Pták roku 2003 - vrabec domácí

Když zmizel starý režim, mnozí si mysleli, že zmizí i všechno shnilé, co po něm zůstalo. Ale kdeže. Ledacos jenom převléklo kabát. Mnohé se lidem na starých časech nelíbilo, ten nemohl cestovat, ten zase podnikat a všichni pospolu museli být pěkně potichu a dávat si pozor, co jim kde od huby ulítlo. A také museli v novinách čítat šílené bláboly. Zahraničně politickými komentáři počínaje a bojem o zrno konče. A co se změnilo? Vůbec nic. Z učitelů marxismu se stali politologové a ti co psali o socialistickém zemědělství, píší dnes o ekologii. V jednom ohledu jsme přeci jenom svobodní, nemusíme přeci noviny kupovat! Jenže kupování novin je stejně zhoubná droga, návyk, právě tak jako ty ostatní, jako kouření, jako alkohol. Tuhle nějak jsem si přečetl něco, co mě rozohnilo, ani dospat jsem nemohl a hned ráno jsem přepadl bratra, který přišel krmit ptáky a co že tomu jako říká? Chvíli na mne civěl, tak nějak skrze mne se díval a potom povídá: “Moc čteš”, otočil se a s patřičnou pauzou, aby tomu dodal šťávu, připojil to staré české, vole! Zůstal jsem stát na místě a pomalu se vzpamatovával. Má pravdu, on zmoudřel! A tak jsem se začal řídit jeho radou, za leden dobře sto korun jen na novinách ušetřil, ale osud mi nijak neuleví. Ve čtvrtek, v den klubovní, v hospůdce snů (ten titul nedávno oficiálně obdržela), povídá kamarád, že mi cosi v novinách vystřihnul a donesl. Z Česka mizí miliony ptáků. A podtitulek: Vyhynutí hrozí vrabci nebo sýčkovi - Příčinou může být i bezolovnatý benzin. Ta druhá polovina podtitulku je tak očividný nesmysl, že se až nesluší to vůbec nějak jmenovat, protože to slušně vůbec nejde.

• vrabec polní

Podívejme se tedy na vrabce domácího, kterého Česká společnost ornitologická vyhlásila ptákem roku 2003, aby tak upozornila veřejnost a shromáždila s její pomocí co nejvíce čerstvých informací. Ano, vrabec domácí najednou v našem okolí chybí, nejvíce snad právě v Praze. Co se děje? V podstatě nic divného, některých ptáků ubývá, jiní prožívají přímo populační explozi. Půjdu na vrabce oklikou a pokusím se to objasnit přes krahujce. Ti dva patří k sobě, krahujec miluje vrabce právě tak jako Francouz lanýže. A pokusím se to vysvětlit na jedné lokalitě, kde jsem doma. Přes šedesát let se dívám z jednoho okna a dobře se pamatuji, jak to před domem vypadalo kdysi a jak dnes. Ta krajina se naprosto změnila. Tam kde byly drnové plácky, pole s vojtěškou, lom na opuku, pár keřů trnky, prašná cesta a zase pole s obilím, je dnes padesát let starý smíšený les, na místě zavezeného lomu tenisové kurty a také stromy v zahradách zmohutněly. Dnes je to lesní krajina. Je to dobře nebo špatně, kdo se to odváží říci? A je to přesně krajina, která vyhovuje krahujci a méně vrabcům. To je jeden z limitujících faktorů pro vrabce domácího, dalším pak je krahujec sám. Krahujec obecný evropský - Accipiter nisus nisus (Linnaeus, 1758) je dravec, který je význačným potravním specialistou. Loví téměř výhradně ptáky, odborná literatury uvádí, že ptáci tvoří celých 97,7 % jeho potravy. V převážné většině jde o drobné zpěvavé ptáky. Vrabec domácí tvoří v zimě asi 37,2 % jeho úlovků, v době hnízdění pak jen 15,4 %, což je tak jako tak nejvíce z celé jeho kořisti. Jsou to ovšem údaje staré, ještě z doby, kdy se to vrabci jen hemžilo. Dnes vrabce domácího z mého okna nevidím. Stojí ovšem za povšimnutí, že uvolněné místo využil druhý z našich vrabců, totiž vrabec polní. Ten dříve z mého okna k vidění nebyl, je slabší a domácím vrabcům nedokázal konkurovat. Jeho život je docela jinak organizován, než život vrabce domácího. Vrabec polní je silný kolektivista a i v hnízdní době se objevují v menších skupinách, které sbírají potravu a jeden z nich vždy drží hlídku na příhodných místech. Jedno cvrknutí a všichni okamžitě zmizí v hustém roští. Je zajímavé pozorovat, jak promyšleně a organizovaně se celá skupina přesunuje k místu zdroje potravy. Vrabec polní je v době hnízdění tak výrazným hmyzožravcem, že právě na něm lze doložit nesmyslnost tvrzení o úbytku mšic, které prý hynou vinou toxické látky uvolňované při spalování bezolovnatého benzinu.

Vraťme se ke krahujcům. V loňském roce jsem na jednom kilometru čtverečním, který přísluší k tomu mému oknu, našel 2 hnízda krahujců a v obou hnízdech měli po šesti mláďatech. Obě hnízda byla od sebe vzdálena vzdušnou čarou asi 1,4 km. Šest mláďat je více než průměr a je tedy zřejmé, že krahujcům se daří. Nelze ani vyloučit, že by mohlo být v okolí i hnízdo třetí, protože některá místa jsou prostě nepřístupná. Také okolní revíry byly krahujci obsazeny, jak mi sdělil Dr. Peške, hlavní pražský krahujcolog, který dokáže v katastru Prahy každý rok najít okolo stovky hnízd, což je obdivuhodný výkon. Podívejme se nyní na údaje z roku 1945 podle Veleslava Wahla, jehož údaje jsou považovány za věrohodné. Výskyt v Praze a okolí: V blízkém pražském okolí jsem jej v hnízdní době zastihl v lesíkách na obou březích Vltavy severně od Troje, v Divoké Šárce, v roztockém lese, v Hlubočepích, Chuchli, Černošicích a před Jílovištěm, častěji v Klánovicích. Pět z těchto osmi vyjmenovaných lokalit nepatří dodnes do pražského katastru a celá zpráva svědčí o velkém populačním rozmachu v současné době. Zdá se, že pražské revíry jsou již obsazeny a populace se stabilizovala. Rozhodně však expanduje do širokého okolí a posiluje populace mimopražské. Soustřeďme se nyní na odhad, kolik asi ptáků spotřebuje krahujec dejme tomu za jeden rok. Podle odborné literatury (Hudec) je průměrná denní spotřeba potravy (podle ptáků chovaných k lovu) u samic 3 - 4 ptáci velikosti vrabce, u samce 2 - 3. Vezmu tedy průměr 3 kusy. To je tedy u dvou párů ve sledovaném čtverci 4380 ulovených ptáků za rok. Tyto dva páry měly celkem 12 mláďat, která se líhla koncem května, počítám tedy další ulovené ptáky za půl roku, což činí celkem 6570 kusů, celkem tedy ulovili krahujci v jednom jediném čtverci na 10950 ptáků za rok. Což je velmi slušná porce. Jestliže uvažujeme, že asi 25 % z tohoto množství by mohli, alespoň z počátku, tvořit vrabci, potom by každoročně zlikvidovali asi 2500 vrabců na rozloze jednoho kilometru čtverečního. Zjistit skutečnou velikost loveckého revíru je za současné situace v Praze velice obtížné, ale přesto se domnívám, že uvedené výsledky budou ve skutečnosti zřejmě menší. O kolik, to se obtížně odhaduje, protože starší literatura se s takovou koncentrací krahujců na tak malém území rozhodně nesetkala a uvádí-li, že lovecký revír bývá 2 - 4 kilometry v průměru, může to být v Praze i méně. Pokud bychom uvažovali o 2500 kusech vrabců ulovených za rok, muselo by na uvedeném území celkem 208 párů vrabců odchovat každý nejméně 12 mláďat, aby jejich stav zůstal na stejné úrovni. Kromě krahujce jsou zde však i další významní predátoři, především z čeledi krkavcovitých. Prakticky všechny druhy, které se u nás vyskytují, dramaticky zvýšily svoje stavy. Na pražském území můžeme pak mluvit o Strace obecné Pica pica, u které došlo přímo k populační explozi. Poslechněme si nyní Wahla a jeho poznatků z roku 1945. Výskyt v Praze a okolí: V Královské oboře je stálý jeden pár, v okolí Troje se vyskytují dva páry pravidelně, patrně zde hnízdí. Dále zastižena v Divoké Šárce a na úpatí Hřebenů kolem Bání. Do vnitřního města nevniká. A jaká je situace dnes? Straka je naprosto všudypřítomná i v samém středu města a ve velkém počtu. To samé můžeme říci o sojce. Pak jsou zde neskutečně rozmnožené kuny skalní a tradiční škůdci jako kočky a ovšem i člověk. Co vlastně bychom chtěli zkoumat na příčinách určitého úbytku zpěvného ptactva, když pravý důvod máme vlastně na talíři? Tak si tedy položme otázku, jestli by člověk měl do tohoto procesu nějak zasahovat. Domnívám se, že v žádném případě! Koncentrace krahujců svědčí o tom, že mají dostatek potravy, jinými slovy, ptáků je dost. Kdyby nebylo, nebyli by krahujci. A potom. Ptáci totiž reagují sami, také se brání a mění i své ustálené zvyky. Například jsem zjistil, že zvonohlík pod mými okny stále je, ale svůj revír neoznačuje zpěvem, natožpak zpěvem za “netopýřího” letu. Zdá se, že kosům - Turdus merula se nějak podařilo celý problém vyřešit. Jakmile mláďatům kosa v hnízdě vyrazí na kůži první brky, obvykle se jim podaří i hnízdo normálně opustit. V posledních letech jsem nepozoroval krahujce ani jiné predátory s uloveným kosem. Mám podezření, že jejich peří je nechutné až jedovaté. Když někdy v polovině května dozrají bobule břečťanu, začnou se jimi kosové doslova cpát a slétají se ze všech stran. Majitel běžného hnízdního revíru, kde břečťan roste, brání svoje území ze všech sil, ale nemá šanci.

• mladí krahujci na hnízdě

Vraťme se k vrabcům domácím. Argument, že ptáci ztrácejí místa, kde by mohli hnízdit, nemůže obstát. Všichni víme, že vrabec staví svá hnízda nejraději v dutinách, zvláště pak někde pod střechou budov. Když je však obsazeno, dokáže svoje hnízdo postavit i ve větvích stromů. Sám pamatuji ještě stromová hnízda z okolí Ledče nad Sázavou z doby před deseti lety.

Tak jako nás dříve strašili imperialismem, straší nás dnes globálním oteplováním. Co na tom, že historické prameny mluví jinou řečí? Lidé se rádi bojí. Nechat se strašit je příjemná zábava. Hřeší se na to, že lidé se neumí dost dobře rozhlížet kolem sebe. Nemohu nenapsat pár řádek o tom, jak to s tím teplem bylo. Kosmas, vzdělaný muž, děkan pražské kapituly, který žil asi v letech 1045 - 1125 (sepsal kroniku Čechů, o které jsme se všichni ve škole učili), se zmiňuje, že v té době panovala taková tepla, že byla úroda dvakrát do roka. Máme však i zprávy kousek odjinud, které potvrzují, že Kosmas nelhal. Grónsko prý v roce 875 objevil jakýsi Gunnbjon. Uchýlil se tam nějaký Islanďan se svými lidmi, přezdívaný zrzavý Erik, protože musel vzít nohy na ramena, neboť kohosi nešťastně propíchnul. To pro nás není tak důležité. Důležité je, že Grónsko znamená v překladu Zelená země a v té době tam bylo právě takové teplo, že se mohlo zelenat. Dokonce tak, že pěstovali skot. To dnes není možné, protože v tundře se kráva nenažere. Ono se totiž posléze dramaticky ochladilo a poslední písemné zmínky o osídlení Grónska pocházejí tuším z roku 1406. Ochlazování klimatu pokračovalo a vrcholilo tak nějak asi v polovině šestnáctého století, kdy pravidelně zamrzalo Bodamské jezero a lidé tak mohli přecházet z německé na švýcarskou stranu. Dokonce se konala procesí. Potom se naštěstí začalo pomalu oteplovat. Dávno před tím, než vznikl nějaký průmysl. Bodamské jezero dlouho nezamrzá, na holandských kanálech se nebruslí, ale v Grónsku je ještě stále tundra. Při dnešních cenách elektřiny a plynu by se mi docela líbilo, kdyby se tam zase mohly pást krávy. Toho se určitě nedočkám, spíš mě povezou ve svěrací kazajce a budu pokřikovat na své okolí. El Ňiňo, Éél Ňííňo.