Psi versus kočky pod jednou střechou

Ferda a Vilík – životní kamarádi
Pro oba je toho dost.
„Královské dělení“
Není nad siestu s paničkou.

„Ženy a kočky dělají to, co chtějí, a muži a psi by si to měli uvědomit a zvyknout si na to.“ Robert A. Heinlein

Z nepřátel přátelé
Rčení „Jsou na sebe jako pes a kočka“ je notoricky známé. Všichni pejskaři to znají – psi na vycházkách většinou prchající kočky vášnivě a se štěkotem pronásledují. Přesto však existuje spousta domácností, kde vedle sebe pes a kočka spokojeně žijí. John Fischer v knize Proč můj pes…? píše: „Většina kreslených filmů ukazuje, jak psi honí kočky, což nakonec i odpovídá skutečnosti. Proč tomu tak ale je? Jednoduše proto, že kočky utíkají. Hnát se za kočkou je zábavný sport, většinou bez jakéhokoliv násilného úmyslu. Pokud se náhodou stane, že pes kočku dohoní, vůbec neví, co si s ní počít. A když dostane přes čumák prackou (která je mimochodem sedmkrát rychlejší než psí čelisti), zalekne se a nechá ji upláchnout.“ (Nechci Johnu Fischerovi oponovat, ale jeho tvrzení neplatí pro psy obecně, což jsem si bohužel ověřil u svého aljašského malamuta Frama a irského teriéra Andyho na vlastní kůži.)
Otec etologie Konrad Lorenz ve své knize Život se psem není pod psa zaznamenal: „Sám jsem pozoroval jeden případ, který i já považuji za přátelství; existoval mezi malým skvrnitým voříškem a trojbarevnou kočkou. Obě zvířata žila na jedné selské usedlosti v mé domovské vsi. Pes byl slabý a velmi zbabělý, kočka silná a srdnatá. Byla také mnohem starší než pes a zřejmě mu už jako štěněti věnovala city, které měly v sobě něco mateřského. Obě zvířata si nejen spolu hrála, ale také velice stála o společnost toho druhého, takže je bylo možno vidět, jak spolu chodí po zahradě nebo po vesnické ulici. Toto podivuhodné zvířecí přátelství obstálo i v poslední a rozhodující zkoušce. Pes patřil k úhlavním nepřátelům mého Bullyho. Jednoho dne ho Bully překvapil na ulici a začali se doopravdy rvát. Vtom – věřte mi či nevěřte – vystřelila z domovních dveří kočka, vpadla do boje jako fúrie, po několika vteřinách zahnala Bullyho na útěk, a sedíc jako Freiligrathův lev na plecích prchajícího, vezla se ještě pěkný kus cesty. Právě proto, že k takovým pravým a hlubokým vazbám mezi zvířaty nestejného druhu skutečně dochází, o to méně můžeme za „přátelství“ označit situaci, když nějaký přežraný a líný městský pes a zrovna taková kočka žerou v pánově pokoji z jedné misky a jeden druhému nic neudělají.“
Půvabně popisuje život ve smíšené „smečce“ i americká antropoložka a etoložka Elizabeth Marshall Thomasová v knize Společenský život psů: „Na letošní Den díkůvzdání přinesl Don krocana a upekl jej v krbu v naší garáži. Vonělo to tak silně, že se k nám stahovala z lesa zvěř a z polí přišel další kočičí bezdomovec – mladý zlatavý kocourek, kterého Don pojmenoval Kruger­rand, já jsme mu říkala Puša a jeden z hostů Pořízek. Kocourek u nás zůstal i poté, co hosté rozplývající se nad chutí krocaní pečeně odešli. Naše domácnost tak čítala pět osob – mne, mého muže, mou matku, Dona a Susan, což byli všechno víceméně stálí členové, pak další tři ženy, které pečovaly o mou matku a byly členy občasnými, sedm psů, devět koček a pět papoušků. Jednou večer jsem vzhlédla od kuchyňské linky – připravovala jsem hned několik druhů jídel, kterými jsem chtěla potěšit všechny členy pospolitosti, z níž někteří seděli kolem mne rovnou na podlaze, pozorovali mě při práci, a především nedočkavě čekali – a v duchu jsem si položila otázku, jak vlastně tohle společenství vzniklo. Fungovali jsme sice jako jedna velká rodina, ale rozhodně jsme nebyli podobní – naopak pouze psi a kočky se sobě navzájem vzdáleně podobali díky předkům v eocénu. Ale i těchto padesát milionů let se zdá být krátkým obdobím v porovnání s časem, který kočky a psy vzdaluje od nás lidí, kteří jsme se začali vydělovat o osmdesát milionů let dříve, v období křídy. Biologicky proto máme blíž k myším v kůlně než k našim kočkám, které je tak ochotně pro nás chytají.“
V každém případě si však mnoho psů na soužití s kočkou pod jednou střechou zvykne. John Fischer uvádí: „Většina psů se žít s kočkou v domě naučí. Děje se tak v tisících domácností po celé zemi, což vyvrací jakékoliv pochybnosti, že kočka a pes jsou nepřáteli na život a na smrt. Můj vlastní Jack Russell teriér žije se dvěma kočkami docela spokojeně, ačkoliv když jsme ho v patnácti měsících z útulku dostali, měl renomé zabijáka. Ale přesto, jakmile se v zahradě spatří, nastane honička. Kočky mu vždycky utečou a já si kladu otázku, koho to nakonec baví víc – jestli kočky, nebo psa.“
Často potkávám známého, který jde na procházku se svou kníračkou a kocourem. Ostatně v domě mé manželky Jiřiny mnoho let žili vedle sebe osmnáctiletý kocour Vili a desetiletý voříšek Ferda. Bez problémů se snesli u jídla, oblíbený pelíšek obsadil vždy ten rychlejší. Při loupeživých akcích dokonce oba kumpáni kooperovali. Zapomenuté jídlo na kuchyňské lince se stávalo kořistí Vilíka, ten však velkoryse zbytky shazoval na podlahu Ferdovi. Když jsem se k této smíšené smečce přistěhoval s naší fenkou československého vlčáka Taigou, museli jsme Vildu zpočátku nejprve ochraňovat. Záhy však Taiga pochopila, že Vilík patří do smečky, a začala ho tolerovat. Taiga respektuje i známé kočky z okolí, které jsou na psy zvyklé a neprchají. Pádící kočka je však pro Taigu stále impulzem ke štvanici, a tak to nepochybně i zůstane.

Jak na to
Jestliže chceme chovat psa a kočku, uděláme nejlépe, když si ve stejnou dobu pořídíme mláďata. Tato cesta bývá nejsnazší – zvířata odlišných druhů si na sebe většinou bez větších problémů zvyknou. Pokud tuto možnost nemáme, pamatujme si pravidlo: starší pes si lehčeji zvyká na koťátko; starší kočka na štěně hůře.
Uvykání na tvora odlišného druhu musí být postupné a pod naším dohledem. Kotě musí mít možnost uklidit se do klidu (nejlépe do výšek). Při seznamovacím rituálu držíme pejska raději na vodítku. Psu nedovolujeme kočku honit. Dana Bočková radí: „Můžete situaci usnadnit tím, že si nasliníte ruku a přejedete jí po kočce, aby měla váš pach a pes ji lépe přijal. Při blízkém seznamování kočky a psa se nějakému sekanci ze strany kočky asi nevyhneme, proto kočce dobře ostříháme drápky. Musíme však dávat pozor, abychom ji nestřihli až do krve – je nutné sledovat, kde má kočka v drápu nerv a stříhat nad ním.“
Dana Bočková dále nabádá: „Kočce je nutno věnovat denně pozornost a hlazení, aby se necítila odstrčená, případně ji dočasně přesunout do teritoria, kde se pes nevyskytuje.“
Psi často respektují kočku jako v hodnostním žebříčku nadřazenou. Většina koček brzy pochopí, že před psem nesmí utíkat, a postaví se mu čelem. I když někteří psi venku kočky honí, doma je zpravidla nechávají na pokoji, poněvadž je zařadili – jako typicky smečková zvířata – do smíšené smečky.
„Je až s podivem, kolik legrace si někteří psi užívají s kočkami, není ani výjimečné, když pes adoptuje kotě jako štěně, a dokonce jsem slyšela o případu, kdy se irský setr od kočky naučil lézt na stromy a pochopil, že třesením větví se dostane k mladým pěnkavám, o které se s kočkou podělil,“ uvádí Dana Bočková.
Podle biologů žádná genetická nenávist mezi kočkami a psy neexistuje. Proto je poměrně jednoduché naučit oba odlišné druhy se respektovat. Oba druhy totiž mají v mládí „období důvěry“: u koček je tato doba mezi 4–8 týdny života, u psů mezi 5–12 týdny. Pokud v této době poznají, že jim od jiného druhu nehrozí nebezpečí, budou se respektovat, nebo se dokonce přátelit.

Pozor!
Buďme pozorní v umístění kočičí toalety! Někteří psi mají tendenci požírat exkrementy z kočičích záchodků. V případě, že užíváme jako stelivo silikagel, můžeme psa – při jeho pozření – ohrozit na životě.

Koho máme raději?
Psycholog Sam Gosling se svým týmem z texaské univerzity v Austinu se zabýval výzkumem, jak lidskou povahu ovlivňuje výběr domácího mazlíčka. Výsledky studie ukázaly, že ženy a muži se „psí duší“ bývají společenštější, družní a racionální, zatímco lidé s „kočičí duší“ jsou často neurotičtí, kreativní a mají sklon k filozofování. „Když už znáte výsledky, najednou to všechno do sebe zapadá,“ vysvětluje doktor Sam Gosling. „Psi jsou družní, jsou s vámi rádi, mají rádi vaši společnost, zatímco kočky ji mají rády jen tak dlouho, dokud chtějí, a potom zmizí.“
Veterinář David Bessler z veterinární kliniky v New Yorku tvrdí: „Abyste milovali kočky, musíte být schopni milovat věci pro ně samotné, mají svůj vlastní život a nejsou na vás nutně závislé. Váš pes žije pro vás.“
Podle studie psychologa Stanleyho Corena z univerzity v Columbii ženy s dlouhými vlasy dávají přednost kokršpanělům a bíglům (kvůli dlouhým uším), zatímco ženy s krátkými vlasy upřednostňují psy s krátkýma vztyčenýma ušima.
Otázkou výběru domácího zvířete se již po léta zabývá profesor psychologie z univerzity v Západní Karolíně Hal Herzog, který tvrdí: „Myslím si, že naše vztahy se zvířaty hodně objasňují rozsáhlé téma v lidské psychologii.“ Podle něj výrazně ovlivňuje výběr zvířete již naše dětství. Majitelé koček byli obvykle vychováváni v rodinách s kočkami a naopak. Podle Herzogovy studie prý člověk preferuje zvíře, které chovali jeho prarodiče.
Zkoumáním vztahu lidí a zvířat se dokonce začala zabývat nově vzniklá věda – antrozoologie.

Kdo je populárnější?
Srovnání je těžké. Podle časopisu New Scientist v deseti „nejkočkovitějších“ zemích žije 204 milionů koček a v deseti „nejpsovitějších“ zemích 173 milionů.

Kdo je chytřejší?
Dělení zvířat na více a méně inteligentní nemám příliš v oblibě. Každý druh má právě tolik inteligence, kolik potřebuje k úspěšnému přežití. Ale navzdory mému odporu ke škatulkování uveďme několik zajímavých faktů.
Vědci ze šesti světových univerzit zkoumali a porovnávali mozek psa a kočky. Podle jejich výzkumů obsahuje psí mozek dvakrát více neuronů než mozek kočičí, což psům umožňuje lepší získávání a zpracovávání informací. Až donedávna vědci využívali ke srovnání inteligence různých živočišných druhů pouze jedno měřítko – velikost mozku a jeho poměr ke zbytku těla. Profesorka psychologie a biologie z nashvillské Van­derbiltovy univerzity Suzana Hercu­lano–Houzelová ale přišla v roce 2005 s jinou metodou. „Mé laboratoři se podařilo vyvinout velice jednoduchou, rychlou a levnou metodu, jak spočítat mozkové buňky v mozku nebo jeho částech,“ sdělila Hercu­la­no–Houzelová stanici CNN.
Studie vypracovaná mimo jiné s kolegy z Brazílie, Dánska a Jihoafrické republiky se zaměřovala na obsah neuronů v mozcích masožravců. Vyšla v odborném časopise Frontiers in Neuroanatomy (Hranice v neuroanatomii) a dokázala, že na velikosti mozku vlastně tolik nezáleží. Mozek medvěda je desetkrát větší než mozek kočičí, obsahuje však stejně neuronů.
Mimoděk však studie odpověděla i na otázku, o kterou se přou dva nesmiřitelné tábory chovatelů domácích mazlíčků. Jsou chytřejší psi, nebo kočky? Vědci zjistili, že mozková kůra koček obsahuje na 250 milionů neuronů. Srovnatelně velký pes disponuje v mozkové kůře 429 miliony neurony, zlatý retrívr má neuronů dokonce 627 milionů. Jen pro srovnání: v lidském mozku se nachází přibližně 16 miliard neuronů. „To jasně říká, že psi mají mnohem více kognitivních schopností než kočky,“ říká Hercula­no–Houzelová a přiznává, že ona sama si potrpí spíše na psy.

Vyhrává mýval!
Ale zanechme – my pejskaři – pyšné nadutosti: pokud bychom však hledali někoho opravdu výjimečně inteligentního, museli bychom si pořídit medvídka mývala. „Mají malý mozek, ale tolik neuronů, kolik byste čekali spíše u některých primátů. A to je opravdu hodně,“ tvrdí Hercula­no–Houze­lová.

Post scriptum
Jsou věci mezi nebem a zemí… Mezidruhová loajalita existuje i tam, kde bychom ji vůbec nečekali. Nedávno jsem viděl dokument, v němž tuleň zachraňoval bezmocnou karetu, která uvízla v chaluhách. Sám jsem u Brněnské přehrady pozoroval hrátky vrány se zajícem (já hlupák předpokládal, že se vrána snaží domněle zraněného zajíce dorazit). Zajíce s vránou bavilo společné dovádění více než půl hodiny… Díkybohu – je stále nad čím žasnout…!

 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře