Samojed – všestranný seveřan

Samojed, někdy také nazývaný samojedský špic, je typický severský špicovitý pes, dokonale přizpůsobený k tahu saní. Jeho jméno nemá nic společného s významem nabízejícím se v českém znění. Je odvozeno od etnické skupiny Samojedů, dnes nazývané Něnci.

Historie a vývoj plemene

Do svých současných sídel v Archangelské oblasti byly početné kmeny Něnců vytlačovány v průběhu 1. tisíciletí turkickými kočovníky. Na novém území se částečně smísily s některými ugrofinskými kmeny, s nimiž měly společný způsob obživy: Lov a kočovný chov sobů. Ozvěnu tohoto jména můžeme nalézt ovšem také u Laponců, kteří se sami nazývají Sánové. Oblast obývaná Něnci přímo sousedí s místy, kde se ještě dnes pohybují kočovně žijící Laponci, s nejsevernější částí Skandinávie. Odpovědět na otázku, zda je samojed původní pes Něnců, nebo se k nim dostal od severoevropských lovců nebo byla-li tato cesta opačná, popřípadě dá-li se prokázat souvislost mezi psy Sánů neboli Laponců, tedy laponským, psem a jeho dalšími formami, je tedy neobyčejně obtížné. V dávné minulosti se Něnci rozlišovali na lesní a tundrové skupiny, přičemž si obě udržovaly prakticky až do počátku 20. století původní rodové zřízení a kulturu. Samojed jim sloužil především jako pes lovecký. Náročné podmínky asijského severu však neumožňovaly kočujícím lovcům udržet si specialisty na lov, jiné psy na hlídání a další na tah saní. Vše, co mohl člověk žijící většinu roku na sněhu od psa potřebovat, muselo být obsaženo ve schopnostech a možnostech jediného zvířete. Samojed tedy názorně – jako pes v tomto smyslu skutečně všestranný – ukazuje určitou nepřesnost jen pomocného dělení severských plemen psů na tažné, lovecké, hlídací a ovčácké. Drsné podmínky severu mnohdy vedly k obdobnému drsnému chování lidí ke zvířatům, považovaným jen za určitý prostředek, jemuž byla věnována pouze taková péče, aby v dané chvíli posloužil. V případě samojeda a sibiřského hasky byla situace odlišná: Kořeny přirozeně přátelské a milé povahy samojeda je třeba hledat v dávném zvyku, jaký měli sibiřští Čukčové. Psi se svým majitelem nejen sedávali u stejného ohně, ale sdíleli s ním i jedno lože.
Své vynikající schopnosti tažných psů prokázali samojedi ještě při polárních výpravách norského badatele Nansena v roce 1893 i při výpravě Američana Pearyho v roce 1909 k severnímu pólu. Samojed byl počátkem 20. století mimo oblast svého původního rozšíření velkou vzácností. Prvním, kdo importoval samojeda do Evropy, byl v roce 1889 Angličan Kilburn Scott, který v následujících letech dovezl psy a založil stanici Farningham. Samojed přitom nebyl vždy sněhově bílý, jak je dnes, ale zbarvení se pohybovalo mezi bílou, krémovou až hnědavou. Tyto odstíny ostatně připouští i současný standard. Sovětští autoři dokonce píší o severských tažných psech „typu něneckého psa z poloostrova Jamalu, užívaného k lovům sobů“, v tmavém zbarvení.

Vzhled

Srst samojeda charakterizuje standard jako bohatou, těžkou, elastickou a hustou, s krátkou, měkkou a hustě zavřenou podsadou. Zbarvení je bílé, krémové nebo bílé s bisquit odznaky. Nos, pysky a oční víčka jsou černé, nos může být někdy játrově zbarvený. Kohoutková výška dospělého psa je 57 cm, u feny 53 cm s odchylkou 3 cm oběma směry.