Nalezenec Scar

„Toulá se tady pes, přijeďte pro něj,“ tak takhle začíná většina příběhů. Sedáme tedy do auta a vyjíždíme na místo určení. V okolí bytovky pobíhá mo...

„Toulá se tady pes, přijeďte pro něj,“ tak takhle začíná většina příběhů. Sedáme tedy do auta a vyjíždíme na místo určení. V okolí bytovky pobíhá mohutný kříženec. Není agresivní ani vystrašený, takže odchyt proběhl bez komplikací. Po příjezdu do útulku je pes umístěn do kotce, odčerven, odblešen a zaevidován. Teď zbývá jen čekat – bude pes někomu scházet nebo je dalším z dlouhé řady vyhozených a nechtěných mazlíčků?

Po několika dnech je nám jasné, že se psa někdo úmyslně zbavil. Kromě pocitu bezmoci a lítosti nad krutými lidmi se však objevují nové problémy. Scar, kříženec ovčáka s bulteriérem, silný a robustní pes, nenávidí zvířata. K lidem je absolutně nevšímavý, nezajímají ho. Při pohledu na jiného psa či fenu se v něm probouzí touha – krvelačná touha zabíjet...

Situace se Scarem se komplikuje – pes se při úklidu nedá pouštět z kotce, okamžitě přes plot útočí na ostatní psy. Z takových chvilek „zábavy“ se do kotce vrací „smykem“ na vodítku, s vyplazeným krvavým jazykem a lesklýma očima... Nepouštět psa ven a uklízet u něj je nemožné – jeho klabonosá hlava nasazená na krátkém silném krku a osvalený trup fungují jako beranidlo. Nastává nevyhnutelné řešení – pes je v kotci uvázán na řetěz...


• Scar – nádherný pes s touhou zabíjet...

Když jsem jednoho dne šla uklízet, ani ve snu by mne nenapadlo, co vše se odehraje. Po skončení úklidu u ostatních psů jsem se rozhodla nechat Scara proběhnout. Aby se nic nestalo, nasadila jsem mu umělohmotný náhubek, přes něj ještě kovový, oba pevně utažené. Pes vyběhl z klece, a po zjištění, že se dvěma náhubky „nic nezmůže“, se zajímal o trávu a stromy. Uklidněná jeho „bezpečným“ chováním, odešla jsem do jiné části útulku...

Z klidu mne vytrhlo halasné štěkání ostatních psů. V neblahé předtuše jsem se rozběhla ke karanténě. Při pohledu na scénu, která se tam odehrávala, se o mne pokusily mdloby – kovový košík se válel na trávníku, plastový náhubek se houpal Scarovi na krku pod bradou a on – konečně volný – držel za spodní čelist přes mezeru v brance sousedního jezevčíka...

V šoku jsem popadla první co mi přišlo pod ruku (plastová konev), chňapla Scara za řetízkový obojek a vší silou udeřila přes hřbet čenichu. Stal se zázrak – pes, který byl „stvořen“ k zabíjení a který když drží, tak nepustí ani kdyby mu nohu řezali – povolil sevření a pustil... Pozpátku jsem couvala k jeho kotci, táhla ho přidušeného a vzpouzejícího se „zpátky za mříže“. V tu strašnou chvíli mne nenapadlo, co se mohlo stát, kdyby se náhle obrátil proti mě – se svou váhou a masivními čelistmi by byl jasným vítězem, přes štěkot, resp. řev ostatních psů bych se nikoho nedovolala a nezbývalo by mi nic jiného, než modlit se, ať je to rychlé... To pro mne však nebylo tehdy podstatné nebo jsem si to spíš v šoku ani neuvědomila.

Napadený jezevčík byl v žalostném stavu – měl přelomenou spodní čelist, ze které mu Scar až k hrdlu doslova „skalpoval“ kůži, na níž se houpaly vylomené špičáky a řezáky... Okamžitě jsme zavolali veterináře, který provedl operaci – zdrátoval čelist a přišil kůži na „své původní místo“. Zuby zachránit samozřejmě nešly, zůstaly nám v dlani jako hrůzné memento. Tehdy jsme netušili, že to ještě není konec...


• Hugo – druhý napadený pes

Scar zůstal uvázaný v kotci, pouze na noc jsme mu přes mříže sundali obojek s úvazem. Za několik dní jdeme ráno do práce a už z dálky slyšíme štěkot psů. S podezřením jsme zrychlili krok a opět zůstali šokováni – kovová stěna kotce byla „shrnutá“ jako plátno a Scar držel – tentokrát „jen“ přes plot a „lehce“ za pysk teriéra. A bylo rozhodnuto – – necháme Scara utratit.

Zatímco se vše domlouvalo s veterinářem, šla jsem pro něj do jiného kotce, kam jsme ho na jeho posledních pár minut přemístili. V ruce vodítko a náhubek, blížila jsem se k němu. Scar seděl jako mramorová socha, hlavu mírně sklopenou a v očích prázdný výraz. Vstoupila jsem dovnitř a zacvaklo vodítko. Ani se nepohnul. Vykročili jsme z kotce směrem k bráně útulku a k autu – – šel poslušně a klidně u nohy, na štěkající psy nereagoval. U brány se mi lítostí sevřelo hrdlo – Scar pohlédl před sebe, zastavil se na „prahu“, rozkročil přední nohy, sklopil hlavu a... dál nechtěl. Za celou dobu svého pobytu v útulku všechny „přesvědčoval“, že je jen bezduchým strojem, zabíjející mašina bez jakéhokoli citu. To vše byl klam. Ten pes věděl, věděl co ho čeká, věděl co bude následovat, když teď překročí práh útulku a „nastoupí“ do auta... Po pár minutách ztěžka vydechl a rozešel se. V autě i u veterináře byl naprosto klidný – emoce a city zůstaly skryty hluboko v jeho srdci, které dotlouklo dne 17. srpna 2000.

Pro mě bylo toto rozhodnutí velmi těžké – i přes jeho naprostou ignoranci k lidem (a tedy i ke mě) a šílenou nenávist ke zvířatům – jsem ho milovala. Byl to krásný pes, velký a mohutný, silný, ale bohužel – zkažený. Ani na okamžik mě nenapadlo ho nenávidět za to, co udělal, neboť on se „ničím“ neprovinil.

Věřím, že se jistě najdou lidé, kteří mne pro přečtení tohoto příběhu odsoudí, můžete namítnout, že jsme se mohli pokusit nechat Scara převychovat apod. Bohužel, umístění psa do zařízení, zabývajícího se problémovými psy a následná „snaha o převýchovu“ je finančně poměrně nákladná (řádově se pohybuje kolem 10 tisíc a více), a to si náš útulek nemůže dovolit. Navíc není jisté, zda by v případě Scara byla nějaká převýchova vůbec možná. Nemohli jsme si dovolit riskovat a psa v případě zájmu umístit – co kdyby se dostal k „člověku“, který by ho záměrně nechal útočit na jiné psy či zvířata? Nebo by sice našel „normální rodinu“ (o čemž silně pochybuji), ale v případě útěku by mohl napadnout psa od velikosti štěněte Čivavy po psa dogy a proč riskovat, že psa zabije (s více než velkou pravděpodobností by se tak stalo), nebo že ho kdesi venku – ve snaze zachránit napadené zvíře – někdo ubije vidlemi?! Nebo ještě hůře – co kdyby napadl člověka, třeba malé dítě?!

Lidé, kteří se pohybují okolo zvířat, ať již v útulku nebo podobném zařízení, doufám vědí, o čem je řeč. Těm ostatním je asi zbytečné něco vysvětlovat – názor ať si učiní každý sám.

Vzpomínka na Scara mi dodnes vhání slzy do očí – ale našeho rozhodnutí nelituji, neboť vím, že jsme učinili správně. Je mi líto obou napadených psů, lituji Scara a hlavně lituji všechny psy, které potkal stejný osud – narodili se jako psi a díky člověku zemřeli s puncem krvelačné bestie...

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Erika Doležalová

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře