LYSKA ČERNÁ – Fulica atra, Linnaeus, 1758

Lyska je ptákem vodním nebo chcete-li, ptákem vázaným na vodu. Je zajímavé, že jakmile jsem tento termín použil, teprve potom jsem si uvědomil, že v dřívějších dobách by se to takhle nejspíš vůbec neřeklo. Za časů, kdy se ještě savci psali se dvěma s, ssavci, což zase není tak dlouho, jelikož si to ještě pamatuji, by se spíše použil termín, že lyska bydlí na vodě. Být vázán na nějaké životní prostředí je výraz moderní, v případě lysky i přiléhavý. Na druhou stranu je však pravda, že tento výraz je i nad míru zneužíván. Třeba se některý druh ptáků nejčastěji vyskytuje na okraji lesa, což však vůbec neznamená, že je právě na tento úzký pruh území nějak životně vázán. U lysky je takový výraz opodstatněný, můžeme si to spočítat. My suchozemci je obvykle vidíme plavat na hladině rybníka nebo nějaké větší louže, hnízdí na vodě, živí se převážně nějakými vodními rostlinami, umí se i potápět, takže je na první pohled vidět, že voda je opravdu jejím živlem. Umí sice i létat, ovšem ve vzduchu jí uvidíte jen málokdy. Obvykle, když se dva samci někde na hladině rybníka pustí mezi sebou do křížku, poražený se nejdříve rozeběhne po hladině a potom se nízkým letem snaží zmizet. Její nevelká chuť k létání ztěžuje život i myslivcům. Pernatá zvěř se totiž zásadně loví v letu, jinak by to již nebyl lov, ale nesportovní jatka. Ovšem přimět lysku vzlétnout je stejně obtížné jako ji potom za letu strefit.

Lyska černá.

Abych se přiznal, protože myslivcem nejsem, ještě nedávno jsem si myslel, že se lyska vůbec neloví. Někde jsem jaksi náhodou zaslechl, že se to jíst nedá a z této mylné informace jsem si asi vytvořil i celý mylný názor. Takhle to ovšem činíme ve většině životních situací a to dokonce i tenkrát, když pak jde i o holý život. Tady mě o život nejde, mohu své závěry napravit. Kupodivu nejvíce informací jsem našel v literatuře ornitologické, literatura myslivecká je skoupější. V atlasu lovné zvěře z roku 1980 se jenom konstatuje, že lyska se loví a ročně se uloví na 18 tisíc kusů těchto ptáků. V literatuře ornitologické jsem se pak dozvěděl, že lyska je významným lovným ptákem a doba lovu byla stanovena od l. srpna do konce listopadu. Lov je prý snadnější než lov kachen, protože lysky po vyplašení neodtáhnou, tak jako kachny, ale poletují dál nad rybníkem. Lov však vyžaduje použití loděk, nejlépe motorových, jimiž je nutné lysky přimět k vzlétnutí. Tak tohle bych rád jednou viděl, samozřejmě z bezpečného úkrytu! Literatura ornitologická mi také podala vysvětlení k mému chybnému závěru. Říká se tu, že zvěřina lysek je výborná, ovšem je třeba před její úpravou stáhnout kůži a odstranit veškerý tuk, jinak je pro nepříjemný zápach a pachuť nepoživatelná. Dále, že na výřadech dosahují lysky váhy kolem 50–80 dkg, výjimečně až přes 1 kg. Teprve teď mě to docvaklo, zprávy o nepoživatelnosti musí šířit ti, po kterých se vyžaduje, aby tu zvěřinu připravili k jídlu. Vždyť to musí být námaha a piplačka a ještě to přitom smrdí, no to se pak nedivím. Pro jistotu si však konkrétnější okruh podezřelých osob dosaďte sami.

Lyska u hnizda.

Lyska tedy obývá rozmanité vodní plochy, dává však přednost vodám mělkým. Hnízdí především na rybnících, převážně v rákosinách, ale i na volné hladině, kde jí pro postavení hnízda stačí jen malá opěra, třeba kůl zaražený do dna. Hnízdo je plovoucí, ale bývá přichyceno k nějaké podložce. Někdy sahá hlouběji pod hladinu, bylo naměřeno až 60 cm. Je postaveno z rákosových listů a všelijakých větví, obvykle k němu vede od hladiny jakýsi můstek pro pěší. Jen zcela výjimečně bylo hnízdo nalezeno i na souši. Lysky hnízdí od dubna do července, v první částí dubna však zřídkakdy. Mláďata mají černé prachové peří a na čele a nad očima mají červenou kůži, vypadají jako malí čertíci. Po naklování vajec se líhnou do 24 hodin. Na hnízdě zůstávají 3 až 4 dny, potom následují rodiče. V případě nebezpečí jsou však schopná opustit hnízdo ještě neoschlá. Na noc se však mláďata vracejí na hnízdo až do doby vzletnosti. Vejce jsou našedlá a kropenatá. Bývá jich ponejvíce mezi pěti až devíti kusy. Někdy hnízdí lysky až třikrát ročně. Bývá však velký počet náhradních hnízd, protože ztráty na hnízdech jsou velké, udává se až 56 %. Protože hnízda jsou jen málo krytá, jsou také ztráty způsobené škodnou velké. Mohou však být i jiné příčiny zničení hnízda. Například bylo pozorováno, že hnízdo lysky bylo následně zastavěno hnízdem labutě nebo racka.

Pár lysek s mláďaty.

Potrava lysky je převážně rostlinná. Jsou to hlavně zelené části a semena různých vodních rostlin, ale také obilí, brambory a také potrava předkládaná lidmi. Sám jsem je při fotografování lákal na piškoty. Nepřijdou si pro házenou potravu tak blízko jako kachny, přesto nepohrdnou. Rostlinná složka potravy činí podle literatury až 84 %, 16 % pak činí potrava živočišná, kterou představují měkkýši, v přímořských krajích i mořští, hmyz, červi, v nepatrné míře také malé rybky a jikry, mloci, pulci nebo malé žáby, výjimečně i ptačí vejce a mláďata. Pro potravu se lyska i potápí, což dovedou i malá mláďata. Zcela výjimečně sbírá lyska potravu na souši, čemuž se vůbec nemůžeme divit. Po zemi se jí nijak dobře nechodí. Všimněte si na jedné fotografii, kterou jsem kvůli tomu schválně zařadil, jaké má lyska zvláštní nohy. Má velmi dlouhé prsty a na nich jakési kožní záhyby, které ve vodě působí jako vesla. Vytváří pro záběr velkou plochu. Taková noha se pro pohyb po souši moc nehodí. Tomuto typu ptačí nohy se říká noha laločnatá.

Lysku zařadil do systému a dal jí jméno již Linné. Zařazení se do dnešní doby nijak nezměnilo, protože Linného jméno se píše bez závorky. Od prvopočátku byla zařazena do rodu Fulica. Lyska obývá prakticky celou severní polokouli. V Evropě a Asii lyska černá, v severní Americe blízce příbuzná lyska severoamerická Fulica americana Gmelin, 1789. Celou palearktickou a jihoasijskou část areálu rozšíření obývá lyska černá palearktická – Fulica atra atra L. Ta je rozšířena od Islandu a Azorských ostrovů na západě až po Sachalin a Japonsko na východě. Obývá však i Přední i Zadní Indii. Další tři subspecie obývají Indonésii a Austrálii. Severní populace lysek jsou tažné. Naši ptáci jsou jak tažní, tak i stálí. U nás kroužkované lysky byly nejčastěji zastiženy v zimních měsících v severní Itálii, v nížině řeky Pádu, ale i ve Švýcarsku. U nás pak naopak zimují lysky ze severních krajů, hodně jich asi pochází z Pobaltí. Na některých místech se v zimě shromažďují lysky ve velkých počtech. Například na rybníce Nesyt u Lednice bylo napočítáno až deset tisíc zimujících lysek. Také v Praze v posledních letech zimuje hodně těchto ptáků. Pamatuji si, a nebude to zase až tak dávno, že byla nějaká silnější zima, Vltava z velké části na nějaký čas zamrzla. Jenom na některých místech zůstala volná hladina. Taková místa byla obsazena labutěmi. Vltavské rameno na Malé Straně, zvané Čertovka, kde je silný proud vody, obsadily lysky. Šel jsem tudy již za tmy a říkal jsem si, co je ta voda tak černá? Koukám, lyska vedle lysky, tlačenice. Mám někde takové větší hejno zimujících lysek na fotce z Holandska. Byla tam tenkrát také nějaká větší zima, takže většinou seděly na sněhu. Hledal jsem tu fotku, hledal, zatím nenašel. Škoda.

Lyska a její nohy.

Lysku řadíme do řádu krátkokřídlých – Ralliformes. Dále je celý řád dělen krapítko komplikovaněji.



3. podřád Grues – kráčiví,

2. nadčeleď – Ralloidea,

4. čeleď Rallidae – chřástalovití,

6. rod Fulica – Lyska.

Lyska s mládětem.

Rod Fulica – lyska potom zahrnuje na jedenáct různých druhů ptáků a jeden druh vymřelý. Tímto druhem je lyska mauricijská. U čeledi Rallidae se vůbec setkáváme s vysokým počtem vymřelých druhů. Lysky se vyskytují po celém světě, najdeme je na všech kontinentech, tedy kromě Antarktidy. Naši domácí lysku černou rozeznáme v přírodě velice snadno. Při pozorování z větší vzdálenosti je to pták o něco menší postavy než jakou má kachna divoká, je však celý černý a výrazně bílé, lysé čelo je více než nápadné. Navíc lysky se na vodě pohybují jiným způsobem než kachny. Jejich pohyb působí trhavým dojmem. Je to dáno tím, že noha lysky nemá tak silný záběr jako noha kachny. Lyska však používá často ten trik, že se vlastně pohybuje na rozhraní dvou živlů, vody a vzduchu. Ona po hladině vody vlastně běží. Ne, určení lysky by nemělo pozorovateli činit sebemenší potíže. Dokonce ani v lidovém názvosloví se nevytvořilo během času mnoho variant jejího pojmenování, natolik je její vzhled typický. Zdeněk Klůz uvádí jen tato: Lyska černá palearktická: Liska, Lyska, Lyska obecná, Lyška, Ploska, Podlyska. Všechna jména si všímají typické lysiny, drobné odchylky můžeme připsat na vrub lidské nedokonalosti. Tvrdé a měkké i v naší rodné řeči nám činí potíže v určitých situacích všem, háček nad s, taková drobná ozdoba, která to písmeno v jeho výslovnosti změní radikálně, může také vznikat zcela jednoduše. Stačí, aby vám chyběly zuby. Dědo, co je to za ptáčka? To je lyška! Protože děda přeci ptáky znal jako málokdo, to pojmenování s tazatelem může projít celým životem. Co na tom, že děda lyška vlastně něříkal, já to slyšel.

Souboj lysek.

Lyska hnízdí na našem území prakticky celoplošně, dává však přednost nižším polohám. Uvádí se, že vždy obývala 76–80 % území našeho státu. Odhady početnosti z let okolo roku 1989 byly stanoveny na 30–60 tisíc hnízdících párů. Novější údaje uvádějí 20–60 tisíc párů. To by znamenalo snížení stavu asi o 30 %, přičemž snížení by se mělo týkat spíše českých zemí, zatímco na Moravě stavy údajně rostou. Ovšem změny stavu počtů hnízdících lysek mohou být náhodné a také mohou mít čistě lokální příčiny. Například na Vysočině u Bohdalova se lysky odstěhovaly v sedmdesátých letech z čerstvě vyhrnutých rybníků a byl zaznamenán náhlý vzestup na rybnících v sousedství u Náměště nad Oslavou. Čerstvě upravené rybníky neměly dostatek vodních rostlin a byly asi příliš hluboké. Jak jsem sám pozoroval, lysky se pro vodní rostliny potápějí a předkládají je pak mláďatům. Nevím jaký to byl druh rostliny, nejsem botanikem, ale na dálku to vypadalo, že by se to dalo použít i do akvária. Na našem území tak lyska chybí jen v centrální části Šumavy, ve vyšších polohách Krušných hor, Krkonoších, Jeseníkách a Beskydech. Nadmořská výška však nebude rozhodujícím faktorem, důležité jsou příhodné vodní plochy. Nejvýše položené hnízdiště má být Kosmo u Šumavských Hoštic, 800 m n. m. nebo Želnavské tůně na Lipně 730 m. Na Vysočině rybník Sykovec u Tří Studní 710 m. V Praze hnízdí na Vltavě spíše sporadicky, jen v tichých okrajových tůních, na rybnících v blízkosti města pravidelně. Přeci jenom však neobsazuje tak malé vodní plochy v blízkosti člověka jako slípka zelenonohá. Není to však kvůli přítomnosti lidí v blízkosti vody, ale souvisí to s rozmanitostí rostlinných porostů. A to nejen na hladině vody, ale i pod její hladinou.

Právě včera, v neděli, jsem byl poctěn plavbou říčním plavidlem po řece Moravě v okolí Uherského Ostrohu. Plavidlem moravské výroby s japonským motorem po návštěvě moravského sklípku. Na řece jsem žádné lysky ani nezahlédl, ovšem podle mapy jsou hnedka vedle nějaké rybníky. Když jsem tak pozoroval říční břehy, co všechno sebou voda nese a jak tady život chodí, myslím, že si dovedu představit, proč se lyskám líbí jinde. S nohama jako má lyska, bych se tady v tom pobřežním marastu pohyboval hůře než do schodů, což mi v současnosti nějak vůbec nejde. Nakonec mi připadá, že jeden má žít právě v tom místě, pro které mu nohy narostly. Když je cpe někam, kam nepatří, může vo ně i přijít.