Největšími hrdiny byli erdelteriéři
Erdelové se stali za první světové války oblíbenými psy mnoha armád. Snadná komunikace s nimi a dobrá cvičitelnost usnadňovaly jejich přípravu a využití na bojištích. Vojáci oceňovali jejich chápavost, pohyblivost, díky menší velikosti a zabarvení byli v terénu dobře maskovaní. Cenila se i jejich výdrž.
Jen málokteří psi se mohou pochlubit tolika vyznamenáními jako erdelteriéři. Za první světové války patřili k nejpočetněji zastoupenému plemeni a mnoho z nich bylo vyznamenáno za hrdinské činy. Někteří získali i vojenské hodnosti in memoriam. Ještě za první Československé republiky byli hojně využívanými psy u četnictva a také ve vojsku. Pak však nastal jejich ústup z pole služebních psů. Dnes se erdelové objevují u ozbrojených složek jen zřídka, a obtížně je budeme hledat i na sportovních soutěžích. Přesto stojí zato zmínit dobu největší slávy i dnešní šance tohoto plemene.
Srdeční záležitost
A jak vidí kudrnaté elegány mající smysl pro každou legraci jejich příznivci? „Pro mne je erdel srdeční záležitost. Fenka Josefína narozená v říjnu minulého roku je mým třetím psem tohoto plemena a jiného psa bych ani nechtěla. Vyhovuje mně povahou, temperamentem, je trochu tvrdohlavá, a že by plnila všechno na první povel, se také říct nedá. Jsme si povahově blízké,“ s úsměvem přiznala Lenka Dočekalová z Mariánských Lázní. Podobně mluví o svých erdelteriérech další kynologové. Mnozí nechtějí svého psa ani cvičit, což Lenka považuje za chybu. „Každý pes by měl mít základní ovladatelnost, zvláště erdelové, protože jako teriéři mají sklon pronásledovat zvěř, a to by se jim bez poslušnosti někdy mohlo stát osudné,“ připomíná. Sama po zkušenostech s předchozími dvěma psy připravuje Josefínu na cvičišti Tři sekery u Mariánských Lázní. Ráda by s ní jezdila na soutěže a skvělého pejska si tak více užila. „Pejskařina je opravdu sport. Po tréninkovém odpoledni bolí celé tělo,“ říká štíhlá žena, která má blízko i k dalším sportům, ale přitom vnímá jeden velký rozdíl: „Do sportování s erdelem musíte vložit nejen energii, ale i duši.“
Richardson to uměl
Zmíněnou silnou reakci na zvěř poznal už na počátku minulého století Erwin H. Richardson. Tento Angličan má největší zásluhu na rozšíření erdelteriérů. Nejenže je choval, ale byl také nejznámějším cvičitelem a dodavatelem psů na bojiště. Tendenci k pronásledování zvěře dokázal u erdelů vhodnou výchovou a výcvikem ovlivnit. V roce 1917 byl jmenován dokonce šéfem britské školy válečných psů. Za zmínku stojí žádost Rusů z roku 1905 na dodávku jeho psů pro zdravotnické jednotky na japonské frontě. Tam také později putovala velká skupina erdelteriérů. Ruským vojákům se osvědčili i později, jak vyplývá z pamětí amerického vojenského lékaře Malcolma Growna, jenž sloužil během první světové války v ruské armádě.
Noční koncert
Nejznámější se stala trojice erdelů o pár let později na rusko–německé frontě. Podle Growna prošli výcvikem k vyhledávání raněných v houštinách, kam se nemohli dostat pátrající vojáci. Hledalo se hlavně v noci, přitom se nesměly používat svítilny. Jednou se stalo, že se raněný voják dokázal doplazit ke své jednotce a oznámil, že v zemi nikoho se nachází mnoho těžce raněných druhů. Americký lékař se rozhodl, že jim pomůže. Pokud by nezemřeli na zranění, do rána by umrzli. K jejich nalezení si vzal tři vojáky se psy. Když se dostali do první zákopové linie, uviděli před sebou tmavé obrysy křovin, kde možná leželi zranění. Psovodi vysadili na okraj zákopů svá zvířata a povelem je vyslali mezi frontové linie. Když se dlouho nevraceli, lékař měl obavu, že psy Němci zastřelili. Náhle se však nad okrajem příkopu objevila hlava erdelteriéra a z tlamy mu visela zkrvavená vojenská čepice. Psovod si ji vzal, psa upoutal na vodítko a plazil se směrem, kam ho pes táhl. Za svištění nepřátelských kulek se za nimi plížili k německým liniím i dva vojáci s nosítky a lékař. A skutečně našli skupinu raněných vojáků. Většinou už nedýchali, brzy však objevili vojáka se zraněnou hlavou, jehož čepici přinesl pes. Vojáka se podařilo dostat k ošetření do bezpečí a díky druhému a třetímu psovi byli tu noc nelezeni a zachráněni další zranění. Druhý Erdelteriér totiž přinesl také čepici. Třetí měl v tlamě zase kus látky. Když totiž nemohli odnést čepici nebo rukavici, jako důkaz nálezu zraněného, byli naučeni utrhnout kus oděvu. Byl to doslova psí záchranářský koncert.
Tisíce na frontě
Erdelteriéři se ve vojsku osvědčili, což je přičítáno nejen jejich vlohám, ale také tehdy novátorským výcvikovým postupům E. H. Richardsona. Mnohé z nich platí dodnes. Učil psovody nešetřit pochvalami a odměnami při výcviku, zatímco při bojovém nasazení se neměli chovat přehnaně přátelsky. Zakazoval, aby byli v průběhu akce na frontě krmeni, neboť bez jídla v žaludku byli ostražitější a soustředěnější. Stanovil také limit dvanácti hodin pro pobyt na frontové linii, neboť přes tuto dobu už jejich práce nebyla efektivní. Počet erdelů se tehdy v královském vojsku počítal na tisíce, a protože byli nejen oblíbení, ale také úspěšní, stali se nakonec oficiálním plemenem britské armády.
Převážně jako mazlíčci
Lovecké vlohy v sobě ani dnešní erdelteriéři nezapřou, přestože je vedle myslivce spatříme zcela výjimečně. Vloni třeba složil barvářské zkoušky na Slovensku Big elvis Finta–Star, narozený v létě 2007. Jinak ovšem lovecké využití dávno ustoupilo do pozadí. Dnes se více cení jeho vzhled a příjemná kudrnatá srst. Ta však vyžaduje nejméně dvakrát ročně úpravu trimováním. Slavné to není ani se sportováním erdelů a čeští chovatelé o takové využití až na několik výjimek zřejmě nestojí a stačí jim jako domácí mazlíčci. „Po zrušení Svazarmu padly požadavky na povahy a podmínkou pro chov nejsou zkoušky ani bonitace,“ konstatovala JUDr. Věra Kopencová, která si jela vybrat svého už pátého erdela do německého Chemnitzu. V Německu si totiž lze vybrat štěňata po pracovních rodičích. U sousedů je totiž možné erdela občas zahlédnout i v policejních službách.
Mají na to
Pracovní vlohy potvrzují erdelové i dnes. Na zkouškách a na závodech můžeme vidět třeba Jánoše (Yanosch vom Sachsenborn) s Věrou Kopencovou. Má sedmnáct zkoušek a podobně na tom byli i její čtyři předcházející erdelové. K výčtu zkoušek patří různé stupně IPA, národního zkušebního řádu, Tartu i lavinové. Říká se, že erdelové mají problém se zvěří a že jsou tvrdohlaví. „Nesouhlasím, je to pouze o výchově. Já jsem tento druh problémů neměla. Je ovšem pravda, že s erdelem nemůžete cvičit jako s německým ovčákem, hlavně nelze používat silnější mechanické podněty. Chce to více trpělivosti. Zato se vám odvděčí, a takzvaná paličatost se promítne v zarputilost – když jiní psi už výkon vzdávají, erdel se snaží dál,“ zdůraznila Věra Kopencová jednu z předností.
