Splnění jednoho snu …

V následujícím článku popíši výstavbu svých půdních voliér. Snad budou pro někoho inspirací, pro někoho třeba motivací ke zlepšení stávajících zařízení, pro někoho snad zajímavým čtením …

Začnu od úplných začátků, které se datují někdy od mých šesti až osmi let. To moji prarodiče měli andulku Pepíčka. Pepíček byl ochočen a dokonce uměl říci své jméno. Byl ale již starší a po jeho smrti jsem tesknil po náhradě. V té době se jedni příbuzní zabývali chovem papoušků. Dokonce v té době, asi před dvaceti roky, měli i pennanty, na něž jsem tehdy pohlížel jako na zjevení. Od těchto známých jsem dostal párek andulek, modrého samce a bílou samici. Tatínek mně pro ně postavil menší voliérku (100×100×50 m) a ještě jsme dokoupili další pár. Úspěch se dostavil, asi dva roky po sobě odchovávali, ale pak rodičům začal vadit nepořádek a andulky nahradily rybky. To pro mě znamenalo na takových osm roků konec s chovatelstvím. Ale jak bylo již mockrát řečeno, je to hobby a láska člověka neopouštějící. Po oněch osmi letech jsem šel na procházku a z ní jsem si přinesl zeleného anduláka, kterého jsem náhodou chytil na louce za domem. A to byla šťastná náhoda, která měla za následek opětovné rozjetí oné záliby.

Tuto andulku, opět Pepíčka, jsme měli doma v kleci a já současně přemluvil babičku, abych si u ní na zahradě mohl nechat tu starší voliérku pro andulky. V ní jsem měl opět dva páry. V té době jsem dojížděl na internát a tak se o ně starala milovaná babička, za což jí ještě dodatečně moc a moc děkuji. Později jsem byl ale opět nucen tento chov zrušit, protože se sestře nelíbila voliéra a nepořádek z peří a zrní kolem. My jsme již bydleli v řadovém domě na opačném konci městečka. Pokoušel jsem se přesvědčit rodiče ke svolení k výstavbě nových voliér. Ze začátku to vypadalo beznadějně (studoval jsem vysokou školu, o ptáky by se museli starat převážně rodiče, navíc řešili, že to bude znamenat zápach a nepořádek v domě). Ale nakonec jsem je přemluvil a bylo mně dovoleno vystavět jednu dřevěnou voliéru. Jako student jsem koukal hlavně jak ušetřit, a tak to byla voliéra ze dřeva a králíkářského pletiva, ale hlavně že byla! Když už jsem byl v tom, tak jsem postavil rovnou dvě, což moc velký úspěch nemělo, ale už stály a bourat je nikdo nechtěl. V jedné jsem měl několik andulek a pár korel, do druhé jsem později koupil pár rosel pestrých, což byl pro mě v té době vysněný papoušek.

Později jsem voliéry ještě rozšířil, koupil papoušky kouřové, senegalské, agapornise, alexandry, zpěváky a další. Stále jsem měl i korely a andulky. Bohužel jsem v odchovech nebyl moc úspěšný, především díky nezkušenosti. Nechával jsem se balamutit a nakupoval od chovatelů „chovné páry“, které měly buď neoplozená vejce nebo je žraly apod. Naštěstí mě to neodradilo, začal jsem zjišťovat příčny neúspěchů a stále se pokoušel vylepšovat podmínky pro chov. Hlavně podmínky, které na půdě nebyly občas ideální. Střecha byla sice podbitá, ale i tak se v létě vyšplhala teplota i na 30 °C, což v těch největších vedrech bylo sice i venku, ale vlhkost vzduchu zde byla příliš nízká vlivem vysoušení od rozpálené střechy. Přesto jsem zde odchovával A. škraboškové, měli však misku s vodou pod budkou a pravidelně jsem rosil. Začínal jsem stále více uvažovat o rekonstrukci. Návrh na izolaci střechy přijali rodiče s nadšením, ale to, že vybuduji na celé polovině kovové voliéry již moc nevítali. Nakonec jsem je přesvědčil a pak to začalo …

Celková rekonstrukce znamenala zcela rozebrat původní voliéry. Neměl jsem ale kam umístit osazenstvo, takže jsem rekonstrukci prováděl na etapy, nejprve jednu polovinu, pak druhou. Pro představu přikládám obrázek prostoru, který jsem měl k dispozici. Je na něm znázorněna i poloha okna, dveří a rozvržení jednotlivých voliér.

Jak je vidět na obrázku, je i štít, což je ta zeď úplně v pravo, zateplen. To jsem prováděl také až nyní, jelikož tato zeď dříve promrzala. Celý štít jsem obložil pěticentimetrovou minerální vatou, k níž jsem přizdil příčku z plných cihel. Abych snížil plochu střechy, která prostor ohřívá, rozhodl jsem se celý prostor pro voliéry zcela oddělit od zbytku půdy. To je vidět na již zmiňovaném obrázku s půdorysem. Někde jsou jen slabé příčky, někde silnější zeď, na druhé polovině půdy totiž plánuji do budoucna ještě obytný prostor. Všechny tyto stěny jsou v prostoru kolem voliér celé obložené. Ze stavby našeho domu zbyl dostatek dlaždic, tak jsem toho využil. Je to velice praktické, jednak z hygienického hlediska a jednak je to materiál nenapadnutelný ptáky, tudíž odpadá oprava omítky, kterou ptáci vyzobávají.

Po zaizolování štítu, výstavbě a obložení všech příček jsem se pustil do podlahy. Sehnal jsem u jednoho výrobce výmět' za velice rozumnou cenu, a tak jsem za cenu kolem 2500 Kč pořídil dlažbu na celý prostor i s dostatečnou rezervou (zkuste ale Fiestou 1,8D odvézt paletu dlažby vážící necelou tunu, když je to domů přes 100 km). Pod dlažbu bylo ještě třeba vyrovnat podlahu, která místy měla prohlubně až 5 cm. Podotýkám, že toto vše se dělalo prozatím jen na jedné polovině, na té druhé zůstaly původní voliéry, ve kterých byli umístěni moji chovanci.

Po té co byly hotové příčky a podlaha, se zateplovala střecha. Sundalo se podbití (dřevotřískové desky) a mezi trámy jsme dávali 12 cm silnou minerální vatu. Tato část střechy je skloněna k jihu, proto jsem dával silnější, na sever pak jen 10 cm. Nejde mně totiž, jak již bylo řečeno, o teplotu v zimě, ale především o snížení teploty v létě. Po zateplení této jižní šikmé stěny jsme minerální vatu překryli opět dřevotřískovými deskami. Nepřidělávali jsme je však zcela napevno, ale volně pomocí podložek, a nechávali jsem mezi nimi mezery (ty původní desky, které jsme sundávali, byly totiž zcela zprohýbané vlivem teplotních dilatací). Tyto mezery jsme překryli pozinkovaným plechem, což zabrání ptákům okusu desek a navíc je to celkem pěkné.

Po skončení těchto prací byl připraven prostor pro vybudování voliér. Voliéry jsou kovové, svařené z kombinace jeklů 20×20 mm, 15×15 mm, profilů L a T 20×20 mm. Jedno okno (pohled na jednu z voliér zepředu) je znázorněno na následujícím obrázku.

Myslím, že obrázek říká vše, jen pro upřesnění doplním, že onen T profil je slabou hranou dopředu, tudíž oboje dvířka dosedají do tohoto profilu a nemohou se promáčknout dovnitř. Ještě dodám, že horní dvířka jsou krmná (asi 20 cm vysoká), jsou na pantech a otevírají se nahoru. Na dalších voliérách (těch na druhé straně) jsem místo T profilu použil L profil. Dvířka jsem dal na osičku a když krmím, tak celá dvířka otočím kolem této osičky. Krmná plocha s miskami je pak celá na mé straně. Nemusím dvířka držet, nemusím se bát, že ptáci uletí a krmení je rychlejší, praktičtější, pohodlnější. Po svaření jsme konstrukci očistili, natřeli a bylo vše připraveno pro natahování pletiva.

To byla ale práce. Pletivo nebylo zcela rovné, voliéry také ne a sladit to dohromady chtělo dost trpělivosti i hromadu nervů. K pletivu ještě doplním způsob připevňování. Dlouho jsem uvažoval o nýtech, ale nakonec především z důvodu vlastních zásob a z hlediska pevnosti jsme zvolil nerezové samořezné vruty a podložky. Mezistěny mezi voliérami jsou v horní polovině z dřevotřískových desek. To proto, že do budoucna plánuji chov velkých papoušků, a tak jsem to již připravil, aby na sebe neviděli a nerušili se. Dřevotříska pěkně zapadla do konstrukce (no, sice pěkně, ale po konec neberoucím přeměřování, přiřezávání a pilování) a celou konstrukci zpevnila. K okraji se ptáci nedostanou, takže by mohla snad vydržet (už více než rok to je bez problémů i u senegalců). V dolní polovině je pletivo. Zatím jen jednoduché. Dvojité bych dělal v případě, že by se ptáci v budoucnu napadali. Většinou se však drží v horní polovině a tam jim v kontaktu zabraňuje ona dřevotříska.

Po natažení pletiva na celou konstrukci a po namontování mezistěn se svařila a natřela dvířka, potáhla pletivem a přimontovala. Pak přišly na řadu držáky bidel, krmné plochy a ptáci mohli být vpuštěni do nového obydlí.

Ke krmným plochám ještě dodám, že jsou tvořeny v těchto menších voliérách rámem z nerezové kulatinky 5 mm a vypleteny silnějším pletivem (oko 25×25 mm a síla drátu 2 mm). Do tohoto pletiva se vystříhají díry pro nerezové misky a je hotovo. Výplet z pletiva má tu výhodu, že vyloupané zrní a trus propadává. Ale například senegalci se naučili misky zvedat, a tak musí být přidrátováné.

Po dostavbě jsem ptáky přesunul do nových voliér, ty staré jsem demontoval a i na druhé polovině následoval stejný postup. Příčky, nahodit, obložit, srovnat podlahu, položit dlažbu a vystavět voliéry. Tyto jsou tři metry dlouhé a již nyní připravené pro větší papoušky. Mezi voliérami je jen na kousku dvojité pletivo, jinak pozinkovaný plech, který je natřen a ozdoben. Krmné plochy jsem udělal opět z rámu z nerezové kulatinky, ale plocha je z pozinkového plechu. Misky na něj těsně doléhají a ptáci nemají šanci je vyhazovat.

Tolik z historie stavby mých voliér. Stálo to spoustu času (musím podotknout, že nejen mého), nervů, rozčilování, vztekání, nadávání, starostí, ale i radosti a zábavy. V neposlední řadě také peněz, zvláště pro mě, coby studenta, to byla docela pálka. Jsem však s výsledkem spokojen, pyšný na to, že jsem vše dotáhl do zdárného konce. Naprosto vše jsem dělal sám, s pomocí přítelkyně a otce – od bourání, přes zedničinu až po zámečničinu. Jsem rád za splnění snu o pěkných voliérách …

Teď čekám na splnění dalšího snu, kterým je obohacení těchto voliér o nějakého prvního skutečného papouška, ať amazoňana, konžského nebo žaka. Děkuji za možnost publikování, za pomoc přítelkyni, tatínkovi, příteli a chovateli Jirkovi Kubů a mamince za toleranci a podporu