Panenky – rod Lonchura 24. díl
podrod Lonchura – panenka (Sykes, 1832) Chůvička domácí – Lonchura domestica Synonyma: chůvička japonská, chůvička Anglický název: Japan Gu...
podrod Lonchura – panenka (Sykes, 1832)
Chůvička domácí – Lonchura domestica
Synonyma: Chůvička japonská, chůvička
Anglický název: Japan Gull, Bengalee
Německý název: Japanisches Möwchen
Velikost u tohoto druhu nebudeme uvádět, protože velikost původně vyšlechtěných ptáků je shodná s velikostí panenek bronzových (Lonchura striata) a u dnes chovaných ptáků (hlavně pro standard) je výrazně větší. Velikost tohoto druhu stanoví standard, který udává délku 13–14 cm, ale tento standard byl zveřejněn v roce 1979 (W. Wiener – Standard cizokrajného ptactva, SZN). V současné době chovaní ptáci jsou ale znatelně větší.
Druh je zvláštní tím, že se nevyskytuje ve volné přírodě. Byl vyšlechtěn ve východní Asii. Dlouho se věřilo, že v Japonsku. Dnes není názor na místo vzniku tohoto druhu jednotný. Některé prameny udávají jeho původ v Číně, jiné v Japonsku. K jeho vzniku došlo před 250–300 lety. Pravdou je, že ptáci se dostali do Evropy z Japonska. Na vyšlechtění chůvičky, tedy výchozí materiál, panuje také několik názorů. Podle některých bylo použito ke křížení několik druhů panenek (Lonchura), podle jiných jde o domestikovanou formu panenky bronzové (Lonchura striata).
Chůvička patří k nejčastěji chovaným druhům a její odchov bývá většinou snadný. Problematičtější chov může být někdy u standardizovaných, pro výstavní účely chovaných chůviček. Je to zčásti dáno i tím, že její šlechtění bylo zaměřeno na snadný odchov v zajetí.
Z veterinárního pohledu je asi největším nebezpečím cochlosomóza, která podle některých výzkumů postihuje až 75 % chovů (40–80 % ?). Dále se může objevit invazní tracheobronchitida (prskavka), která ale není častá a kokcidióza.
Páry zahnízdí krátce po jejich sesazení. Na výběr partnerů nejsou ptáci nároční a obvykle spolehlivě vyhnízdí v párech sestavených chovatelem. Hnízdí v budkách nebo košíčcích, o rozměrech asi 15×15×15 cm. Na stavbě hnízda se podílejí oba partneři. Jako hnízdní materiál předkládáme seno, kokosová nebo sisalová vlákna apod. Tok je podobný jako u většiny druhů panenek (Lonchura). Snůška činí 4–8 vajíček, inkubační doba je asi 14–16 dnů. Mláďata se líhnou holá a mají růžovou barvu. Kroužkujeme kroužky o průměru 2,7 mm (u výstavních ptáků někdy i 3 mm). Na jejich krmení se podílejí oba rodiče, kteří je také pečlivě zahřívají. Vyletují po 18–22 dnech a za další dva týdny jsou samostatná. V tomto okamžiku je můžeme odstavit, aby mláďata nemohla znečišťovat hnízdo, kde samice již většinou sedí na nové snůšce. Mladí začínají přepeřovat ve stáří asi tří měsíců. Chovné páry necháme vyhnízdit maximálně třikrát za sezónu (u výstavních ptáků raději pouze dvakrát) a pak je rozdělíme.
V období hnízdění rozšíříme krmnou dávku o předklíčená semena a vaječnou směs. Vitamíny a minerálie dávkujeme způsobem obvyklým pro toto období.
Vždy je lépe podkládat vajíčka, než-li mláďata. Nemusí být ani nutné, aby měl chovatel připravený hnízdící pár chůviček. Některé páry chůvek se k hnízdění dají stimulovat tím, že je na noc uzavřeme do hnízdní budky s podkladky. Ty později nahradíme skutečnými vajíčky. Takovéto páry sedí pak často velmi dobře. Měl jsem velmi dobré zkušenosti s odchovem podložených mláďat pod dvěma samci. Pokud nastal v chovu problém, výše uvedeným způsobem je bylo možné „stimulovat“ k hnízdění. Pokud si dobře pamatuji, tak úspěšnost byla kolem 50 %. Jak jsem již uvedl, v případě nutnosti, je použití chůviček logickým způsobem záchrany mláďat jiného, často chovatelsky cennějšího druhu. Navíc dnes, při chovu výstavních, vysoce prošlechtěných jedinců chůviček, občas dochází k situaci, kdy tito exteriérově vysoce kvalitní jedinci hůře hnízdí a odchovávají mláďata.
Protože tento seriál není zaměřen na domestikované astrildovité ptáky, nelze se podrobněji zabývat jednotlivými mutacemi a barevnými rázy chůviček (ale i ostatních domestikovaných druhů astrildovitých), ani šlechtitelskou prací, nutnou ke získání kvalitních standardizovaných ptáků. Tato problematika je dnes tak široká, že by si zasloužila samostatnou publikaci. Uvedu pouze seznam barevných mutací a rázů chůviček se základním odkazem k jejich dědičnosti.
Chůvička japonská je nejvhodnějším druhem pro začínající chovatele, a to jak pro zájmové, tak i sportovní (soutěžní) chovatelství.
Použitá literatura pro seriál „Panenky – rod Lonchura“:
Knihy:
R. Restall – Munias and Mannikins, Pica Press, 1996
F. Robiller – Astrildovité vtáky, Príroda Bratislava, 1981
R. Vít – Cizokrajní ptáci v klecích – astrildovití pěvci, SZN Praha, 1978
P. Clement – Finches and Sparrows, Christopher Helm Limited a A and C Black, London 1993, 1994
Z. Veselovský – Obecná ornitologie, Academia Praha, 2001
W. Wiener – Standard cizokrajného ptactva, SZN Praha, 1979
Časopisy:
AZ Nachrichten, Gefiederte Welt, Die Voliere, Fauna, Informační zpravodaj – různá čísla.
Synonyma: Chůvička japonská, chůvička
Anglický název: Japan Gull, Bengalee
Německý název: Japanisches Möwchen
Velikost u tohoto druhu nebudeme uvádět, protože velikost původně vyšlechtěných ptáků je shodná s velikostí panenek bronzových (Lonchura striata) a u dnes chovaných ptáků (hlavně pro standard) je výrazně větší. Velikost tohoto druhu stanoví standard, který udává délku 13–14 cm, ale tento standard byl zveřejněn v roce 1979 (W. Wiener – Standard cizokrajného ptactva, SZN). V současné době chovaní ptáci jsou ale znatelně větší.
Druh je zvláštní tím, že se nevyskytuje ve volné přírodě. Byl vyšlechtěn ve východní Asii. Dlouho se věřilo, že v Japonsku. Dnes není názor na místo vzniku tohoto druhu jednotný. Některé prameny udávají jeho původ v Číně, jiné v Japonsku. K jeho vzniku došlo před 250–300 lety. Pravdou je, že ptáci se dostali do Evropy z Japonska. Na vyšlechtění chůvičky, tedy výchozí materiál, panuje také několik názorů. Podle některých bylo použito ke křížení několik druhů panenek (Lonchura), podle jiných jde o domestikovanou formu panenky bronzové (Lonchura striata).
• Chůvička domácí tmavě hnědá.
Chůvička patří k nejčastěji chovaným druhům a její odchov bývá většinou snadný. Problematičtější chov může být někdy u standardizovaných, pro výstavní účely chovaných chůviček. Je to zčásti dáno i tím, že její šlechtění bylo zaměřeno na snadný odchov v zajetí.
• Chůvička domácí rezavá.
Z veterinárního pohledu je asi největším nebezpečím cochlosomóza, která podle některých výzkumů postihuje až 75 % chovů (40–80 % ?). Dále se může objevit invazní tracheobronchitida (prskavka), která ale není častá a kokcidióza.
• Chůvička domácí nugátová.
Páry zahnízdí krátce po jejich sesazení. Na výběr partnerů nejsou ptáci nároční a obvykle spolehlivě vyhnízdí v párech sestavených chovatelem. Hnízdí v budkách nebo košíčcích, o rozměrech asi 15×15×15 cm. Na stavbě hnízda se podílejí oba partneři. Jako hnízdní materiál předkládáme seno, kokosová nebo sisalová vlákna apod. Tok je podobný jako u většiny druhů panenek (Lonchura). Snůška činí 4–8 vajíček, inkubační doba je asi 14–16 dnů. Mláďata se líhnou holá a mají růžovou barvu. Kroužkujeme kroužky o průměru 2,7 mm (u výstavních ptáků někdy i 3 mm). Na jejich krmení se podílejí oba rodiče, kteří je také pečlivě zahřívají. Vyletují po 18–22 dnech a za další dva týdny jsou samostatná. V tomto okamžiku je můžeme odstavit, aby mláďata nemohla znečišťovat hnízdo, kde samice již většinou sedí na nové snůšce. Mladí začínají přepeřovat ve stáří asi tří měsíců. Chovné páry necháme vyhnízdit maximálně třikrát za sezónu (u výstavních ptáků raději pouze dvakrát) a pak je rozdělíme.
• Chůvička domácí šedá.
V období hnízdění rozšíříme krmnou dávku o předklíčená semena a vaječnou směs. Vitamíny a minerálie dávkujeme způsobem obvyklým pro toto období.
• Chůvička domácí straka.
Vždy je lépe podkládat vajíčka, než-li mláďata. Nemusí být ani nutné, aby měl chovatel připravený hnízdící pár chůviček. Některé páry chůvek se k hnízdění dají stimulovat tím, že je na noc uzavřeme do hnízdní budky s podkladky. Ty později nahradíme skutečnými vajíčky. Takovéto páry sedí pak často velmi dobře. Měl jsem velmi dobré zkušenosti s odchovem podložených mláďat pod dvěma samci. Pokud nastal v chovu problém, výše uvedeným způsobem je bylo možné „stimulovat“ k hnízdění. Pokud si dobře pamatuji, tak úspěšnost byla kolem 50 %. Jak jsem již uvedl, v případě nutnosti, je použití chůviček logickým způsobem záchrany mláďat jiného, často chovatelsky cennějšího druhu. Navíc dnes, při chovu výstavních, vysoce prošlechtěných jedinců chůviček, občas dochází k situaci, kdy tito exteriérově vysoce kvalitní jedinci hůře hnízdí a odchovávají mláďata.
Protože tento seriál není zaměřen na domestikované astrildovité ptáky, nelze se podrobněji zabývat jednotlivými mutacemi a barevnými rázy chůviček (ale i ostatních domestikovaných druhů astrildovitých), ani šlechtitelskou prací, nutnou ke získání kvalitních standardizovaných ptáků. Tato problematika je dnes tak široká, že by si zasloužila samostatnou publikaci. Uvedu pouze seznam barevných mutací a rázů chůviček se základním odkazem k jejich dědičnosti.
Chůvička japonská je nejvhodnějším druhem pro začínající chovatele, a to jak pro zájmové, tak i sportovní (soutěžní) chovatelství.
Použitá literatura pro seriál „Panenky – rod Lonchura“:
Knihy:
R. Restall – Munias and Mannikins, Pica Press, 1996
F. Robiller – Astrildovité vtáky, Príroda Bratislava, 1981
R. Vít – Cizokrajní ptáci v klecích – astrildovití pěvci, SZN Praha, 1978
P. Clement – Finches and Sparrows, Christopher Helm Limited a A and C Black, London 1993, 1994
Z. Veselovský – Obecná ornitologie, Academia Praha, 2001
W. Wiener – Standard cizokrajného ptactva, SZN Praha, 1979
Časopisy:
AZ Nachrichten, Gefiederte Welt, Die Voliere, Fauna, Informační zpravodaj – různá čísla.
Autor textu: Michal Vít
Autor fotografií zdroj: Eva Vítová
Ohodnotťe tento článek:
Celkové hodnocení (0x):