Akce krmítka – Ptačí hodinka

Sýkora modřinka
Sýkora koňadra
Vrabec domácí - samec
Vrabec polní
Drozd kvíčala
Samice čížka lesního
Zvonek zelený
Obsah
  1. Zamyšlení nad loňskými výsledky
  2. O některých ptácích od krmítek

Akce sčítání ptáků na krmítkách nám skončila sice před týdnem, ale ještě včera mohl každý výsledky svého pozorování zaslat pořadatelům. Ti potom všechno sečtou a začátkem února výsledky uveřejní. Nepředpokládám, že by se pořadí sečtených druhů ptáků oproti loňskému roku nějak výrazně změnilo, i když možné překvapení nelze nikdy vyloučit. Tedy, pokud jde o holé výsledky. Nicméně tady určitý vývoj celé akce můžeme zaznamenat, i když si toho nemusel každý všimnout. Jde i o pojmenování. Objevilo se nám heslo ptačí hodinka. Ono totiž jde v podstatě o zimní sčítání ptáků. To, že se první ročník zaměřil na krmítka, lze považovat za dobrý marketingový tah. Podařilo se do akce zapojit značně širokou veřejnost a získat tak plošně co nejširší data. Ta krmítka mají docela hluboké opodstatnění. Jsou pro ptáky v zimě vítanou potravní nabídkou a lze tudíž předpokládat, že právě na takovém místě se jich soustředí větší počet.

Zamyšlení nad loňskými výsledky

Pokud vezmu v úvahu loňské výsledky, nenalezl jsem v pořadí druhů v podstatě žádné překvapení. Celkové výsledky se ovšem vůbec nemusí shodovat s tím, co jste pozorovali na svém krmítku vy sami. Ono totiž stanovit nějakou přesnou metodiku v podstatě nelze. Ta použitá je jednoduchá. Pozorujete jednu hodinu a zaznamenáte nejvyšší počet ptáků jednoho druhu, který jste najednou v té hodině spatřili. Vy třeba nemůžete spočítat sýkory koňadry, které se v okolí krmítka vyskytují. Létají totiž jedna za druhou, každá vezme jedno jediné semínko slunečnice a ihned s ním odletí, aby někde opodál vydlabala jádro. Některé čekají v blízkosti krmítka, až na ně přijde řada. Nikdy přesně nevíte, kolik se jich skutečně v okolí krmítka pohybuje. Mohou ovšem létat jedna za druhou po celou tu hodinu, kterou se na krmítko budete poctivě dívat. Záleží tedy na celkovém úhlu pohledu, pod kterým pozorujete okolí. V jeden jediný okamžik jich třeba vidíte deset, ale v okolí jich může být klidně i sto, ale vy je nevidíte. Sýkory se v zimě pohybují ve skupinách, které lze považovat za hejna-nehejna. Prolézají koruny stromů a keře, jsou stále v kontaktu, jedna druhou vidí, anebo slyší, ale neuvidíte je letět v nějakém sevřeném tvaru, kterému říkáme hejno. Ovšem ani takové hejno nemívá vždy stejný tvar. Jinak vypadá hejno špačků, jinak havranů, anebo kvíčal. Situace se i tak může za léta změnit. Ještě za mých mladých let jsem vídávat velká hejna vrabců domácích. Dnes takové hejno neuvidíte. Tenkrát však nebylo tolik krahujců, jako je dnes. 

Jestliže se v minulém ročníku umístil na vyšším pořadí v součtech vrabec polní, nemusí to být holá skutečnost, ale právě použitá metodika. Vrabec polní se dodnes po skončení hnízdní sezony pohybuje ve volnější krajině stále ve větších či menších hejnech. Spíš v blízkosti nějakých trnitých keřů, kde se kryjí. Na krmítko přilétají také ve skupině a může jich tam najednou sedět třeba deset. Nejsou vůči sobě agresivní. V součtech se však v minulém ročníku objevil i drozd kvíčala. Kvíčalu si ovšem na krmítku vůbec nedovedu představit, leda, že by tam byla třeba nakrájená jablka. Kvíčala je docela velký pták, řekl bych macatý. Jestliže se i u nás ještě poměrně nedávno jedlo i zpěvné ptactvo, tak kvíčala zůstala na jídelníčku asi nejdéle. Tedy ze zpěvných ptáků. Ještě kuchařská kniha paní Sandnerové- Janků uvádí recept na jejich úpravu. Na jednu osobu počítá se dvěma kvíčalami. Kvíčalu již neochutnáte. Jednak je to chráněný pták, i když se stále počítá mezi lovnou zvěř, ale hlavně, kdo by se s tím škubal? Avšak může se do součtů na krmítkách klidně dostat, ačkoliv na něj nedosedne. Vy však máte zaznamenat všechno, co ve svém zorném poli zahlédnete. V jeden jediný okamžik však nad vaším krmítkem může přelétávat tisíc kvíčal. Pokud je tedy vidíte, musíte je zaznamenat. 

O některých ptácích od krmítek

Vraťme se však k sýkoře koňadře, nejčastějšímu návštěvníku ptačích krmítek, loňskému vítězi. Ta je z celého rodu sýkor nejsilnějším druhem. Tedy svou postavou a tudíž i „společenským postavením“ ve volných, zimních hejnech, která pročesávají krajinu. A samozřejmě také druhem nejpočetnějším, pokud se týká hnízdní sezony, což znamená od poloviny dubna, tak někdy do srpna. Dr.Mlíkovský ve svých ornitologických tabulkách, vydaných v roce 2003, uvádí  počet hnízdících párů na tři až šest milionů. Zimní populaci pak odhaduje na 2 až 4 miliony kusů. To znamená, že i naše sýkory koňadry se dávají po skončení hnízdění, na cesty. Nedělají nic jiného než, že uvolňují místo svým kolegyním, které k nám přilétají v zimě z méně příznivých krajin k životu. My však považujeme sýkoru koňadru za ptáka stálého, nikoliv tažného. To je letité klišé, které se táhne od nepaměti jenom proto, že tyto ptáky můžeme v krajině pozorovat v létě i v zimě. Všechno je v přírodě složitější než si vůbec myslíme a dokonce ještě složitější, než si vůbec dovedeme představit. Sýkora koňadra ovšem není žádný společenský pták, dokonce je docela agresivní. Proto létají jedna za druhou a někde opodál od krmítka docela spořádaně čekají v pořadí, až na ně přijde řada. V dřívějších časech, kdy ještě bylo možné všechny ptáky držet v klecích, tak sýkora koňadra se klecním ptákem nestala. Jednak nemá pro lidské ucho dostatečně melodický zpěv, pádnějším důvodem však byla její agresivní povaha. Někdy se agresivně chová i v přírodě. Někde na internetu onehdá viselo i video, jak koňadra, na sněhu, tedy v zimě, napadla a usmrtila samici čížka, které pak rozbila hlavu a sežrala mozek. Proto se všechny sýkory chovají vůči sobě značně obezřetně a zřetelně, při pozorování u krmítek vidíte, že celá skupina má jasně vyhraněné společenské postavení. To, že se tito ptáci v zimě drží v takových volnějších společenstvích, je čistě obranná taktika. Listí je spadané a oni jsou tito ptáci viditelní pro oko dravce z mnohem větší vzdálenosti. Takže když je jich víc, také více očí více vidí a mohou tak zavčas reagovat.

     V celkovém pořadí se na druhém místě umístil vrabec polní. To je dáno jeho společenským chováním a do jisté míry i použitou metodikou sčítání. Snadno nastane situace, že jich v jeden jediný okamžik vidíte najednou více než postupně přilétajících sýkor. Nicméně faktorů, které mohou ovlivňovat pohled na sčítání je mnohem více. Jinak bude vypadat pohled na krmítko v Praze, jinak na vesnici a samozřejmě hlavně na tom, jaké krmení budete do krmítka dávat. I na vesnici bude záležet na tom, kde krmítko umístíte. Pokud máte zájem se o ptácích dozvědět více, můžete mít třeba i dvě krmítka, každé s jiným zásypem. Nejuniversálnějším krmivem je však slunečnice. Semena slunečnice bere největší skupina ptáků. Jak ti, které považujeme za zrnožravé, tak i ptáci hmyzožraví, kterými jsou právě sýkory. I tak jde jen o omezenou skupinu strávníků. Je tady však i skupina strávníků, kteří nejsou na našem území rozšíření v zimě po celé ploše naší vlasti. Jde o zimní hosty, živící se spíše drobnými semeny některých stromů, jako břízy nebo olší. Jsou to stehlíci, čížci nebo čečetky. Pohybují se v hejnech, dnes jsou tady, zítra zase o značnou vzdálenost jinde. Někde přijdou čečetky i na zásyp na okně paneláku, jinde je za celou zimu neuvidíte. Za celý život jsem několikrát zažil i invazi čečetek, tentokrát jsem je neviděl několik let. Nebo čížci. Malí, žlutozelení ptáčci, hnízdí sice v menším počtu i v našich horských lesích, ale odhaduje se, že asi 70% jejich evropské populace hnízdí někde ve Skandinávii nebo severním Rusku. Může se jich objevit na krmítku celé hejno, pokud máte v zásypu slunečnici s malými zrny, anebo nadrcenou. Případně směs pro zrnožravé ptáky, což je vlastně směs pro kanáry. Mezi chovateli se používá pojmenování kanárfutr. Z takového pojmenování zase mají kopřivku jazykovědci. Čížků bývá v hejnech často i velký počet, ale mohou se objevovat i osamělí jednotlivci, kteří tak unikají pozornosti. Všimnete si jich právě jen na krmítku.

 Kdysi býval velmi rozšířeným, zrnožravým ptákem zvonek zelený. Jeho stavy jsou však dnes silně zdecimované jednak predátory, kterými jsou krahujci, straky a sojky a potom v posledních létech i jistou „slepičí“ nákazou. Trichomonoza je prvok, rozšířený převážně u drůbeže. Asi před dvěma léty se však nákaza rozšířila právě u zvonků zelených. Proč v podstatě jen u tohoto druhu ptáků to tedy nevím. Někdo však usoudil, že se zvonci mohou nakazit právě jen u krmítek a hbitě nazval nákazu krmítkovou nemocí. Nejspíš to nebyl člověk s nějakou širší představivostí, protože v přírodě existuje bezpočet možností, kde se mohou ptáci nakazit. Právě krmítka nezdají se mi tou nejpravděpodobnější možností. A proč právě zvonci, zůstává pro mne i tohle záhadou. V okolí slepic se totiž pohybují nejblíže vrabci domácí a v zimě strnadi. Ale když už jsme u těch zvonků. Zvonek zelený mívá na krmítku také odlišné chování. Když dosedne a začne se krmit, potom se snaží ostatní ptáky od krmítka odehnat. S otevřeným zobákem zaujme výhružný postoj a odhání i sýkory, dokud se sám nenasytí. Zvonci jsou ovšem čistě zrnožraví ptáci, kteří v zimě s oblibou žerou semena z uschlých plodů ostružin nebo šípků. Dužina šípků je pro ně odpad, zájem mají jen o zrníčka uvnitř. I hýlové, které vidíme často v zimních měsících sedět na jeřabinách, mají zájem jen na semínkách uvnitř malvic. Kvíčaly ovšem polykají celé jeřabiny. Stráví dužinu, semena z nich zase vyjdou, avšak již s natrávenou slupkou. Jsou místa, kde se v alejích jeřábů objevují kvíčaly pravidelně. Když je vyplašíte, obvykle se usadí někde při okraji lesa nebo lesní mýtiny. Jděte se tam v létě podívat, uvidíte celé houštiny mladých jeřábů, které tam rostou díky kvíčalám. 

     Po úspěšném, loňském, vstupním ročníku akce krmítka, vešlo ve známost, že podobná akce se koná v sousedním Bavorsku již delší čas. Tam je na krmítku dominantním druhem právě vrabec polní. Předčí i naší sýkoru koňadru. Nejspíš je tam početnějším ptákem než u nás, což je dáno nejspíš tím, že ráz krajiny je přeci jenom jiný. Především výměry polí jsou menší než u nás. Tím se stává krajina pro život a to nejen vrabců polních, příznivější. Řekl bych, že krajinný ráz mezi lesem a stepí může mít mnoho stupňů, které nejsou stejně vhodné k životu. Polní krajina není ani les, ani step. U nás se však krajinný ráz, díky velkoplošnému hospodaření výrazně posunul směrem k čisté stepi. I o tomhle mohou něco vypovídat počty ptáků, které v zimě někde sečteme. I když to není na první pohled třeba patrné, každý může přiložit to svoje polínko k celkovému poznání. Tak zase za rok.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (17x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Petr Podpěra

Český chovatel exotického ptactva, dosáhl několika prvoodchovů ptáků Střední Asie a Dálného východu. Od roku 1971 byl posuzovatelem exotického ptactva a od roku 1975 pak posuzovatelem mezinárodním organizace C.O.M. Vydal dosud tři knihy pro chovatele: Chováme exotické ptactvo, Zrnožraví pěvci celého světa, Andulka – domácí pták. Věnoval se fotografování portrétů jednotlivých druhů exotických ptáků a tyto fotografie byly použity asi v šedesáti různých knihách.

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

25.1.2020 09:13

U nás na zahradě jsme museli krmítka zrušit. Vyfotit se mi podařilo pouze dva krahujce a šest hromádek peří. Vzali i hrdličky a kosy. Sýkoru jsem neviděl dva měsíce.
Hejno vrabců,kteří hodovali u sousedů se slepicemi rovněž zmizelo.smajlík