PANENKA ŽLUTOBŘICHÁ Lonchura (Munia) flaviprymna (Gould, 1845)

V současnosti jsou panenky mezi evropskými chovateli v módě, kde kdo by je koupil. Bohužel je to s křížkem po funuse, jak zní rozšířené lidové rčení. Kampaň rozpoutaná okolo tak zvané ptačí chřipky ze dne na den zarazila veškeré dovozy živých ptáků do Evropy, z oblastí jihovýchodní Asie především. To, o čem snily celé generace radikálních ochránců zvířat se tedy podařilo. Domorodci si tak již nemohou přivydělat prodejem živých ptáků a při ochraně svých rýžovišť se musí spokojit s jejich konzumací, což nakonec činí po celá tisíciletí. Likvidovat hejna ptáků napadajících dozrávající rýžoviště je nutností. Kdo z koho, tak zní zákon přírody. Na evropském trhu s ptáky tak nastala nová situace. Dříve byly panenky spíše dekorativními, příjemnými chovanci, ale o jejich odchovy se snažil jen málokdo, protože prakticky kdykoliv jste si je mohli koupit a to mnohem laciněji než nějaký odchov. Teď se situace změnila. Každý odchov je možné vyvážit zlatem, teprve teď mají odchovy svou cenu. Panenka žlutobřichá, o které dnes píši, může posloužit do určité míry jako modelová situace. Není to druh, který je zasažen kampaní ptačí chřipky, protože pochází z Austrálie a její dovozy do Evropy byly zastaveny již dobře před padesáti léty. Přesto ji stále najdeme v evropských chovech. Můžeme ji proto v současnosti již považovat a řadit mezi ptáky domestikované, přinejmenším do určité míry domestikované. Není to pták mezi chovateli příliš rozšířený, třeba s rozšířením pásovníků nebo amad Gouldové se to nedá vůbec srovnávat. Také vlastně dost dobře nevíme, zda existují již vypěstované barevné mutace, k čemuž se ještě dostaneme.
V našich chovech se tito ptáci asi vůbec ještě neobjevili, alespoň literatura se o tom nezmiňuje. Znám jeden případ z minulosti z Ŕíčan, šlo ovšem o jediný kus. V současnosti pak jeden z chovatelů si opatřil tři páry a mám takový dojem, že se musel slušně praštit přes kapsu. Jde o mladé ptáky, které vlastní jen krátký čas, takže na odchov si bude muset ještě počkat. Sám jsem tyto panenky viděl živé jen v několika případech, které mohu spočítat na prstech jedné ruky. Poprvé začátkem sedmdesátých let v NDR, v Erfurtu, když jsem tam měnil panenky hnědoprsé. Ten chovatel tenkrát jeden pár měl, nic bližšího však již nevím. Fotografoval jsem tyto ptáky jenom třikrát, z toho dvakrát bylo nutné fotografie upravit v počítači, jako třeba odstranit dráty klece a upravit pozadí. To zase není v dnešní době až tak velké umění. To, co je na fotografii důležité, je skutečnost, že se obvykle jedná o živý objekt, který následně můžete porovnávat. Důležité je také to, že případné zkreslení bývá menší než když jde o kreslenou ilustraci. Ovšem i fotografie může lhát. Jde třeba o stíny. Na výsledné fotografii se může zdát, že pták je na břiše černý, ale on není, je to jenom tvrdý stín. Žádný počítač na světě ani zdaleka nedosahuje kvality a výkonnosti lidského oka ve spojení s mozkem. Kdepak, tak daleko se možná vůbec nedostaneme. Píši tohle jenom proto, že panenky žlutobřiché vypadají na fotografiích krapítko, řekl bych různorodě a já nevím, jak by asi vypadal pták, zrovna teď chycený někde v severní Austrálii. Vypadal by právě tak jako ptáci vyfocení v Evropě? Takže se nejdříve podíváme do literatury.

• obr 1 – Panenka žlutobřichá – tmavý typ vybarvení.

Ptáky popsal a do systému zařadil anglický ornitolog John Gould. Nazval je jménem Donacola flaviprymna Gould, 1845. Popis byl uveřejněn v časopise Proceedings of the Zoological Society of london: 80. Tedy Protokoly zoologické společnosti v Londýně. V průběhu času byli tito ptáci řazeni nejméně do těchto rodů: Donacola, Lonchura, Munia, Spermestes. John Gould je tedy zařadil do rodu Donacola v roce 1845, do rodu Spermestes Russ v roce 1898 a do rodu Lonchura Paynter v roce 1968. Rod Munia si vymyslel Hodgson v roce 1836, což je ovšem dříve než věda poznala tento druh, takže tyto ptáky tam musel přeřadit někdo jiný. Asi by se i toto dalo nalézt, je ovšem otázkou, jestli to vůbec stojí za to. Nás bude zajímat něco jiného. Totiž jak skutečně vypadá opravdu čistokrevná panenka žlutobřichá? Zodpovědět tuto otázku z Evropy není vůbec jednoduché. Tak podívejte (teď jsem si uvědomil, že jsem si toto začáteční zaklínadlo vypůjčil od jednoho politika, snad mě nebude žalovat), ti ptáci, jejichž potomky dnes chováme, se ve své přírodní podobě oficiálně objevili v Evropě asi v padesátých letech minulého století. Barevně nejsou zase až tak výrazní, aby se je někdo pokoušel do Evropy pašovat Jsou sice na světě všelijací magoři, ovšem každému se to musí v první řadě zaplatit, respektive, chtěl by na tom vydělat. Protože si tohle nedovedu právě v tomto případě vůbec představit, tak nepředpokládám ilegální dovozy do Evropy po polovině minulého století. Velká variabilita vzhledu těchto panenek může mít tedy všelijaký původ. V první řadě může jít o zcela přirozený jev, dokonce by asi bylo možné předpokládat, že je to druh relativně mladý, jehož zbarvení není natolik geneticky hluboce zakotvené, aby jeden pták vypadal stejně jako druhý. Nebo se ptáci mohou vybarvovat postupně, některé partie jejich těla mohou získávat na intenzitě s jejich věkem. Tohle je docela běžný jev i u některých našich ptáků. Třeba téměř všeobecně známý rehek domácí, kominíček, čermák. U tohoto druhu jsou samci každým rokem černější a černější. Může tomu tak být i u panenek žlutobřichých, s tím rozdílem, že ptáci jsou s věkem světlejší, hlavně na hlavě. Podívejme se na slovní popisy jejich zbarvení. Nicolai, Steinbacher 2001: U samců i samic je horní část hlavy, tváře a zadní krk bělošedý (weisslichgrau). Rudolf Vít ji uvádí ještě jako amadinu žlutobřichou s chybou ve vědeckém pojmenování druhovém flaviprymma a s popisem hlavy jako hlava a krk šedobílé. (Tak zvané Nové české názvosloví opakuje chybu flaviprymma, zatímco další Vítovo názvosloví ze sedmdesátých let uvádí již opravené flaviprymna.) Robin Restall ve své monografii Munias and Mannikins má jediné vyobrazení dospělého ptáka. Je to barevná kresba a pták je na ní vyobrazen velmi světlý, zhruba takový jako na jedné fotografii, kterou vám předkládám. Ovšem takového ptáka jsem zachytil na jedné fotografii v holandském časopise Onze Vogels, kde byl prezentován jako barevná mutace. Tento druh je i ve standardu od W. Wienera, kde je uveden popis: hlava. šedobílá se žlutým nádechem. Takže se závěrem dá říci, že zbarvení těchto ptáků my v Evropě jaksi neznáme dost přesně.
Je tady ještě jeden důležitý faktor, který může mít vliv na variabilitu zbarvení. Ptáci jsou velmi blízce příbuzní dalšímu druhu z rodu Lonchura a tímto druhem je Panenka hnědoprsá – Lonchura castaneothorax. Protože panenka hnědoprsá byla a je v evropských chovech mnohem běžnějším ptákem než panenka žlutobřichá, můžeme předpokládat, že si některý chovatel při ztrátě vypomohl tím, že uhynulého ptáka nahradil panenkou hnědoprsou a odchoval křížence. Protože oba druhy jsou si velice příbuzné, můžeme předpokládat, že potomstvo bylo nadále plodné. Můžeme sice takový postup odsuzovat jako neetický, to však je jen povrchní názor. Ono totiž dochází ke křížení obou druhů i ve volné přírodě, tedy v severní Austrálii. Nicolai píše (cituje Immelmanna, 1962), že na území vědecké stanice v Kimberley bylo 10 % nalezených hnízd panenek obsazeno smíšenými páry. Immelmann pak dále v této zprávě z roku 1962 říká, že jen 40–50 % ptáků z této oblasti nemělo žádné znaky připomínají křížení s panenkou hnědoprsou. To však znamená, že mohla být až polovina ptáků dovezených ze severní Austrálie s nějakými znaky křížení, tedy od prvopočátku se vyskytovali v evropských chovech Kříženci. Tato skutečnost bude s největší pravděpodobností důvodem jisté variability ve zbarvení panenky žlutobřiché. V současnosti se bohužel nedá říci, jakému zbarvení by měli chovatelé dávat přednost. Možná by mohlo být vhodnější, snažit se pěstovat ptáky s co nejsvětlejší barvou na hlavě. Až do doby než bude tento druh ptáků dostatečně fotograficky zdokumentován přímo na místě svého výskytu, tedy v severní Austrálii, půjde však jen o spekulace. Musí být zdokumentován vzhled ptáků bez příměsi cizí krve, přírodních kříženců, mláďat a nakonec všeho dostupného z té oblasti. Samozřejmě mohou být zkoumány i muzejní vzorky, ale tady nemáte nezpochybnitelnou jistotu o skutečném původu ptáků. Vidíme jasně, že ornitologie má ještě před sebou pěkný kousek práce. Tohle by se však dalo uskutečnit poměrně jednoduše. Sám znám ze svého okolí dostatek lidí, kteří se po Austrálii toulali a mohli tento oříšek rozlousknout. Ornitologická síť váží jen pár gramů a fotoaparát měli sebou všichni. Jen si stanovit konkrétnější cíl.
Výskyt těchto panenek není v ornitologické literatuře zaznamenán dostatečně přesně. Ptáci sice mají ze všech australských astrildovitých nejmenší území svého rozšíření, přesto se zakreslení jejich výskytu liší. Samozřejmě, mapky bývají miniaturní, přesto se dá spolehlivě rozlišit, že jsou jiné. Může to být někdy zavádějící, protože takový rozdíl v zakreslení výskytu představuje ve skutečnosti stovky kilometrů.

• obr 2 – Panenka žlutobřichá – střední typ vybarvení.

Australský kontinent vystrkuje směrem nahoru, k severu, okolo velkého Carpentarského zálivu takové dvě uši. To pravé, východní, je poloostrov York. To levé, západní, se jmenuje Arnhemská Země. Na severu tady najdeme důležité město Darwin, kde přistávají všechna letadla na cestě z Evropy a Asie. Právě tady vám zabaví všechny ptáky, které byste se snad pokusili z Austrálie pašovat. Těsně směrem na jih od Darwinu začíná oblast rozšíření panenky žlutobřiché. Na jih až po Sturt Plain, tady začíná poušť, směrem na východ asi po silnici, která směřuje do nitra Austrálie. Jižní hranice výskytu nebude asi příliš stabilní, protože víme, že tady jiné druhy astrildovitých částečně migrují. Na jaře hnízdí jižněji, v době sucha se stahují k severu. Výskyt na západní straně se liší. Zatímco Nicolai má zakreslen výskyt asi jen po řeku Ord, P. Clement až po Dampierovu Zemi. Immelmann ovšem mluví o těchto ptácích z území Kimberley a to je na západ od řeky Ord. Existují však zprávy, že ptáci byli pozorováni až ve vnitrozemí severozápadního Qeenslandu. (Blakers, Davies & Reilly, 1984) a na západě až v okolí Derby v Západní Austrálii. V takovém případě spíše odpovídá území zakreslené P. Clementem. Velká hejna jsou prý známa pouze z okolí Kukunurra a Katherine. V okolí Darwinu hejna smíšená s panenkou hnědoprsou (Garnett, 1992). Tyto zprávy naznačují, v jaké oblasti by se asi našly čistokrevnější panenky žlutobřiché než jinde. Tam, kde se vyskytují velká a nesmíšená hejna, bychom to mohli předpokládat. Panenka hnědoprsá se však vyskytuje na mnohem větším území, všude, kde se vyskytuje i panenka žlutobřichá, takže ke křížení bude asi docházet také všude. V okolí Kukuburra však můžeme předpokládat přeci jenom menší procento těchto případů.
Panenka žlutobřichá dává přednost travnatým pláním, které jsou řídce porostlé stromy. Byla však pozorována i na okrajích mangrovových porostů. Je hlášena jako škůdce na rýžových polích a vůbec v kulturní krajině. Protože to je klasický trávožrout, nepřekvapuje, že dozrávající rýže a obilí je neobyčejně lákají. Je to dobrá potravní nabídka, která je láká. K chovu v klecích je to dobře přizpůsobený pták, ke kterému bychom měli přistupovat jako k panence hnědoprsé. Tady nemusím nikomu představovat nějaké speciální recepty, způsob chovu je dobře znám.
Představuji vám celkem tři obrázky. Na obrázku číslo 1 jsou dva kusy, zadní pták by měla být podle sdělení chovatele samice. Ptáci jsou celkově tmavšího tónu, což může být způsobeno jejich mládím. Jsou to mladí ptáci. Český chovatel drží v současnosti tři páry těchto panenek. Na druhém obrázku je pták, kterého jsem fotografoval v Německu. Šlo o ptáka ve stáří tří let. Jeho zbarvení můžeme nazvat zbarvením středního tónu. Nakonec mám vyfotografovaného ptáka, řekněme světlého tónu. Jeho vybarvení odpovídá obrázku namalovaného Restallem. Je to zbarvení, které jsem našel v holandském Onze Vogels, kde bylo řečeno, že se jedná o mutaci. Ptáka před časem zakoupil na burze v holandském Zwolle chovatel z Říčan.

• obr 3 – Panenka žlutobřichá – světlý typ vybarvení.

Představuji vám tři typy zbarvení těchto panenek, ovšem všichni ptáci pocházejí z evropských chovů. Fotografii ptáka, fotografovaného prokazatelně v Austrálii bohužel neznám. Na takový poznatek si budeme muset počkat. Až potom budeme snad moci říci, jaký typ vybarvení je pro další chov vhodnější nebo jak tyto typy vhodně kombinovat.