Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.

Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod).

 
iFauna.cz » Články » Psi »

Chůze po tenkém ledě aneb rozjímání o duši

„Staré národy věřily, že se duše nachází v dechu nebo v krvi. Pro mne je sídlo duše tam, kde se náš život protíná s bezčasovostí, v naší lásce k dobru, v zápalu pro krásno, v našem neúnavném hledání smyslu a pravdy. Ptáme-li se, zda mají zvířata duši, chceme vědět, zda sdílejí kvality, které činí život něčím víc než pouhým zápasem o přežití a které dávají existenci, elán i důstojnost.“

Fotografie:

 

 


Mají zvířata duši?

Mají zvířata – a potažmo psi – duši? A mají ji vůbec lidé? Nikdo ji nikdy neviděl, neslyšel, necítil, ani neochutnal… Část čtenářstva se jistě v zoufalství popadla za hlavu: Proboha, že by nějaká jalová duchařina? Teoretické tlachání o „nesmrtelnosti chrousta“? Snad to nebude tak zlé…

K napsání tohoto dílu mě nepochybně inspirovala (avšak nejen) kniha amerického pastora Garyho Kowalskeho – Duše zvířat. Jak tak žiji již po desítky let se svými psy, pozoruji je a učím se od nich, stále lépe chápu názor Roberta Louise Stevensona: „Vy si myslíte, že psi nepřijdou do nebe? Tak já vám povídám, že se tam dostanou spíš než my.“ A Gary Kowalski dodává: „Jak kdysi poznamenal Mark Twain, lidské bytosti se mají mnoho co učit od vyšších živočichů. Že tito nevynalezli statickou elektřinu, rakety s dlouhým doletem nebo televizní misionáře, ještě neznamená, že nejsou duchovně vyspělí.“

 

Rozpačité přitakání

Před několika dny jsem měl možnost mezi ochránci velkých karpatských šelem v říjnových, sněhem zapadlých Beskydech vyslechnout přednášku Ing. Milana Janíka, starého (pardon!) slovenského zoologa, který zasvětil celý svůj život medvědům. V osobní rozmluvě, když došla řeč na medvědí duši, dostala vlídná tvář pana Janíka něžný, ale rozpačitý výraz. Mezi zoology se totiž hovořit o zvířecí duši „jaksi nesluší“. Neodpověděl mi přímo. Zato mě zahrnul tolika příběhy, které za svůj bohatý život zažil na karpatských medvědích chodníčcích, které o medvědích duších vyprávěly velmi výmluvně. Takže odpovědi jsem se vlastně dočkal…

 

Záhada staré vlčice

Když jsem po spoustu let sbíral materiál ke své knize: Krajina s vlky – Rapsodie šedých stínů, narazil jsem na mnoho zajímavých (a nedořečených) údajů. Ruský spisovatel a „rádoby zoolog“ G. A. Fedosejev ve své knize Dlouhá bílá cesta píše: „Stačí, aby se jeden vlk ze smečky poranil, a hned s ním jeho vlastní příbuzní skoncují a sežerou ho.“ Nepopírám, že taková situace může (výjimečně) nastat. Život v divočině nezná dogmata. Ale jiné – ověřené – skutečnosti pozorované terénními zoology často svědčí o naprostém opaku. V některých případech dokonce staré či zraněné druhy krmí lovecky zdatní členové smečky vyvrhnutou natrávenou potravou (jako svá mláďata). Ludvík Kunc ve své knize Na medvědích stezkách dokumentuje zajímavý postřeh: „O tom, že zvláště staří vlci dokážou přežít tlak člověka, tedy lovců, svědčí událost, která se stala v okolí Runiny v Bukovských vrších. Lesník Miro Micenko zastřelil vlčici, která se chodila přiživovat na uhynulém teleti pohozeném vedle kravína. Vím, že na mršiny koní nebo krav chodili kromě medvědů i vlci. V nejmenším jim nevadilo, že v období začínajícího jara bylo celé újediště v rozkladu. Zastřelená vlčice musela být velmi stará, neboť měla už zcela opotřebovaný chrup, už téměř nepoužitelné špičáky a trháky, které již nefungovaly jako střihače svaloviny.“ Zmíněný příběh není ve vlčím světě ojedinělý, smečka se dokáže postarat o své staré a nemocné druhy. Jim Dutcher uvádí v knize Vlci u dveří, kterou napsal se svou manželkou Jamie, jiný zajímavý případ: „Když jsme byli v lokalitě Fairbanks na Aljašce, ukázal nám jeden přírodovědec lebku středně velkého vlčího samce. Podrobná prohlídka lebky jasně prokázala, že vlk utrpěl za života zlomeninu čelisti, zřejmě následkem kopnutí losa nebo jelena. Takové zranění by vlkovi znemožnilo lovit, a dokonce i trhat kusy masa z již ulovené zvěře. Ale lebka naznačovala, že zlomenina se časem zhojila a vlk žil ještě několik dalších let. Přežít mohl jedině za předpokladu, že ho ostatní vlci ze smečky krmili. Museli mu přinášet maso ze zabité kořisti a možná mu je i vyvrhovat, jako by byl malé vlče. Když jsem sledoval Matsiho (beta vlk ve smečce Jima Dutchera, pozn. aut.) chování, nepochyboval jsem o tom, že kdyby někdo ze sawtoothské smečky utrpěl zranění, byl by to on, kdo by si vzal na starost veškerou péči a krmení. Zdálo se, že mu na přežití smečky nesmírně záleží. To samozřejmě znamená i to, že pro něj byla důležitá společenská pravidla. I když byl ochoten společenský řád smečky různě ohýbat, rozhodně ho nemínil porušovat.“

K pochopení pointy předcházejících příběhů se nabízí položit otázku: Co vede ostatní členy vlčí smečky k tomu, že podporují svoje zraněné či přestárlé (a tvrdým loveckým chlebíčkem opotřebované) druhy? Čím jsou pro ně užiteční? Svými zkušenostmi? Či se jedná o jakýsi důkaz solidarity? Soucitu? (Lidské termíny jsou často tak zavádějící…) Michelle Paverová v knize Toulavý duch – Letopisy z hlubin věků napsala: „… vlk nikdy neopouští svého bratra.“ I když je to básnická licence, skrývá v sobě jádro pravdy.

Samozřejmě nelze tvrdit, že vlci neusmrcují jiné vlky. Výzkumy proslulého amerického „vlkologa“ L. Davida Meche prokazují, že mnoho (zejména mladých) vlků zahyne při teritoriálních potyčkách mezi smečkami. Rovněž může být vážně zraněn či zabit například vlk postavený v hierarchii smečky nejníže (tzv. omega vlk); to se však nejčastěji stává při chovu vlků v zajetí, kdy se podřízené zvíře nemůže od svých pronásledovatelů dostatečně vzdálit.

 

Psí solidarita

Všichni chovatelé, kteří chovají více než jednoho psa, by dokázali vyprávět celé hodiny dojemné příběhy o psí solidaritě. Psi, kteří žijí pod jednou střechou, se většinou dokonale sžijí a utvoří jednolitou smečku. Společně brání teritorium, společně pečují o zraněné, společně se ochraňují… A někdy se může jednat skutečně o lásku až za hrob, jak jsem si – bohužel – ověřil sám na vlastní kůži, když mi do nebe odešel malamut Fram a o tři dny po něm zemřel žalem jeho celoživotní parťák Misha.

 

Moudrost a pokora „primitivů“?!

Přírodní národy světa v Americe (indiáni, Inuité, Aleuťané), v Asii (nesčetné národy Sibiře), v Africe i Austrálii uctívaly zvířata, přírodu jako takovou i mocné živly. Každé zvíře, každá rostlina, kámen, řeka, moře, vítr… vše mělo duši. Páter Gary Kowalski píše: „Uctívání přírody je možná nejstarší způsob lidského náboženského vyjádření. Úcta k ostatním živým bytostem je hluboce zakořeněná v našem srdci. Přesto je dnes ohroženo vyhubením více druhů než kdy dříve. Možná že nám zvířata mohou sdělit moudrost, kterou potřebujeme, abychom vyřešili současnou ekologickou krizi. Pokud znovu nabudeme vědomí, že každý život je posvátný, snad pro nás všechny existuje budoucnost.“

 

Poselství náčelníka Seattla

Indiánský náčelník Seattl kdysi poslal prezidentu a vládě Spojených států amerických toto poselství: „Co by byl člověk bez zvířat? Kdyby zvířata zmizela, člověk by zemřel na velkou osamělost ducha. Cokoli se stane zvířatům, stane se i člověku. Všechny věci jsou propojeny.“

 

Bible a korán

V bibli i v koránu má člověk v drtivé většině nad ostatním „veškerenstvem“ navrch; je na vrcholu pyramidy a podle toho se prý může i chovat. I v bibli však najdeme pasáž: „Zeptej se nyní zvířat zemských, a ona tě poučí, a ptáků nebeských, a oni tě poučí. Nebo promluv k Zemi, a ona tě poučí, a ryby vod pozemských ti budou vyprávět.“

A v koránu se dočteme: „Není na světě zvířete ni ve vzduchu tvora dvoukřídlého, ale všichni jsou národové jako vy.“

 

Pohled do očí

Je obtížné zkoumat vnitřní uvědomění jiné bytosti,“ píše v Duši zvířat Gary Kowalski. „Oblast, kterou jeden mystik nazval vnitřním hradem, je zcela soukromá, samotou obestřená sféra psychiky. Když však pohlédneme do očí druhého – i do očí zvířete – možná nalezneme malé okno do oné vnitřní svatyně. Okno, skrze něž může jedna duše zdravit a vítat druhou.“

Rejpal ve mně však nabádá: Nedívejte se upřeně a dlouho – upřený pohled znamená hrozbu. Ostatně není třeba se dívat pouze očima: dívat se přece můžeme i srdcem, jak už kdysi dávno v Malém princi poznamenal Antoine de Saint-Exupéry; jeho metodu bezděčně praktikuji se psy dennodenně a po mnoho let.

 

Jak vzdorovat krizím?

„Velikost národa a jeho morální úroveň lze měřit tím, jak se chová ke svým zvířatům.“

Mahátma Gándhí

 

Denně čelíme různým krizím. A denně se na nás valí ze sdělovacích prostředků informace o krizích dalších: politických, ekonomických, národnostních, ekologických… „Environmentální krize je především krizí duchovní,“ píše Gary Kowalski v Duši zvířat. „A nevyřeší se, dokud nebudeme schopni znovu nabýt moudrost, již jsme, jak se zdá, ztratili: vědomí, že nejsme vyděleni ze sítě života, jsme pouze vláknem v její struktuře. Zvířata mohou být učiteli, kteří nám pomohou znovu odhalit tento pocit spojení. Když jim to dovolíme, mohou se dotknout našich srdcí. Když pohlédneme do jejich očí, spatříme žal a radost, jež jsou odrazem naší vlastní lidskosti… Odhalením prapůvodního vědomí posvátnosti všeho živého můžeme nejen zachránit svět. Můžeme zachránit i vlastní duši. Naučíme-li se, jak mírumilovně žít spolu s ostatními druhy, nalezneme snad i mír ve vlastním nitru.“

 

Starý dobrý Herriot

Už po desetiletí miluji knihy veterináře a spisovatele Jamese Herriota (1916–1995). Určitě nejsem sám, nýbrž se tísním v davu jeho nadšených příznivců. V kontextu s tématem tohoto článku vřele doporučuji čtenářům přečíst si Herriotovu povídku Tabulka nad postelí z jeho knihy Zvěrolékař a psí historky (nakl. Svoboda, Praha 1995). Nebudu se snažit v několika větách dojemný příběh slečny Stubbsové zestručnit – otrhal bych Herriotovu textu motýlí křídla… Raději předám Jamesu Herriotovi slovo ve finálních větách jeho povídky: „Staří lidé a jejich zvířecí miláčkové. Ze slečny Stubbsové láska vyzařovala poklidně a oddaně. Její odvaha a víra inspirovaly. Tolik lidí mi psalo se stejně starostlivou otázkou, která trápila slečnu Stubbsovou: Mají psi duši? A já prohlašuji, že jsem si dnes jistý, stejně jako tehdy, že její miláčkové odešli tam, kam odešla ona. Další, co sužuje staré lidi, je, co se stane s jejich zvířátky, až oni zemřou. Kdo se o ně postará? Bude na ně hodný? Ze zkušenosti vím, že staří lidé se ani tak nezneklidňují kvůli sobě – že je trápí nesnesitelná představa, že jejich zvířátka budou strádat, až oni odejdou. Tahle úzkost nás bude pronásledovat vždycky, ale často bezdůvodně. Žijeme v soucitné zemi…“

Že psi a všechna zvířata duši mají, vím, i když nemohu předložit žádný důkaz. Chtěl bych však s Jamesem Herriotem věřit, že žijeme v soucitné zemi… Věřit bych chtěl, i když o tom hodně pochybuji…

 

Post scriptum

V „zoufalé snaze“ poněkud odlehčit téma článku jsem s radostí chňapl po citátu George Bernarda Shawa: „Jestliže pomineme kouření a hazard, budete překvapeni, kolik radostí téměř každého Angličana s ním může sdílet jeho pes, a také je většinou sdílí.“

text: Jaroslav Monte Kvasnica, foto: Jiřina Lacinová a její archiv, monte.k@quick.cz

Diskuze k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé.
Děkuji za pěkný článek, dovolím si přidat citát:
Nejprve bylo nutné civilizovat vztah člověka k člověku. Nyní je nutné civilizovat vztah člověka k přírodě a zvířatům. Viktor Hugo
Bohužel je to běh na dlouhou trať....
Komerční sdělení Vytvořit zde reklamu
Pučálka s.r.o. - Specialista na holistická krmiva
Dodání do 48 hodin. Doprava zdarma. Vše skladem. Profesionální servis.
VOLIERY,KLECE
zakázková výroba klecí,voliér,výletových oken a potřeb pro chovatele doprava a montáž celá ČR.
16ks masových konzerv Časkrmení
100% nešizené masové konzervy! Bez dochucovadel, barviv, konzervantů, obilí a separátů! Množstevní sleva! Vše skladem ->
Kvalitní přílohy a doplňky pro B.A.R.F.
Instatntní, extrudované a vařené přílohy pro B.A.R.F. Vlákniny, oleje, balancery, ovoce, zelenina. Český výrobce.