
Korely pastelface

Prodám 2,0 pastelface skořice štěp na lutino pastel. Cenu nabídněte
Dohodou
Je velký asi 23 cm a váží asi 65 gramů (asi jako drozd), má černé, oranžové a hnědé peří, je všežravý.[2]
Jde o jednoho z mála známých jedovatých ptáků; v jeho peří a kůži je obsažen batrachotoxin, stejný jed, jaký „používají“ jihoamerické žáby z rodu pralesničkovitých. U pištců je jed obsažen v poměrně malém množství (v peří jednoho ptáka jsou obsaženy asi 2–3 µg jedu a v kůži 15–25 µg, zatímco v kůži jedné pralesničky asi 100–1000 µg jedu); při doteku způsobuje u člověka pálení kůže. Jed slouží hlavně k ochraně před predátory. Podobně jako pralesničky však pištci jed neprodukují sami, ale získávají ho z potravy, konkrétně z brouků z rodu bradavičníkovitých.
Jedovatých je také několik dalších ptáků z této čeledi, např. pištec proměnlivý a pištec pralesní, a také jiný příbuzný novoguinejský pták, kosovec šoupálčí.[3] Jedovatost byla objevena náhodně ornitologem Jackem Dumbachererm, když se poškrábal při vyprošťování pištce z ornitologické sítě. Domorodci ale o této vlastnosti věděli již dříve.[4]
kitik
XXX.XXX.62.19
Jedovatý byl i severoamerický papoušek karolinský.
Uživatel s deaktivovaným účtem
Horák lutino
napsal(a):
Byl, ale proti člověku i tak neměl šanci.
Bohužel, takových zvířátek bylo víc.
Horák lutino
napsal(a):
Je velký asi 23 cm a váží asi 65 gramů (asi jako drozd), má černé, oranžové a hnědé peří, je všežravý.[2]
Jde o jednoho z mála známých jedovatých ptáků; v jeho peří a kůži je obsažen batrachotoxin, stejný jed, jaký „používají“ jihoamerické žáby z rodu pralesničkovitých. U pištců je jed obsažen v poměrně malém množství (v peří jednoho ptáka jsou obsaženy asi 2–3 µg jedu a v kůži 15–25 µg, zatímco v kůži jedné pralesničky asi 100–1000 µg jedu); při doteku způsobuje u člověka pálení kůže. Jed slouží hlavně k ochraně před predátory. Podobně jako pralesničky však pištci jed neprodukují sami, ale získávají ho z potravy, konkrétně z brouků z rodu bradavičníkovitých.
Jedovatých je také několik dalších ptáků z této čeledi, např. pištec proměnlivý a pištec pralesní, a také jiný příbuzný novoguinejský pták, kosovec šoupálčí.[3] Jedovatost byla objevena náhodně ornitologem Jackem Dumbachererm, když se poškrábal při vyprošťování pištce z ornitologické sítě. Domorodci ale o této vlastnosti věděli již dříve.[4]
A jak ten jed funguje jako ochrana před predátory ? Ta šelma už to od pohledu pozná že je ten pták jedovatý ? Princip této ochrany mi nějak nedochází.
alex66
napsal(a):
A jak ten jed funguje jako ochrana před predátory ? Ta šelma už to od pohledu pozná že je ten pták jedovatý ? Princip této ochrany mi nějak nedochází.
Je to evoluční strategie. Predátoři se za ty tisíce+ let, co ten druh jedovatostí disponuje "naučili", že se prostě neloví. Ti co se to nenaučili uhynou, nebo budu poškozeni jedem/vysíleni zbytečným lovem a tím znevýhodněni oproti těm bystřejším, kteří se zaměřují na jedlou kořist. Predátor se jedovatost kořisti naučí velmi rychle, postupně se to stane vrozeným chováním, jako vyhýbání se našich šelem mlokům. Celkově je to podobný efekt jako semknutí se do hejna při útoku dravce - všem členům se společně zvýší šance na přežití.
Uživatel s deaktivovaným účtem
alex66
napsal(a):
A jak ten jed funguje jako ochrana před predátory ? Ta šelma už to od pohledu pozná že je ten pták jedovatý ? Princip této ochrany mi nějak nedochází.
Viz Phorum.
Jedovatci jsou velmi často ve výrazných kontrastních barvách, aby od pohledu varovali.
A někteří nejedovatí se na nich přiživují - viz vosa a pestřenka. Však jsme to převzali i my - žlutočerné pruhování.
Příroda je velmi vynalézavá.