Jak se tak dívám na všelijaké fotografie, ke kterým by se dal připojit nějaký ten text, našel jsem ve svém archivu (rozuměj, archiv = slušnější vý...
Jak se tak dívám na všelijaké fotografie, ke kterým by se dal připojit nějaký ten text, našel jsem ve svém archivu (rozuměj, archiv = slušnější výraz pro bordel) i fotografie těchto holubů. Jsou vzhledově atraktivní. Pokud se týká textu, bude to poněkud složitější. Budu muset začít od širšího pohledu a potom pomalu zaostřovat. Vychází to všechno od dvojjazyčnosti, která je v zoologickém názvosloví obvyklá. Všechno okolo sebe jsme zvyklí zařazovat, škatulkovat a všechno nese svoje vědecké, ve většině případů latinské jméno. Respektive se to řídí latinskou gramatikou, když již nějaké to slovo není přímo latinského původu. My však obvykle hovoříme česky, protože jsme přeci Češi, narodili jsme se takoví. My všichni, kteří hovoříme rodným jazykem, však nejsme docela úplně rovnocenní, někteří z nás jsou jaksi vzdělanější a v tom latinském škatulkování zběhlejší, což však mnohdy přináší i všelijaké potíže a zádrhele. Ti chytřejší velice často přenáší zásady latinského škatulkování do svého rodného jazyka a to bohužel bez ohledu na nás ostatní. Je jim jedno, že my všichni třeba říkáme nějakému ptáku
Holoubek kapský, oni mu říkají hrdlička kapská a basta fidly. A proč jsem začal tímto širším záběrem? Inu proto, že takový korunáč je a přitom není holub. On byl kdysi holubem, ale již není holubem. Tato změna je přitom do značné míry opodstatněná, přinejmenším více než u toho holoubka, který se změnil na hrdličku. Jde o všeobecnou míru citu.
Korunáč chocholatý.
Jsme opět u zoologického systému. Pokud se podíváte na internet, tak zjistíte, že autoři stránek se v tomhle vyžívají. Postupují shora dolů. Říše, kmen, podkmen, třída, řád, čeleď, rod, druh. Mnohde, když právě není jasné do jaké škatulky co zařadit, používá se systém podškatulek (podkmen, podtřída, podrod, poddruh atd). U vyšších taxonů se na to ani nemusíme příliš dívat, je to jaksi automatické, nesprávnosti, anebo rozličné názory obyčejně vznikají až u taxonů nižších. Anebo třeba i nedodělky. U holubů je to takhle. Ti ptáci jsou řazeni všichni do svého vlastního řádu Columbiformes, který nese české pojmenování měkkozobí. Již toto pojmenování nese sebou jisté úskalí, protože hovorová řeč dělí ptáky nevědecky na měkkozobé a zrnožravé, což má v praxi svoje výhody. Nemuseli bychom striktně dodržovat pojmenování řádu a to proto, že se můžeme setkat jen s holubovitými. Řád Columbiformes totiž dělíme dále na čeleď Raphidae = česky drontovití a čeleď Columbidae = holubovití. Čeleď první je ovšem vyhynulá a tudíž v dnešní době, pokud jde o živé tvory, můžeme mluvit jen o holubovitých. Rovněž náš korunáč je holubovitý pták. Ale zase to není tak úplně jednoduché. Čeleď holubovitých se dále člení na podčeledi. V tomto případě se dělí čeleď Columbidae na podčeledi Columbinae, Otidiphapinae, Gourinae, Didunculinae, Treroninae. Převážná část holubovitých je však řazena do první podčeledi, na zbylé čtyři podčeledi zbývá jen devět druhů z celkového počtu asi tři sta deseti druhů celé čeledi. Podčeledi svoje vlastní česká jména nemají. Důležitá jsou pak jména rodová. Tady je čeština opět skoupá, když známe jen čtyři. Holub, holoubek, hrdlička a korunáč. Přičemž rodové jméno korunáč vzniklo až v poslední době, respektive je nacházím u Hanzáka, zatímco Karásek ještě používá holub korunáč.
Korunáč novoguinejský na hnízdě.
Podčeleď Gourinae zahrnuje tři druhy ptáků v jediném rodu Goura. Podle tak zvaného nového českého názvosloví jsou to tyto druhy:
1. Goura cristata (Pallas, 1764) = korunáč chocholatý
2. Goura scheepmakeri Finch, 1876 = korunáč novoguinejský
3. Goura victoria (Fraser, 1844) = korunáč vějířový.
Imitace pralesa v holandské zoo.
Karásek však uvádí jen dva druhy a to takto:
1. Goura coronata L. = holub korunáč pod číslem 975 a pod číslem 976 pak Goura victoria (Fras.) = holub vějířový. Dr. Jan Hanzák potom v knize Velký obrazový atlas ptáků představuje druh Goura cristata pod jménem korunáč veliký. (Na snímku je však bohužel korunáč novoguinejský).
Rozdíl ve vědeckém pojmenování je vysvětlitelný jediným možným způsobem a to pomocí letopočtů. Asi sto let platí tak zvaná zásada priority, která říká, že je platné takové jméno, které bylo použito jako první. Vychází se přitom od díla Linného jako od bodu 0. První díl jeho díla je datován letopočtem 1758, který je tudíž tou nulou. Potom ovšem následoval druhý díl, datovaný letopočtem 1766. Jestliže byl korunáč uváděn až v tomto druhém díle, potom však ptáka pojmenoval Pallas o dva roky dříve a je tudíž platné jeho jméno cristata. Nikoliv Linného pojmenování coronata.
Korunáč vějířový.
Čeština nemusí být a také není až tak zásadově přesná, jak by ji mnozí chtěli mít. Neumíme si však dost dobře představit, jak by asi mluvil nějaký protinožec, který by se nějak sám naučil česky. Pokud si chcete něco takového přečíst, doporučuji internet. Zvolte vyhledávač Google a zadejte heslo Goura victoria. Najdete množství oddílů, kde se toto pojmenování vyskytuje. Zvolte díl HOLUBICE. Je to tak zvaná otevřená encyklopedie Navajo. V podtitulku najdete tyto věty: „experimentální strojový překlad hesla Dove z encyklopedie Wikipedia pořízený překladačem Eurotran. Je tento překlad nedokonalý? Pomozte nám jej zlepšit!“ Nedělejte to! Nic takového již potom nikdo nevymyslí. To je taková perla, k nepřekonání. Nejraději bych vám to opsal všechno, takovou srandu by nevymyslel ani Werich s Voskovcem. Jenom vám představím jména holubovitých, o kterých jde dneska řeč, protože jsou to nakonec také jména, která se vyskytla, jsou to synonyma. Tak tedy: Subfamily Gourunae – korunoval holuby. Rod (biologie) Goura cristata = západní korunovaný holub, Goura scheepmakeri = Southern korunoval Pigeona, Goura victoria = Victoria korunoval Pigeona. Jsou tady všechna jména ptáků této čeledi strojově přeložena. Některá jsou opravdu krásná. Jako třeba Geophaps scripta (holub písmenkový) je nazván holubem nezákonného osadníka nebo holub zejkozobý nese české jméno zub–účtoval holuba. Já se tomu prosím neposmívám, jenom mě trochu polévá pot, když si představím, jaké pocity asi má někdo, když na něj mluvím německy.
Korunáč vějířový.
Vraťme se však ke korunáčům. Pro každého zájemce je nejdůležitější věcí, aby dokázal správně určit druh. To je základ. Jak jsme si již řekli, korunáči patří mezi holubovité a to jako samostatná podčeleď. To nám říká, že budou nějak odlišní od ostatních holubovitých. A také jsou. Především jsou velcí. Jsou největší ze všech holubovitých. Udává se, že měří asi 72 cm na délku a váží okolo 2 kg. To je již pořádný kousek masa. Chutného masa. Ostatně jejich příbuzní, dnes vyhynulí drontové, právě na tohle doplatili. Při své velikosti se korunáči pohybují většinou na zemi a připomínají tak spíše nějaké kurovité ptáky. Ne, že by nelétali, to oni dovedou, ale vyletují jen v případě ohrožení a obvykle jen na nějaké spodnější větve. Když takhle velký pták vzlétne, tak je to již pořádný průvan. Převažuje u nich modrošedivá barva, která je také v šeru pralesního podrostu dobře maskuje. Jejich největší ozdobou je peří na hlavě, podle této ozdoby také dostali tito ptáci svoje české jméno. To jméno však dostatečně přesně nevyjadřuje celkový vzhled této ozdoby, která je i vztyčitelná. Korunáči ji však častěji nosí plně otevřenou. Ona to není ani tak koruna, vějíř je výstižnější. V poslední době se však objevilo i v češtině pojmenování, které tomu zcela odpovídá. Je to pojmenování „číro“. Někteří jedinci, kteří se potřebují nějak odlišovat od ostatní nudné společnosti, nosí na své hlavě právě tohle. Jak dokazuje náš případ těchto holubovitých, opravdu originální je vždy jenom příroda. Korunáči se právě podle své ozdoby na hlavě od sebe nejlépe odlišují. Zatímco korunáč chocholatý má číro, řekněme, jednoduché, korunáč vějířový má svoje číro ozdobnější, na konci jednotlivých per jsou ještě jakési placičky nebo paví oka. Korunáč novoguinejský má číro jednoduché jako korunáč chocholatý, musíme jej tedy odlišit podle něčeho jiného. Tímto znakem může být sytě tmavá červenohnědá, kaštanová barva, kterou mají převážně na spodině těla a ramenou. Ten novoguinejský ji má od krku směrem dolů přes prsa až po břicho a ten chocholatý ji nemá. Alespoň podle Gerharda a Ruth Röslerových v knize Wildtauben. Takže ještě jednou. Podle obrázků na internetu má korunáč novoguinejský tmavě hnědočervenou, kaštanovou barvu na spodině těla a to od krku směrem dolů přes prsa až po břicho. Na krku je toto zbarvení ostře rovně odděleno od šedivé barvy. Dále je hnědočervený i na ramenou. Jsou však popisovány dvě zeměpisné formy a to Goura sheepmakeri sheepmakeri a Goura scheepmakeri sclateri. Některá z těchto forem má pak kaštanovou barvu i na horní straně zad. Která? To již nemám sílu dále vyhledávat. Ono je to však ještě složitější, protože každý ze tří druhů tohoto rodu má dvě zeměpisné formy. Druh korunáč chocholatý má dvě formy a to Goura cristata cristata, tedy formu nominátní a druhou formu, která nese pojmenování Goura cristata minor. Třetí druh, korunáč vějířový, který je dobře odlišitelný podle svého číra, je opět popisován ve dvou zeměpisných formách a to jako forma nominátní Goura victoria victoria a dále jako forma Goura victoria beccarii.
Portrét korunáče chocholatého.
Někdy se rozdíly hledají zatraceně špatně. Takovému internetu není radno plně důvěřovat. Třeba stránky univerzity v Berkeley nabízejí fotografii korunáče novoguinejského, přičemž má pták celou spodinu těla modrošedou. To by měl být korunáč chocholatý. Takže musíte jen hledat, hledat a vyhodnocovat co a jak dalece je věrohodné.
Korunáči jsou velmi oblíbenými ptáky zoologických zahrad. Zvláště pak moderních, velkých pavilonů, které imitují celé biotopy různých oblastí. Jsou to totiž ptáci klidní, důvěřiví, návštěvníky prakticky ignorují. Jsou vzhledově velmi atraktivní, velikost mají takovou, že jsou v umělém prostředí nepřehlédnutelní a plní tak funkci atrakce dokonale. Krmit se dají velmi jednoduše, když žerou rozmanité zrní, bobule a ovoce, jakož i všelijaké granulované umělé náhražky. Vcelku pravidelně se i v umělém prostředí rozmnožují. Jejich jedinou nevýhodou je poměrně vysoká cena. Byli to drazí ptáci vždy. Již Karásek píše, že cena korunáče chocholatého činí 4000 až 6000 Kč za pár, cena korunáče vějířového pak až 7500 Kč za pár. To byla na tehdejší dobu cena opravdu velmi vysoká. Jejich vysoká cena je však vyvažována vyšším věkem, kterého se dožívají. Holandský chovatel H. Weekers se zmiňuje o tom, že mu chovný pár hnízdí již 25 let. Holubovití mívají však pouze dvě mláďata v jednom hnízdě, korunáči, podle fotografií nejspíš jenom jedno. Zase je to však vyvažováno tím, že hnízdí i několikrát po sobě. Odvážím se uvažovat o tom, že evropské zoologické zahrady mají dnes již stabilizované chovy těchto holubovitých ptáků a obejdou se bez dovozů z Nové Guineje. Dnes se již tito ptáci chovají i u soukromých chovatelů. V letních měsících se dají chovat i ve venkovních voliérách, v zimě ovšem vyžadují teplo. Nejsou to tedy ptáci nároční na krmení, jsou nároční na prostor. Všechny druhy pocházejí z Nové Guineje, ostrova, který leží přímo na rovníku. Středem tohoto ostrova se táhnou jako jeho páteř vysoké hory, okolo pobřeží jsou rozsáhlé zalesněné nížiny. Tato plochá krajina, až do výšek asi 500 metrů nad mořem je téměř všude domovem těchto ptáků. Na západě ostrova, včetně přilehlých ostrovů, se vyskytuje korunáč chocholatý. Severní pobřeží je pak domovem korunáče vějířového. Téměř na celém jihu ostrova pak najdeme korunáče novoguinejského.
Ptáci jsou pro fotografy přímo lákadlem, jejich obrázky téměř nikde nechybí. Horší je to s dalšími informacemi. Pravidelně se můžeme potkat se špatným určením druhu na snímcích. Jak se odlišuje holub od holubice? To se nikde nepíše. Ovšem, možná, že to každý holubář dokáže. Měli by to třeba vědět pracovníci zoo, kteří tyto ptáky mají ve své péči. Určitě jsou zoo, které je chovají i u nás. Nemohl by někdo podat zasvěcenější informace o chovu těchto ptáků? Mám takový dojem, že by to naši chovatelé uvítali.
