Zvířata

Zvířata na krytíChovatelské stanice

Články a atlasy

Kontakt

Podpora a bezpečnost - kontakt
Zvířata na prodejVšechna zvířata na prodej
iFaunaiFauna
Německý ovčák
Sdílet:

Německý ovčák

Psi
Druhy a plemena

Německý ovčák je bezesporu nejznámějším psem světa. Jeho historie přitom není nikterak dalekosáhlá. Jeho opravdová historie dosahuje na přelom 19. a 20. století. Ovčácká plemena se používala pro práci u stáda několik století. 19. století představovalo období zoficiálnění mnohých plemen. Chovatelé se přestali dívat jen na pracovní využití psa a rozhodli se psy ujednotit také v typu.

Těžký výběr z mnoha typů

V mnoha zemích Evropy měli chovatelé poměrně jasno, jakým exteriérovým směrem se vydat. Po několik desetiletí se totiž samovolně v určitých částech země chovaní psi přiblížili k několika jednotným typům. Chovatelé tak nejčastěji sáhli po nejpočetnějších a nejustálenějších ovčáckých plemenech, aby vytvořili jedno či dvě národní ovčácká plemena. Německo na tom bylo trochu jinak. Existovalo zde velké množství ovčáckých psů nejrůznějších barev, struktury a délky srsti a jejich velikost byla také velmi rozličná. Snad v žádné části Německa neexistoval výrazněji ustálený typ. Všichni zde se vyskytující psi byli výborní při práci s dobytkem, zejména s ovcemi, byli pracovití, učenliví, nenároční a dobře ovladatelní. Do té doby byla selekce zaměřena jen na povahu, neboť u ovčáckých psů se vyžadovala jen výborně odvedená práce. Nic víc, nic míň. Proto se křížili i se psy ze vzdálenějších míst, a typově tak byli neujednocení. Kdo nedokázal uspokojit nároky ovčáka, byl velmi rychle nahrazen jiným psem. Ti nejlépe pracující psi kryli ty povahově nejvyrovnanější feny, protože existoval velký předpoklad, že jich potomci budou ještě lepšími ovčáckými psy nežli jejich rodiče. O tato štěňata byl zájem a výborné povahové vlastnosti psům dávaly největší šanci na život.

Na konci 19. století byli v Německu velmi oblíbení zejména krátkosrstí, vlkošedě zbarvení ovčáčtí psi se vzpřímenýma ušima. Zřejmě v největším počtu je bylo možné vidět v Durynsku, Sasku a Württembersku. Některým ovčákům jejich majitelé kupírovali uši na koncích do kulata. Těmto „německým“ ovčákům se říkalo švábští ovčáci.

Organizovaný chov německého ovčáka

16. prosince 1891 vznikl spolek Phylax, který si dal za úkol vytvořit toho nejlepšího „německého ovčáka“. Slovo „phylaxis“ znamená podle překladu z řečtiny „hlídání“. Začalo se s chovem založeným na středoněmeckých a jihoněmeckých ovčáckých psech. Bohužel názorů, jak by měl německý ovčácký pes vypadat, bylo mnoho a byly příliš rozdílné na to, aby členové spolku našli společnou řeč. Proto se po mnoha výrazných sporech německé sdružení ovčáckých psů v roce 1894 rozpadlo. Avšak 20. září 1899 byl ve Frankfurtu nad Mohanem založen nový spolek s názvem „Verein für deutsche Schäferhund“, který byl a doposud je znám pod zkratkou S.V. Dnes je největším kynologickým klubem (spolkem) na světě věnujícím se jedinému plemeni. Založil jej jízdní důstojník Max von Stephanitz (1864–1938) společně s Arthurem Mayerem. Stephanitz, celým jménem Max Emil Friedrich von Stephanitz, pokračoval za svým snem s poměrně jasnou představou, jak by měl německý ovčák vypadat. A hlavně, jaké by měl mít povahové vlastnosti. M. Stephanitz byl velmi silnou osobností, rozhodný a přesvědčivý, a proto není divu, že nejenže se stal prezidentem a zakládajícím členem S.V., ale také chov německého ovčáka s jistou samozřejmostí až do své smrti řídil. Uměl na svou stranu získat dostatek vlivných chovatelů, aniž by změnil svůj cíl. Přesto jeho představa exteriéru nebyla nijak výrazně vyhraněná. To je patrné z prvního standardu, který s Mayerem předložili spolku k prodiskutování. Ten povoloval i hrubosrsté jedince, bíle zbarvené psy či psy s bílými znaky.

V roce 1900 byla založena plemenná kniha a jako první byl zapsán vlkošedě zbarvený „Horand von Grafrath“, původním jménem „Hektor Linksrhein“. Byl to pes M. Stephanitze, který ho koupil coby pětiletého na přehlídce ovčáckých psů 3. 4. 1899 od majitele chovatelské stanice „Spar Waser“. Horand se stal vzorem pro další směr vývoje německého ovčáka. Zajímavostí je, že se tento pes objevil také na první Zemské výstavě policejních a užitkových psů v roce 1905 v Praze. To byl rok, kdy se u nás vystavovali němečtí ovčáci poprvé a byli přihlášeni tři.

Nejznámějším synem Horanda byl pes zapsaný v plemenné knize pod zkratkou a číslem SZ 13 a jmenoval se Hektor von Schwaben. Ten se mimo jiné stal v letech 1900 a 1901 zemským vítězem. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších plemeníků, stejně jako následně např. Roland v. Starkenburg, Rolf v. Osnabrückerland, Tell von der Kriminalpolizei, Klodo von Boxberg, Canto a Quando Wienerau či Uran v. Wildsteigerland.

Od založení S.V. se začala každoročně pořádat výstava určená jen německým ovčákům, kde byla vybírána nejhezčí fena a pes, kteří museli být nejen prvotřídní vzhledem, ale museli se prezentovat výbornými povahovými vlastnostmi – pracovní způsobilostí. Od roku 1935 hodnocení nejlepších psů posuzoval předseda S.V. Max von Stephanitz.

„Vítězové výstav“ zejména následující rok určovali trend a vítězný pes během jednoho roku nakryl mnoho desítek fen, čímž se upevňovaly základní požadované rysy plemene. Mělo to však také negativní stránku, neboť se tím zbytečně zvyšovala velká příbuznost. Proto již od roku 1938 nebyli vybíráni jen dva nejlepší jedinci, ale skupina několika jedinců, kteří byli zařazeni do „výběrové třídy“. To trvalo do roku 1949. Mezitím se dospělo k závěru, že největší přínos v chovu bude mít kombinace jak „vítězů výstavy“, tak výběr jedinců pro „výběrovou třídu“. Tento způsob výběru a hodnocení chovu zůstal dodnes.

Od počátku se Stephanitz bránil anglickému rozdělování jednotlivých psů na typ výstavní – exteriérový, a typ pracovní. Vždy se držel názoru, že chovat německého ovčáka znamená chovat pracovního psa. Také byl přesvědčen, že „jen“ ovčácké využití je pro budoucnost tohoto plemene málo. Početnost ovčáckých plemen se zvyšovala a hrozila možnost, že by německý ovčák mohl splynout s davem nebo zcela zaniknout. Proto se Stephanitz rozhodl vydat jinou cestou. Vybíral všestranné psy, u kterých nebude priorita pasení stád hospodářských zvířat, ale které bude možné využít více všestranně. Chtěl vytvořit učenlivé, vytrvalé, nenáročné plemeno s maximálním využitím a s neutuchajícím nadšením pro spolupráci s člověkem.

M. Stephanitz se snažil o ujednocení výcvikových metod a nároků na všestrannost plemene, aby bylo zřejmé, kteří cvičení a zkoušení jedinci mohou zapůsobit dál v chovu tak, aby zlepšovali plemeno jako celek. Mezitím se snažil, aby německý ovčák byl širokou veřejností vnímán coby pracovní a služební všestranný pes, nikoliv jen ovčák u stád. Prosadil ho u policie a později se německý ovčák stal nejvyužívanějším plemenem nejen u všech ozbrojených složek. Vytlačil tak z pracovních míst již dříve používanou kolii dlouhosrstou (skotského ovčáka) a erdelteriéra.

Vzrůstající obliba

První němečtí ovčáci se do Ameriky dostali přibližně v roce 1906. Avšak ve stejném roce vydalo německé ministerstvo obrany zákaz vývozu německého ovčáka za hranice. Přesto jich do té doby vycestovalo dostatek na to, aby v Americe v roce 1913 vznikl Americký klub chovatelů německých ovčáků. Ve Velké Británii se začali organizovaným chovem tohoto plemene zabývat o šest let později. V roce 1922 bylo několik desítek německých ovčáků dovezeno do Austrálie, ovšem brzy nato jejich ministr zemědělství vydal přísný zákaz dovozu těchto psů. Hlavní důvody byly zřejmě dva. V jednom viděl ohrožení existence místních ovčáckých psů a druhým důvodem byl obrovský rozmach dovozu nestandardních německých ovčáků, kteří byli v Německu vyřazeni z chovu zejména z důvodu špatné povahy.

V roce 1922 vznikla první kniha plemenného dohledu (Körbuch). Začaly se podrobně zaznamenávat a srovnávat jednotlivé proporce psa, jako např. kohoutková výška, délka těla, hmotnost …

Když se konečně výrazně zvedla vlna jeho obliby, přišla další světová válka. Protože toto plemeno mělo svůj původ v Německu, bylo mnohými lidmi odmítáno a nesnášeno, třebaže se jednalo o čistě politické důvody. Určitá lidská nesnášenlivost proti všemu německému dohnala mnohé chovatele k tomu, že německého ovčáka načas přejmenovali na „Alsatian Wolf Dog“ (alsaský vlčí pes – alsasan). Pod tímto označením se v USA vyskytoval ještě v 70. letech 20. století. Jak vynikající a uznávaný to byl pes, dokazuje skutečnost, že i po tak silně protiněmecké agendě se nakonec dostal do popředí zájmu kynologického světa téměř všude ve světě.

Velký vliv na veřejnost mělo a má televizní vysílání. První záběry psa Rin Tin Tina v němém filmu uchválily veřejnost. Německý ovčák se rychle dostával do povědomí lidí kladnou filmovou rolí. Stal se hlavním hrdinou, když ve filmu i v reálu přijel do Ameriky s vracejícími se vojáky z války v Evropě. Dalším německým ovčákem, který zůstal v srdcích pamětníků, byl pes Strongheart, vlastním jménem Etzel von Oeringen (1917 až 1929). Jednalo se o jednoho z prvních německých ovčáků, který byl vycvičený v Německu pro potřebu policie, ale následně byl převezen do Ameriky, kde našel uplatnění v mnoha filmech, včetně adaptace Bílého tesáka z roku 1925. Zapsal se tak silně do historie filmu, že si vysloužil svou hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy. A kdo by i dnes neznal dětsky pojatý televizní seriál Komisař Rex? Je natolik znám veřejnosti, že je běžně v inzerci nabízející štěňata napsáno: „V typu komisaře Rexe.“ Jenže přehnaný zájem o plemeno a velká popularita vždy přináší i negativní věci, a tak určité problémy v chovu na sebe nenechaly dlouho čekat …

Německý ovčák a další plemena

I dnes se ještě můžeme setkat s názorem, že německý ovčák byl vyšlechtěn z vlka. Přitom jejich příbuznost je tak daleká jako např. Dobrmana a vlka. Je tisíce generací křížen bez přílivu vlčí krve a za někdy tak trochu vlčí vzhled může pouze selekce na určitý typ psa a rozhodně také možnost vlkošedé barvy srsti. Nejbližší příbuzní německého ovčáka jsou bezesporu holandští a belgičtí ovčáci. Určitá podobnost v některých aspektech je zřejmá i dnes, třebaže se německý ovčák chovaný před 100 lety od dnešního výrazně liší. Při pohledu na staré fotografie Horanda von Grafrath podobnost s dnešním holandským i krátkosrstým belgickým ovčákem nenechá nikoho na pochybách.

Německý ovčák však dopomohl ke vzniku dalších plemen, jako například československého vlčáka (vznikl z křížení německého ovčáka a karpatského vlka) a Saarloosova vlčáka (ten vznikl z křížení německého ovčáka a evropského vlka). Protože poměrně záhy po schválení prvního standardu byli bíle zbarvení němečtí ovčáci vyřazováni z chovu, přesto se ale stále a stále vyskytovali, dali vzniknout novému mladému plemeni s názvem švýcarský bílý ovčák, původně známý jako americko–kanadský bílý ovčák. Přímý vliv měl německý ovčák také na další plemeno psa a tím je shilohský ovčák. Toto americké plemeno je velice klidné, mírné a má větší kohoutkovou výšku než německý ovčák.

Zajímavým a pro mnohé rozporuplným krokem klubu německého ovčáka bylo nedávné zařazení dlouhosrstých jedinců do chovu. Třebaže se po celou dobu chovu vedle krátkosrstého německého ovčáka objevovala i tato varianta, byla zatracována, vedla k dlouhým diskusím a dlouhosrstí jedinci byli automaticky vyřazováni z chovu.

Německý ovčák na našem území

Většího počátečního rozmachu se německý ovčák na našem území dočkal mezi 1. a 2. světovou válkou. Jistě je zajímavé, že na území České republiky se německý ovčák začal rozšiřovat nejdříve na Moravě a sídlo spolku bylo v Brně. V roce 1912 zde byla založena pobočka rakouského spolku (vídeňská pobočka) pro zemskou část Moravy. Následovalo vytvoření německého „Spolku pro německé ovčáky v Československu“, opět v Brně. Velmi dlouho byl chov tohoto plemene soustředěn zejména na Moravě a ve Slezsku.

V roce 1920, na jedné z prvních výstav, kde se početněji objevili také němečtí ovčáci, se sedm organizací dohodlo na vytvoření Svazu německých kynologických spolků v Československu. Od roku 1923 byla vedena první plemenná kniha tohoto plemene na našem území. První chovatelskou stanici služebních psů u nás s názvem „Praga“ založil Václav Matoušek. Ten v roce 1922 napsal první příručku o výcviku policejních psů s názvem „Policejní pes, jeho výchova a výcvik pro ochranu i policejní službu“. Zde vytvořený popis německého ovčáka je zajímavým počtením, neboť se mimo jiné zaobírá i krátkosrstým, drsnosrstým, hrubosrstým a chundelatým německým ovčákem. V možnostech zbarvení srsti uvádí též barvu bílou a to, že se „ … tu a tam vyskytují ocasy zakrnělé. Těchto psů však nepoužíváme na plemeno …“ V. Matoušek se vedle německého ovčáka věnoval i chovu dobrmanů a erdelteriérů, kterých po první světové válce bylo na našem území více nežli německých ovčáků.

Za úžasného psa, československého vítěze z roku 1923, byl považován pes Arnošta Šufla z Ostravy, Klodo v. Boxberg. Tento pes výrazně zasáhl do chovu německého ovčáka a ovlivnil chov v celé Evropě. Po svém vítězství v roce 1923 byl prodán do Německa.

V roce 1928 byla založena Československá kynologická unie. Následoval vstup československé kynologie pod křídla FCI.

Velkým tahounem v chovu německého ovčáka v počátcích jeho chovu u nás byl zejména štábní kapitán Werlík, který byl i celosvětově uznávaným rozhodčím tohoto plemene. V roce 1964 vznikl Klub chovatelů německých ovčáckých psů. Následoval vznik Československého klubu německých ovčáků a brzy poté byl přejmenován na Český klub německých ovčáků.

U nás se německých ovčáků využívalo v mnoha ozbrojených složkách, ať už u policie, pohraniční stráže, ozbrojené stráže na drahách, či u vojenských útvarů. Vlastně po celou dobu své existence u těchto státních institucí byl německý ovčák považován za absolutní jedničku. Jen spíše výjimečně se tu a tam objevila i jiná plemena. Až poslední dobou se vedle německých ovčáků prosadil také belgický ovčák – malinois.

Různé úrovně

Po 2. světové válce byl některým chovatelům dán z nejrůznějších důvodů zákaz odchovávat štěňata. K tomu se přidalo vyřazování některých jedinců z chovu pro nevyhovující zdraví, kvůli několikeré změně standardu vyloučení z chovu pro neodpovídající exteriér a v neposlední řadě byli a jsou vylučováni jedinci s vadným charakterem (plachost, agresivita). Někteří majitelé těchto psů však nedbali na nevhodnost chovu vyřazených psů a dál své feny připouštěli. Jejich štěňata však nedostala průkaz původu. Tady začíná nekonečná řada problémů a sporů mezi chovateli psů s průkazem původu a bez něj.

Německý ovčák je bezesporu nejrozšířenějším plemenem nejen u nás, ale i ve většině zemí celého světa. Jeho využitelnost je natolik všestranná a nenáročnost natolik velká, že si jej lidé pořizují zcela běžně jako ideální prototyp psa bez hledu na to, do jakých podmínek a k jakému využití má být používán. A to není zrovna správný přístup.

Mezi jednotlivými štěňaty v jednom vrhu jsou rozdíly, stejně tak dědičnost vlastností rodičů není zanedbatelná. Proto výběr vhodného jedince s ohledem na záměr, proč jste si vybrali právě německého ovčáka, musí být pojat svědomitě. Rozhodně je z čeho vybírat, chovatelů je mnoho. Pro každého člověka nejsou ideální psi s vrcholově pracovně vedenými rodiči, a zase naopak, kdo hledá psa „do sportu“, má touhu závodit a skládat různé zkoušky, musí hledět na charakter, temperament a dosažené výkony rodičů zamýšleného štěněte. Třebaže se německý ovčák všeobecně učí rychle a dobře, najdeme mezi nimi i takové, kterým výcvik trvá déle, než by se očekávalo, a mají radši jednoduchý a nenáročný způsob života. Najdou se i absolutní opaky, ovčáci, kteří jsou dychtiví po každém novém cviku, cvičení k využití svých schopností a vědomostí, ale pokud se nudí, jsou s nimi nemalé problémy.

Je to opravdu pes pro všechno?

Jeho povahové vlastnosti by měly být takové, jaké si většina majitelů bez ohledu na plemeno přeje: oddaný, poslušný, učenlivý, hodný k dětem, středně temperamentní, přátelský k přátelům, ale zároveň hlídač, k ostatním zvířatům bezproblémový … Tím, že je německý ovčák v očích mnohých lidí zapsán jako ideální pes pro všechno, všichni od něj očekávají nemožné. Dokonalost samu, která snese všechno. Ovšem německý ovčák je stále pes, který potřebuje pochopení, kontakt s člověkem, výchovu a má nárok i na běžné psí problémy.

V 50. letech 20. století se německý ovčák používal pro slepecký výcvik prakticky jako jediný ze všech plemen. Až za několik desetiletí se přidala další plemena. Za jednoho z prvních oficiálních slepeckých psů je považován Buddy III., který byl přivezen ze Švýcarska do USA. Poprvé se jako slepečtí psi používali u vojáků, kteří oslepli během války. V 1. i 2. světové válce pomáhal v nejrůznějších úkolech. Hlídal muniční sklady, pomáhal s natahováním telefonních kabelů, předával zprávy mezi jednotlivými příkopy, vyhledával zraněné vojáky …

Rozhodně neexistuje všestrannější plemeno psa. Při správném výcviku rád bude běhat po parkúru agility, aportovat talíře ve frisbee, nosit míčky při flyballu, zachraňovat lidi pod hromadou sněhu nebo v sutinách, se zájmem bude stopovat nebo pronásledovat figuranta s rukávem. Je schopen se naučit desítkám tanečních variací v dogdancingu nebo plnit cviky poslušnosti v obedienci, případně má mnoho jedinců dar být nenahraditelným asistenčním psem pro tělesně postižené. Ovšem ne každý jedinec může být vycvičen na té nejvyšší úrovni a hlavně být nejlepší z nejlepších. Německé ovčáky je nejčastěji vidět na všestrannosti, kde se cvičí stopa, poslušnost a obrana. To je zřejmě jejich nejsilnější disciplína, v tom vynikají. Společně s belgickým ovčákem, malinoisem, je nejčastěji viděným plemenem na nejrůznějších soutěžích všestrannosti, a to včetně těch nejvyšších, jako je mistrovství Evropy či světa.

Snad každý německý ovčák rád chodí na kynologická cvičiště a je schopen se naučit nejrůznějším cvikům. Avšak jak již bylo řečeno, ne každý může být konkurenceschopným závodníkem ve všech kynologických sportech, kde je třeba nejdůležitější rychlost a maximální obratnost.

Jaký je německý ovčák

Každopádně je to plemeno vnímavé, pozorné, má radost z učení a těší ho práce a spolupráce s člověkem. Patří mezi nejsnáze vycvičitelná plemena (co se týče základní poslušnosti) a zvládne ho i začátečník. Je schopen ustát i drobné chyby ve výcviku a snese se s nejrůznějšími povahami lidí. Ovšem jak snadné je ho přimět k radostnému cvičení, tak snadné je jeho elán do cvičení nadobro zničit. V tomto se chyby při výcviku napravují jen těžko.

Rád běhá a sportuje. Bude nadšený z jakékoliv činnosti, jaká mu bude nabídnuta. Je velice vytrvalý a bez problémů přivítá i delší výlet s pohybem vedle kola. Je vynikajícím sparingpartnerem běžcům či bruslařům, a pokud mu jeho pán nabídne dogtrekking (turistika se psem) nebo skijöring (běžky a pes), i z tohoto druhu sportu bude německý ovčák nadšen. Se zápalem uvítá snad cokoliv, protože se nerad nudí.

Je sice schopný počkat, až na něj bude mít jeho majitel čas, ale nekonečné dny čekání se snadno odrazí na jeho povaze. Mladý pes pak může začít ničit věci nebo zbytečně štěkat. Dospělí jedinci si na nicnedělání zpravidla zvyknou, stanou se línými a bez zájmu. Často spí a sporadicky nabídnutá zábava je nebaví. Je proto škoda nechat takové úžasné plemeno zahálet a dostat ho do unuděné nálady. Těžko se z ní dostává.

I dnes je ho možné vidět pracovat se stádem ovcí. Bez správného výcviku a dobré socializace by to však nešlo. To platí také o jeho soužití s domácími a hospodářskými zvířaty. Je-li k tomu veden, je něžný na koťátka stejně jako na kuřátka nebo kamarádí s kůzlaty. Je dobromyslný a zpravidla vyrovnaný. Ovšem někteří psi–samci mají v dospělosti problémy se psy stejného pohlaví.

Štěně a mladý německý ovčák potřebuje stejně jako všechna ostatní plemena zmiňovanou socializaci a výchovu. Dobře se vychovává, třebaže má také své nálady a teenagerovské „úlety“. Při troše snahy člověka je dokonalým společníkem, za kterého se nemusí nikdo stydět. Přivolání se naučí poměrně snadno a časem je dobře ovladatelný i bez vodítka. Avšak důležité je zaměřit se na přivolání v přírodě, neboť u některých jedinců je dost výrazný lovecký pud. Jestliže se tato přirozená vlastnost psů při výchově podcení, mohou nastat problémy s ovladatelností, jakmile pes spatří divokou zvěř. Při zvládnuté ovladatelnosti v každém prostředí je výborným doprovodným psem ke koním i na různě dlouhé výlety do přírody.

Chuť poslouchat a plnit nejrůznější cviky je německému ovčákovi vrozená. Přesto někteří jedinci mají tendence přehánět a na svého pána se uvážou tak, že za ním chodí i po domě, kdykoliv se jen jejich člověk pohne. Zpravidla se tento pes upíná na jednoho člena rodiny, ale má srdce otevřené všem jejím členům. Je rád jejich součástí a má rád společnost a děj kolem sebe. Třebaže nejvíc tíhne ke svému pánovi, který se mu věnuje a který s ním cvičí, je schopen i ochoten poslechnout i ostatní členy rodiny a bránit je.

Přesto zvládá poměrně rychle a dobře adaptaci do nového domova a k nové rodině, je-li potřeba. Také proto je nejpoužívanějším plemenem u policie a velký počet se jich nacházel u vojenských útvarů. Je všeobecně velmi přizpůsobivý. Pro německého ovčáka je běžné celoroční ubytování venku. Při zajištění dostatku pohybu a zábavy může být držen i v kotci nebo může pobývat na zahradě na volno. Dokáže se přizpůsobit i pobytu v bytě.

V prostoru je velmi ostražitý, neustále sleduje, co se kde šustne. Většinou je výborným hlídačem. Ostražitost a hlavně razance při obraně majetku se výrazně násobí v situaci, kdy hlídá dvojice psů. U tohoto plemene by neměla nikdy chybět odvaha, tvrdost a určitá bojovnost. To dělá německého ovčáka ovčákem.

Chov německého ovčáka

Světová unie německých ovčáků, známá pod zkratkou WUSV (Weltunion der Vereine für Deutsche Schäferhunde), se snažila prosadit, aby se všude na světě chovalo pod jedním jediným stejným standardem. Tato žádost byla akceptována, ovšem kromě chovatelských klubů v USA, přestože jsou členy WUSV. WUSV byla založena v 70. letech 20. století Dr. Christolphem Rummelem.

Chov německého ovčáka má několik zvláštností. Například u všech ostatních plemen jsou velmi ceněné mezinárodní a národní výstavy psů, ovšem u německého ovčáka se výsledky z těchto výstav pro účely chovnosti neuznávají. Proto jich je na jiných než klubových a speciálních výstavách určených jen pro německé ovčáky tak málo. Také rozdělení do tříd je jiné nežli u ostatních plemen, a dokonce i slovní známkování a tituly mají jiné. Německý ovčák má na výstavách svá specifická pravidla. Zajímavostí také je, že jedinec vystavovaný na výstavách ČKNO ve třídě dospívajících musí již mít zapsán výsledek RTG kyčelních kloubů v průkazu původu.

Psi se na akcích předvádějí v pohybu na napnutém vodítku, přičemž handlera (vystavovatele) „táhnou za sebou“. Předvádění se praktikuje na velkých prostorných plochách a je známé časově náročné (dlouhodobé) předvádění psa v pohybu.

V chovatelství německého ovčáka (zkratka NO) jsou určeny tři druhy chovu: výběrový, kontrolovaný a registrovaný, přičemž ve všech je podmínkou, aby uchovněný jedinec měl nejdříve splněnou minimálně jednu zkoušku alespoň I. stupně z typů ZVV, SchH nebo IPO.

Od 1. 1. 2009 musí mít každý německý ovčák pro chovnost odebrán vzorek krve pro určení identity (DNA) s vyhodnocením v Německu a výsledek musí být zaznamenán v průkazu původu.

Dlouhosrstá varianta byla uznána teprve nedávno. Na výstavách tito jedinci musí mít samostatné třídy (nemohou být vystavováni ve stejné třídě společně s krátkosrstými jedinci) a je nutné dbát na to, aby byli připouštěni dlouhosrstí jedinci jen s jedinci dlouhosrstými a krátkosrstí jen s krátkosrstými. Také je zajímavé, že se již od 50. let 20. století mluví o chybě zvané „přeúhlení pánevních končetin“, ale do dnešní doby se tento jev výrazně prohloubil, jen se změnilo jeho pojmenování.

Štěňata se rodí s ušima svěšenýma, následně jsou ve snaze se postavit poměrně dlouho různě klopené. Narovnávají se až věkem, často dokonce až kolem 6. až 7. měsíce věku.

Jak je na tom se zdravím?

Německý ovčák není postižen genetickými nemocemi více, než je průměr většiny ostatních plemen. Díky početnosti plemene se můžeme setkat s nejrůznějšími nemocemi, ovšem je zcela normální, že některé z nich se vyskytují více než jiné. I když postižení dysplazií kyčelních kloubů (HD) se rok od roku pomalinku zlepšuje, neustále patří mezi plemena, u nichž se toto postižení vyskytuje a zaznamenává. Nyní jsou vyřazováni jedinci s výsledkem horším než postižení jednostranné či oboustranné větší než 2. stupně. Výsledek z Německa a Rakouska může být pouze „A“ – normál. Vyskytuje se i dysplazie loketních kloubů, přičemž výsledky loktů mají zatím jen informační charakter, ovšem výsledek se zapisuje do průkazu původu.

Dalším problémem, který se týká pohybového aparátu a může se u tohoto plemene vyskytnout, je degenerativní nervové ochrnutí, které se zpravidla objevuje až po sedmém roku věku života a jako první jsou postiženy pánevní končetiny. U německého ovčáka se můžeme setkat také se zánětlivým onemocněním kloubů (arthritis), artrózou (Arthrosis deformans) a kostnatějícím zánětem tvrdé míšní pleny (Pachymeningitis spinalis ossificans). Kromě zmiňovaných nemocí se v populaci německého ovčáka může objevit epilepsie, porucha funkce slinivky, chronicky probíhající zánět rohovky, atopie a pyodermie německého ovčáka. Poslední jmenované onemocnění se označuje zkratkou GPS a znamená kožní problémy, přesněji vředovité změny na kůži. Ani toto plemeno není ušetřeno možnosti torze žaludku.

Jak by měl NO vypadat podle standardu?

Německý ovčák je pes poněkud obdélníkového formátu, silný a dobře osvalený. Kosti jsou suché a je celkově pevné konstituce. Německý ovčák je vytrvalý klusák. Končetiny musí svojí délkou a úhlením vzájemně ladit tak, aby se pánevní končetiny mohly pohybovat až pod střed těla a hrudní končetiny mohly dosahovat stejně daleko kupředu, aniž by to zjevně narušilo hřbetní linii. Každý sklon k přeúhlení pánevních končetin snižuje pevnost a vytrvalost a tím také použitelnost psa. Při správném poměru stavby těla a úhlení končetin je výsledkem prostorný pohyb probíhající nízko nad zemí a budící dojem nenucenosti. Hlava je lehce vychýlená vpřed a ocas je mírně zvednutý; při rovnoměrném klidném klusu je výsledkem plynulá a ničím nepřerušená hřbetní linie probíhající od špiček uší přes týl a hřbet až ke špičce ocasu.

Hlava je klínovitého tvaru, aniž by působila těžkopádným dojmem nebo byla příliš dlouhá, v celkovém zjevu suchá, mezi ušima přiměřeně široká. Čelo při pohledu zpředu nebo ze strany jen mírně klenuté, bez anebo jen s málo znatelnou rýhou uprostřed čela. Hřbet nosu je rovný, prohnutí nebo vyklenutí jsou nežádoucí. Pysky pevně přiléhající, uzavřené a tmavě zbarvené. Nosní houba musí být černá. Německý ovčák má nůžkový skus a dbá se na plnochrupost. Oči jsou středně velké, mandlovitého tvaru, poněkud šikmo položené, ale ne vystupující. Barvu očí má co možná nejtmavší. Světlé, pichlavé oči jsou nežádoucí, protože nepříznivě ovlivňují výraz psa. Uši německého ovčáka jsou středně velké, nesené vzpřímeně a směřující stejným směrem (ne stažené do stran). Sbíhají se do špičky a ušní boltce jsou otočené kupředu. Uši složené dozadu při pohybu, popřípadě v klidu, nejsou vadou.

Krk je silný, bez volné kůže a bez volné kůže na hrdle (bez laloku). Úhel s trupem (s horizontální linií) činí přibližně 45°. Hřbetní linie probíhá bez znatelného přerušení od nasazení krku před dobře vyvinutý kohoutek a přes vodorovný zcela lehce spadající hřbet až ke slabě spadající zádi. Hřbet je pevný, silný a dobře osvalený. Záď má být dlouhá, mírně spadající (asi 23° k horizontále) a bez přerušení hřbetní linie přechází do nasazení ocasu. Hrudník má být přiměřeně široký, spodní část hrudníku má být dlouhá a výrazná. Hloubka hrudníku činí zhruba 45 až 48 % kohoutkové výšky. Sudovitý hrudník je vadou stejně jako plochá žebra. Ocas dosahuje nejméně k hleznu, nepřesahuje však polovinu nártu. Na spodní straně je srst poněkud delší. Ocas je nesen svěšený v mírném oblouku, při vzrušení a pohybu je nesen poněkud výš, nepřesahuje však horizontální linii hřbetu. Hrudní končetiny musí být ze všech stran rovné, zepředu dokonale rovnoběžné. Při statickém posouzení ani v pohybu nesmějí být lokty vybočené ani vtočené. Postavení pánevních končetin je poněkud posunuté dozadu, přičemž zadní končetiny jsou při pohledu zezadu rovnoběžné. Stehenní a holenní kost jsou přibližně stejné délky a tvoří úhel cca 120°, stehna jsou silná a dobře osvalená. Hlezna jsou silně vyvinutá a pevná, nárt stojí svisle pod hlezny. Tlapy jsou dobře uzavřené, klenuté, polštářky tvrdé a tmavé barvy, drápy rovněž tmavě zbarvené.

Německý ovčák je chován ve dvou variantách srsti: dlouhé a krátké. Krátkosrstý: krycí srst by měla být co možná nejhustší, přiměřeně tvrdá a správně přiléhající. Na hlavě včetně uší, na přední straně chodů, na tlapkách a prstech krátká, na krku s více a silnější srstí. Na zadní straně chodů se srst prodlužuje až k spodní části přední nohy, resp. zápěstnímu kloubu, na zadní straně stehna vytváří masivní „kalhoty“. Dlouhosrstý: krycí srst by měla být dlouhá, měkká a ne těšně přiléhající s praporci na uších a chodech, husté „kalhoty“ a hustý ocas s praporcem tvořícím se směrem dolů. Na hlavě okolo vnitřku uší, na přední straně chodů, na tlapkách a prstech krátká, na krku delší a silnější srst. Na zadní straně chodů se srst prodlužuje až ke spodní části přední nohy, resp. zápěstnímu kloubu, a vytváří na zadní části stehen znatelné „kalhoty“.

Zbarvení srsti německého ovčáka může být černé s červenohnědými, hnědými, žlutými až světlešedými znaky. Dále pak celočerné, jednobarevně šedé, nebo šedé s tmavým vlkošedým zbarvením, s černým sedlem a maskou. Nenápadné malé bílé znaky na hrudi nebo světlé zbarvení na vnitřních stranách končetin jsou přípustné, ač nežádoucí. Nutná je podsada, která je vždy lehce našedlá.

U psů je vyžadována kohoutková výška 60 až 65 cm s váhou 30 až 40 kg a u fen 55 až 60 cm s váhou 22 až 32 kg.

Autor textu: Eva Nohelová
Autor fotografií zdroj: Eva Nohelová
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru