Měkkožraví chovanci našich voliér Zoborožci 3
Toko Deckenův(Tockus deckeni)Na první pohled se samec podobá samci toka rudozobého (Tockus erythrorhynchus), ale při bližším pohledu rozdíl samozřejmě poznáme. Samci především chybí černá skvrna na spodní čelisti zobáku a navíc má výrazně světlou krémovou špičku až celou přední polovinu zobáku. Dalším rozdílným znakem je černý pruh na okrajích čelistí. Nápadným rozdílem je také opeření křídel. To je u tohoto druhu zcela černé, bez bílých skvrn. Je u něj vyvinut nápadný pohlavní dimorfismus. Samice má zobák kratší, ale především jej má zcela černý. U zobáku je také, na rozdíl od toka rudozobého, více vyvinut hřeben na horní čelisti. V přírodě si jej můžeme splést s tokem Jacksonovým (Tockus jacksoni), který je často považován pouze za poddruh toka Deckenova – vytváří tedy jeden až dva poddruhy. Ten se liší opeřením křídelních krovek, které má totožné s tokem rudozobým.
Vyskytuje se od střední a východní Tanzánie přes Keňu do Etiopie a Somálska.
Do stromové dutiny samice snáší 2 až 3 bílá vejce. V lidské péči je doporučována dutina s vletovým otvorem o rozměrech 12,5 cm na výšku a 7,5 cm na šířku.
Je samozřejmě všežravý a pojídá především hmyz, plody a semena. Dle zahraniční literatury bychom jim v chovech měli podávat z ovoce papáju, cukrové melouny, borůvky (zde však pozor na železo), banány a jablka. Denně pak podáváme živou potravu, jako jsou cvrčci nebo mouční červi. Rádi mají také myší holata a malé dospělce hlodavců, ale ty bychom měli nabízet pouze dvakrát až třikrát týdně.
Jinde než u soukromníků jej můžeme vidět v Zoo Dvůr Králové nad Labem a Olomouc.
Toko žlutozobý
(Tockus flavirostris)
Na první pohled se podobá tokovi rudozobému, ale jasným rozdílem je zobák. Ten má více vytvořený hřeben a navíc má zcela jinou barvu. Ta může být žluto-oranžová až jasně žlutá. Okraj čelistí zobáku je černý. Na rozdíl od ostatních, u nás chovaných druhů toků má i jasně žlutou duhovku. Při toku můžeme vidět zrudlou holou kůži, která se však liší u různých poddruhů. U jednoho ji má na krku i kolem očí, u druhého zase jen na krku. Celkově je situace v jeho systematice značně nejasná a někde uváděné poddruhy jsou jinde uváděny jako samostatné druhy a naopak. Například dle Soustavy a českého názvosloví ptáků z roku 2003 nevytváří poddruh žádný.
Vyskytuje se v Džibutsku, Eritreji, Etiopii, Keni, Somálsku, Súdánu, Tanzánii a v Ugandě. Najdeme jej pak na savanách, kde obývá křoviny a okraje lesů.
Hlavní složkou potravy je hmyz a jiní bezobratlí. Živí se také malými plody. Z živočišné potravy loví dokonce i malé hady, drobné ještěry a savce. Na zemi nebo na větvi si je přidrží nohou a ubije je zobákem. Často se vyskytuje v blízkosti mangusty jižní (Helogale parvula), kde sbírá hmyz, který mangusty vyplaší.
Do stromové dutiny snáší 2 až 6 vajec, na kterých samice sedí 24 dní. Odchov mláďat pak trvá dalších 40 až 45 dní.
Velice sporadicky je chován u soukromníků a ze zoologických institucí jej chová Zoo Dvůr Králové nad Labem, Lešná a Praha.
Toko šedý
(Tockus nasutus)
Zbarvení tohoto druhu se zcela liší od zbarvení všech tří předchozích druhů (toko rudozobý popsán v minulém díle). Převážně, jak název napovídá, je zbarven šedě. Hlava, křídla a ocas jsou zbarveny tmavěji než spodní část těla. Po obou stranách hlavy se mu nad okem táhne bílý pruh a bílý je také od krku na zádech, ten je však viditelný zpravidla jen za letu. Zobák je černý, má malou přilbici (přesto však největší ze všech uvedených toků) a na horní čelisti také krémový vodorovný pruh. Zobák je ale i dále zbarven velice „pestře“. Na spodní čelisti má totiž šikmé krémové pruhy. Samice má pak zobák ještě krásnější. Krémová je u ní i přilbice a má cihlově červenou špičku zobáku. Vytváří dva poddruhy.
Vyskytuje se relativně běžně v celé subsaharské Africe a zasahuje také na Arabský poloostrov. Konkrétně jej najdeme v oblasti od Mauritánie po jižní Afriku, kde je běžný v Zimbabwe, Botswaně, severní Namibii, Mozambiku, severním JARu a v jihoafrické provincii KwaZulu–Natal. Zde obývá širokou škálu různých biotopů od lesnatých savan a lesů, lesů miombo (porosty bobovitých dřevin rodu Brachystegia) až po suché „trnité savany“, zahrady a plantáže.
Samice snáší na začátku období dešťů (říjen až listopad) do stromové dutiny 3 až 5 bílých vajec, která inkubuje 24 dní. Vejce snáší s odstupem 1 až 7 dní, a snesení celé snůšky může zabrat 6 až 10 dní. Dutinu mladí opouští za 43 až 49 dní a několik týdnů ještě zůstávají s rodiči. Sama samice se pak z dutiny vybourává, když je nejstarší mládě ve věku 19 až 34 dní. Hejna většinou nevytváří, preferuje život v páru nebo solitérní.
Potrava je převážně živočišná. Živí se hlavně ptačími vejci a holaty, hmyzem, hlodavci a žábami, ale pojídá také plody. Potravu získává především na stromech a keřích. Hmyz chytá i za letu, loví také ale i na zemi. V jeho potravě byly zaznamenány následující složky: hlodavci, stromové žáby, pavoukovci, hmyz (z něj především rovnokřídlé, brouky, housenky a můry). Z rostlinné složky pak byl pozorován při pojídání fíků, plodů myrhovníků (Commiphora) a dle literatury také arašídů.
V soukromých chovech se začíná objevovat čím dál častěji a chová jej Zoo Dvůr Králové nad Labem a Olomouc.
Obecně pro tyto druhy platí stejné podmínky jako u chovu zoborožce rudozobého (Tockus erythrorhynchus), takže podrobnější informace najdete v předchozím čísle Fauny. Chovány jsou však tyto druhy nepoměrně méně.
Celkové hodnocení (0x):