Rosela slámožlutá

Žijí v jižním vnitrozemí Nového Jižního Walesu, severní Viktorii podél hraniční řeky Murray až po Mannum. Nejčastěji je spatříme na jihu Nového Jižního Walesu podél dolních toků řek Darling, Lachlan a Murrumbidgee a jejich přítoků. Obvykle je uvidíme na eukalyptech Camaldulensis rostoucích podél řek a malých vodních toků. Místy tyto stromy tvoří savany, zvláště v zátopových oblastech v určité vzdálenosti od břehů. Zde se papoušci rovněž vyskytují, a to i mimo vodní toky. Vylétají do sousedních otevřených stepí za potravou, k odpočinku se však vždy vracejí zpět do korun eukalyptů. Často je můžeme vidět v párech nebo malých skupinkách, obvykle mezi vnějšími větvemi velkých eukalyptů nebo na zemi, kde hledají travní semena. Ve vrcholcích stromů splývá jejich barva s listím a je velmi obtížné je zpozorovat. Snadněji se dají najít podle štěbetavého hlasu. Jsou méně důvěřivé než ostatní druhy rosel a ulétají před nebezpečím v poslední chvíli. Jsou-li vyrušeny, častěji odlétají na stromy stojící ve vodě nebo na druhé straně řeky. Sdružují se na stromech více než ostatní rosely. Často je spatříme ve společnosti papoušků nádherných a Barnardů zelených. Let těchto papoušků je méně vlnitý a svižnější, než let rosel penantů. Obvykle přeletují z jednoho stromu na druhý přímým letem, nikoliv stoupavým. Jejich volání je tříslabičné. Je to hrdelní hvizd se stoupající škálou. Jsou-li vyplašení, vydávají pronikavé skřeky. Při hledání potravy ve vrcholcích stromů jemně štěbetají. Všechna volání jsou podobná hlasu rosel penantů, jejich intonace jsou však vyšší. Živí se semeny trav, keřů a stromů, zvláště eukalyptů, dále ovocem, bobulemi, květy, nektarem, ořechy, hmyzem a jeho larvami. Rádi si pochutnají na semenech rýžového melounu (Cucumis myriocarpus). Během podzimu nejčastěji vyhledávají semena vodního pepře (Polygonum hydropiper) a dovezeného skotského bodláku (Onopordon ocanthium). Přestože tito papoušci mají rádi ovoce, neshlukují se do velkých hejn a nezpůsobují znatelné škody na hospodářství v kultivovaných zavlažovaných oblastech. Silnými zobáky uvolní kůru stromu a následně ze zámotků vytahují kukly. Hnízdní sezona probíhá od konce srpna do začátku ledna. Vhodné dutiny si tyto rosely vyhledávají ve značných výškách, převážně ve větvích a kmenech eukalyptů stojících ve vodě. Výstelku tvoří jemné zpráchnivělé dřevo. Vajíčka mají rozměr 27×23 mm. Rosela slámožlutá je plně chráněna zákonem. Do Evropy ji dovezl jako první kapitán Sturt roku 1867 do zoologické zahrady v Londýně, kde se roku 1870 podařil první odchov. Importovaní ptáci jsou choulostiví a potřebují všestrannou péči. Aklimatizovaní nebo odchovaní v evropských podmínkách jsou vytrvalí a velmi odolní vůči chladu. Před několika desítkami let byla rosela slámožlutá považována za jeden z několika poddruhů rosely penanta a znali jsme ji pod označením Platycercus elegans flaveolus. Podle Forshawa se však jedná o samostatný druh rosely.

snímek č. 1

Původně obývaly rosely penanti vlhké lesní oblasti a byly červené. Postupným vysycháním australského kontinentu byly tyto červené formy zatlačovány do zbývajících lesnatých krajin. Ty, které zůstaly v suchých oblastech, měnily postupně červené zbarvení na žluté. Oprávněnost této teorie potvrzuje skutečnost, že na izolovaném lesnatém a vlhkém Klokaním ostrově se zachovala rasa výrazně červená, zatímco na pobřeží, vzdáleném pouhých čtrnáct kilometrů, žijí rosely žlutě zbarvené. Rasovou odlišnost, která vzniká pomalým vývojem za velmi dlouhou dobu, nesmíme zaměňovat s mutací, při které se náhle objeví jedinec odlišného zbarvení. Na snímku č. 1 vidíte 340 mm dlouhou roselu slámožlutou, která je v anglicky mluvících zemích nazývána Yellow Rosela a v Německu Der Strohsittich. Na plášťové kresbě zřetelně vidíte, že černá pera jsou výrazně žlutě lemovaná. Pokud máme na bidle vedle sebe zaručeně chovný pár, samec se nám jeví větší, má robustnější hlavu a zobák. Naopak samička je štíhlejší, hlava a zobák jsou menší než u samce. U velmi starých samic se na krku a prsou občas objeví černočervený nádech. Především začínající chovatelé z důvodu neznalosti zaměňují roselu slámožlutou s její příbuznou, roselou žlutobřichou, kterou vidíte na snímku č. 2. Ta má plášťovou kresbu černou bez žlutého lemování. Skutečný rozmach chovu těchto papoušku nastal v České republice teprve po roce 1980. Dovoz chovných jedinců se uskutečnil z Německa. Papoušci rodu Platycercus jsou mezi chovateli velice ceněni. Ploskoocasí mají radost z pohybu. Právě proto potřebují dostatečně dlouhý letový prostor. Jsou to totiž vysloveně voliéroví ptáci, kteří se neuplatní v malé kleci. Ve venkovní voliéře to jsou opravdoví krasavci. Za svou oblíbenost vděčí barevně nádhernému opeření, skromnosti ve výživě a relativně snadné chovatelnosti. Dobře se přizpůsobili našemu podnebí a proto nejsou na zimní teploty tak choulostiví jako většina papoušků jiných rodů. Jejich hlas nepůsobí tak rušivě jako u jihoamerických klínoocasých papoušků. Ploskoocasí papoušci také nejsou tak silní ničitelé dřeva. Ještě před sto lety patřili tito nádherní australané k nevšedním svěřencům zámožných milovníků ptactva. Trvalo to dlouho, než se objevili u chovatelů v takovém počtu jako nyní. Nalezneme dostatek příkladů pro úspěšný chov při celoročním pobytu ve venkovní voliéře. Je však lepší, když tyto voliéry mají krytý prostor bez průvanu, který mohou podle libosti navštěvovat. V zimním období je do tohoto krytého prostoru na noc uzavřeme. Bývá dobrým zvykem, že pět metrů dlouhá voliéra plynule navazuje na zděnou stavbu, která má uvnitř malou voliéru, krmnou chodbu a sklad krmiv. Z rodinného domu může být do zděné stavby zavedeno ústřední topení. K zateplení lze použít také infrazářič. Za třeskutých mrazů se zde budou cítit dobře a nenastane omrznutí prstů. Šířka voliéry by měla být alespoň jeden a půl metru a výška dva metry. Větší výška znesnadňuje odchyt ptáků s pomocí lapače na motýly. Varuji chovatele před použitím lapače s neprůhlednou látkou. Papoušci se okamžitě dostanou do stresu a může dojít až k zástavě srdce a úhynu. Dodržujme zásadu, aby ve voliérách vedle sebe nesousedili se slámožlutými žádní příslušníci rodu Platycercus.

snímek č. 2

Do chovu zařazujeme ptáky zcela vybarvené. Zdravé, dobře živené a nedegenerované slámožluté rosely se vybarvují postupně a celý tento proces trvá 12 až 14 měsíců. Znamená to tedy, že jarní odchov 2007 bude zcela vybarven na podzim 2008 a do chovu je zařadíme začátkem roku 2009. Mladí ptáci mají záda a křídla tmavě olivově zelená bez černého zbarvení (někdy jen s nádechem do černa). Spodní partie jsou slabě žlutozelené, kostřec olivově zelený. Příčný světlý pásek na spodní straně křídel je vždy výrazný. Mnoho mláďat opouští hnízda ve stejném zbarvení, jaké mají jejich rodiče. Zpočátku však mají žlutý zobák. Nově zakoupené ptáky umístíme do karanténní klece a provedeme odčervení přípravkem zakoupeným ve veterinární lékárně. Je zapotřebí si uvědomit, že i pták, který se u původního majitele jeví zdánlivě zdravý, může být skrytě nakažen a teprve změnou prostředí a ostatních zevních podmínek může zjevně onemocnět. V karanténě má být pták umístěn alespoň čtrnáct dnů. V karanténní kleci je výhodné položit na dno bílý papír, aby se mohl kontrolovat trus. Papír je nutno denně vyměňovat. Karanténované ptáky je třeba ošetřovat vždy až nakonec, při dodržování pečlivé osobní hygieny. V trusu ptáků se můžeme setkat s červy oblými (škrkavkami) nebo červy plochými (tasemnicemi). Pokud celá karanténa skončí dobře, můžeme nově získané ptáky přemístit do větší klece nebo voliéry. V počáteční fázi ptáky krmíme stejnými zrninami, jaké dostávali u původního majitele. Většinou to jsou proso, lesknice slunečnice. Ve všech případech, kdy se jako doplněk používá oves, nemá se podávat ve větším množství než 5 %. Oves působí jako stimulátor pohlavního pudu, po spáření by se však jeho podávání mělo ukončit, protože přetrvávající tok u samců působí rušivě. Totéž se týká semence a nigeru. Naklíčená semena tvoří zhruba polovinu denní krmné dávky a jsou významným zdrojem vitamínů. Právě proto je považujeme za důležitou složku ve výživě opeřenců. Při klíčení probíhá uvnitř zrna chemický proces, kterým se příznivě upravuje složení zrna pro výživu ptáků v době přípravy k hnízdění, pro krmení mláďat, k nabírání nových sil po chovné sezóně, k překonání období pelichání a ke zdárnému přezimování vlivem přísunu vitamínů a ostatních látek. To prakticky znamená, že naklíčené zrní je prospěšné podávat po celý rok. Pro klíčení je výborný neloupaný oves, vhodná je také pšenice, pro papoušky připravíme navíc proso ve všech barevných odstínech, lesknici a v malém množství niger. Na fotografii a třech kresbách vidíte pomůcky, které je možné použít. Ještě dříve, než nastane první stupeň ke klíčení, tj. namáčení a bobtnání, musíme semena a zrna vícekrát dobře opláchnout pod tekoucí vodou, abychom je zbavili ulpívajícího prachu a částeček špíny. Oplachování provádíme v cedníku nebo v sítku z umělé hmoty. Dodržujeme zásadu, že nesmíme dávat dohromady dva druhy semen s různou dobou klíčivosti. Vzniku plísní zabráníme tím, že do nádoby naplněné vodou přidáme na jeden litr vody dvě až tři kapky formalínu. Cedník naplněný zrním následně vložíme do nádoby s vlažnou vodou tak, aby všechna zrna byla ponořena. Po šesti hodinách trní propláchneme pod tekoucí vodou. Poté z nádoby odlijeme tolik vody, aby dno cedníku již nedosahovalo do vody a všechno přikryjeme igelitem nebo tabulkou skla. Doba namáčení a bobtnání je závislá na teplotě v místnosti a druhu semen, ale obvykle již za dvanáct hodin je zrní nabobtnalé. Takto připravené zrní znovu omyjeme pod tekoucí vodou a necháme je v cedníku po dobu několika hodin odkapat. Nabobtnalé zrní nesmí být mokré, nýbrž jen lehce navlhčené. Poté dáme zrna v jedné vrstvě do misky určené k nakličování a za dalších dvanáct hodin se již objeví klíčky jeden až dva milimetry dlouhé, což je ideální stav. Když je klíček delší než tři milimetry, ztrácíme důležité vitamíny řady B a E, včetně stopových prvků. Některé druhy semen a zrní však vyklíčí až za 48 hodin. K dosažení dobrých výsledků při klíčení semen lze použít zcela jednoduchou a praktickou kombinaci dvou nádob, které jsou způsobilé vytvořit stavebnici. Spodní nádoba je původně plechové umyvadlo, které naplníme vodou. Do umyvadla vložíme dnem vzhůru salátovou mísu s rovným dnem (nákres 1). Mísu přikryjeme látkou, která čtyřmi ponořenými cípy dobře nasává vodu. Na rovné dno mísy pokryté látkou rozprostřeme již řádně připravená semena, určená ke klíčení. Pokud potřebujeme naklíčit větší množství zrní, použijeme způsob vyobrazený na nákresu 2. Salátovou mísu nahradíme plechovkou, ve které původně byly ryby (pečenáče, zavináče). Do dna, které má velký obvod, k vyvrtáme otvor. Na fotografii vidíte plastové misky, které jsou původně součástí chladničky a mrazáku, určené pro uchování potravin. Třetí kresba znázorňuje nejen cedník plný zrní a nádobu s vodou, ale také hladinu vody včetně odkapávání. Pokud dáme zrní s klíčkem dlouhým jeden milimetr do chládku, můžeme ho udržet po tři dny ve stavu schopném zkrmování. Naklíčené zrní podáváme vždy v samostatné misce a nesmíme ho míchat se suchým zrním nebo s vaječnou míchanicí. V žádném případě nesmí dojít k jeho zkysání nebo ke zplesnivění. Naklíčené zrní je totiž jedním z předpokladů úspěšného chovu opeřenců. Ke krmení používáme jen takové suché zrniny, u kterých jsme si ověřili klíčivost. Nesmíme dopustit, aby se u našich ptáků projevila avitaminóza. Ta má za následek při nedostatku vitamínu A onemocnění očí, neplodnost a vývojové poruchy mláďat. Špatné pelichání, malá chuť k příjmu potravy, malá pohyblivost a křečovité stavy ukazují na nedostatek vitamínu B. Nedostatek vitamínu D má za následek poruchy při tvorbě kostí u mláďat (rachitis). Velice nápadné následky jsou deformace nohou a křídel. Preparát vitamínu D v sobě obsahuje současně směs minerálních látek a to především fosfor a kalcium. Spotřeba těchto látek je u slámožlutých velká. Odchovné krmivo je nutné obohatit především minerálními látkami a vitamínem D. Nedostatek vitamínu E vede v první řadě ke snížení plodnosti. Všem těmto projevům nedostatku můžeme nejlépe přecházet pravidelným přikrmováním rybím tukem, sušenými kvasnicemi, pšeničnými klíčky a zeleným krmivem. Může to být brokolice, hlávkový salát, jitrocel, kokoška-pastuší tobolka, kopřiva dvoudomá, okřehek, ptačinec-žabinec, řebříček obecný, smetanka lékařská. Dále nabídneme červenou řepu, květák, mrkev a petržel. Z ovoce mají nejraději jablko, přijmou však i další plody ze zahrady. Ovoce musí dostávat každý den, jinak u nich nedosáhneme úspěšných odchovů. V létě si budou pochutnávat na kukuřici a slunečnici v mléčné zralosti. Do velké lahve od okurek naplněné vodou vložíme několik desítek proutků z košíkářské vrby. Každý pták dostane denně jeden proutek, ze kterého oloupá kůru a nalezne v ní důležitou tříslovinu tanin a vitamíny. Kvůli častým požárům lesa a buše mají možnost ozobávat dřevěné uhlí, které na jejich trávicí trakt působí blahodárně. Pro lepší trávení semen hraje důležitou roli příjem písku a malých kaménků. Zdraví našich ptáků prospěje také šrot z garnátů, stará vápenná omítka, sépiová kost, jodová kostka a rozdrcené skořápky ze slepičích vajec natvrdo uvařených.

nákres č. 1

Potřeba koupání je u nich vskutku velká a právě proto se nechávají ve voliéře při jarních deštích pořádně smočit. Naopak v zimě jim umožníme koupání jen v misce s malým množstvím vody na dně, aby neprochladli. Před zahájením chovné sezóny zavěsíme pro jeden pár dvě hnízdní budky na výběr. Jednu do zděné stavby a druhou do proletové voliéry tak, aby byla ve stínu a nepršelo na ni. Přednost dávají budkám vykotlaným z přírodního kmene o vnitřním průměru 280 mm, výšce asi jeden metr a se vstupním otvorem 90 mm. Samozřejmě může být vyrobená z prken se čtvercovou základnou 280 mm. Samice se cítí dobře tehdy, když k ní neproniká denní světlo. Jako nejlepší pokrytí dna hnízdní budky považuji ztrouchnivělé dřevo z lesního pařezu, které následně silnými zobáky rozkoušou na drobné úlomky. Od dolního okraje vstupního otvoru je uvnitř budky směrem ke dnu připevněn malý žebřík z pletiva, které je vyrobené ze silného drátu. Budka má na boku kontrolní otvor. S přibývajícím denním světlem a teplejšími dny začíná snaha rosel slámožlutých zahnízdit. Osvědčilo se zavěsit hnízdní budky až prvního května. Poté nastává období, kdy si samec jako první prohlédne budku a pokusí se do ní nalákat samici. Tokající samec svěsí křídla, ocasem rozevřeným do tvaru vějíře pohybuje rychle do stran sem a tam, hlavu a krk zaklání a načepýří peří na prsou. Následně samici krmí a potom ze sebe neustále vydává žvatlavé zvuky. V ranních a podvečerních hodinách se sekáváme s tím, že samec honí samici ve voliéře. Aby se zbytečně nevysilovala před snesením prvního vejce, zastřihneme samci na jednom křídle několik ručních letek. Přibližně za dva týdny po prvním pojímání se v hnízdě objeví první vejce. Samice obvykle snáší pět až sedm vajec a pevně zasedá po snesení třetího vejce. Inkubační doba je 22 dní. Samice sedí na snůšce sama a jen vzácně k ní do budky vleze samec. Budku opustí jednou denně, aby se napila, vyprázdnila a smočila si peří na břiše vodou. Samec ji krmí mimo hnízdní budku. Úspěšných odchovů u dvouletých samic bylo dosaženo jedině se starším samečkem. Osvědčilo se mi provádět kontrolu hnízda ve chvíli, kdy samice sama a dobrovolně opustila budku. Vhodně sestavené páry hnízdí spolehlivě a právě na tom jsou závislé úspěšné odchovy. Krátce před vylíhnutím prvního mláděte jim musíme dávat více zeleného a vaječného krmiva. Můžeme jim nabídnout mravenčí kukly. Jakmile si na ně ptáci zvyknou, budou je hltavě požírat. V den vylíhnutí prvního mláděte zpozorujeme zvýšenou nervozitu samce a také rychle spotřebované krmivo. Do vaječného krmiva můžeme přidat na špičku nože rybí moučku. Organizovaní chovatelé navléknou mláďatům na běhák kroužek o vnitřním průměru šest milimetrů, na kterém je označení státu CZ, rok 07, členské číslo chovatele a pořadové číslo kroužku 000 až X. O každém mláděti si vedou přesnou evidenci a následně vyplní rodokmeny.

nákres č. 2

Mláďata opouštějí hnízdo po uplynutí pěti týdnů a rodiče je přikrmují ještě asi čtyři týdny po vylétnutí z budky. Ráda se zdržují na podlaze voliéry a proto musíme sledovat jejich zdravotní stav. Mohla by být napadena již zmíněnými dvěma druhy střevních parazitů. V případě ohrožení jejich zdraví ihned zasáhneme. Na sklonku léta dostávají navíc plody jeřabin a šípky s velkým obsahem vitamínu C. Oba plody si můžeme nasušit a vytvořit si tak zásobu na příštích dvanáct měsíců. Rosely slámožluté zpravidla hnízdí jedenkrát v roce a vychovají obvykle pět mláďat. Je znám případ, že v kalendářním roce zahnízdily podruhé a odchovaly jen tři mláďata. Ze spojení rosela slámožlutá×Rosela penant vznikne potomstvo, které se velmi podobá Rosele adelaidské.

nákres č. 3

Na pomyslném stupni vítězů mezi těmi chovateli, kteří jako první dosáhli v České republice odchovu u vzácných druhů australských papoušků stojí pan Antonín Svítek z Horních Počernic. Rosely slámožluté poprvé odchoval v roce 1982. V pondělí 1. října 2007 oslavil v novém domě v obci Zeleneč u Prahy 80 let života. Určitě si zaslouží naši pozornost, protože byl prvním, kdo odchoval více druhů vzácných a mutačních papoušků.