Ara vojenský – Ara militaris (Linnaeus, 1766)

Ara vojenský – Ara militaris (Linnaeus, 1766)
Ara zelený.
Ara vojenský.
Arové v ptačí zoo Walsrode 1977.
Arové v Zoo Berlín 1990.

Já si tedy v posledních dvou letech nemohu vzpomenout na žádného ptáka, kterého bych na vlastní oči neviděl již někdy dříve, přesto jsem si vědom toho, že jsem zdaleka neviděl všechno. Dokážu určit, samozřejmě s pomocí literatury, ptáky v poměrně širokém záběru. Protože jsou detaily nebo naopak dobré znaky k určení, o kterých můžete mít jisté povědomí, stačí správně hledat. Někdy však, zvláště na fotografiích, se můžete dostat do úzkých. A najednou třeba zjistíte, že jste se dostali do oblasti, která není vůbec jasná. V literatuře ani v případě jiných fotografií nedokážete vystopovat nic, co by vám mohlo pomoci. Ani se tomu nelze divit. Literatura se více než často v podstatě opisuje a dokonce i málo kontroluje. Ornitologové mají právě díky tomu, a samozřejmě nejen díky tomu, pořád co na práci. A je to dokonce i dnešní můj příklad.

Snímek dvou ptáků, zeleně zbarvených. Mozek okamžitě pracuje vylučovací metodou a pozná papoušky a dále papoušky rodu Ara. Jenže má také uloženo, že zelení jsou tohohle zjevu dva druhy. Ara vojenský – Ara militaris (Linnaeus, 1766) a Ara zelený – Ara ambigua (Bechstein, 1811). Jak se od sebe oba druhy bezpečně rozeznají, již v hlavě uloženo nemám. A pokud si snad myslíte, že vám na tuhle otázku takzvaná odborná literatura jednoznačně odpoví, jste na omylu. Neodpoví, avšak nemohu vyloučit, že se takový klíč někde skutečně skrývá. Na druhou stranu bych se vůbec nedivil, kdyby někdo přišel s tvrzením, že se jedná o jeden a tentýž druh, a dokazoval to, dejme tomu, pomocí DNA. To by bylo moderní. Milan Vašíček třeba uvádí popis ary vojenského takto: samec je celkově zelený, na zádech a křídlech se slabě olivovým nádechem, hlava méně zelená, zadní část krku s modravým nádechem. Čelo červené, nahá lícní oblast masové barvy se čtyřmi úzkými pruhy purpurově zbarvených peříček, hrdlo olivově hnědé. Dalšími popisovanými částmi těla se nemusíme zabývat, protože na našem snímku stejně nejsou vidět. Pokud se týká poměrně přesného popisu nahé lícní části, můžeme zapomenout na čtyři úzké pruhy peříček. Ví se dost dobře o tom, že tato část těla je u arů tak specifická u každého jedince, že se fotografuje pro případnou dokumentaci, třeba pro CITES, a porovnáváním se dá zjistit, o kterého ptáka jde. Je to něco, co se dá přirovnat k otiskům prstů u lidí. Avšak nikoliv s tak jistou dokazovací hodnotou jako u lidských otisků prstů. Přesto v této části textu je jistá odchylka. Jde o olivově hnědé hrdlo, které může určovat aru vojenského. U ary zeleného tento prvek chybí. Převedeno do lidské řeči, ara vojenský má být pod zobákem krapítko ušmudlaný. Pro kontrolu přepisuji opět text Milana Vašíčka: ara zelený, samec vypadá jako ara vojenský, ale celkové zelené zbarvení má bledší a více žluté. Čelo a malá v řadách uspořádaná peříčka na uzdičce šarlatově červená, spodní záda... Vidíme, že tento popis se může hodit na oba druhy. Bledší a celkově více žluté zbarvení je spíše ovlivněno dopadajícím světlem než skutečným zbarvením a člověk by rozdíl mohl vnímat snad jen tenkrát, kdyby oba ptáci seděli vedle sebe. Může tady být rozdílná velikost, avšak oba druhy mají být ve více formách a dokonce se dočteme o rozdílných údajích o velikosti ptáků, nehledě na to, že celková délka těla není považována v ornitologii za spolehlivou míru. Tady se můžeme orientovat spíše přes němčinu, která zná aru vojenského pod jménem Kleiner Soldatenara a aru zeleného pod jménem Grosser Soldatenara. Tedy malý a velký, což by mohlo cosi naznačovat. Míry ptáků se obvykle opisují a v podstatě nikdy nezjistíte, kdo z autorů ptáky skutečně měřil. Mám v hlavě úryvek českého textu, který byl jakousi zprávou o probíhající výstavě a který říkal, že byli vystaveni papoušci, od nejmenšího Papoušíčka vrabčího až po největšího, 110 cm velkého aru vojenského. Na té výstavě byli vystaveni další arové a ara vojenský byl považován za největšího. Tihle zelení arové bývají skutečně velcí a někdy působí větším dojmem než arakangy nebo červení arové zelenokřídlí. V roce 1977 jsem pořídil ve Walsrode snímek, který kdysi použil jak Rudolf Vít, tak i později Milan Vašíček. Šlo o velkou skupinu arů, kterou tenkrát drželi volně ve větvích silných stromů. Zřejmě šlo o ptáky se zastřiženými křídly. Napočítal jsem asi 15 červených a modrých arů, tedy araraun, jen jeden pár zelených arů. Je to doklad toho, že zeleně zbarvení arové nebyli nikdy dováženi v takových počtech jako jejich pestřejší kolegové. Ta fotka byla na zadní straně obálky Vašíčkovy knihy „Papoušci Nového světa“. V téže knize je rovněž fotografie ary zeleného, kterého tak určil Milan Vašíček, nejspíš správně. Fotografoval jsem toho ptáka tenkrát v holandském Eindhovenu u dovozní firmy Animali. Na obrázku má ten pták opravdu jasně žlutozelené zbarvení, které by napovídalo určení druhu. Ten tón je však jen proto takový, že diák byl nasvícen bleskem a dosti přesvícen. Je dokladem toho, jak může být i barevná fotografie zatraceně ošidná. Ničemu nemůžete věřit opravdu na 100 %, všechno musíte dále zkoumat a klást si nekonečné množství otázek.


Můžeme si třeba položit otázku, jestli jsou zelení arové opravdu v přírodě méně početní než ti červení nebo žlutomodří? Samozřejmě to nevíme, víme jenom, že v každém případě bývali vždy mnohem méně do Evropy dováženými ptáky. Dokladuje to jak ta fotka z Walsrode, tak i moje vlastní zkušenosti. O jejich skutečných počtech v přírodě to neříká nic. Velcí arové jsou takzvaní korunoví ptáci. Ptáci, kteří téměř celý život prožijí v korunách pralesních stromů. Žijí tak vysoko, že je v korunách v podstatě nemůžete pozorovat, a navíc se na ně díváte proti světlu, takže stejně vidíte jen černobílé siluety. Je jasné, že zelené ptáky vidíte v korunách stromů ještě méně než ty červené nebo žlutomodré. Jsou to velcí a silní ptáci, kteří v přírodě nemají mnoho nepřátel. Z pernatých dravců je dokáže ulovit asi jen harpyje pralesní, dravec s nejsilnějšími pařáty na světě. O velkých hadech si nejsem jist, protože by takového aru musel uchopit při útoku za hlavu, aby nemohl k obraně použít zobák. Jinak jej ara překousne. Přímým útokem nejsou tedy příliš ohroženi, přesto mají v pralese silného nepřítele, který omezuje jejich možnost hnízdění. Arové hnízdí v dutinách stromů. Nejsou sice nějak zvlášť odkázáni na staré, suché stromy, protože si dokáží sami vykousat silným zobákem hnízdní dutinu. To však nemohou dělat do naprosto zdravého stromu, protože takový strom okamžitě každé poškození zalévá lepkavou mízou. Odumírajících stromů a větví také není nějaký nedostatek, problém je v mravencích. Tady vládnou agresivní stromoví mravenci, kteří obsazují kdejakou dutinu. Pro ary je největší problém najít nebo vyhloubit hnízdní dutinu a vyhnízdit dříve, než si jí mravenci všimnou. Jak to dělají, nevíme.


Jak se vlastně takoví arové dostávají do zajetí? V podstatě jediným způsobem. Při kácení lesa domorodí dřevorubci prohlížejí pečlivě dutiny stromů a přeživší mláďata dokrmují. Ta ostatní se opékají, jsou vítaným zpestřením stravy. Kdysi před léty byl, tuším, že v časopise GEO, srdceryvný článek o pašování papoušků do Ameriky, tedy do USA. Přes celou dvoustranu tam byla fotografie otevřených papírových pytlů, z kterých zvědavě vykukovaly hlavy desítek papoušků. Proč ti ptáci neuletí? Inu proto, že ještě neuměli létat! Byla to mláďata, která dřevorubci zachránili k životu, která, kdyby neexistoval obchod, skončila by napíchnutá na větev nad ohněm. Vyměnili je za pár šupů, protože to pro ně bylo zrovna výhodnější. Řekněte mi, co je etičtější? Ta mláďata prostě sníst, anebo je prodat? Všimněme si, že rudí i zelení fanatici považují za nejhorší právě obchod. V boji proti obchodu jsou ochotní obětovat snad i svůj vlastní život. Přitom je to právě obchod, žádná práce, která odlišuje člověka od zvířat. Takový šimpanz dokáže používat nástroje, neboli pracovat, zatraceně dobře. Žádná opice vám však nevymění hrušku za jablko, vždycky chce obojí. My sice obvykle také chceme všechno, nakonec je to přírodní, když jsme se z těch opic vyvinuli, ale dokážeme to vyměnit! A vo tom to je! Nikdy jsem pak již ten rudozelený časopis nekoupil. Abych byl spravedlivým, slyšel jsem ještě jednou o odlišném lovu arů. Byl to však výjimečný případ. Žil byl takhle v Suchdole takový výjimečný člověk, který si nechal říkat profesor Vogel. Menší, takový suchý typ. On byl jmenován jakousi americkou univerzitou čestným profesorem, proto si nechal na just říkat profesore, protože naši slovutní, vysokoškolsky vzdělaní přírodovědci měli přitom písek mezi zuby. Jinak byl původně redaktorem. On byl herpetolog neboli znalec hadů. Zorganizoval pro tu univerzitu výpravu do delty Orinoka. Nikomu jinému se tam prostě zrovna nechtělo. Tenhle muž sporého vzrůstu, ovšem neohrožené povahy, se dokázal vrhnout do vody na několikametrovou anakondu a ulovit ji, přičemž by bylo již úspěchem, že to přežil. Všechno míval dopodrobna vypracované, do telefonu se zásadně hlásil jako herpetologická stanice, nikdy se vám nepředstavil jménem, ačkoliv to fungovalo v jeho vlastním domě. Ta „stanice“ měla svůj rozpočet a to dokonce i devizový, nad čímž ekonomové té doby jen nevěřícně kroutili hlavou. A tenhle člověk lovil ary tak, že si v noci nechal od indiánů vystopovat místo, kde v noci ptáci hřadovali, načež vylezl do větví a shazoval si je ve tmě do pytle. Ti indiáni to odmítli, na to neměli odvahu. Tímhle způsobem jich rozhodně na Orinoku moc neubylo. Lézt po větvích velkých stromů, které jsou porostlé epifytními rostlinami, je dobrodružství o život i za denního světla, natožpak za naprosté tmy.


Oba druhy těchto zelených arů jsou v podstatě lesní ptáci, rozšíření ostrůvkovitě spíše na západní straně kontinentů ve Střední a Jižní Americe. Od jižního Mexika až po severní Argentinu, přičemž ta Argentina je s otazníkem, pokud si srovnáte texty s mapkami. V Mexiku na západní straně asi tak od špičky poloostrova Baya Californía, pokud si ji promítneme na protější pevninu, až po přímku k jižnímu okraji mexického zálivu. Na východě nejsou, jen na západní straně. Potom jsou až na pomezí severní Kolumbie s Venezuelou, na pomezí Ekvádoru a Kolumbie, v centrálním Peru a jižní Bolívii, odkud mohou zasahovat až do severní Argentiny. Na mapách to obvykle zaneseno není. Všechny tyto oblasti výskytu jsou od sebe oddělené. Ara zelený se opravdu vyskytuje na poněkud jiných místech než ara vojenský, což je dobrá záminka pro teorii o dvou různých druzích. Najdeme jej na východní straně středoamerické šíje od Nikaraguy až po severní Panamu. Dále v severozápadní Kolumbii až po pohoří Baudó. Další oblast rozšíření je ve středním Ekvádoru. Oba druhy jsou nejhojnější v nadmořských výškách okolo 600 metrů.


U ary vojenského jsou popsány tři zeměpisné formy:


1. ara vojenský kolumbijský
Ara militaris militaris (Linnaeus, 1766)
2. ara vojenský mexický
Ara militaris mexicana Ridgway, 1915
3. ara vojenský bolivijský
Ara militaris boliviana Reichenow, 1908
U ary zeleného jsou pak popsány dvě formy:
1. ara zelený nikaragujský
Ara ambigua ambigua (Bechstein, 1811)
2. ara zelený ekvádorský
Ara ambigua guayaquilensis Chapman, 1925


Oba dva druhy zelených arů se v našich chovech a zoologických zahradách sporadicky vyskytují, a to do dnešních časů. Odchovů bylo dosaženo asi jen u arů vojenských. Jejich chov se od jiných druhů arů v podstatě neliší. Samec i samice jsou stejně zbarvení a nedají se odlišit. V dnešní době však existuje metoda rozlišení pohlaví podle DNA, což funguje spolehlivě a ani to není cenově nedostupné. Cenově nedostupní jsou ovšem pro většinu chovatelů samotní ptáci.

 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (2x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

6.9.2013 15:17

pokud je problém určit druh, tak je také dobré podívat se na oči. Ara vojenský má oko celé do žluta a tmavou zorničkou a ara zelený má také tmavou zorničku, okolo ní je širší kruh šedavé barvy a okolo tohoto je úzký kruh barvy žluté. Bohužel nejde přiložit foto které by bylo názornější, tak snad postačí můj amatérský popis. Pokud by to někoho zajímalo, tak ať si zadá do vyhledávače slova macaw eyes a mezi zobrazenými snímky očí arů si všimne kresby kde je ten rozdíl hezky vidět, za přečtení stojí i článek ke kterému fotka patří. smajlík