ČEČETKA ZIMNÍ – Carduelis flammea (Linnaeus, 1758)

Krásné zimní nedělní odpoledne, slunce svítí, ale mrzne, až sníh vrže pod nohama. V březovém háječku, přímo v parku uprostřed města, mohou procház...


Krásné zimní nedělní odpoledne, slunce svítí, ale mrzne, až sníh vrže pod nohama. V březovém háječku, přímo v parku uprostřed města, mohou procházející pozorovat hejnko malých, pestrobarevných ptáků, jak se čile snaží nakrmit březovým semínkem. Visí hlavou dolů a tak můžeme v ostrém zimním slunci pozorovat, že každý z nich má na hlavě velkou rudou skvrnu v podobě kapky, někteří jsou pak sytě červení i na prsou. Čečetky. V některých letech můžeme takový obraz sledovat pomalu na každé bříze, jindy je neuvidíme vůbec. Téměř každý čečetku pozná. Co o nich vlastně víme? No, víme, vlastně toho zas tak moc nevíme. Také systematikové se jaksi příliš neshodují, někteří uvažují o třech druzích čečetek a dalších zeměpisných formách, jiní jen o jednom druhu a zeměpisných formách. Udělejme si jakýsi průřez různými názory.


• čečetka zimní

Jisté je, že Linné čečetky znal a také je popsal a to roku 1758. Zařadil je do rodu Fringilla, kam dnes řadíme jen pěnkavu, jikavce a pěnkavu kanárskou. V dnešní době jsou čečetky řazeny ponejvíce do rodu Carduelis. To máme již dvě různá rodová jména. Mnozí si mohli všimnout, že v Goslerově atlasu jsou však řazeny do rodu Acanthis, kam je řadí i Wolters. Ten uvádí jako autora rodu Acanthis Borkhausena M.B. (1760–1806), který vytvořil tento rod roku 1797. Upozorňuje však, že tento rod má u jiných autorů tato synonyma: Linaria Vieill., 1816, také Becht., 1802, Linophaga Morris, 1837, Aegiothus Cab. 1851, Linacanthis Des Murs, 1854. To máme tedy nejméně sedm rodových jmen, pod kterými můžeme v literatuře čečetky najít. Wolters uvažuje jen o jednom druhu, když různé subspecie je možné rozdělit do dvou rasových skupin a to:
1. flammea: cabaret = „minima“ = „rufescens“, disruptis, flammea (s variantou holboelii) = „linaria“ = „borealis“, rostrata.
2. hornemanni Holböell, 1843: exilipes, hornemanni
3. existuje domněnka, že je smíšená forma mezi oběma předešlými rasovými skupinami a to: islandica Hantzsch, 1904. Toto tedy uvádí Wolters. Gosler není rozveden, ovšem uvádí jen druh flammea a blíží se tedy k Woltersovi. Peter Clement ve své knize Finches and Sparrows uvádí dva druhy a to sice: flammea s poddruhy flammea, rostrata, islandica, cabaret. A samostatný druh hornemanni s poddruhy: hornemanni, exilipes, přičemž ptáky zahrnuje do rodu Carduelis. Nově připravované české názvosloví používá systém, kde jsou čečetky děleny do tří samostatných druhů a to: Carduelis flammea (Linnaeus, 1758) = čečetka zimní (3 poddruhy), C. cabaret, Müller, 1776 = čečetka tmavá (bez dalších poddruhů), C. hornemanni (Holböll, 1843) = čečetka bělavá.
Také české názvosloví ve svém dosavadním vývoji používá různá pojmenování. Jirsík v roce 1938 píše: čečetka obecná holarktická = Carduelis flammea flammea. A pod čarou dále: U nás byly zjištěny nebo mohou se v zimě objeviti i jiné formy čečetek, které vyžadují u nás pečlivého studia. Zjištění formy není ovšem možné jen pohledem, ptáka bychom musili míti v ruce. V úvahu spadají: Čečetka obecná Holböllova, Carduelis flammea holboelli (BREHM), která je větší než svrchu uvedená čečetka obecná prostřední. U čečetky obecné prostřední měří zobák, měřeno od předního okraje nosního otvoru ke špici, 7,8 mm, výška zobáku u kořene maximum 6 mm, jakmile jsou tyto rozměry větší, jde o čečetku Holböllovu (Musílek). Č.ob. alpská, C.f. cabaret (P. L. S. MÜLL.), je značně tmavší (hnědší) a má černavě hnědé okraje per, hlavně svrchu a na hrdle. Rovněž její vábení se liší od čečetky obecné, zní: gigigig (také vir nebo příjemné rýd), je menší než čečetka obecná. Čečetka ob. Sibiřská, C.f.exilipes (COUES), je nápadně světlá čečetka, má kostřec neskvrnitý, bílý, růžově nadechnutý, břicho bílé.


• čečetka zimní – saténová

FAUNA ČSSR – Hudec používá pojmenování pro Carduelis flammea cabaret = Čečetka zimní evropská a pro Carduelis flammea flammea = Čečetka zimní tundrová.

Že je to poněkud zamotané? Z toho si nic nedělejte, to je jen ta systematika. Jako kluk jsem vášnivě měřil zobáky čečetek, když někdy počátkem padesátých let byla silná invaze a ptáci byli doslova po celé Praze. Naměřil jsem podle Jirsíka 9 mm a byl nesmírně pyšný, že jsem něco objevil. Jisté asi může být jen tolik, že i rozšíření čečetek prodělává nějaký vývoj, že jejich populace pulzuje. Současné rozdělení na tři druhy může být pro chovatele vyhovující. Předpokládám, že většina čečetek chovaných v klecích jsou čečetky zimní, neboť ptáci se chytají v zimě a v té době se asi čečetky tmavé u nás nevyskytují nebo mohou unikat pozornosti. Asi dvakrát jsem pozoroval v okolí Ledče nad Sázavou hejnko čečetek, viditelně tmavěji zbarvených, pasoucích se netypicky na zemi, sbírajících pravděpodobně truskavec. Široko daleko žádná bříza, v polích. Bylo to někdy začátkem března, řekněme předjaří. V knize K. Šťastného, která vyšla snad ve všech evropských jazycích, jenom ne česky, je zdařilá fotografie čečetek u hnízda. Protože snímek pochází z Čech, je možné ptáky považovat za jasné čečetky tmavé. Náš snímek je čečetka zimní! Obrázek čečetky bělavé není 100 %ně zdařilý, je příliš tmavý. Mám sice lepší, bohužel jej zrovinka nějak nemohu najít. Našemu účelu však stejně dobře poslouží tento obrázek. Je na něm dobře viditelný důležitý znak pro určení čečetky bělavé, totiž její bílý kostřec.
Rozšíření čečetky na našem území rozhodně doznalo změn. Ještě Jirsík v roce 1938 a dokonce i Wahl v roce 1945 se o jejím hnízdění v Čechách vůbec nezmiňují. Pamatuji se, že někdy začátkem šedesátých let se objevily zprávy o jejím hnízdění v Krušných horách. Tehdy se také tato forma nazývala čečetka obecná alpská. V Praze se hnízdící čečetky začaly objevovat asi někdy ve čtyřicátých letech minulého století. 31. 5. 1943 totiž Z. Klůz kroužkoval čečetky v Praze Dejvicích. V roce 1968 byly pozorovány pravidelně zpívající samci v Praze Střešovicích. V sedmdesátých letech a začátkem osmdesátých let zřejmě nárůst této populace vrcholil.


• čečetka bělavá

Čečetka je klasický semenožravý pták, který semena vylupuje, požírá jenom jádro. Svoje mláďata krmí tím způsobem, že jim částečně natrávenou potravu vyvrhuje z volete do zobáku. V zimních měsících tvoří převážnou část potravy semena břízy a olše, v jarních měsících je často pozorována při sběru semen jehličnatých stromů. Svým slabým zobákem se sice do šišek nedostane, ale ty se při pěkném jarním počasí otevírají a tehdy je příležitost pro čečetky a čížky. Ptáci této příležitosti také využívají. Sbírají semena i na zemi. Byli dokonce pozorováni na vrcholu Sněžky při sběru travních semen a ozobávání mechů. Živočišná potrava tvoří jen malou část jejich jídelníčku a v zajetí je možné ji nahradit prakticky jen vaječnou míchanicí. Jde jen o to, aby se ptáci naučili ji brát. To dělá z čečetky vhodného klecního ptáka, který se v zajetí i dobře rozmnožuje. Rozhodně k tomu přispívá i její mírná a nebojácná povaha, takže ptáci si na zajetí dobře zvykají, podobně jako třeba čížek. Bohužel ztrácejí svojí nádhernou červenou ozdobu. Tyto znaky, pokud ptáci nejsou krmeni umělým karotenem, v zajetí po přepelichání vyblednou. To ovšem není v dnešní době žádný problém. Proto dnes známe čečetku v mnoha barevných variantách. Známe čečetky hnědé, achátové, isabelové, saténové i straky. Rozdíl mezi isabelovou a saténovou je ve zbarvení spodního peří. Isabelová má ještě spodní peří tmavé, saténová světlé. Nejedná se asi o totožný saténový faktor jako u kanárů, protože saténový kanár má i červené oči, což čečetka nemá. Ovšem tento popis je zatím u čečetek používán. Na snímku máme právě čečetku saténovou. Je to samec. Některé barevné variace čečetek se objevily i u nás. Viděl jsem čečetky hnědé a achátové. Odchovy jsou však zatím asi jen sporadické.
Dříve se čečetky u nás v klecích příliš nechovaly. Důvodem byl nejspíš jejich zpěv, který milovníky ptáků příliš nelákal, i když čížek také není žádný pěvecký mistr. Dalším důvodem může být i skutečnost, že čečetka je někdy aktivní i v noci. Někteří lidé, kteří je drží v bytě si stěžují, že ptáci lezou i v noci a že je to budí. To může být zvyková záležitost. Ptáci pocházejí z krajů, kde je v létě po celý den i noc světlo (Leningradské bílé noci) a jsou zvyklé být aktivní.


• kříženec čečetka×hýl

V zajetí berou ptáci nejraději tučná, olejnatá semena jako je slunečnice nebo semenec. Slunečnici, samozřejmě namačkanou, neradím příliš podávat. Do jara máte ptáky jako tukové koule. Semenec jen trochu v kanářím zobu. Je až komické pozorovat čečetku jak trpělivě zápolí se semencem, který je pro její drobný zobák příliš velký a tvrdý, ovšem její trpělivost nakonec zvítězí. Při takovém úsilí nemůže ztloustnout, nemůže do sebe dostat příliš semence.
Namíchat zob pro čečetky není zase v dnešní době příliš obtížné. Musíme se jen trochu rozhlížet kolem sebe. V Holandsku jsem koupil 2 kg dobré malé řepice, přidal 1 kg perily a 1 kg čekanky. To stálo 300,- Kč. Nasbíral asi 1 kg semena štětky lesní. To bylo zadarmo. Přidal 1 kg lněného semene a 1 kg máku, to stálo dalších 50,- Kč a za 60,- Kč sezamového semínka. Pak jsem objevil semeno srhy za 27,- Kč 1 kg a ještě koupím tak asi 1 kg nigru. Předpokládám, že mi to vydrží na rok. Jednu polovinu krmné dávky pak tvoří obvyklá směs pro kanáry, druhou tato směs. Zatím jsem ještě nevyzkoušel, jak berou senegal a mohár. V případě, že ano, ještě směs nastavím.
Přeji všem, kteří se zajímají o naše ptáky, hodně úspěchů. Jak můžeme vidět na západ od nás, máme v této disciplině rozhodně co dohánět.

text a foto: Petr Podpěra
Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře