Saarloosův vlčák

Další fotografie (7)

Historie tohoto plemene je vcelku průzračná, neboť jeho stvořitel byl zapáleným kynologem, který si vše poctivě zapisoval a chovatelům psů chtěl ukázat, že to jde i jinak. Zdravěji a lépe. Toužil vytvořit zcela zdravé, odolné, silné a houževnaté pracovní plemeno. Měl rád přírodu a psy, ale již na začátku 20. století byl přesvědčen, že tehdejší psi jsou zdegenerovaní a je čas vytvořit psa nového. Ideál psa domácího. Tedy psa s původními přirozenými vlastnostmi, výbornými pracovními schopnostmi po německém ovčákovi a také psa odolného proti virovým a genetickým onemocněním.

Na začátku byl pes a vlk

Základem pro chov v jeho chovatelské stanici nesoucí název „van de Kilstroom“ se stal pracovně vedený německý ovčák jménem Gerard van der Fransenum, syn německých ovčáků pracujících v 1. světové válce, a vlčice sibiřské větve evropského typu Fleur, jejíž původní domovinou byla zoo Blijdrop v Rotterdamu. Z tohoto spojení uskutečněného v roce 1932 postupně získal na 28 jedinců, z nichž všechny feny připustil jejich otcem Gerardem van der Fransenum. Křížení zpět na otce (německého ovčáka) vytvořilo základnu psů s čtvrtinovým podílem krve vlka. Následně přísnou selekcí vybíral ty jedince, kteří nejlépe odpovídali jeho představám. Genetika a geny povahových vlastností vlka však byly příliš silné a neúprosné a Leenert Saarloos (1884–1969) byl i po mnoha letech svého snažení stále znovu zklamáván.

Jeho cíl byl až příliš nerealistický a dobré výsledky stále nepřicházely. Navíc jeho první vlčice Fleur pošla na psinku. To Saarloose opravdu překvapilo, neboť do té doby byl přesvědčen, že u vlků a jeho kříženců se tato nemoc nevyskytuje.

Pracovní plemeno?

L. Saarloos po pár letech přírodního psa sice vytvořil, ale nikoli psa povahových vlastností německého ovčáka. Se svými odchovy se snažil věnovat pracovnímu výcviku, ale k jeho překvapení zcela bez úspěchu. Plachost a samostatnost po vlkovi byla příliš silná. Jeho psi byli ve štěněcím věku stejně jako v dospělosti především plaší, odtažití, nesmělí, bez snahy o větší komunikaci s člověkem, a třebaže byli velmi pozorní, ostražití a vnímaví, vůbec nehlídali a neměli tendence něco bránit. Ať zkusil jakékoliv pracovní zaměření, v ničem jeho psi neuspěli.

Ovšem L. Saarloos byl velmi ctižádostivý a umíněný muž, který šel za svým cílem, třebaže jeho cesta byla značně trnitá. Nevzdal se ani poté, co téměř všichni jeho kříženci vlka a psa zemřeli na infekční psinku. Mezi tím se k L. Saarloosovi přidal genetik L. Haagedoorn, který se snažil pomáhat především z postu své profese. V tu dobu byli Saarloosovi psi známí pod označením „evropský vlčák“.

I přes všechny nezdary nepřestával věřit, že se z tohoto psa časem vyvine kvalitní pracovní plemeno. Jeho cílem v šlechtění byla jednoznačně silná pracovní povaha a exteriér psa řadil až na poslední místo. L. Saarloos postupně vybudoval stanici na výcvik vodicích psů v Dordrechtu. Jeho manželka byla nevidomá a on si kladl za cíl ze svého vlčáka vyšlechtit všestranného psa, nebo alespoň záchranářského, anebo psa pro nevidomé. Bohužel až zdrcující procento jím odchovaných jedinců se na výcvik nehodilo. Přesto sem tam některý z nich vynikal výbornou cvičitelností, chápavostí a snahou o spolupráci. Jednoho z těch málo výborných jedinců vycvičil i pro svou slepou manželku. Jím vybraný pes se učil velice rychle, rychleji než německý ovčák. To Saarloose nadchlo a více se zaměřil na výcvik slepeckých psů. Bohužel opět přišlo zklamání, neboť v případě evropského vlčáka pro svou manželku měl jen štěstí při výběru jedince. Další psi opět podávali velmi špatné výkony. Ani po tomto velkém nezdaru se však nevzdával a v roce 1963 znovu přikřížil vlka, respektive vlčici Fleur II s německým ovčákem jménem Yro.

L. Saarloos se snažil jít cestou pracovní, další chovatelé, kteří se snažili k jeho chovu připojit, však viděli cíl ve zlepšení exteriéru, který naopak Saarloose vůbec nezajímal. Saarloos byl umíněný a vývoj svého chovu chtěl řídit sám, jen podle svých představ. Avšak třebaže se nakonec tento pes stal mezinárodně uznaným plemenem, L. Saarloos se toho nedožil. Když v roce 1969 zemřel, vypadalo to, že Saarloosův vlčák (v tu dobu znám jako „evropský vlčák“) upadne v zapomnění, třebaže se jeho sedmnáctiletá dcera a manželka dál chovatelsky snažily. V roce 1975 se však nizozemská kynologická organizace s názvem Raad van Beheer op Kynologisch Gebied in Nederland rozhodla plemeno zachránit a ještě téhož roku, přesněji 5. července 1975, je uznala národním plemenem a pojmenovala ho po jeho stvořiteli Saarloosův vlčák (Saarlooswolfhond).

Svět klubů a uznání

Následně se jeho chovu ujal Nederlandse Vereniging van Saarloos-wolfhonden (Nizozemský klub Saarloosova vlčáka). Ten se zaměřil na dotvoření exteriéru při zachování stávající povahy saarloose a vytvořil první oficiální standard podle feny jménem Zaska van de Kilstroom. Následně se stala dnes až nepochopitelná věc: již šest let nato, tedy v roce 1981, byl tento evropský vlčák pod novým označením Saarloos Wolfhound (Saarloosův vlčák) mezinárodně uznán FCI. Za tak krátkou dobu oficiální existence plemene se to poštěstilo jen opravdu málo plemenům.

I přes velkou snahu Nederlandse Vereniging van Saarloos-wolfhonden koncem 20. století existovalo jen kolem 400 jedinců tohoto plemene. Plachost a ne zrovna snadné zespolečenštění tohoto plemene hodně nových potenciálních majitelů odrazovalo. Klub byl zaměřený spíše na propracování exteriérového typu psa a zřejmě jeho výrazně neobvyklou povahu od počátku existence tohoto psa považuje za typickou natolik, že ji není vhodné měnit. Zajímavé však je, že existuje určitá domněnka, že v 70.–80. letech 20. století mohlo dojít k přikřížení aljašského malamuta nebo sibiřského husky. Někteří jedinci jsou jim až nápadně podobní.

Po smrti L. Saarloose, když vznikl Nizozemský klub pro Saarloosova vlčáka, se výrazně začaly rozcházet názory jednotlivých chovatelů. Na tom by nebylo nic zvláštního, je to běžné u všech plemen, ovšem v Nizozemsku je povoleno, aby každé plemeno mělo jen jeden klub. Situace se však vyhrotila natolik, že chovatelé, kteří bytostně nesouhlasili s vedením klubu v chovu Saarloosova vlčáka, se od klubu odtrhli a začali chovat „na vlastní pěst“. Tím však vznikl velký problém, neboť Saarloosových vlčáků bylo vždy velmi málo a bylo zakázáno, aby se psi z klubu a psi „bezprizorních“ vzájemně připouštěli a působili v chovu. A tak polovina populace se nikdy nemohla spojit se psy druhé poloviny. Tím se pochopitelně začal zvyšovat koeficient příbuzenské plemenitby, což může být v chovu každého plemene opravdu velký problém.

Mezitím se klub snažil prosadit změnu standardu, aby do něj byla mimo jiné zakomponována nejčastější vlastnost tohoto psa – plachost. Mezinárodní kynologická organizace FCI to však neschválila, a proto se chovatelé museli dál snažit ve svém chovu prosazovat vyrovnanější jedince.

Saarloosův vlčák v České republice

V některých českých periodikách se můžeme setkat s označením saarlooský vlčák. Avšak protože označení získal po svém stvořiteli, správné je Saarloosův vlčák. Jemu velmi podobné plemeno československý vlčák je dnes známé téměř každému Čechovi, ale plemeno Saarloosův vlčák téměř nikomu. Protože se jedná o málopočetné plemeno, chované téměř výhradně jen na území Nizozemska, není divu. Bohužel nizozemský klub vůbec netouží po rozšíření svého národního plemene za hranice. A tak dovezení několika málo jedinců z této země bylo velmi těžké a za urputnou snahu prvním českým chovatelům Saarloosova vlčáka tak patří velké díky, třebaže velmi pravděpodobně nikdy nebude patřit mezi masově chovaná a oblíbená plemena. Jeho rozšíření, kromě jeho poněkud problematické povahy, brání i vcelku rozšířený „náš“ československý vlčák, s jehož šlechtěním se započalo na území bývalého Československa v 50. letech 20. století.

Prvního Saarloosova vlčáka importovala z Finska v roce 2005 Ing. M. Soukupová, majitelka chovatelské stanice „z Molu Es“. Jednalo se o fenu Wolfsirius Covername Iris. Následně se podařilo Janě Novákové (Čapounové) a Ing. Ireně Honzákové importovat další dvě 4měsíční feny a jednoho 15měsíčního psa. Pes se jmenoval Wolfsirius Call OF The Wild a feny Wolfsirius Honey Kiss a Wolfsirius Heart Attack. První vrh v České republice se narodil v chovatelské stanici „Miraja“, kterou vlastní velmi zapálená chovatelka Jana Nováková (Čapounová), jež se věnuje chovu doposud. Jednalo se o spojení feny Wolfsirius Honey Kiss (v majetku paní Honzákové – chovatelská stanice Voracious) a psa Dvorak De Louba Tar maďarské chovatelky Edit Molnar – chovatelská stanice Crying Wolf.

V současné době je toto plemeno na našem území chováno 3–4 chovatelskými stanicemi. Chovatele sdružuje Klub málopočetných plemen. Saarloosův vlčák je zařazován do chovu na základě bonitace nejdříve od 15 měsíců věku, jedné výstavy pořádané klubem a jedné výstavy vyššího typu (oba výsledky od mezitřídy) se známkou Výborný nebo Velmi dobrý. Psi i feny jsou zařazováni do chovu na základě vyšetření DKK do výsledku stupně 2/2 (C) včetně. Vyšetření může být provedeno až po dosažení 15 měsíců věku. Vyšetření platí i pro zahraniční psy, kteří se budou účastnit reprodukce v ČR. DLK – vyšetření: psi i feny jsou zařazováni do chovu na základě vyšetření DLK do výsledku stupně 2/2 (C) včetně. Vyšetření může být provedeno až po dosažení 15 měsíců věku. Dále musí všichni jedinci absolvovat vyšetření PRA – genetické vyšetření platí doživotně, DOV platí pouze jeden rok. U jedinců, kteří se budou podílet na reprodukci v ČR, se doporučuje genetické vyšetření na DWARF a DM – není určena konkrétní laboratoř. Při reprodukci platí následující: Pokud jedinec doloží genetické vyšetření obou rodičů s výsledkem negativní, je automaticky brán za negativního a nemusí být vyšetřen. Pokud jeden z plánovaných rodičů není vyšetřen, druhý z rodičů musí být vyšetřen, a to s výsledkem negativní. Jsou zakázána tato spojení – přenašeč + přenašeč a přenašeč + pozitivní. Dále je zakázáno spojení dvou hnědých jedinců.

Rozhodně nevšední povaha

Povaha Saarloosova vlčáka je poněkud výstřední a měl by se s ní podrobně seznámit každý, kdo o tomto plemeni uvažuje jako o životním psím kamarádovi. Žádný chovatel si nepřeje, aby jím chované plemeno si koupil člověk pouze proto, že se mu pes líbí jen po exteriérové stránce, a „zbytek nějak dopadne“. Nový majitel každého plemene má být dobře obeznámen s tím, jaké možné problémy mohou nastat.

Je to pes tak trochu pro extremisty a zároveň lidi toužící po přírodě, kterým se líbí nespoutanost divokých zvířat. Pro někoho Saarloosův vlčák může být silným i zvláštním zážitkem a souznění s přírodou, jiný soužití se saarloosem může vyhodnotit jako obtížnou a stresující zkoušku života. I když Saarloosův vlčák je pes, některými prvky svého chování a duší je blíže k vlkovi. Právě z těchto nevšedních důvodů si své příznivce vždycky najde. Kdo touží mít vlka, ať si pořídí Saarloosova vlčáka, třebaže si koupí psa.

Je hrdé a nezávislé povahy, je plachý a jeho nátura je v mnoha ohledech přírodní a náchylná k nepředvídatelnosti. Právě jeho zvláštní povaha a vzhled velmi podobný vlkovi mnohým lidem imponují. Kdo si však myslí, že se jedná o ostrého psa, sebevědomého hlídače a dravou šelmu, rozhodně by se mýlil. Saarloosův vlčák je opak…

Jeho pohyb a gesta oko člověka vždy přitáhnou. Je to pes bystrých smyslů, které plně využívá. Je obezřetný, velmi vnímavý, bezprostřední a citlivý. Majitel psa musí být seznámen se zákonitostmi, jak se má chovat vůdce smečky. Tímto přístupem k saarloosovi získá nejen respekt, ale i potřebnou důvěru již od raného mládí. Zároveň to musí být klidný člověk, kterému nevadí samostatné jednání psa, protože Saarloosův vlčák se chce rozhodovat zcela sám, pokud to není zrovna s rozporu s pravidly ve smečce. Nepatří k poslušným plemenům ani neočekává, že by mu měl někdo radit.

Toulky přírodou miluje nadevše. Někteří jedinci se mohou pohybovat bez vodítka a budou se držet své smečky (rodiny či psí smečky). Razí heslo, že být sám znamená zranění a následně smrt. Potřebují volnost, mají radost z pohybu, z plavání, rádi si hrají s ostatními psy na procházce. Mají rádi dlouhé procházky. Avšak na procházkách se můžeme setkat se dvěma problémy. Jedním je přílišná plachost, kdy psa něco vystraší natolik, že raději zvolí útěk domů, a druhým problémovým faktorem je lovecký pud. Především menší divoká zvířata jsou pro saarloose velkým lákadlem. Stále stejné procházky je mohou začít nudit a sami se budou poohlížet po zábavě. Na známých trasách více odbíhají od svého člověka a jsou samostatnější.

Nejsou zrovna dobří cestovatelé. Většině psů je celoživotně v autě špatně a každou cestu protrpí. Nemají rádi velké změny ani adrenalin, ani měnění jakýchkoliv pravidel.

Při soužití s jinými psy jakýchkoliv plemen ve smečce je Saarloosův vlčák zcela bezproblémový. Přesně ví, jaké je jeho místo, a nemá snahu se tlačit na lepší pozici. Je silně smečkově založený i na smečce závislý. Ve společnosti cizích psů se také nechová agresivně ani nikdy nevyvolává spory. Spíše má tendence se kamarádit a hrát si. Avšak některé jeho divočejší hry mohou jiné psy rozhodit.

Ve vztahu k jiným zvířatům pravděpodobně nastanou problémy. Se zvířaty, se kterými vyrůstá od štěněcího věku ve stejné domácnosti, většinou dojde ke kamarádství a vzájemné něžné toleranci, ale k ostatním zvířatům volně žijícím, ať už se jedná o drůbež, kočky, nebo králíky, se velmi pravděpodobně probudí jeho lovecký pud.

Plemenný znak – plachost

Plachost je specifická vlastnost tohoto plemene. A přestože by neměla být v chovu podporována, měl by si tento fakt uvědomit každý. Evropské vlčí poddruhy jsou velmi plaché. Zřetelně více nežli arktické.

Ať už nový majitel, chovatel, rozhodčí, nebo celé kynologické okolí. Je pro něj typické, že uteče za každé situace, kterou vyhodnotí jako nebezpečnou nebo jemu nepříjemnou. K tomuto psovi je totiž potřeba umět přistupovat. Nesnese nátlak, prudké pohyby ani hluk a chaos. Třeba výstavy a různé akce jsou pro saarloose stresujícím zážitkem a je tam jen proto, že si to přeje jeho člověk – vůdce smečky. A je to často na něm na první pohled znát. Je to pes přírody, je to pes milující prostor, klid, prostředí bez lidí, bez aut a bez křiku. Výstižné je motto, které nalezneme i na krásně zpracovaných stránkách dvou nejvýraznějších osobností v chovu Saarloosova vlčáka v českých zemích, J. Čapounové a M. Soukupové: „Radši 100× zbabělý než 1× mrtvý.“ Pokud není vyděšen k smrti bez možnosti úniku, vždy zvolí útěk. Nikdy neútočí a agresivita je mu zcela cizí. Není sebevědomým plemenem.

Jeho povaha je nevšední, osobitá, zajímavá, ale v žádném případě není vhodná pro každého člověka. Majitel saarloose by měl být dobře obeznámen s přirozeným chováním vlků a psů, se smečkovým pudem a z toho vyplývajícími zásadami, s ostatními vrozenými pudy, psími či vlčími způsoby a s pojmem hierarchie smečky. Jen tak je schopen pochopit toto plemeno a umět s ním správně jednat. Jeho duše je duše vlka, ať uděláte cokoli. Saarloosův vlčák se za svou povahu nestydí. Je zkrátka tokový. Ke všemu cizímu opatrný, ale svoji rodinu by nevyměnil za nic na světě.

Neúnavný vytrvalec

Saarloosův vlčák je pes s nevyčerpatelnou energií, ale není hyperaktivní. Přemíra temperamentu rozhodně není to, co by mohlo jeho majitele potrápit. Je to pes houževnatý a vytrvalý. Když absolvuje test vytrvalosti na 20 km, doběhne do cíle, jako by běžel jen 5 minut. Taková vzdálenost pro něj není žádný problém. Na co by však majitel saarloose nikdy neměl zapomínat, je skutečnost, že toto plemeno nejen psychicky, ale i fyzicky dospívá nejdříve ve dvou letech a i přestože poměrně brzy vypadá jako dospělý pes, jeho kostra není zcela vyvinuta, a tudíž nesmí být v žádném ohledu přetěžována.

Je to neúnavný pes, pro něhož je nejpřirozenějším pohybem střední klus. Nepotřebuje běhat každý den. Některé dny i rád prolenoší, ale pokud je mu rychlejší pohyb nabídnut, velice rád jej přijme. Proto je vhodný i k hobby dogtrekkingu nebo ke kondičnímu vytrvalostnímu běhání se svým člověkem.

Štěněcí a mladý věk

Když se člověk dočká vysněného roztomilého štěňátka, vše si předem plánuje a představuje, jak co udělá, co všechno podnikne a jak si tento krásný věk spolu hezky užijí. Ani u štěněte Saarloosova vlčáka tomu není jinak, ale vše je zde intenzivnější a náročnější, než jak si člověk zpočátku představuje. A co pak teprve psí puberta, kdy pes mate tělem, vypadá jako dospělý, ale hlavou a skutky je klackovitým a světem nepochopeným štěnětem.

Co se nikdy nesmí podcenit, je včasná socializace. A nejen ta, která je kladena na bedra novým majitelům, ale i ta nejranější, již má na starosti chovatel, neboť začíná již ve 3 týdnech věku štěněte, kdy malý tvoreček začíná naplno vnímat svět. V případě tohoto plemene je proto velmi důležitý správný výběr chovatele, neboť ten musí být natolik znalý věci a ochotný pomoci, že ještě před odběrem štěněte novými majiteli bude štěňata zvykat na hluk, pachy, různá prostředí, častý kontakt s lidmi, různé věci. A noví majitelé v tom dál musí usilovně pokračovat, neboť období největšího vnímání světa je od 3 do 16 týdnů života psa, po které nesmí pocítit žádnou negativní zkušenost, již by si nesl po celý svůj dlouhý život. Z těchto důvodů je velmi vhodné, aby štěně saarloose putovalo k novým zodpovědným majitelům co nejdříve, po dovršení 49 dnů věku. Co se nestihne do 4 měsíců věku, již nemůže být nikdy dostatečně dohnáno. Všichni psi potřebují socializaci, ale má-li Saarloosův vlčák pobývat ve společnosti lidí bez většího stresu, a to se týká i cestování hromadnými dopravními prostředky, procházky městem nebo klidného odpočinku pod stolem v hospůdce, potřebuje až extrémně propracovanou socializaci, a to v raném věku.

Výchova musí být klidná a srozumitelná. Trpělivý přístup, s používáním stále stejných zásad a gest, musí být při jeho výchově samozřejmostí. Z těchto důvodů není možné saarloose doporučit úplnému začátečníkovi. Nevhodná, slabá nebo příliš pozdní výchova ve štěněcím a mladém věku z něj může udělat výrazně problémového psa v dospělosti.

Některá plachá zvířata se časem trochu otrkají, ale jiná zůstanou „extrémní plachostí“ doprovázena celý život. Špatnou výchovou se ze saarloose může stát ustrašený, divoký pes, který nebude vědět, co si má na světě počít.

Co je velkým problémem Saarloosova vlčáka, je pocit beznaděje v osamění. Protože se nedá připravit život psa tak, že s ním jeho člověk neustále bude, je potřeba saarloose naučit se krátkodobé osamění příliš neřešit. Již od štěněcího věku má být necháván na krátké chvíle v osamění, ale předem je nutné počítat s tím, že pes tuto situaci těžce ponese. Velmi pravděpodobně se hned uchýlí k destrukci všeho, co najde. Proto by pro tento případ měla být vyhrazena jedna místnost, která bude plná hraček a zajímavých věcí, jejichž možné zničení nebude majiteli příliš vadit. Destruktivní chování má většina saarloosů zakódováno a chovají se tímto způsobem nezřídka celý život. Je však pravdou, že u některých jedinců postupným stárnutím toto chování ze stresu částečně polevuje.

Saarloosův vlčák celkově rád všechno nosí a kouše, a to nejen když je ve stresu nebo když má hlad. Hlad má však snad neustále. Časté jsou problémy, že sežere vše, co najde, a ze stolu ukradne vše, co tam kdo zapomene. Jeho žravosti lze částečně využít při výcviku, ale velké zázraky ani při takové silné situaci nelze očekávat.

Psi žijící v bytě mohou mít někdy v mladém věku problém jej opouštět. Vnímají ho jako místo bezpečí, pelech, kde je bezpečno. Jenže s tím může souviset problém s naučením psa čistotě. Samozřejmě jsou jedinci pohodoví, v tomto směru bezproblémoví, jiní zase potřebují ze strany majitele hodně taktiky a přemlouvání.

Poslušnost a výcvik Saarloosova vlčáka

Nejsilnějším prvkem v povaze ve vztahu k poslušnosti u saarloose je tvrdohlavost. Od té se odráží veškeré jeho chování při žádosti jeho člověka o poslušnost. Je to pes, který si rád spoustu věcí dělá po svém. Poslouchá jen z vlastní vůle, což pro člověka není zrovna snadná pozice. Je hrdý a ve svém celkovém chování zcela nezávislý. Jeho samostatnost je bezmezná.

Je sice učenlivý, ale nechápe, proč by měl člověka poslouchat. Potřebuje při výchově láskyplnou důslednost. Ale i ta je bohužel často málo. Potřebuje mít pevný vzájemný vztah se svým člověkem a člověk musí umět využít vrozené instinkty a chování „vlko-psa“ ve svůj prospěch při jeho vychovávání.

Spolehlivá poslušnost není pro něj to pravé. Někteří jedinci jsou sice ochotni některé cviky pro člověka udělat, ale nechápou smysl. K všestrannému výcviku se toto plemeno rozhodně nehodí. Ani na zaměření na stopu, a na obranu už vůbec ne. Docházení do psí školy je ve většině případů doporučováno, neboť pes zde najde spoustu psích kamarádů, se kterými si může hrát, a více se zespolečenští. Ovšem je velmi důležité, aby instruktor pro výcvik byl dobře obeznámen s charakterem tohoto plemene, aby při výcviku základní poslušnosti nedocházelo k nenapravitelným chybám. Výcvik nesmí psa nikdy frustrovat!

Nesnese výcvik kontrastní formou. Jakékoliv donucování a používání hrubé síly je při výcviku tohoto psa nemyslitelné. K výcviku je zapotřebí klid, trpělivost, spousta pamlsků a větší tvrdohlavost, než má sám pes, tudíž určitou důslednost spojenou s chytrostí jeho člověka, a také znalost „řeči těla“. Saarloose lze cvičit pouze na základě pozitivní motivace.

Při řešení problémů se nikdy nespoléhá na člověka. Vše řeší sám a v problémech prokazuje značnou inteligenci. Přesto povely, které z jeho pohledu jsou v dané situaci zbytečné, nemá potřebu plnit, třebaže je chápe a v určitých situacích je splní.

Saarloosův vlčák a lidé

K novým věcem a cizím lidem se staví s přirozenou nedůvěrou. Ke všemu neznámému, lidem obzvláště, se staví značně rezervovaně. Najdou se sice kamarádští jedinci, ale je jich poskrovnu. Zpravidla je při styku s cizími lidmi odtažitý, nekontaktní a obezřetný, ale je bez sklonu ke kousavosti nebo útočnosti. Proto mnohé překvapí, jak je ve vlastní rodině tento pes milý a mírný.

Doma, se svou rodinou jsou velice tiší, neštěkají, nemají problémy s dominancí a doslova zbožňují celou svou rodinu. Potřebují chápat rozvržení hierarchie rodiny a musí zřetelně poznat, kdo rodině „velí“. Pokud ani největší alfa rodiny není podle něj dostatečně silná osobnost, může mít snahu o přebrání velení, ale ani tak nikdy není agresivní. Naopak, pokud „hlava rodiny“ je až příliš silná osobnost, saarloosův vlčák se jí může celoživotně stranit, aniž by mezi nimi někdy došlo ke konfrontaci, anebo psi nebudou v její přítomnosti při značkování zvedat nohu. Možná i proto má zpravidla radši ženy nežli muže. Přilne především k jemným členům rodiny, málo autoritativním.

Ke všem členům rodiny je velice mírný a shovívavý, a to i k dětem. Někdy může mít snahu se k těm nejmenším chovat jako ke štěňatům a vychovávat je, ale z pohledu člověka jsou to gesta spíše úsměvná. Pokud má pocit, že děti svou náklonnost směrem k němu již přehánějí, zvedne se a odejde jinam. Přesto společnost své rodiny miluje. Chce s ní být vždy a všude. Cítí se být jejím právoplatným členem, členem smečky. A tak se cítí dobře.

Pokud člověk na něj až příliš často nemá čas, může se stáhnout do sebe a nadobro přestane komunikovat. Jen výjimečně je to jen na přechodnou dobu. Ke všemu nemají rádi velké změny, a tak přechodné ubytování v „hotelech pro psy“ nebo při změně majitele může zanechat výrazné doživotní následky na duši Saarloosova vlčáka. Někteří jedinci i odmítají přijímat potravu. Je velmi oddán svému člověku, uznává ho, ale neznamená to, že je pro něj schopen všechno udělat a poslechnout ho na slovo. Často však přejímá i něco z povahy svého člověka. Nervózní lidé často mají úzkostlivé psy. Saarloos má silné smečkové chování, přičemž se ke členům rodiny chová laskavě a klidně. Stejné chování vykazují i Saarloosovi vlčáci ve smečce mezi sebou. Tíhne k melancholii.

Byt, či zahrada?

Odpověď na tuto otázku není jednoznačná. Velmi záleží na konkrétní rodině a na konkrétních podmínkách, které má každý člověk k dispozici. Problémy vznikající při ubytování v bytě již byly v některých částech textu výše popsány. Z těchto důvodů si dost pravděpodobně mnoho potenciálních majitelů saarloosů rozmyslí mít psa uvnitř v domě, v bytě. Navíc někteří jedinci mají celý život tendenci si čas od času označkovat svůj revír (dům či byt). Přesto většina psů je zde ráda, pokud jsou jejich páníčkové doma. Jsou tam po jejich boku, s nimi, ve smečce.

Na druhou stranu mají velmi rádi prostor, přírodu, volný pohyb. To vše nahrává volnému pobytu na zahradě. Ovšem i to může přinést několik problémů, které bude většina majitelů někdy muset řešit. Saarloosův vlčák chce být sice členem smečky a být s ní v těsném kontaktu, ale je-li ponechán na zahradě o samotě nebo společně s druhým psem podobného naturelu, může mít nepřekonatelnou touhu obhlížet si a rozšiřovat velikost svého teritoria. Zkouší, jestli plot obehnaný kolem zahrady přece jen není na některém místě snáze překonatelný, a pokud ne, rád využije své oblíbené činnosti – hrabání – a může se zkusit pod plotem podhrabat. Není to však tulák, který by se vzdaloval extrémně daleko. Navíc při pocitu jakéhokoliv nebezpečí se bude rychle vracet stejnou cestou domů. Nezapomíná, kde na zahradě má plot nejslabší místo. Někteří psi, pokud se na zahradě příliš nenudí a jsou tam s dalšími kamarády, takové sklony nemají. Nebo alespoň ne tak výrazné. Problém nastává, když je na zahradě často sám, nudí se, začnou ho ovládat deprese. Navíc rád hrabe a zahradu v některých případech dokáže zničit stejně jako byt.

Kde má být ubytován, je velkou otázkou, na kterou je mnoho názorů. Je to totiž pes, který chce být v neustálém styku s rodinou, tedy svou smečkou. Je-li sám, cítí se jako osamocený vyvrhel. Na druhou stranu je to ryze přírodní plemeno, které potřebuje prostor, čerstvý vzduch, všechna roční období, a tudíž život venku je pro něj samozřejmostí. Zkombinovat toto všechno dohromady, pokud člověk není zálesák, je nad lidské možnosti. Proto je na jeho člověku, aby se o to alespoň pokusil a svému saarloosovi nabídl od všeho maximální možnou část.

I když vypadá jako vlk, rozhodně nehlídá, neštěká, nevyžene zloděje. Když vydává nějaké zvuky, je to spíše podobné kašlání a houkání. Dokonce nemají ani tendenci se přidávat k ostatním štěkajícím psům. Ani v nejmenším není hlídacím psem. Rozhodně to není pes do města. Je zde nešťastný a velkou změnu nelze čekat ani v dospělosti. Nezvykne si natolik, aby to bral časem jako samozřejmost. Pobyt ve městě bere jako utrpení, chce se toulat přírodou.

Saarloosův vlčák versus československý vlčák

Někteří kynologičtí začátečníci si jej mohou splést i se západosibiřskou lajkou. Nejvíce, a to opravdu výrazně je však podobný československému vlčákovi. A není divu. Oba vznikli stejným způsobem. Rozdíl mezi Saarloosovým vlčákem a československým vlčákem najdeme především v rozdílně utvářené hlavě a také zádi. U Saarloosova vlčáka je také možnost hnědého pigmentu a nahnědlého zbarvení. Především je však rozdíl v jejich povahách.

Rozdíl v povaze Saarloosova vlčáka a československého vlčáka je značný. Saarloosův vlčák je méně pracovním plemenem a více rodinným přítelem. Jen velmi málo jedinců se hodí k výcviku alespoň poslušnosti. Jeho povaha má blízko k vlkům a přírodním psům. Jsou více plaší a nedůvěřiví, prakticky neprůbojní a vše si raději několikrát dobře promyslí. Pro toto plemeno by se neměl rozhodnout nikdo, kdo má výcvikové ambice. Československý vlčák je pracovním psem vhodným k výcviku, kdežto Saarloosův vlčák je k takovému zaměření vhodný spíše ojediněle.

Ke psům se snaží být maximálně kamarádský a je zároveň tolerantní. U československého vlčáka tolik tolerance a jemnosti najdeme jen zřídka. SAV je jinak samostatný než CSV, u kterého je také známá samostatnost. SAV se velmi poutá ke své rodině a je pro něj nepředstavitelné, že by měl mít nějakou vehementní snahu se prosadit.

Saarloos je ke své rodině výrazně přítulnější, milejší, ale i klidnější než československý vlčák, avšak na druhé straně vycvičit Saarloosova vlčáka je prakticky nemožné. Československého vlčáka cvičíme vcelku běžné, byť s určitými obtížemi.

Chov a zdraví Saarloosova vlčáka

Feny Saarloosova vlčáka hárají pouze 1× ročně. Často poprvé až po 15. měsíci věku a délka hárání je většinou výrazně delší než u fen hárajících 2× ročně. Chov, co do správného určení plodných dnů, je poměrně svízelný. Pokud se pes zamiluje, zdolá všechny překážky a dokáže být velmi urputný, aby se k feně dostal.

Běžně se dožívá 13–14 let. Není to pes, který by potřeboval nějakou větší péči o zevnějšek. Stačí občasné pročesání srsti, při pobytu v domě častější, a kontrola délky drápů.

I toto plemeno, stejně jako jiná plemena, může být postiženo určitými genetickými nemocemi. Nejedná se sice o nic častého, ale chovatelé se snaží rozvinutí jakéhokoliv onemocnění předcházet zdravotními kontrolami a testy. Běžně bývá vyšetřen na oční onemocnění PRA (progresivní atrofie oční sítnice) a je kontrolován výsledek rentgenu na dysplazii kyčelních kloubů. Dále je běžné testování na tzv. zakrslost neboli dwarfismus (DWAR). Jedná se o genetickou mutaci napadající vývoj hypofýzy, což má za následek zastavení růstu. Dále se můžeme setkat s degenerativní myelopatií, při které dochází v pokročilejším věku k postupnému ochrnutí pánevních končetin. Spíše výjimečně se může objevit spondylóza páteře.

Při podávání léku musí být veterinář obeznámen s citlivostí tohoto plemene na některé podávané látky. Například narkóza musí být přibližně v poloviční dávce, jinak může být pro psa dávkou smrtelnou.

Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Saarloosův vlčák je silně stavěný pes, jehož vnější vzhled – stavba těla, pohyb a srst – připomíná vlka. Jeho tělesná stavba je vyvážená, má poměrně dlouhé končetiny, aniž by vypadaly příliš dlouhé. Rozdílné druhotné pohlavní znaky jsou u psů i fen dobře vyjádřené.

Správný pohyb velmi závisí na detailech stavby těla, zvláště na správném úhlení končetin. Ve volném, nesvázaném klusu nese Saarloosův vlčák hlavu a krk v téměř horizontální linii – v této poloze je uložení očí a klínovitý tvar hlavy obzvlášť typické. V klusu, charakteristickém pohybu plemene, nevykazuje pes ani velký předkrok, ani přílišný posun, které by rušily lehkost pohybu šetřícího energii.

Hlava má připomínat vlčí a velikost hlavy má být v harmonickém poměru k trupu. Při pohledu ze strany a shora je klínovitá. Linie od tlamy k dobře vyvinutému jařmovému oblouku je velmi charakteristická. Lebka je plochá a široká. Neměla by však být příliš široká, protože to ovlivňuje typický klínovitý tvar. Týlní hrbolek a oční jamka nesmí být vystupující. Nadočnicové oblouky se spojují s lebkou v plynulé linii. Přechod od silné tlamy k lebce musí tvořit slabý stop. Nosní houba dobře pigmentovaná, hřbet nosu je rovný. Pysky dobře přiléhající. Je požadován silný a úplný chrup a nůžkový skus. Těsný nůžkový skus je přijatelný. Oči mají být nejlépe žluté, mandlového tvaru a nikoliv kulaté. Jsou posazené lehce šikmo, nevystupující, s dobře přiléhajícími očními víčky. Výraz je pozorný, rezervovaný, ale nikoliv bázlivý. Oči jsou pro plemeno velmi typické, protože podtrhují vlčí vzhled. Žádoucí vzhled je dosažen jen světlým okem. Velká pozornost musí být věnována barvě, tvaru a správnému uložení oka v lebce. U starších psů může žlutá barva oka tmavnout, ale původní dispozice k žluté barvě má být udržena. Dispozice k hnědé barvě je méně žádoucí. Uši jsou středně velké, masité, trojúhelníkové, se zaoblenou špičkou. Osrstěný je i vnitřek ucha. Uši jsou nasazené v úrovni očí, jsou velmi pohyblivé a vyjadřují emoce a pocity psa. Nežádoucí jsou příliš špičaté uši nebo příliš vysoko nasazené uši.

Suchý, dobře osvalený krk plynule přecházející v hřbet. Stejně plynulá je linie hrdla a hrudníku. Krk může být ozdoben krásným límcem srsti, zvláště v zimním období. Kůže hrdla není volná. Délka trupu Saarloosova vlčáka je větší než jeho výška. Hřbet je rovný a silný. Plynulá linie hrudního koše dosahuje nejvýše k loktům. Hrudník a vzdálenost mezi končetinami jsou při pohledu zpředu středně široké. Příliš mohutný hrudník je nežádoucí. Obrys je spíše štíhlý a velmi vlčí. Spodní linie je napjatá, s mírným vtažením břicha.

Ocas je široký a bohatě osrstěný v kořeni a dosahující nejméně k hleznu. Zdá se poněkud nízko nasazený, což je často ještě zdůrazněno malým prohnutím v kořeni. Ocas je nesen lehce prohnutý do šavlovitého tvaru nebo téměř rovný. V afektu nebo v klusu může být nesen poněkud výše. Končetiny jsou rovné, v poměru k trupu poměrně gracilní. Kvůli nízkému nasazení ocasu, které je často zdůrazněno lehkým prohnutím, se pánev zdá být uložena šikměji. V postoji jsou povolena lehce sbíhavá hlezna (kravský postoj) a také je povoleno lehké vytočení tlapek. Tlapky mají zaječí tvar.

Letní srst se velmi liší od zimní srsti. V zimě převládá podsada, která spolu s pesíky krycí srsti tvoří bohatou srst pokrývající celé tělo a vytvářející výrazný límec kolem krku. V letní srsti převládá krycí srst. Teplotní změny na podzim a v zimě mají velký vliv na podsadu, ale alespoň dispozice k podsadě musí být vždy zřejmá. Břicho, vnitřní strana stehen a šourek také musí být pokryty srstí. Povolené barvy srsti jsou: různé odstíny od světle po tmavě vlkošedou (wolfsgrey) nebo od světle po tmavě zvěřinově hnědou (aqutibrown), tzv. „bos“ či „forest“ čili hnědá (lesní hněď) či od světle krémově bílé po bílou. Bílí jedinci jsou raritou a dnes se až na jednu či dvě výjimky prakticky nevyskytují. Srst je světlejší na spodní části těla, vnitřní straně končetin a praporcích na stehnech. Vlkošedí a „bos“ hnědí jedinci mají tmavší barvu na vnější straně končetin. Mají mít také výraznou masku. Pigmentace nosní houby, očních víček, pysků a drápků má být u vlkošedých a bílých jedinců černá. U „bos“ hnědá nebo krémově bíle játrová.

Kohoutková výška psů se pohybuje od 65 do 75 cm a fen od 60 do 70 cm.

Malé odchylky směrem nahoru jsou přijatelné.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře