jsem ale začla chtít koníka vlastního, strašně mě bavilo když jsem někdy mohla s koníkem vyrazit ven sama a tak jsem se začla poohlížet po vlastním koníkovi. Našla jsem soukromého koně na kterého majitel neměl čas a já za ním mohla kdykoliv a dělat cokoliv. Byla to láska na první pohled. Po 5 letech co jsem k tomuto koníkovi docházela se majitel rozhodl ho prodat a já koupit. Ted mám koníka v malé rodinné stáji 15km od domova. Pomáhají mě s ním ještě dvě holčiny jelikož jsem přes týden do večera v práci tak chodí holky jezdit a pomůžou ve stáji. Koník je celý den ve výběhu a na večer je zavíráme. Už nemám potřebu být u koní každý den jako když jsem byla malá a vydržela jsem hodiny prosedět u výběhu, bohatě mě stačí se u koní ukázat dvakrát do týdne a udělat si pěknou procházku v okolí.
No já začínala někdy v šesté třídě stylem, že jsme se sebrali s kámoškou a šli k jednomu soukromníkovi vedle do dědiny se zeptat, jestli k němu můžem chodit ke koním... Bylo mu to viceméně jedno, tak jsem tam pár let zůstala. Bylo to stylem, že nás nikdo nehlídal a nekontroloval. Podstatné bylo, že koně byli vyvenčení a obstaraní. Zlatý léta... Tam přišla první zlomená klíční kost, první trysk, první úraz koně mnou zaviněný... Pak přišla střední zemědělská v Lanškrouně, kde mi hodně dala Pavla Patočková a též to, že jsme měli prakticky na každé ježdění jiného koně. Tady jsem se přes praxi dostala do Chlumce ke žluťákům a i po praxi tam trávila veškeré prázdniny a alespoň jednou do měsíce víkendy. V Chlumci přišlo první a poslední přání koupit si koně. Bohužel mi byla vysněná kobylka viceméně vyfouknuta před nosem někým, kdo s ní naprosto neuměl zacházet a stejně ji za pár let prodal... Tady jsem se zařekla, že jiného koně nechci. Po střední hřebčinec v Tlumačově, kde pracoval můj tehdejší přítel. Tam jsem si poprvé čichla k vozatajství. Poté, kvůli tomu, že jsem neměla práci, jsme si přes inzerát v Jezdectví našlo společně práci v Nebanicích u kladrubáků a SC. Tam přišel bohužel těžký úraz a konec nadějí na jakoukoliv větší sportovní kariéru. Poslední trvalou funkcí bylo ježdění s a na kočárových koních v Mariánkách. Zlatej rok, kdy jsme ve dvou měli v péči šest koní nonstop a veškerý menežment kolem nich. A taky setkání s neuvěřitelnou snobárnou... Po rozchodu s přítelem jsem se vrátila na Moravu a viceméně s aktivním ježděním skončila. Občas se svezu, ale následky po úraze zůstaly, tže se spíš věnuju naplno práci....
Celkově jsem aktivně jezdila asi 15 let. Mám na to hezké vzpomínky a zničené zdraví.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.163.104
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
No já začínala někdy v šesté třídě stylem, že jsme se sebrali s kámoškou a šli k jednomu soukromníkovi vedle do dědiny se zeptat, jestli k němu můžem chodit ke koním... Bylo mu to viceméně jedno, tak jsem tam pár let zůstala. Bylo to stylem, že nás nikdo nehlídal a nekontroloval. Podstatné bylo, že koně byli vyvenčení a obstaraní. Zlatý léta... Tam přišla první zlomená klíční kost, první trysk, první úraz koně mnou zaviněný... Pak přišla střední zemědělská v Lanškrouně, kde mi hodně dala Pavla Patočková a též to, že jsme měli prakticky na každé ježdění jiného koně. Tady jsem se přes praxi dostala do Chlumce ke žluťákům a i po praxi tam trávila veškeré prázdniny a alespoň jednou do měsíce víkendy. V Chlumci přišlo první a poslední přání koupit si koně. Bohužel mi byla vysněná kobylka viceméně vyfouknuta před nosem někým, kdo s ní naprosto neuměl zacházet a stejně ji za pár let prodal... Tady jsem se zařekla, že jiného koně nechci. Po střední hřebčinec v Tlumačově, kde pracoval můj tehdejší přítel. Tam jsem si poprvé čichla k vozatajství. Poté, kvůli tomu, že jsem neměla práci, jsme si přes inzerát v Jezdectví našlo společně práci v Nebanicích u kladrubáků a SC. Tam přišel bohužel těžký úraz a konec nadějí na jakoukoliv větší sportovní kariéru. Poslední trvalou funkcí bylo ježdění s a na kočárových koních v Mariánkách. Zlatej rok, kdy jsme ve dvou měli v péči šest koní nonstop a veškerý menežment kolem nich. A taky setkání s neuvěřitelnou snobárnou... Po rozchodu s přítelem jsem se vrátila na Moravu a viceméně s aktivním ježděním skončila. Občas se svezu, ale následky po úraze zůstaly, tže se spíš věnuju naplno práci....
Celkově jsem aktivně jezdila asi 15 let. Mám na to hezké vzpomínky a zničené zdraví.
jo tak to já začínala někdy v 7 letech, u pána který měl moooc koní, 2 stáje -koní tak kolem 30ti, bohužel moc jsem si nezajezdila, jezdili starší a já jen krokovala - ale to mi nevadilo, mohla jsem krokovat i hodinu, prostě dokud mě to bavilo, posléze se stáj přestěhovala, takže návštěva koníků skončila, to mi bylo asi 11 let, zhruba za rok se u nás rozjel kroužek voltiže a tak jsem se přihlásila, voltiž jsem dělala do svých 17 let závodně - super zkušenost, zúčastnila jsem se i MČR, no pak jsem začala jezdit u jedné soukromnice (kterou asi zde vetšina zná, ale nebudu jmenovat) zde se kupovali koně zlí, nejezditelní, podvyživení - majitelka je vždy koupila, koně se dali trochu do pořádku a pak se prodali - tenkrát mi to bylo jedno, jezdit jsem neuměla ale díky voltiži mě měli koně problém sundat, no jenže po chvíli (asi 2 roky) mi to začalo vadit a tak jsme se pohádaly, já odešla do jezdeckého oddílu, kde jsem byla spokojená, zde jsem jezdila asi 4 roky, začala se vzdělávat a konečně učit jak správně jezdit, pak jsem si od tohoto oddílu koupila klisnu, kterou jsem vlastnila přes 1,5 roku jenže letos začátkem roku jsem ji musela prodat, tato klisna mě naučila ale strašně moc, zaplatila jsem si s ní i tréninky pod trenérem, zúčastnila se pár drezur, bohužel mé zdravotní problémy mi, ale letos už taky nedovolují jezdit, takže kobča šla pryč a já se nyní občas poflakuji u kamarádky která má 2 sporťáky a jezdí na závody, bohužel už 3/4 roku jsem pořádně nejezdila - mám velké problémy se zády a tak jsem si pořídila pejsky
u koní jsem strávila asi tak 18 let
Impact - můžu se zeptat, co jsi měla za úraz?
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.202.38
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
jo tak to já začínala někdy v 7 letech, u pána který měl moooc koní, 2 stáje -koní tak kolem 30ti, bohužel moc jsem si nezajezdila, jezdili starší a já jen krokovala - ale to mi nevadilo, mohla jsem krokovat i hodinu, prostě dokud mě to bavilo, posléze se stáj přestěhovala, takže návštěva koníků skončila, to mi bylo asi 11 let, zhruba za rok se u nás rozjel kroužek voltiže a tak jsem se přihlásila, voltiž jsem dělala do svých 17 let závodně - super zkušenost, zúčastnila jsem se i MČR, no pak jsem začala jezdit u jedné soukromnice (kterou asi zde vetšina zná, ale nebudu jmenovat) zde se kupovali koně zlí, nejezditelní, podvyživení - majitelka je vždy koupila, koně se dali trochu do pořádku a pak se prodali - tenkrát mi to bylo jedno, jezdit jsem neuměla ale díky voltiži mě měli koně problém sundat, no jenže po chvíli (asi 2 roky) mi to začalo vadit a tak jsme se pohádaly, já odešla do jezdeckého oddílu, kde jsem byla spokojená, zde jsem jezdila asi 4 roky, začala se vzdělávat a konečně učit jak správně jezdit, pak jsem si od tohoto oddílu koupila klisnu, kterou jsem vlastnila přes 1,5 roku jenže letos začátkem roku jsem ji musela prodat, tato klisna mě naučila ale strašně moc, zaplatila jsem si s ní i tréninky pod trenérem, zúčastnila se pár drezur, bohužel mé zdravotní problémy mi, ale letos už taky nedovolují jezdit, takže kobča šla pryč a já se nyní občas poflakuji u kamarádky která má 2 sporťáky a jezdí na závody, bohužel už 3/4 roku jsem pořádně nejezdila - mám velké problémy se zády a tak jsem si pořídila pejsky
u koní jsem strávila asi tak 18 let
Impact - můžu se zeptat, co jsi měla za úraz?
Zzana
Prošlo se po mě stádo koní a rozšrotovali mi kotník.
Nešťastná náhoda + samozřejmě moje blbost.
Každopádně kotník už není tolik funkční a při větší námaze je to problém. Odjezdit jednoho koně denně snad ještě jo, ale dva, tři bo i víc, jak jsem byla zvyklá, už prostě nešlo...
PS: Ještě hodně dlouho poté jsem se nemohla dívat na dostihy, ptž když jsem viděla po pádu jezdce schouleného do klubíčka a modlícího se, aby na něj některej kůň nešláp, chodila jsem zvracet...
PPS: Taky jsem přešla na psy.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.163.104
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Zzana
Prošlo se po mě stádo koní a rozšrotovali mi kotník.
Nešťastná náhoda + samozřejmě moje blbost.
Každopádně kotník už není tolik funkční a při větší námaze je to problém. Odjezdit jednoho koně denně snad ještě jo, ale dva, tři bo i víc, jak jsem byla zvyklá, už prostě nešlo...
PS: Ještě hodně dlouho poté jsem se nemohla dívat na dostihy, ptž když jsem viděla po pádu jezdce schouleného do klubíčka a modlícího se, aby na něj některej kůň nešláp, chodila jsem zvracet...
PPS: Taky jsem přešla na psy.
tak to je hnusný, no s těma pejskama - přemýšlela jsem že bych jela na ten tvůj bull sraz (i když mám BOC) ale já bych to s těma zádama neušla
hele ale na koně se dívat můžeme dívat pořád
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.202.38
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
tak to je hnusný, no s těma pejskama - přemýšlela jsem že bych jela na ten tvůj bull sraz (i když mám BOC) ale já bych to s těma zádama neušla
hele ale na koně se dívat můžeme dívat pořád
Máš mejl.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.179.23
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Máš mejl.
Já začínala tak, že jsem si ušetřila na týdenní jezdecký kurz u koní. Potom jsem šla na střední školu a tam jsem se dostala 1x týdně ke koním.Jenže pak to přišlo do soukroma a byl konec. V okolí bydliště tehdy moc možností nebylo.
Pak jsem se dala dohromady s klukem ze statku a jeho tatínek dostal k narozeninám hříbě. My, ač moc nezkušení, tak jsme ho začali vychovávat. Asi jsme měli štěstí,protože ten hřebeček byl od mala charakter. I dost lidí nám pomohlo radou. No a časem jsme přikoupili staršího koníka. Po několika letech jsme si koně přestěhovali k domu a dětem přikoupili poníka. Jezdíme rekreačko a 1x do roka Huberta. Sportovní ambice nemáme, ale v zimě jezdíme do haly, kde si platíme trenéra.
Neregistrovaný uživatel
XXX.XXX.135.19
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Ahoj, chtěla jsem Vás poprosit pro zkrácení nudy jestli by jste nenapsali Váš příběh u koní. Od kdy jezdíte, kde atd.
Já začínala jako malá holka s kamarádkama u poníků, ve 12 letech jsem nastoupila do jezdeckého oddílu. Po 8 měsících dřiny (majitel jízdárny se chtěl přesvědčit že nás opravdu koně baví) přišel vytoužený tréning a já se konečně začla pořádně učit jezdit. Bohužel v této jízdarně nepanovali zrovna nejlepší poměry tak jsem se rozhodla po dvou letech odejít. Začla jsem chodit k soukromníkovi kousek od bydliště. Byla jsem tam moc spokojená. Majitel stáje nás trénoval a dokonce jsem se díky němu účastnila hoby parkurů. Po čase jsem ale začla chtít koníka vlastního, strašně mě bavilo když jsem někdy mohla s koníkem vyrazit ven sama a tak jsem se začla poohlížet po vlastním koníkovi. Našla jsem soukromého koně na kterého majitel neměl čas a já za ním mohla kdykoliv a dělat cokoliv. Byla to láska na první pohled. Po 5 letech co jsem k tomuto koníkovi docházela se majitel rozhodl ho prodat a já koupit. Ted mám koníka v malé rodinné stáji 15km od domova. Pomáhají mě s ním ještě dvě holčiny jelikož jsem přes týden do večera v práci tak chodí holky jezdit a pomůžou ve stáji. Koník je celý den ve výběhu a na večer je zavíráme. Už nemám potřebu být u koní každý den jako když jsem byla malá a vydržela jsem hodiny prosedět u výběhu, bohatě mě stačí se u koní ukázat dvakrát do týdne a udělat si pěknou procházku v okolí.
Co si pamatuju jezdím od školky, na základce jsem jezdila jako malá holka hobby parkury, po tom, co si kůň mé dobré kamrádky zlomil na parkurech nohu a ona páteř a jako 12letá skončila na vozíku, jsem se parkuru zřekla začala s voltiží. Do té doby zaměstnávali koně veškerý můj volný čas a mí rodiče se rozhodli vytáhnout mě na lyže. Bylo to mé první a poslední lyžování, vymkla jsem si koleno a přetrhala na něm vazy. Rok jsem s nohou ořádně nemohla hýbat a k voltiži už jsem se díky stěhování nevrátila. Přestěhovala jsem se do Prahy a tam u jedné soukromnice chodila opečovávat koníky společně s dalšími pěti holkami. Tam jsem se zamilovala na první pohled do velkého černého hřebce jako z filmu. Naši mi splnili sen a koně koupili. Prožila jsem s ním nádherné tři roky po kterých tento pan kůň díky nešťastné shodě náhod a jedné mé tehdější kamrádce umřel. S tímto koněm jsem prožila mnoho krásného, spoustu hobbíků a podobných akcí, ale stalo se a já řekla, že už koně nechci vůbec vidět. Zničila jsem fotky, všechny věci s nimi spojené a vyhýbala se každé příležitosti se s koňmi setkat. Po třech letech jsem však odvahu sebrala a zašla k jednomu soukromníkovi zeptat se na ježdění a starání se, jako malá holka. Když jsem se opět vyhoupla na koňský hřbet bylo to jako bych na něm seděla poprvé. Jako by moje tělo zapomnělo všechno co s koňmi zažilo. Během půl roku jsem se do "toho" znova dostala a stále jsem po dvou letech u onoho soukromníka a jezdím mu a trénuju mladé koně. Mám jednoho svého oblíbence, tak kdo ví, možná budu mít zase koně... Lenka