Chov žíhaných akit

Akita inu patří k nejstarším plemenům na světě. Chovatelské důkazy lze vystopovat až do 15. století. Nálezy koster lze datovat ještě mnohem déle. Podobně vypadající psi museli být v Japonsku již před pěti tisíci lety. Jméno Akita je odvozeno od japonské prefektury Akita v severní části ostrova Honšu. Zde má být prapůvod tohoto plemene. Ke jménu Akita se často přidává slovo Inu nebo Ken. Tyto slova neznamenají nic jiného než „pes“. Akita je stále v Japonsku symbolem nekonečné věrnosti. Na vlakovém nádraží Shibuya v Tokiu stojí od roku 1948 bronzová socha Akity „Hachiko“, která připomíná lásku a věrnost svému pánovi. Hachiko se narodila v listopadu 1923 v Odate, patřila panu profesorovi, který učil na univerzitě. Každý den Hachiko svého pána vyprovázela na nádraží, kde na něj odpoledne čekala. Profesof zemřel v roce 1925 a Hachiko chodila ještě deset let ráno a odpoledne na nádraží a na svého pána čekala. Zemřela zde 8. 3. 1935.

Akita inu je absolutně věrná, přítulná a poslušná. Je klidná, vyrovnaná a je jí dán od narození pocit chránit svoji rodinu. Kdo nedokáže respektovat silnou vůli Akity a není připraven jí vychovávat s velkou láskou, trpělivostí a důsledností, ten ať si ji raději nekupuje. Špatnou výchovou se toho může u Akity hodně pokazit.
Akita inu je výborný hlídač, který zbytečně neštěká a potřebuje relativně málo krmení. Krmení však musí být vysoce hodnotné a kvalitní. Asi dvacetikilový pytel granulí stačí pro dospělého psa (v případě, že je krmen jedenkrát denně) na dva a půl měsíce. To platí, chovají-li se psi v bytě, pokud máte psy na zahradě v kotci, je dobré krmit dvakrát denně. Péče o srst je také minimální, občasné překartáčování stačí, srst má samočisticí schopnost a nezapáchá.

Akita se hodí jako společenský pes, záchranářský, canisteraupeutický i pro agility, ale zde nedosahuje takové rychlosti jako ostatní plemena. Bez problémů zvládne pracovní zkoušky. Moje první fenka Piriya Ken Amana, narozená 11. 9. 1998 jako první v republice složila úspěšně dvě pracovní zkoušky ZOP a ZPU1. Mohu říci, že překážky, odložení a stopu dělala lépe než němečtí ovčáci, ovšem co nedělala ráda byl povel chůze u nohy a aport. Akita totiž o všem přemýšlí a tak aport přinese jen jedenkrát, nanejvýš dvakrát. Pak se na vás podívá a když jí ho hodíte potřetí, tak vám řekne - jdi si pro něj, protože já jsem ti ho už dvakrát přinesla. Akita se nemusí neustále učit a učit, co se naučí si zapamatuje. Některé akity vodu milují vodu jiné ne, je to velice individuální.
Barvy akit dle standardu jsou: bílá, červená, sezamová a žíhaná. Poslední tři jmenované barvy musí mít zřetelné „urajiro“, tj. bílá barva na obličejové části, spodní straně těla, vnitřní straně nohou a na špičce ocasu.

Jak jsem se již zmínila, naši první akitu jsme si pořídíli v roce 1998, byla světlé barvy (tehdy ještě dle standardu žluté) z chovatelské stanice Ken Amana. Tato akita je však starším tipem akit, i přesto dala velmi mnoho kvalitnějších štěňat než byla ona sama. Stala se Interšampiónkou a Šampiónkou CZ, SK, Slovinska, Chorvatska a Rumunska. Její největší úspěch byl, když v necelých dvou letech získala titul BOB z klubové výstavy, kde bylo přihlášeno kolem šedesáti akit. V roce 2000, přesně 20. 10., se jí narodila dcera Aischa Tomimopa, kterou jsme si ponechali. Její dcera byla již daleko lepší kvality i její barva byla červená a vzhledem k tomu, že byla dosti mohutná, dávala velká a silná štěňata. I ona se stala Interšampiónkou a Šampiónkou CZ, SK, Slovinska, Chorvatska, Rumunska a v roce 2002 se stala nejúspěšnější fenou na výstavách. Také vyhrála s mojí dcerou Monikou nominaci na Crufts v Juniorhandlingu.
Mým velkým přáním bylo vlastnit krásnou žíhanou akitu s „urajirem“. Tento sen se mi díky chovatelce paní Jarmile Hamplové v lednu 2004 splnil. Paní Jarmila Hamplová zařídila, že japonský klub AKIHO zaslal do Čech jednoho žíhaného pejska jménem Toramaru go Sanzenkariou, který se narodil 15. 9. 2003. Tento pes byl tak první správnou žíhanou akitou u nás, stal se také Interšampionem, Šampionem CZ, SK i Slovinska, jako první v ČR získal i titul Německého šampiona VDH a má titul Grand šampion SK. U většiny jeho štěňat se objevilo také pěkné urajiro. V roce 2006 nakryl fenku Aischu a z tohoto spojení jsem si nechala žíhanou fenku. Její barva byla zpočátku černá s bílou (jako má její otec), ale postupem času se z ní stává vzácná modrá žíhaná akita. Modrá barva u akit je velice vzácná a v Evropě žije jen málo jedinců této barvy. Ještě však před narozením této fenky jsem si dovezla od známé chovatelsky z Německa červenou fenku ze 100 % japonské linie jménem Zui rei akita inu of cacic. Tato fena na výstavách naprosto excelovala. Měla již svůj první vrh s pejskem Toramarem a narodila se jí jak červená, tak i žíhaná štěňátka. Hned po této fence jsem si dovezla od stejné chovatelky pejska vzácné žíhané modré barvy. Tento pejsek Achiko go akita inu of cacic je neuvěřitelně přítulný a milý na všechny lidi. Fenka Aischa s ním měla sedm štěňátek, čtyři z nich měla opět vzácnou modrou žíhanou barvu. I tento pejsek se stal velmi úspěšným na výstavách Zatím poslední akitou, kterou jsem si přivezla v roce 2007 z Itálie, je fenka červené barvy od známých chovatelů Giovanna Rossi a Roberto Brutti. Všichni naši pejsci jsou vyšetřeni na DKK, patelu a většina z nich má i test DNA na dědičné choroby a vyšetření očí. Psi spolehlivě kryjí a mohou jezdit i za fenami. Naše štěňátka našla svoje nové domovy v mnoha státech Evropy, například v Rusku, Finsku, na Slovensko, v Chorvatsku, na Sicílii, v Německu, Rakousku a dokonce i v USA.

Rozhodčí mají někdy s posuzováním žíhaných akit problém, protože se s nimi moc často nesetkávají. Někteří srovnávají jejich stavbu těla s červenou či bílou akitou, což není správné. Jestliže postavíte vedle sebe dva stejně velké i stejně těžké jedince a jeden bude červený či bílý a druhý žíhaný, vždy bude žíhaný jedinec vypadat menší. A to jim mnohdy rozhodčí nesprávně vyčítají. V Japonsku posuzují žíhané jedince zvlášť, ne s červenými dohromady, protože jsou si dobře vědomi, že je nemohou co do stavby kostry a struktury srsti srovnávat. Žíhaná akita je prostě unikát. Mám i několik posudků, kdy si rozhodčí asi nemohl vzpomenout na žíhanou barvu, a tak diktoval – pes pruhované barvy nebo pes různých barev. Na závěr za sebe musím říci: „Kdo jednou akitu vlastnil, chce ji mít stále“.