Motýlci díl 2.
Motýlek rudouchý
Toho popsal Linné jako druhého v pořadí z dnešního rodu Uraeginthus. Učinil tak ve dvanáctém vydání svého díla Systema Naturae, které se datuje rokem 1766, na straně 323. Díl desátý, avšak pokud se týká ornitologie první, je datován rokem 1758. Linné tento druh ptáků pojmenoval Fringilla bengalus. Česky tedy pěnkava bengálská. V Linného době byl znám jen pouhý zlomek ptačích druhů oproti tomu, kolik jich známe dnes. Linného systém je sice základem pro všechny systémy dneška, a známe jich požehnaně, nemůžeme se však divit, že se dosti liší. Vyšších taxonů třídy Aves, ptáci, kterými jsou řády, používáme v dnešní době obvykle něco málo přes třicet. Jsou však i autoři, kteří používají i přes padesát řádů, zatímco Linné dělil tenkrát známé druhy jen do čtyř. Motýlky nyní neřadíme do rodu Fringilla, ale do roku Uraeginthus. Pokud se týká jména druhového, je platné Linného bengalus, i když je to jméno chybné. Znamená bengálský. Jenže Bengálsko je část Indie, zatímco tito ptáci pochází z Afriky. Vzorek, podle kterého Linné ptáky popsal, se připletl nějakým nedopatřením mezi vzorky zaslané z Indie. To již dnes nezjistíme. Na tuto chybu však přišel již v roce 1857 Hartlaub a opravil původ vzorku na Senegal. Učinil tak v díle Systematická ornitologie západní Afriky (Syst. Ornith. Westafrika, strana 145). Takováto chyba není v historii ornitologie vůbec ojedinělá, některé další najdeme i přímo u astrildovitých. Jiné omyly se dokonce táhnou systematikou astrildovitých téměř 100 let, aniž by se tím vůbec někdo zaobíral. V průběhu kolonizace Afriky, Asie i Austrálie, někdy od konce osmnáctého století, ale hlavně po celé století devatenácté přicházelo do Evropy ohromné množství vzorků, podle kterých byly pak jednotlivé druhy postupně popisovány. Nemůžeme se tedy divit, že sem tam se vloudila i chybička. Jsou známy dokonce případy, že věda ptáky vůbec neznala, zatímco se docela běžně vyskytovali v klecích chovatelů na jiném kontinentu. Mnohé druhy byly třeba známé osadníkům, misionářům nebo lidem, kteří do nějaké oblasti pronikli jako první, pokud však o tom nepodali písemnou zprávu, platí autorství někoho, kdo o tom napsal. Známe dnes i pěkně zamotané historky o objevech některých ptáků, kteří však byli známí, ovšem jen pro jistý okruh lidí, nikoliv pro vědu.
Pojmenování a synonyma
Motýlci rudouší se dostali do evropských klecí zřejmě velmi dávno, znal je přece již Linné koncem osmnáctého století. V literatuře ale nic konkrétnějšího nezjistíte. Ona totiž převážná část textů o exotických ptácích vychází z Brehma nebo Neunziga. Jakmile se tito dva o historii dovozů nezmiňují, máte tu historickou díru. Nemyslím si, že by se nic konkrétnějšího nenašlo, ale muselo by se asi do Londýna, do jejich národní knihovny, nebo by musela přijít na výpomoc náhoda. Pokud se týká motýlků v českých klecích, víme s jistotou, že ptáci byli vystavováni v Praze na čtyřech výstavách pořádaných okolo roku 1880. Nikoliv však pod jménem motýlek, ale kordonblé. To je počeštělé francouzské pojmenování cordon-bleu. Je však zajímavé, že i angličtina převážně používá toto francouzské pojmenování, když tomuto druhu říká red-cheeked cordon-bleu. Mohli bychom se i domnívat, že původně se motýlci dostali do Evropy právě přes Francii. Zřejmě ze Senegalu, který býval francouzskou kolonií. Pokud se týká pojmenování vědeckého, existuje pro motýlka rudouchého řada další jmen, většinou se to týká řazení do rodů, ale existuje i synonymum druhového jména. Vzniklo ještě předtím, než byly v roce 1905 dohodnuty zásady, podle kterých se řídí platnost druhového pojmenování. Především pravidlo priority. Swainsson použil jméno Aegintha phoenicotis, Russ: Habropyga bengala (L), White: Estrilda bengala, Aschenborn: Granatina bengala. Národní názvosloví, zvláště pak francouzské, také zná tyto ptáky pod více jmény. České pojmenování bylo převzato volným překladem z němčiny začátkem dvacátého století, pravděpodobně profesorem Jandou. Povedlo se, používáme je dodnes.
Rozšíření motýlků rudouchých v přírodě a zeměpisné formy
Jako většina afrických astrildovitých pěvců jsou i motýlci rudouší typickými obyvateli afrických travnatých plání, a to různých typů. Polopouští, stepí i savan. Jejich hlavní potravou jsou semena trav, která před polknutím loupou ze slupky. Suchá semena pak sbírají přímo ze země. Po vyhnízdění se ptáci shlukují ve velká hejna – v této době je velmi snadné nachytat jich značné počty. Domorodci totiž vymlácené proso čistí tím způsobem, že je na příhodném místě vyhazují do vzduchu a vítr se již postará, aby lehčí plevy odnesl. Když k večeru taková práce končí, zapadne na mlat mračno všelijakých astrildovitých. Podle vyprávění účastníka expedice do Afriky, za černými čápy, jsou počty těchto drobných ptáků udivující. Jednoduchým způsobem jich tak můžete nachytat stovky.
Zatímco dva druhy motýlků z předchozího dílu můžeme považovat za Jihoafričany, motýlek rudouchý žije spíše v severní části kontinentu. Na jih od Sahary se krajina stává postupně vlhčí, travní porosty souvislejší a hustší, více porostlé keři, posléze i stromy. Nakonec v srdci kontinentu bují tropické deštné pralesy. V takových lesích a v opravdové poušti astrildovité nenajdeme, ale setkáme se s nimi tam, kde se daří trávám. S motýlky rudouchými se pak můžeme potkat v severní Africe v pásmu stepí a savan od západního pobřeží Atlantiku až po východní břehy kontinentu, při Rudém moři a Indickém oceánu. Na západě se ptáci vyskytují od jižní Mauretánie a Senegalu a také na Kapverdských ostrovech, na východě se oblast jejich výskytu rozšiřuje více směrem k jihu, a to až po Angolu a Tanzanii. Zatímco severní populace jsou řazeny k nominátní formě Uraeginthus bengalus bengalus, na jihovýchodě a jihu je popisováno více zeměpisných forem. Literatura se však shodně vyjadřuje o tom, že chovatelé v Evropě nemají možnost jednotlivé formy od sebe rozeznat. Některé další formy dnes již uznávány ani nejsou a uvažuje se o tom, že jde o formu nominátní. Jde především o formu U. b. schoanus, která byla spíše obchodní značkou, když ptáci pod tímto označením byli prodáváni za vyšší cenu. K dnes neuznávaným formám můžeme ještě přičíst formy U. b. cemerunenesis a U. b. ugandae. V současnosti se uvádí tyto další formy, kromě formy nominátní: 1. Uraeginthus bengalus bruneeigularis (Mearns, 1911), česky motýlek rudouchý hnědohlavý. Je to jediná zeměpisná forma, kterou můžete okem rozeznat od běžných motýlků rudouchých. Má mít celou hlavu hnědou a samci nemají karmínovou skvrnu na uchu. Nejsou zprávy o tom, že by se tato forma kdy dostala do klecí evropských chovatelů. Existují pouze kreslené ilustrace nebo animace. Nenechte se mýlit, to na fotografii není skutečný motýlek rudouchý hnědohlavý. Je to počítačově upravená fotografie podle kreslené předlohy. Tento poddruh motýlků se má vyskytovat na poměrně malém území střední Keni, v horách na východ od Velké příkopové propadliny. Na západ od tohoto území, a to od jižního Somálska, kde však má být jen málo známým, až po Tanzanii se má vyskytovat poddruh 2. Uraeginthus bengalus littoralis (van Someren, 1922). Tito ptáci mají být světlejší v celkovém vzhledu, samci mají mít červenou skvrnu jen malou, hnědou barvu mají mít po stranách krku.
Ve střední až severní Tanzanii, po horu Kilimandžáro na severovýchodě se má vyskytovat poddruh 3. Uraeginthus bengalus ugogoensis (Reichenow, 1911).
Poslední poněkud odlišnou, v současnosti uznávanou zeměpisnou formou je pak 4. Uraeginthus bengalus katangae (Vincent, 1934). Tento poddruh se má vyskytovat na jihovýchodě republiky Kongo, což je převážně provincie Katanga. Dnes je to hodně neklidná oblast. Dále se tento poddruh vyskytuje v přilehlých oblastech východní Angoly a Zambie.
Motýlek rudouchý v evropských chovech
Po jistou dobu se v systematice astrildovitých hrálo na dělení do pomocných, podružných dělicích jednotek, takzvaných tribů. Dodnes v podvědomí takové dělení u chovatelů přetrvává, když astrildovité dělí na astrildy a amadiny. Jednak toto dělení není úplné, protože se zapomíná, že děleno bylo nejméně na tři skupiny (někdy však i více), amadiny, estrildini a erythrurini. Tedy na amadiny, astrildy a Amadiny papouščí. To je dnes zapomenuto, když základní rozlišovací znaky neodpovídaly. Nejzákladnějším znakem měl být tvar zobáku. Tedy poměr jeho délky a výšky. Typickým astrildem měl být třeba astrild šedý, ale on má typický zobák amadin. Motýlek rudouchý býval rovněž typickým astrildem, u něho však jeho zobák spíše odpovídá. Pro chovatele jsou důležitější z této teorie vyvinuté představy. Delší a štíhlejší zobák měl naznačovat ptáky inklinující k živočišné potravě. Motýlci jsou však klasičtí požírači travních semen, která před pozřením loupou ze slupek. Svoje mláďata krmí potravou vyvrhovanou jim z volete, předtrávenou. Nikdo nikdy neviděl žádného astrilda, jak strká nějakého červa přímo do zobáku mláděte. Pokud berou moučné červy, nejprve je sami sežerou a až potom krmí mláďata. Jde tedy o takzvaný podmíněný reflex. Pokud chci, aby staří krmili řádně mladé, musím je přinutit, aby v kratších intervalech sami něco sežrali. Jde tedy i o pořadí, v jakém předkládám krmení. Takové, na jaké se spolehlivě vždy vrhnou, nepodávám jako první. Třeba klasy prosa ve stadiu mléčné zralosti. Ty je budou zajímat, i když budou mít staří pocit nasycenosti. Dalším problémem je překrmování ptáků v letních měsících. V krajích, kde jsou tito ptáci domovem, je totiž celoročně den stejně dlouhý jako noc. V létě se ptáci u nás sytí o nepoměrně delší dobu než v přírodě. Jsou prostě zkrmení. Podle Hamed & Evans (1983) skončí úspěšně hnízdění v evropských chovech jen v 19 procentech. To však ještě nebylo bráno v úvahu, že se v Evropě vybudují velkochovy s upraveným režimem dne. O takových chovech, například v Holandsku, kolují zprávy až někdy od poloviny devadesátých let minulého století. Teorie správného dávkování krmení platí však i u chovu papoušků. Také ti nesmí být „zkrmení“. Několikrát jsem kdysi se zájezdem navštívil velkochov papoušků pana Postemy. Všichni se hrnuli podívat, čím krmí. Vždy měli ptáci vyžráno, zvědavci viděli jen slupky. Oni mají sice dodnes asi kvalitnější a pestřejší krmení, než máme u nás, avšak zásadně nepřekrmují! V přírodě nechytnete nikdy nějakého přežraného ptáka, kromě několika málo výjimek, jako jsou třeba hodující supi. Nakonec i všemožná lidová pořekadla, týkající se však spíše lidské životosprávy, říkají totéž. Třeba: Jez do polosyta. Vždyť to znáte sami. Základem krmení jsou směsi různých druhů prosa a lesknice, ty však dnes seženete na různých burzách běžně. Rozhodně se navíc vyplatí přimíchat nějaká vhodná semena podle vlastních zkušeností. Velmi dobře berou všichni astrildovití šedé nebo zelené odrůdy prosa, které se v zahraničních směsích obvykle neobjevují. Proto je přidávám. Červené proso má tvrdou slupku a ptáci je v suchém stavu přijímají neradi. Proto jsem jím krmil jen v naklíčeném stavu. Klasy našich trav obírají ptáci v nedozrálém stavu spolehlivě, se suchými semeny je to jak kdy. Nejspolehlivěji berou ovsík vyvýšený, ten se však do dnešních směsí dává jen málokdy. Klasy jitrocele obvykle vůbec neberou, ale semena nasypaná do písku na dno klece byla horlivě vybírána. Při způsobu nabízení potravy musí chovatel prokázat určitou vynalézavost. A také musí donutit ptáky, aby přijímali rozmanitou potravu. Nemyslete si, každý jednotlivec je svým vlastním způsobem mlsný. Dokážou i dlouho hladovět, než by vzali do zobáku něco, co jim chutná méně. Cesta k úspěchu vede jen přes udržení správné kondice. To je zásadní. Proto i při posuzování na výstavách se především hodnotí správná postava a kondice ptáků. Svalnatý sportovec není totéž co tlustý obr.
Ačkoliv úspěšnost odchovů nebyla dosud u motýlků natolik úspěšná jako u australských druhů, které byly valnou většinou již domestikované, je i u motýlků šance na jejich domestikaci značná. Jednak i u motýlků se již objevily fotografie mutací, což předpokládá cílevědomé odchovy. Zadruhé se opakuje situace s dovozy. Dovozy z Austrálie se nekonají zatraceně dlouhou dobu, což podstatně zvýšilo snahu chovatelů po odchovech. Podobná situace je dnes s dovozy motýlků z Afriky. Poptávka po atraktivních, barevných ptácích, kteří jsou v Holandsku často jen ozdobou domácností, je totiž veliká. Jsou zprávy, že v klecích se motýlci dožívají až čtrnácti let, což značně převyšuje jejich věk v přírodě, kde stojí na konci potravního řetězce. Viděl bych je jako perspektivní ptáky pro chovatele, kteří se radují především z toho, jak se jejich chovancům daří.
P. S. V mapě rozšíření jsou zakresleny i neuvažované formy, číslovány jen formy podle stávajícího pohledu.
