Česání jablek trošku jinak

Ráda bych se s vámi podělila o jednu veselou příhodu, která se přihodila na podzim při česání jablek. Máme kousek od Prahy chalupu, s poměrně velkým pozemkem. Každý rok jsme řešili jeden a ten samý problém, co s trávou za stodolou. Nešlo jen o sekání, ale hlavně kam dát posekanou trávu. Petr jednou mezi řečí s úsměvem prohodil, že dříve tam měli ovce, že je pořídí také a bude klid. Z jeho strany se jednalo pouze o legraci, nic tím nemyslel. Ani ve snu by ho nenapadlo, že se této myšlenky chytím.

Začala jsme si zjišťovat informace, o chovu ovcí jsem nevěděla nic. Ale jedním jsem si byla jistá. Naše ovečky jíst nebudeme. To už Petr nebyl tak nadšený, protože skopové má obzvlášť rád. Snažili jsme se najít vhodné plemeno. Nechtěli jsme nic velkého, jen aby ovce byly přátelské, společenské. Hlavním kritériem byla také nenáročnost plemene. Přece jenom se jednalo o chalupu, kde nejsme každý den a neměli jsme v plánu se tam odstěhovat. Náš známý nám poradil Quessanské ovce, které jsou malé – maximálně ke kolenům, mají rády přítomnost lidí a hlavně nejsou vůbec náročné. V Čechách se jim také říká mini ovečky. Když jsme je poprvé viděli, tak toto plemeno u mě vyhrálo na celé čáře.

Dnes nám běhají po zahradě dva beránci – dospělý Honza, ještě zatím třeštidlo – Čert a čtyři ovečky – Šéďa, Kapučínka, Chlupatka a Cumílka. Vždy, když přijedeme a jdeme za nimi, běhají za námi jako pejskové.

Na podzim jsme šli na „jejich zahradu“ česat jablka. Naši drahouškové byli samozřejmě v naší těsné blízkosti. Nejprve se náš beran Honza pokoušel Petra sundat ze štaflí. Pak jsem musela hlídat plné bedýnky jablek, protože jim nestačila jablka, která jsem jim hodila nebo která popadala. Oni prostě museli mít ty z bedýnky a nejlépe ta největší a nejlepší. Ten den bylo docela chladno, Petrovi byla zima, tak se šel přiobléknout. Prázdný košík, do kterého česal jablka, nechal položený vedle stromu. Když se vrátil, nestačil se divit. V Petrově nepřítomnosti začal beran Honza košík nejprve očuchávat, pak do něj trkal a ve finále do něj strčil hlavu. To by nebyl takový problém, kdyby se mu proutěné ucho od košíku nezaháklo za roh a košík nešel sundat. Nějakou dobu dával hlavu nahoru a dolů, ale když měl hlavu nahoře, tak viděl pouze jedním okem. Po chvilce ho tento zápas přestal bavit a šel za stádem. Když ovce viděly svého vůdce s něčím podivným na hlavě, daly se na útěk a on je začal pronásledovat.

V ten okamžik se vrátil Petr a viděl vyděšené ovce, které pronásledoval Honza s košíkem, a mě na druhé straně zahrady, smějící se, až se za břicho popadám. Ptal se, jak je možné, že jsem si toho nevšimla, a já mu odpověděla, že jsem to celé pozorovala a fotila. Petr se rozhodl, že vše vezme do vlastních rukou a Honzovi košík sundá. Jenže Honzu v tu chvíli zajímaly pouze utíkající ovce. Můj drahý manžel, už teple oblečený, začal Honzu honit. Byl to moc pěkný pohled. První běžely ovce, za nimi Honza s košem, v závěsu Petr. Naše ovečky jsou sice malé, ale zato neuvěřitelně rychlé a mrštné. A také musím dodat, že naše zahrada nepatří mezi malé. Obvod zahrady je zhruba dvě stě metrů, a když manžel sprintoval šesté kolo, nevěděla jsem, jestli je víc rudý vzteky nebo neplánovaným sportovním výkonem.

Po chvíli toho bylo i na beránka dost a elegantním obloukem zaběhl odpočívat do chlívku. A to byla šance pro Petra. Za okamžik vyšel vítězně s košíkem v ruce! Kroutil hlavou a zadýchaně prohodil, že se nemusel oblékat, když je mu teď víc než vedro. Celé odpoledne jsem ho ujišťovala, jak elegantně beranka „uštval“. Přiznám se, že tak srdečně jsem se již dlouho nezasmála a stoprocentně vás mohu ujistit, že s našimi ovečkami je legrace každou chvíli.