Pyrenejský ovčák

Málokdo toto plemeno zná a ještě méně lidí ví, že existují dva standardy pyrenejského ovčáka. Ano, jsou dvě plemena pyrenejských ovčáků. Jedno pod názvem pyrenejský ovčák s dlouhou srstí v obličeji a druhé má jméno pyrenejský ovčák s krátkou srstí v obličeji. Je mezi nimi pramálo rozdílů, ale nejzřetelnějším rozdílem těchto dvou plemen je právě zmiňovaná délka srsti na obličeji. Uznání dvou samostatných plemen, nikoliv dvou variant jednoho plemene, bylo možná trochu nešťastné, ale chovatelé tehdy zřejmě byli přesvědčeni, že se jedná o dvě typově odlišná plemena, a proto je potřeba je chovat odděleně.

Jeden, nebo dva?

K rozdělení jednoho plemene dvou variant na dvě samostatná plemena mohl vést také fakt rozdílného původu. Obecně a poměrně přesně lze všechny ovčácké typy psů rozdělit podle dlouhé srsti v obličeji (na čenichu) na prapůvod asijský anebo naopak při krátké (přiléhavě hladké) srsti v obličeji na psy evropského původu. Tato skutečnost mohla při vyjednávání o osamostatnění těchto dvou plemen mnohé kynology zmást.

Jak známo, nezřídka docházelo i k přikřižování s jiným „plemeny“, která pak ovlivňovala následující exteriérové i povahové vlastnosti těchto ovčáckých plemen. Tím docházelo ke vzniku tzv. přechodných typů. Ty pak dál ovlivňovaly plemeno jako celek v celé oblasti. Ještě v 19. století pasáky ovcí zajímaly jen povahové vlastnosti, pracovitost, houževnatost a skromnost jejich psů. Exteriér byl pro ně zcela nepodstatný.

Existuje mnoho typů pyrenejských ovčáků zejména s dlouhou srstí v obličeji, ovšem nemají svůj standard a nejsou uznanými plemeny. Nejznámější jsou: berger d'Asun, berger de Saint Beat, berger de Labeda, berger de Bagneres a berger d'Arbasile.

Většinou je za původnější typ považován Pyrenejský ovčák s dlouhou srstí v obličeji. Ovšem všeobecně ovčácká plemena s dlouhou srstí v obličeji a na končetinách jsou historicky vzato asijského původu, kdežto psi s krátkou srstí v obličeji jsou původu evropského. Proto se přímo nabízí, že by původnějšími pyrenejskými ovčáky měli být ti, kteří mají krátkou srst v obličeji. Přesto odborníci, a tudíž i mnohé publikace nejsou zajedno, který z pyrenejských ovčáků je původnější.

Pyrenejský ovčák, nebo pyrenejský pastevecký pes?

Celosvětovým problémem bylo používání nesprávného významu slov a nesprávných překladů. Většina cizích jazyků nerozlišuje „ovčák – ovčácký“ a „pastevecký“ pes. Dokonce i u nás dlouho chybělo jasné vysvětlení a správné používání těchto slov. Tím vznikla možnost používání spojení např. kavkazský ovčák čili kavkazský pastevecký pes nebo pyrenejský ovčák a pyrenejský pastevecký pes. Oba názvy vždy měly vystihovat jedno plemeno. On by to možná nebyl až takový problém, kdyby neexistoval jak pyrenejský ovčák, tak pyrenejský pastevecký pes. Dnes je sice pyrenejský pastevecký pes znám coby pyrenejský horský pes, ale ještě před několika lety se běžně uvádělo označení „pastevecký“. Tím často docházelo k nepochopení a ke zmatkům. Mnohým se tak ještě dnes při vyřčení „pyrenejský ovčák“ chybně vybaví typově zcela jiné plemeno – pyrenejský horský pes.

S tímto problémem je spojena i jedna příhoda z roku 1985, kdy byl na Mezinárodní výstavě psů v Brně omylem zařazen pyrenejský ovčák do jedné skupiny společně s pyrenejským horským psem. A tak se ve výstavním kruhu k překvapení všech přítomných sešla dvě na první pohled zcela odlišná plemena.

Nenápadný pes s historií bez důkazů

Kdybychom pátrali po dalekosáhlé historii pyrenejského ovčáka, dostaneme se až k Tibetu. Pyrenejský ovčák se tak stává určitou odnoží ovčáckých psů asijského původu, která do Evropy přišla z nejzápadnější části Asie. Celkově se o historii pyrenejského ovčáka ví velmi málo. Písemné dokumenty starší 110 let prakticky neexistují. Přesto je jisté, že už v 16. století pastýři v Pyrenejích potřebovali ovčáckého psa, který by pomáhal s pasením a usměrňováním ovcí, a druhého velkého a silného psa, který by v případě potřeby ovce i pastýře ochraňoval. Třebaže písemné a obrazové důkazy chybí a my se dnes můžeme jen domnívat, na kterém z obrazů z dřívějších časů je vyobrazení pyrenejských ovčáků, víme, že tu tito psi byli a jsou několik století. Byli chováni a drženi s ohledem na místo svého výskytu v poměrné izolaci, a tak je samozřejmé, že se v určitých regionech utvářely samostatné typy, vždy mírně odlišné od představitelů v sousedních horských oblastech. Největší rozdíly byly v typech a v barvě srsti. To bylo také důvodem, proč je standard k těmto prvkům tak shovívavý. Stejně jako tehdy, ani dlouhé roky po jejich mezinárodním uznání nebyl jejich exteriér po všech stránkách ustálen. Především typ a délka osrstění zůstaly velmi proměnlivé. Celková velká benevolentnost standardu, jako např. rozdíl až 10 cm kohoutkové výšky, ale i různá délka srsti či nasazení ušních boltců, občas může člověka dovést až k pochybnostem, zda se při pohledu na některé dva jedince jedná o totéž plemeno. Avšak při vytváření standardu se hledaly kompromisy, aby vyhovoval co největšímu počtu dobrých ovčáckých psů.

Pyrenejský ovčák – na scénu

Zřejmě poprvé se jeho popis objevil v roce 1904, a to v publikaci Grafa von Brylandta. V roce 1910 se několik majitelů pyrenejských ovčáků rozhodlo zkusit štěstí na výstavě. Ovšem neuspěli. Tak se stáhli zase do sebe, do hor a do své práce. Protože Alpy jsou dalekosáhlé, rozlehlé a kdysi i mnohem méně dostupné než dnes, dlouho nebylo o těchto psech nic slyšet. Mohli snadno dojít k propasti zapomnění. Avšak v době 1. světové války vzbudili pozornost svými povahovými vlastnostmi a stali se velmi vyhledávanými psy k použití ve válce. Protože pastevci měli velmi málo peněz, velmi často se uchýlili k prodeji mnohých svých psů. Mezi vojáky byli oblíbení pro svou bystrost, pracovitost, nenáročnost na stravu i ubytování a také nebyli ani moc malí, ale ani zbytečně velcí. Prostě vše akorát. Francouzská armáda je využívala především k přenášení zpráv, upozorňovali štěkotem na případné nebezpečí, ale naučili se i vyhledávat raněné. Během války vzbudili velkou pozornost. Byli velmi vyhledávanými univerzálními psími pomocníky, ale protože byla válka a stávali se častými oběťmi, jejich pracovitost a všestranné použití je téměř vyhubily.

Ani po válce na ně mnozí nechtěli zapomenout, a tak se skupina nadšenců pod vedením plukovníka Toleta začala snažit o jejich zoficiálnění, propagování a chov. Ten také stál u vzniku klubu s názvem „Club Français du Chien de Berger des Pyrénées“. V roce 1921 předložili stručný standard pro „nové“ plemeno – pyrenejského ovčáka s krátkou srstí v obličeji, ale jejich iniciativa bohužel neměla kladnou odezvu. Mezitím se o pyrenejského ovčáka i pyrenejského horského psa zajímal také Bernard Sénac Lagrange. V roce 1923 byl pod jeho vedením založen spolek R.A.C.P., v němž se stal prezidentem. Teprve poté následovalo jednání o exteriérovém ideálu pyrenejského ovčáka, přičemž se vytvářel standard. Za vzor pro standard si tvůrci vybrali psy z typu „Arabazie“. Jak již bylo řečeno, typů se v té době vyskytovalo velké množství a najít zlatou střední cestu bylo velmi těžké. Standard tak vznikal velmi dlouho. Uvádí se, že jeho vytváření trvalo 4 roky, přesněji v letech 1921–1925. Za pramáti pyrenejského ovčáka je považována Berpuyette de Lucvielle. Informace o ní pocházejí z roku 1921.

Je trochu zarážející, že přibližně ve stejnou dobu se rozhodl klub sdružující chovatele pyrenejského horského psa, který vznikl už v roce 1907, zahrnout do své chovatelské práce i pyrenejského ovčáka. Oba kluby se chtěly starat o jedno plemeno, což automaticky vedlo k hádkám a sporům. Naštěstí ne tak velkým, aby se kluby nakonec nedomluvily.

B. Sénac Lagrange psal o pyrenejském ovčákovi v klubové ročence z roku 1927 jako o psovi velmi ceněném mezi obchodníky s koňmi a honáky. Po Sénacovi se stal na déle než 30 let předsedou klubu Charles Ducont.

V roce 1926 byla obě plemena pyrenejských ovčáků uznána v krátkém sledu za sebou. Zpočátku bylo nejčastějším zbarvením harlekýn-merle a barva šedá. Mezi nejznámější chovatele, kteří ovlivnili plemeno až do dnešní doby, patří pan Sabouraud se svou chovatelskou stanicí „de Fleurac“. Následovalo však na několik desetiletí chovatelské ticho. Až v 70. letech 20. století se o nich začalo zase více mluvit a pomalu se začali dostávat i za hranice své domovské Francie.

Nejdříve se rozšířili po okolních evropských zemí. Do Ameriky se první pyrenejští ovčáci dostali až v roce 1981. Následovala Británie a třeba do Japonska se první jedinci dostali až v roce 1992. Rozhodně celosvětově patří mezi málopočetná plemena, jen ve Francii jsou chováni ve větším počtu. Početněji jsou chováni také v sousedním Německu. Dodnes jsou však i evropské země, kde není jediný představitel tohoto plemene.

Na našem území se první pyrenejský ovčák objevil v roce 1988 a v témže roce se narodil první český vrh face normale. První vrh v České republice face race se narodil ve vysokém počtu 8 štěňat v roce 1999 v chovatelské stanici Farma Štěkot. Čeští chovatelé, kterých je registrovaných méně než 10, se sdružují v Klubu málopočetných plemen. Pravidelné odchovy najdeme však pouze v chovatelské stanici Farma Štěkot.

Pasení

V zimě pracoval pyrenejský ovčák na statcích a salaších jako hlídač a od jara do podzimu na něj čekala náročná práce ovčáckého psa, pomocníka pastýřů. Usměrňoval pohyb ovcí, nedovolil jejich rozdělení, přiváděl zatoulaná jehňata … Jeho práce byla fyzicky náročná, ale pyrenejáka bavila. Když si uvědomíme, v jakých podmínkách byl chován a také čím byl krmen a co všechno dělal, je až neskutečné, co všechno tento malý pes dokázal. Jenže on takový zůstal dodnes. Je skromný a chce pracovat.

Ovčácký pud v pyrenejském ovčákovi zůstal silně zakotven a stále ho můžeme vidět běhat kolem jakékoliv skupiny zvířat, ale i lidí v polokruhu či uzavřeném kruhu. Jeho metody a styl práce jsou na první pohled odlišné od většiny ostatních ovčáckých plemen používaných ke stejnému účelu. Kolem stáda většinou chodí krokem a je neustále ve střehu. Je skvělým plemenem k pasení ovcí, třebaže je ho u stád vidět mnohonásobně méně než např. Border kolii. Přesto v zahraničních soutěžích v pasení nezřídka stojí na stupních vítězů. Geny pro tuto práci má silně vyvinuté a s ohledem na jeho vnímavost a ochotu pracovat s ním u stáda nebývají problémy. Takovou práci výborně zastane i bez zdlouhavého výcviku. Ani trošičku za ty roky neztratil ze své obratnosti a rovnováhy a i dnes se ve velmi obtížném terénu pohybuje s naprostou jistotou a přírodní elegancí.

Jaký je pyrenejský ovčák?

Je to pes s velkou potřebou pohybu a nějakého zaměstnání, čím více a čím častěji, tím lépe. Bohužel není ani vyloženě líbivý, ani jeho vzhled nevzbuzuje pozornost. Tím se stává lehce přehlédnutelným. Přitom jeho povahové vlastnosti by mnohým lidem mohly velice vyhovovat. Na druhou stranu jeho naturelu nemusí každý člověk stačit, tudíž to rozhodně není pes pro každého.

Potřebuje výchovu a zaměstnání. Je dobrým rodinným psem, ale jen pro takovou rodinu, která se mu bude věnovat, nejlépe při takové činnosti, kde může plně rozvinout své rozumové a fyzické schopnosti. Upíná se jen na jednoho člověka, jemuž je plně oddán, třebaže má rád všechny členy své rodiny. Potřebuje člověka, třeba i mladšího věku, který s ním bude trávit aktivně spoustu času. S dětmi vychází dobře, ale není to pes určený k zabavení dětí. Je to činorodý akční pes, připravený kdykoliv spolupracovat a podílet se na všem, co jeho člověk potřebuje nebo co za zábavu, práci či sport připraví.

Má radost z práce a je neúnavný. Je to bystrý šibal, kterému nic neunikne a který by chtěl být u všeho. Jeho pohyb je velice lehký, živý a prostorný. Je to pes velmi veselý a skotačivý, snadno a rychle vzrušivý. Je hbitý, iniciativní, s pohotovými reakcemi a s nesmírnou vytrvalostí. Deset či dvacet kilometrů svěžího běhu vedle kola pro něj nic neznamená. Jeho výrazný temperament je nezdolný. Ne každý člověk je však schopen ukočírovat takovou hromadu nadšení a temperamentu, jakou v sobě pyrenejský ovčák okatě skrývá. Je energický a jeho chuť do života by mu mohl každý závidět.

Pro svou vnímavost a snadnost se učit potřebuje ze strany svého majitele velkou důslednost a precizní výchovu, neboť se rychle sám naučí, co je v jaké situaci nejlepší dělat (z jeho pohledu). Těžko říci, zda je tak chytrý, nebo už vychytralý. Není to však myšleno hanlivě, ale tak, že se svou vlastností (chytrostí) umí náležitě nakládat.

Někdy je zbytečně vznětlivý, ale zároveň srdnatý, citlivý a pozorný. Umí se vžít nejen do situace, ale i do nálad svého pána. Je výborným parťákem do nepohody s výraznou osobností.

Na pohodlný život si nikdy nezvykne, ale snadno se adaptuje na nové prostředí i situace. Říká se, že je doma všude tam, kde si jeho pán sundá „klobouk a plášť“. Sám si umí najít zábavu, hru i zapojení se do běžných činností rodiny. Je velice vynalézavý. Ovšem je třeba tyto jeho zájmy trochu třídit, korigovat a vést psa ke správnému chování. Jeho výraz čertova kvítka mluví za vše. Je těžké být na takového psa přísný, ale bez důslednosti to opravdu nebude fungovat ke spokojenosti všech.

Od štěněcího věku musí vědět, jaké je jeho místo v rodině. Jen tak bude v dospělosti spokojeným a šťastným psem. Výchova je poměrně těžká, protože zejména v pubertálním věku se nerozpakuje udělat nějakou tu lotrovinu. Jeho sebevědomí s ohledem na velikost je opravdu značné. S jeho srdnatostí asi nikoho nepřekvapí, že někteří jedinci, zejména psi, mohou mít problémy se snášenlivostí s jinými psy.

Potřebují důslednou výchovu s pochopením a jasnými instrukcemi, co se od nich očekává. Svému pánovi chtějí vyhovět, pokud mu rozumějí. Jsou však schopni využít slabostí člověka. Důslednost nesmí být zaměňována se zbytečnou razantností, či dokonce tvrdostí. Tvrdé zacházení ho ničí a jeho dobré charakterové vlastnosti se pak snadno a nenávratně vytrácí. Pyreneják musí vědět, cítit, že ho jeho pán a rodina mají velmi rádi. Je-li výchova dobře zvládnutá a má-li pyrenejský ovčák dostatečné zaměstnání, je v dospělosti skvělým kamarádem a partnerem při veškerém běžném dění.

Rozhodně všestranně využitelný

Jsou to psi velice přizpůsobiví a učenliví. Když se k tomu přidají všestranné schopnosti, pak nikoho nemůže překvapit, čeho všeho je tento poměrně malý pes schopen. Zejména s ohledem na svou malou výšku a jakousi nenápadnost má neskutečný záběr schopností. Protože je velmi vnímavý, je schopen naučit se mnoho povelů a cviků. Může proto excelovat v dogdancingu či obedienci (poslušnosti). Svou obratnost a rychlost a také oblibu ve skákání a šplhání dobře uplatní na dráze agility, v dogfrisbee či flyballu.

Mnozí pyrenejští ovčáci milují veškeré hry s míčkem. Pokud se tato vlastnost podchytí v mladém věku, je skvělou motivací pro následný výcvik. Jsou jedinci, kteří mají složenou i některou ze všestranných zkoušek, např. typu ZVV či IPO. Rozhodně není samo sebou, že se 26. 3. 1994 dostal do krátkého seznamu pracovních plemen po boku Německého ovčáka, rotvajlera, dobrmana … Zvládne tedy nejen výcvik poslušnosti, ale také pachových prací, či dokonce obrany.

Jeho zřejmě nejsilnější disciplínou ve všestrannosti je používání čichu. Je výborným stopařem a v určité fázi výcviku je schopen zvládnout i několikahodinové složité stopy. Jeho schopnosti poslouchat, vnímat, používat nos, excelentně se pohybovat i v problematickém terénu, ale zároveň prokazovat i jistou samostatnost při práci z něj dělají výtečného psího záchranáře. K této činnosti je úspěšně používán především ve Švýcarsku.

Je nadšený z turistických výšlapů i z jakkoliv dlouhých procházek. Přitom zde může být většinou na volno, neboť i v rušné přírodě umí být dobře ovladatelný. Může při rozumně zvolených trasách běhat vedle kola, stejně nadšený bude v roli parťáka při joggingu. Vždy je rád u všeho. V jednu dobu byl dokonce používán k vyhledávání lanýžů (podzemních hub). Pokud mu člověk nabídne běhání – lovení střapce na cousingu, určitě i z takového druhu pohybu a zábavy bude mít radost. Miluje pohyb kdekoli, ale jako každý pes upřednostní pohyb v přírodě. I zde dokáže být plně ovladatelný, nehonit ani nevyhledávat lesní zvěř. Ale samozřejmě k takovému chování musí být veden od štěněcího věku. Při ponechání volné zábavy bez jasného vedení může najít i zalíbení v prohánění divoké zvěře.

Bude rád dělat všechno, co bude rád dělat jeho pán. Kromě častého lenošení. Pyrenejský ovčák je workoholik. Na to člověk před jeho koupí musí opravdu myslet. Nemá rád nudu a udělá všechno pro to, aby se nenudil. Nudící se pyreneják se snadno může stát nesnesitelným.

Odolný malý chlapík

Žádné počasí ho nerozhodí. Je otužilý, houževnatý a může žít celoročně venku, stejně jako doma. Ale ať zvolíte ubytování pyrenejského ovčáka kdekoli, je nutné mít na mysli nutnou potřebu pohybu a zaměstnání. Je to skromný a nenáročný pes po všech stránkách, jen na tolikrát zmiňované množství pohybu je náročný.

Je vynikajícím psem na statek. S domácími, malými i velkými hospodářskými zvířaty si rozumí, třebaže s nimi musí být vhodně seznamován v době socializace. Soužití se zvířaty je mu vlastní, nemá potřebu honit známé kočky ani slepice.

Povahový rozdíl mezi pyrenejským ovčákem s krátkou srstí v obličeji a pyrenejským ovčákem s dlouhou srstí v obličeji je málo patrný. Přesto při jejich srovnávání většinou vyjde pyrenejský ovčák s krátkou srstí v obličeji jako klidnější a méně zbrklý.

Pyrenejský ovčák platí za zdravé plemeno, u kterého jsou genetické nemoci spíše vzácností. Jediným problémem, který stojí za zmínku, je dysplazie kyčelních a loketních kloubů. Proto je jednou z podmínek jeho zařazení do chovu její vyhodnocení. Do chovu jsou puštěni všichni jedinci negativní i s postižením do 3/3 (včetně). Pyrenejský ovčák se dožívá vysokého věku, průměrně 15 let.

Hlídač s věrností

Pyrenejský ovčák je i přes svou malou velikost za všech okolností ostražitým a odvážným hlídačem. Reaguje na vše podezřelé, tedy i včetně zvuků. Sice neštěká „jen tak“, ale zato na všechno. Většinou neštěká vytrvale, ale na vše zaštěká jednorázově. Přesto se může stát zbytečně uštěkaným, je-li mu takové chování trpěno, nebo dokonce podporováno. Má velmi silné ochranitelské pudy.

K cizím je povětšinou rezervovaný, odtažitý a někdy až zbytečně nedůvěřivý. Nezajímají ho. Nemá potřebu si s nimi hrát ani se od nich nechat hladit. Dobře ví, kdo je jeho pán, a ten mu k životu stačí. Nemá potřebu se kamarádit s kýmkoliv mimo rodinu. Dlouhosrstá varianta je zpravidla více nedůvěřivá, až nepříjemná k cizím osobám, ale není to jasně daným pravidlem. Tento povahový rys je možné u většiny jedinců upravit výchovou.

Spousta zavádějících pojmů

Někdy se jim říká krátkosrstý a dlouhosrstý pyrenejský ovčák. Ovšem „krátkosrstý“ je označení zcela mimo realitu, protože pyrenejský ovčák s krátkou srstí v obličeji má srst opravdu krátkou jen v obličeji a částečně na končetinách. Pyrenejský ovčák s dlouhou srstí v obličeji se nazývá „face normal“ a psi s krátkou srstí v obličeji „face race“. Posledně jmenovaných je dnes velmi málo, a tak se setkáme s názvem Berger des Pyrénées á Poil long a také Berger des Pyrénées á face race. Přímý překlad se může lehce lišit. Jedinci s „face race“ mají běžně středně dlouhou srst, kratší nežli jedinci „normal“. Ale najdou se i „face race“ s výrazně kratší srstí po celém těle (ovšem ne zcela hladkosrstí) a těm se říká „piémont“. Můžeme se setkat také se slovem „carapace“. To by se dalo přeložit jako „želví krunýř“. Pod tímto označením musíme hledat bohatší až kopcovitou srst na zádi a stehnech, která vytváří zmiňovaný optický krunýř. Nevyskytuje se však ani zdaleka u všech jedinců.

Vzájemné propojení

U některých jedinců, pokud srst není delší dobu pročesávána, se mohou začít vytvářet tzv. cadenettes neboli šňůrky nebo matelotes, což jsou zplstnatělé šňůrovité plotny. V ten moment mnohé kynology může napadnout možnost pradávné společné historie s pulim nebo bergamským ovčákem. Někdy je dokonce mnohým kynologům neznámý a FCI neuznaný labrit spojován s pyrenejským ovčákem natolik, že je považován za totéž plemeno.

Příbuznost pyrenejského ovčáka s katalánským ovčákem je již od pohledu zřejmá a i geograficky pak téměř jistá. S tímto plemenem bývá také nejčastěji zaměňován. Od katalánského ovčáka se na první pohled liší velikostí a mohutností (katalánský ovčák je vyšší a prostornější). Dalším výrazným rozdílem jsou chlupy v obličeji, které u pyrenejského ovčáka směřují jakoby dozadu a netvoří mohutný vous, jaký můžeme vidět právě u katalánského ovčáka. U pyrenejského ovčáka s krátkou srstí v obličeji samozřejmě dlouhá srst na nose zcela chybí. Také srst na uších má pyrenejský ovčák oproti katalánskému ovčákovi výrazně kratší, přesto dlouhou. Opticky má uši menší i jinak nasazené a nesené.

Standard plemene pro pyrenejského ovčáka s krátkou srstí v obličeji je neuvěřitelně stručný a dává velmi širokou možnost posuzování jednotlivých psů. Naštěstí, třebaže se jedná o dvě samostatná plemena (podle schválení FCI), chovatelé drží při sobě, běžně chovají obě „varianty“ pyrenejského ovčáka, a tak je rozdělení jednoho plemene na dvě zatlačeno do pozadí a myslí se na ně jen při samotném chovu.

Je opravdovou perličkou, že FCI připustila osamostatnění obou plemen, přičemž každé má svoje číslo pořadí schválené FCI a svůj standard, přesto bylo povoleno vzájemné křížení. Tedy křížení dvou plemen. Nikoliv dvou variant jednoho plemene …

Zajímavosti o srsti

Že se objeví ve vrhu dvou dlouhosrstých jedinců jedinec s krátkou srstí na hlavě, se stává, ale dnes již zcela výjimečně. Jedná se o recesivní znak.

Nejběžnější je zbarvení „flauve“ všech odstínů červené/plavé. Čím sytější červené zbarvení, tím lépe. Zbarvení „flauve“ nabízí mnoho možností. Může se jednat o barvu světle plavou, zlatou, pískovou, hnědou, červenou, břidlicovou, měděnou, a to všech odstínů. K tomu může být s příměsí černých nebo šedých chlupů nebo bez nich. Možností je mnoho. Za poměrně častou je také považována žíhaná a šedá všech odstínů. Ostatní zbarvení, jako např. černá, trikolorní nebo harlekýn/merle, jsou v dnešní době spíše ojedinělá. Avšak v České republice se také objevují. Bílé znaky mohou mít na hrudi a tlapách, ale vyskytují se sporadicky. Srst může výrazně změnit barvu (nejen odstín) během dospívání.

Srst nevyžaduje žádnou střihovou úpravu a nepotřebuje žádnou větší péči. Stačí jen občasné pročesání. Pod lokty a za ušima se mohou tvořit chuchvalce slepené srsti, proto je vhodné především tato místa jednou týdně alespoň zběžně pročesat. Jinak žádné větší pročesávání není zapotřebí. Opravdu podrobné pročesání stačí pouze třikrát až čtyřikrát ročně. Občas je zapotřebí mu umýt vousy po krmení a koupe se jen tehdy, když je srst opravdu nějak znečištěná.

A jak by měl pyrenejský ovčák vypadat?

Při chůzi dělá pyrenejský ovčák poměrně krátké kroky. Jeho typickým pohybem je však klus, který je volný a energický. Při krátkém klusu je hlava nesena poněkud výše, při prodloužení klusu (dlouhý krok) je hlava v linii hřbetu. Tlapky se nikdy nezvedají příliš vysoko, pohyb je plynulý a tlapky se pohybují těsně nad zemí. Velký rozsah pohybu kloubů umožňuje tomuto psovi charakteristický pohyb, nesrovnatelný s žádným jiným plemenem. Celkově má pyrenejský ovčák s hladkou srstí v obličeji poněkud kratší záběr než pyrenejský ovčák s dlouhou srstí v obličeji.

Jeho hlava je trojúhelníkovitého tvaru, lebka je přibližně stejně dlouhá jako široká, temeno je skoro ploché, s téměř neznatelnou čelní rýhou, s velmi lehce vyjádřeným týlním hrbolem, stop sotva patrný. Koutky jsou nenápadné. Nosní houba je vždy černá. Okraje pysků a patro jsou buď černé, nebo s výraznými černými znaky. Chrup je vyžadován kompletní. Skus by měl být nůžkový, ale tolerován je i klešťový. Oči jsou výrazné, mírně mandlového tvaru a tmavě hnědé barvy. Nesmí být zapadlé ani vypoulené. Skvrny na rohovce (strakaté oči) jsou povoleny u psů zbarvení „harlekýn“ (blue–merle) nebo u břidlicově šedých psů. U těchto zbarvení jsou dokonce různobarevné oči charakteristické. Okraje očí jsou černé bez ohledu na barvu srsti. Uši musí být spíše krátké, přiměřeně široké u základny, nasazené nepříliš blízko sebe na vrcholu lebky, ale také ne navzájem příliš vzdálené. Mají trojúhelníkovitý tvar, jsou jemné (slabé) a zakončené do špičky, zavěšené, ploché, velmi pohyblivé. Mohou také být částečně vztyčené. V tomto případě musí být jejich spodní část vztyčená a pohyblivá, v ideálním stavu se má horní polovina nebo poslední třetina klopit dopředu nebo do strany a klopení musí být symetrické na obou uších. U pyrenejského ovčáka s krátkou (hladkou) srstí v obličeji je srst na určitých místech hlavy krátká a přiléhavá a tlama je poněkud delší než tlama u pyrenejského ovčáka s dlouhou srstí v obličeji.

Krk je poměrně dlouhý, kohoutek výrazný, hřbetní linie pevná. Záď je spíše krátká a spáditá. Pyrenejský pes s dlouhou srstí v obličeji je téměř kvadratické stavby těla, kdežto pyrenejský ovčák s krátkou srstí v obličeji je mírně delší, obdélníkovitý. Ocas není příliš dlouhý, je poměrně nízko nasazený a háčkuje na špičce. Je vždy dobře osrstěný. Když je pes v afektu, zpravidla je nesen jen nepatrně nad hřbetní linií, ale přesto se může točit směrem na hřbet. V některých zemích se ocas ještě kupíruje – zkracuje, ale postupně se od toho upouští. Vrozeně krátký ocas je přípustný.

Hrudní končetiny u pyrenejského ovčáka s dlouhou srstí v obličeji jsou bohatě osrstěné, šlachovité, kloub zápěstí je nápadně vyjádřený. Pánevní končetiny mají poměrně uzavřené úhlení. Psi se středně dlouhou srstí nemají „kalhoty“. Tlapky jsou poměrně ploché, výrazně oválného tvaru. Polštářky jsou tmavé. Malé, tvrdé drápky jsou zakryté srstí, která se nachází i pod tlapkou, mezi polštářky. Na pánevních končetinách mohou nebo nemusí být jednoduché nebo dvojité paspárky. U pyrenejského ovčáka s krátkou srstí v obličeji jsou končetiny pokryty hladkou srstí s lehkými třásněmi srsti na předních a kalhotami na pánevních končetinách. Tlapy obou párů končetin jsou těsně sevřené a klenutější než u pyrenejského ovčáka s dlouhou srstí v obličeji. Zaúhlení je u této variety otevřenější.

Kůže je často s tmavými skvrnami bez ohledu na barvu srsti. Srst u pyrenejského ovčáka s dlouhou srstí v obličeji je dlouhá nebo středně dlouhá, ale vždy hustá. Chlupy těsně přiléhají k tělu, někdy jsou mírně zvlněné, hustější a plstnatější na zádi a na stehnech. Textura srsti je něčím mezi ovčí vlnou a kozími chlupy. Na tlamě je srst kratší a méně hustá. Na špičce tlamy – a někdy na celé tlamě – je srst přilehlá a směřuje od špičky čumáku dozadu. Po stranách tlamy a na lících je srst delší a také směřuje dozadu. Oči musí být vidět, nesmí být překryty srstí. Pyrenejský ovčák s krátkou srstí v obličeji má často i kratší srst po celém těle než jeho druhá varianta. Působí více načechraně – jakoby odstává.

Zbarvení má mnoho odstínů, nejběžněji je plavé, světlejší či tmavší, s nebo bez příměsi černých chlupů a někdy s malými bílými znaky na hrudi nebo na končetinách. Objevuje se šedá, světlejší či tmavší, ta je často s bílou na hlavě, hrudi a končetinách. Břidlicová, nebo také harlekýn (modrá s černou) neboli blue merle, musí mít dostatečný kontrast mezi černou a šedou. Existují i žíhaní jedinci, černí a černí s bílými znaky (částečná strakatost). Strakatost nesmí pokrývat více než třetinu těla. Jednobarevnost je však preferována. Černá barva s pálením nebo blue merle s pálením jsou považovány za hrubé vady.

Výška určená pro pyrenejské ovčáky s dlouhou srstí v obličeji je u psů od 40 do 48 cm a fen od 38 do 46 cm. Je povolena tolerance plus minus 2 cm u jinak typických jedinců. Pro pyrenejské ovčáky s krátkou srstí v obličeji je určena kohoutková výška u psů od 40 do 54 cm a u fen od 40 do 52 cm.