Amada modrolící - Erythrura prasina (Sparrman, 1788)

Amada modrolící, dříve také česky pojmenovaná jako Amadina papouščí modrolící, je ptákem, který je pro vědu nejdéle známým, z celé této skupiny. Také u nás v Čechách tohoto ptáka znali chovatelé již dávno. Tomu se nemusíme divit, protože kraje, ve kterých tento pták žije, byly pro dodávky těchto ptáků do Evropy opravdu příznivě položené. Buď nejblíže k Evropě, anebo blízko přístavů, odkud se ptáci do Evropy dodávali. Na trh v jihovýchodní Asii se také tito ptáci dostávali běžně, protože domorodci je nijak nemilují. Neobyčejně jim totiž chutná dozrávající rýže, nejdůležitější potravina celé této rozsáhlé oblasti. V jednom kraji na Borneu se stali i součástí kalendáře, podle kterého domorodci řídí polní práce. S. Dillon Ripley, americký ornitolog a znalec tropické Asie, o tom mimo jiné říká toto: stěhovavé druhy ptáků jsou úzce orientovány na monzunové větry. Kukačka koel (Eudynamis honorata) přilétá na jižní ostrovy z asijského kontinentu. Objevuje se vždy pravidelně, než se otočí větry ze směru jihozápadního do směru severovýchodního, takže jí Malajci říkají burong landas (pták, který přivolává monzun). Když pak severovýchodní větry začnou opravdu vanout, přilétají s nimi ze severních krajů další stěhovaví ptáci. Jsou mezi nimi různé pěnice, skřivani, lejsci, ťuhýci, kukačky, více než čtyřicet druhů všelijakých bahňáků, ale i dravci a hodně druhů mořských ptáků. Ptačí tahy slouží lidem v orientální oblasti i jako zemědělský kalendář. Třeba na odlehlém místě v horách středního Bornea žije málo známý kmen Kelabitů, který právě takový kalendář používá. Mají pokročilý způsob pěstování rýže se zavlažováním a jednotlivé práce začínají vždy podle příletu různých stěhovavých ptáků. První žlutí konipasi ze Sibiře na počátku září znamenají, že je čas připravit se k obdělávání rýžovišť. Když se potom asi za měsíc tito ptáci objeví opravdu ve velkém množství, je skutečně čas neprodleně začít s touto prací. Setí, pletí a okopávání následuje za sebou podle příletu ťuhýků ze Střední Asie v listopadu, krahujců z Japonska na počátku prosince a mandžuských drozdů v lednu. Úroda pak musí být neprodleně sklizena v březnu, kdy přilétá poslední z místních stěhovavých ptáků – nádherná dlouhoocasá amandina. Tento překrásný zpěvný pták, oslnivě zářící zelenými, šarlatovými a modrými barvami, je zrnožravý a živí se pouze rýží. Potuluje se po rýžovištích a dokáže z nich vybrat každé zrno, které nebylo včas sklizeno. V těchto větách je zašifrováno ohromné množství těch nejcennějších informací, které chovatel potřebuje. Není sice naprostá pravda, že by se tito ptáci živili jen a jen rýží, je to však skutečně plodina, která jim chutná nejvíce. Konzumují však i všelijaké polozralé trávy, proso, pšenici, ale vlastně téměř nikdy tvrdá, vyzrálá semena. Nakonec se ani taková semena v těchto krajích vůbec nenajdou. Buď semena dozrávají nebo znovu klíčí. Ptáci mají k tomu účelu specielně tvarovaný, člunovitý zobák. I nezralá semena, jako správní zrnojedi loupou a měkký střed by jim nadměrně znečišťoval po stranách zobák, tedy, kdyby jej měli stejného tvaru jako ostatní, kteří loupou semena již ve tvrdém stavu. Amady modrolící sice žerou proso a lesknici i ve tvrdém stavu, myslím tím v zajetí, to jim však po delší době dělá zažívací potíže. S tím musíte počítat. V suchém stavu je pro ně nejpřijatelnější lesknice. Většina dovozních firem tyto ptáky dříve krmila jenom lesknicí a obvykle na tuto skutečnost i upozorňovali, když si ptáky u nich člověk kupoval. Další důležitou skutečností je, že ptáci mají velkou spotřebu vody. Velmi často se potřebují napít. To musíme mít na zřeteli především při jejich transportu. Kdysi jsem vezl čtyři tyto ptáky z Belgie domů a na každé zastávce jsem do přenosky podstrčil napáječku. Téměř okamžitě začala voda mizet a vypili toho opravdu hodně. Pro mne je to pták, kterému jsem dával při transportu tak často pít, vlastně ojedinělý. Každé jiné jsem transportoval bez pití, spíše s obavou, aby si nenamočili peří, což by mohlo mít pro ně i vážné následky. Amady modrolící bych však pojmenoval jako velké žížnivce. Jedině snad Amady zelenomodré (forbesky) je také možné považovat za ptáky, kteří potřebují často pít. Také u nich by nedostatek vody mohl způsobit velmi vážné problémy. U amad modrolících musíme také vzít v úvahu, že v převážné míře žerou nedozralé nebo klíčící zrní, které samo o sobě obsahuje velké množství vody. Jelikož je samozřejmě transportujeme o suchém zrní, musí tudíž nahrazovat deficit vody obsažené v krmení častějším pitím. Tento text můžete považovat jen za jakýsi úvod dnešního psaní, to další by mělo být malinko nestandardní.

Amada modrolící – samec.

Navštívili jsme totiž v Německu, v rámci spolupráce našeho spolku KPEP s německým spolkem v Reutlingenu jednoho velice úspěšného chovatele těchto ptáků, což samo o sobě je značně neobvyklé. Tyto amady byly sice sem tam a to dokonce i u nás v zajetí odchovány, nikoliv však nějak systematicky, ale spíše náhodně. Když se nad tím člověk opravdu zamyslí, není se čemu divit, protože se postupovalo amatérsky a obvykle se i používalo ryze amatérských a po desetiletí tradovaných postupů chovu, které v tomto případě jasně nevyhovovaly. U tohoto chovatele jsme však viděli jasně záměrný, promyšlený a vlastně nijakými klišé neovlivněný postup. Postup podnikatelský.

Amada modrolící – samec.

Při takovém promyšleném postupu musí nejprve přijít vhodná investice. Nejprve do chovatelského zařízení. To se u nás obvykle nepěstuje, také jsme k tomu neměli většinou podmínky. Jsme prostě holé zadky a proto většinou svoje chovatelská zařízení budujeme po celý život. Přesto jsme mívali i nějaké úspěchy. Mohlo to však být o něčem jiném. Protože, pokud mám předem vybudováno takové zařízení, kam mohu umístit celé hejno ptáků, potom to je všechno o něčem jiném. Ukažte mi však u nás prstem na někoho, kdo by přišel k nějakému dovozci a řekl: dejte mi třicet párů těch amad modrolících! Jsou sice u nás i chovatelé, kteří si právě tohle uvědomují, jenže k realizaci je potom dlouhá, ne li přímo zakletá cesta. Mohla to být cesta otevřená, ještě nedávno, teď však již asi opravdu zakletá. U toho německého chovatele jsme viděli nejméně patnáct až dvacet chovných párů a podle jeho slov v letošním roce odchoval již na devadesát mláďat. To je opravdu úctyhodný počet, zvláště u ptáků, kde odchovy byly spíše náhodné. Pro naše chovatele, kteří jsou spíše pragmatického zaměření a slyší zvláště dobře na cenu ptáků, jen tak na okraj poznamenávám, že cena amad modrolících je v současnosti tak 140 euro za kus, což při současném kurzu znamená asi 3920 Kč. Cena mláďat tak jednoduchým vynásobením činí 352 800 Kč. Samozřejmě jen v tom případě, když se vám je podaří skutečně prodat. Jenže i tohle musíte umět. Samozřejmě je více než zřejmé, že taková cena neplatí v hranicích našeho Škudlistánu, na druhé straně si myslím, že kupce lze nalézt, zvláště za předpokladu, když se dá uvažovat o tom, že cena ptáků dolů nepůjde, spíše půjde ještě nahoru. V každém případě návštěva tohoto chovatele byla pro nás více než poučná. Než se budu věnovat popisu tohoto úspěšného chovu, vrátím se ještě na okamžik k popisu amad modrolících.
Druh popsal v roce 1788 Sparrman jako Loxia prasina. Popis byl uveřejněn v publikaci Museum Carlsonianum, svazek 2, tabule 72 a 73. Vzorek, podle kterého byli ptáci popsáni pocházel z Javy. To se obvykle uvádí jako Terra typica: Java. Rod Erythrura potom ustanovil Swainson roku 1837. Popsány jsou dvě zeměpisné formy. Forma nominátní Erythrura prasina prasina vyskytující se od severního Thajska přes Malajsko a Sumatru až po Javu a forma Erythrura prasina coelica Baker, 1925, která se vyskytuje na ostrově Borneo (Kalimantan). Vzhled samce formy coelica by měl být jasný. Je mnohem více červený na spodní straně těla, kde by měla červená barva navazovat bezprostředně na modrou masku. Musím přiznat, že takové ptáky jsem nikdy neviděl. Věc malinko komplikuje skutečnost, že existují ještě žlutobřiché amady modrolící, které však nejsou považovány za zeměpisnou formu, ale jen za přírodní mutaci. Pravdou je, že nikde nezjistíte, odkud vlastně tito žlutobřiší ptáci pocházejí, případně jak velký je podíl žlutobřichých v červených populacích, anebo jak se tato žlutá barva dědí. Pokud je chovatelé vlastní, tak vcelku rozumně drží žlutobřiché odděleně. Nemám žádné zprávy o nějakém křížení. Samce lze bezpečně rozeznat, ale je možné vcelku bez problémů rozeznat i samice podle horních krovek ocasních, které mají žlutobřiché výrazně světlejší až žluté. Jestliže jsem v našich chovech amady modrolící vídal v dřívější době vcelku pravidelně a jejich odchov pak viděl na výstavě v Nymburce odhadem tak někdy okolo přelomu letopočtu, potom v současné době by byl jejich výskyt v našich chovech pro mne spíše příjemným překvapením. I když to samozřejmě není vůbec vyloučeno.

Mláďata stará 10 dnů.

Ukazuje se, že tyto ptáky, o kterých se dříve uvažovalo jen jako o obtížně odchovatelných, lze dost dobře chovat, řekl bych i průmyslově. Změnu přinesl nový pohled na chov, totiž chov ve skupině. Je zřejmé, že společenské vazby u těchto ptáků jsou ještě silnější než u jiných astrildovitých. I když, řekněme si to upřímně, i u nás se již dávno vedly řeči o tom, že vybírat chovné páry je vlastně jednoduché. Prostě koupíš deset párů, ptáci se sami vyberou. Ale kdo to nakonec takhle udělal? Ještě nedávno by to ani nebyl tak velký problém. Dnes je tato doba v nenávratnu. Samozřejmě, že taková koupě hejnka ptáků byla jenom jedním krokem, musely však být i další kroky, jako připravené chovatelské zařízení a podobně. Je to stejné jako v jakékoliv jiné činnosti. Záměr, řekněme přímo podnikatelský záměr a prvotní investice! Bez té to taky nejde. Chovatel amad, kterého jsme navštívili, je toho přímo klasickým příkladem. Prý ptáky chová jen asi pět let. Ve sklepních prostorách svého rodinného domu vybudoval chovatelské zařízení, kde udržuje umělým osvětlením stálou denní dobu, stálou teplotu, postavil moderní voliéry a nakoupil ptáky. Samozřejmě si o tom něco předem nastudoval. Snažil jsem se diskutovat o formě coelica, o tom nic nevěděl. Víte odkud jsou vaši ptáci? Jistě, já je mám z Holandska! Nic tajného. Na návštěvy připraven, takže mi jenom daroval papír, na kterém je všechno černé na bílém, když viděl, že se švábskou němčinou mám jaksi problémy. No, já mám problémy i s češtinou, jsem hluchej jako poleno, to ví leckdo, ale ta švábština mi zní jako mumlavskej vodopád. Z toho papíru vám to však jednoduše přeložím. Chov má rozdělen na tři fáze.
1. fáze klidu, neboli mimohnízdní. Teplota: 20–22 °C. Vlhkost vzduchu: 60–65 %. Osvětlení neboli délka dne: od 5.30, do 21 hodin, celoročně. Velikost voliéry pro hejnko (3 páry): délka 2 m, šíře: 80 cm, výška: 2,3 m. Krmná suchá směs zrnin: lesknice, japonské proso, stříbrné proso (namícháno stejným dílem). Dále speciální směs pro amady číslo 1 od firmy Blattner. (Vizuálně tyto směsi obsahují také travní semena). Naklíčené krmivo: celoročně paddy rýže (neloupanou rýži koupíte obvykle i na našich burzách) a bezpluchý oves. Vitaminy: 1× týdně do vody NEKTON S. Minerály: grit z mušlí. Zelené krmivo: ptačinec žabinec.
2. přechodná fáze: teplota zvýšena na 24–25 °C a ke krmení přidáváno naklíčené proso a pšenice.
3. fáze chov: teplota nejméně 25 °C, lépe však 26 °C. Dále všechno jako v prvních dvou fázích. Dále polozralé klasy prosa a pšenice. Vše skladováno v mrazáku pokud nejsou tyto plodiny přímo čerstvé. Dále výživná vaječná míchanice od firmy Köln–Porz. (Tato firma je nám známá z inzerátů jako Prachtfinken centrum Köln–Porz.) Dále 1× večer je krmeno směsí pro hmyzožravé ptáky od firmy Blattner. Po vylétnutí mláďat je podáván přípravek Nekton Tonik K (opět firma Blattner) až do oddělení mláďat.

Amada modrolící samice.

Tolik tedy překlad jakéhosi propagačního materiálu. Rád bych k tomu několik slov ještě dodal. Odchovaná mláďata totiž chovatel nijak brzy neodděluje, ale ponechává je v jejich, řekněme rodném hejnu. A potom něco, co v tomto propagačním materiálu jaksi není. Je to zvláštní směs, pomocí které je podáván i přípravek Nekton. Tato receptura mě skutečně zaujala. Je to něco, co jsem viděl poprvé a také jsem se ihned začal starat, jak to aplikovat v našich podmínkách. Myslím si, že tohle se dobře hodí pro jakékoliv drobné ptáky. Nebudu o tomto poznatku psát nyní, protože to je dobrý námět pro samostatný článek.

Amada modrolící – žlutá.

Fotky přímo v tomto chovatelském zařízení jsem jaksi na místě udělat nemohl. Byla nás trochu větší skupina, asi deset lidí, většinou však nás Čechy přetlačovali Franzouzi. Veselí chlápci, neustále mávající rukama, jenže se s nima nedomluvíte. Akorát stáli furt před objektivem, chtěl jsem fotit to zařízení, francouzský frňáky ani ne. Takže vám to jen krátce popíši. Rozměry znáte, konstrukce voliér moderní, hliníková, profesionální. Krmení lze podávat zvenčí. Na podlaze dřevěné štěpky ve vysoké vrstvě, menší než jaké seženete obvykle u nás. Výměna jen dvakrát za rok. Celkový počet voliér, tak jak si vzpomínám, asi dvacet. Počet chovných párů amad patnáct až dvacet. Kromě toho chovné skupiny straček dvoubarvých a panenek hnědohlavých.
Co říci nakonec? Vzhůru do toho! Ovšem nezapomeňte. Nejdřív musíte s rozmyslem investovat a samozřejmě kromě vlastních peněz a nápadu vložit i vlastní práci, pilnou práci. Pokud tohle všechno dokážete, potom už je jedno, jestli vyrábíte boty, auta nebo jen chováte ptáky.