Zdravotní problémy v chovu králíků, díl 8. – Vakcinace králíků – myxomatóza

Myxomatóza

Vakcinace (očkování) králíků patří k základním profylaktickým úkonům, které se v chovu králíků realizují. V historickém ohledu je v České republice doporučená vakcinace králíků proti myxomatóze a králičímu moru dobře známá a pravidelně v chovech realizovaná. Korektně provedená vakcinace chrání jedince před vznikem daného onemocnění, což je nutné s ohledem na dlouhodobou zdravotní prosperitu chovu králíků jak v chovu, tak na větším území.

Onemocnění myxomatóza patří mezi typická onemocnění, která jsou známa i chovatelské králíkářské veřejnosti. Jedná se o virové onemocnění způsobené virem myxomatózy (MYXV) a akutním průběhem a velkými přímými či nepřímými ztrátami na zvířatech. Přirozenými hostiteli jsou dva volně žijící druhy amerických králíků, u kterých probíhá onemocnění jen nezhoubnou formou. K onemocnění jsou vysoce vnímaví evropští volně žijící králíci divocí. Evropští zajíci polní onemocní myxomatózou jen výjimečně.

Poprvé se onemocnění objevilo v Mon­te­­videu, metropoli jihoamerického státu Uruguay, v roce 1896. Nemoc se později rozšířila po dalších kontinentech. V Evropě se nemoc rozšířila pomocí lidského faktoru. Profesor Paul–Félix Armand–Delille, francouzský lékař a bakteriolog ve výslužbě, se v roce 1952 rozhodl eliminovat volně žijící králíky divoké (Oryctolagus cuniculus) na svém menším pozemku v okolí města Eure–et–Loir. Pro tyto účely si obstaral kmen viru myxomatózy ze Švýcarska. Inspirací pro tento krok mu byly zprávy z Austrálie, kde v předchozích letech byl virus myxomatózy využit v boji s přemnoženými králíky původně importovanými z Evropy. Arman­dův postup se setkal s nebývalým úspěchem i na jeho pozemku, kdy zhruba 98 % infikovaných králíků uhynulo. Nicméně došlo k nežádoucímu šíření virových partikulí, kdy se během roku nemoc rozšířila po celé Francii a posléze i do dalších zemí Evropy, vždy s vysokou mortalitou u divokých, ale i domácích králíků. V Československu byla nemoc poprvé diagnostikována již v roce 1954. Šíření viru myxomatózy v Austrálii, potažmo v Evropě je učebnicovým dokladem, co může v dosud intaktním prostředí udělat nově zanesené onemocnění. V současné době je výskyt myxomatózy spíše sezonní záležitostí a omezuje se většinou na menší územní celky. Poslední větší epizootie myxomatózy byla u nás zaznamenána před asi 6 lety. Původní forma myxomatózy měla akutní průběh a vysokou mortalitu s typicky zduřeným podkožím a tvorbou myxomů, především na hlavě. Současně rozšířenější forma (amyxomatózní) má většinou mírnější a delší průběh, přičemž relativně více králíků přežije a klinické léze jsou méně zřetelné. Z exteriérového hlediska jsou však výstavní králíci znehodnoceni, protože jim zůstanou na hlavě a uších holá místa po myxomech.

V rámci prevence hrají roli jak zdravotní, tak částečně technologické zásahy v chovu králíků. Aktivní imunizace králíků se tradičně realizuje průpichem aplikační dvojjehly do ušního boltce, ale možná je i podkožní vakcinace či je možnost aplikace intradermálním bezjehelným aplikátorem – vše v závislosti na konkrétní vakcíně. Primovak­cinace se většinou doporučuje okolo 10. týdne věku králíčat, revakcinace pak podle konkrétního vakcinačního schématu. Z praxe chovu králíků se většinou realizuje u chovných králíků 1 až 2 vakcinace za rok. Aplikaci provádí veterinární lékař. Jako doplňkové můžeme označit technologické úpravy, které eliminují průnik bodavého hmyzu, jenž slouží jako významný přenašeč onemocnění. Především se jedná o zasíťování dvířek kotců. Pokud to situace v drobnochovu dovoluje, doporučuje se také umístění králíkárny v těsné blízkosti vybraných aromatických keřů a stromů, které mají přirozené repelentní účinky. Samozřejmostí je zamezení přístupu domácích králíků na plochy, kam mají přístup volně žijící králíci.

Přenos je možný také přímým kontaktem, ale i semenem (inseminace – faremní chovy králíků). U amyxomatózní formy se předpokládá vyšší podíl přenosu přímým kontaktem – kontaminace respiratorními a spojivkovými sekrety.