Poitevin

Je nesporné, že prapředci dnešního plemene poitevin se ve Francii nacházeli ještě před prvním záznamem o jeho existenci. A tak je toto plemeno považováno za jedno z nejpůvodnějších plemen evropských honičů. Francouzských plemen smečkových honicích psů používaných při parforsních lovech je poměrně hodně. Poitevin je však k těmto účelům Francouzi používán nejčastěji.

Kam jej zařadit
Oblast jeho vzniku se nachází v západní části Francie. O vzniku poitevina existuje více teorií a důkazů je poměrně málo. Přesto nikdo nepochybuje o jeho dlouhé historii sahající do 11. století, možná i dále. Je však třeba si uvědomit, že díky jeho stále malé početnosti, kdy je plemeno různými přikříženími obnovováno a šlechtěno znovu a znovu, nelze mluvit o jeho čistokrevnosti. A tudíž hledat, kde je opravdu jeho začátek, je náročné a bez možnosti najít pravdu a přesná data.
Asi nejpravděpodobnější teorie jeho prokazatelného vzniku se datuje do 18. století, do kraje Poitou, který byl v tu dobu velmi sužován útoky vlků. Proto se markýz François de Larrye rozhodl vyšlechtit velkého, silného, nebojácného a rychlého honiče, který by pomohl s jejich lovem. Svůj chov postavil na 12 psech, které získal z Daup­hinu. Larryeho honiči se velmi brzy ustálili v typu. Vždy se vyznačovali typickým zbarvením a platili za opravdové vytrvalce a zapálené lovce v každém terénu. V roce 1793 byl François de Larrye z Poitou popraven a jeho psi se poděli neznámo kam. Dva z nich se však dostali do rukou dvou bratrů z rodiny de la Besge de Mont­morillon, Emila a Arthura. Ti se rozhodli plemeno oživit. Ponejvíce se tohoto úkolu ujal vikomt Emile.
Objevuje se i spekulace, že za prošlechtění plemene do dnešního typického vzhledu a chování můžeme poděkovat markýzi de Montembouefovi, který poitevina vyšlechtil za pomoci plemene billy a Porcelaine. Montembouef bezesporu šlechtil lovecké psy, a také s výrazně velkou kohoutkovou výškou. Ale jak Vikomt de la Besge písemnou formou tvrdí, Montembouefovi psi byli vždy bílí, případně s nevýraznými oranžovými plotnami. Tehdy je označil „Chien blancs du Roi“, což by znamenalo, že se jednalo o přímé předky vendéeských hladkosrstých honičů. Chien blancs du Roi byli psi chovaní králem Ludvíkem XV. Ten celou svou smečku rozdal, když se nadchl a rozhodl chovat anglické foxhoundy.
Přesto psi Montembouefa tvoří jednu z významných linií poitevina.

Balancování mezi ranami osudu
Poitevin se ocitl nad propastí vyhynutí hned několikrát. Nejvíce se mluví o devastaci mnohých loveckých plemen v době Francouzské revoluce 1789–1799, kdy vše buržoazní bylo zničeno a zabíjeno. A poitevini nebyli výjimkou. Další velkou ranou byl začátek 40. let 19. století, kdy se velmi rozšířila vzteklina a dlouho trvalo, než se ji podařilo vymýtit.
Po dlouhou dobu se plemeni věnoval především vikomt Emile de la Besge z Persaku. I když o téměř všechny své psy vinou vztekliny přišel, nevzdal se a pustil se do chovu znovu, pouze na dvou fenách, které řádění vztekliny ustály. Nezbylo než sáhnout k přikřížení anglických foxhoundů. Právě Emilovi de la Besge vděčíme za zachování plemene a několika písemným informacím o chovu poitevinů. Základ dnešním poitevinům dal nakonec anglický pes jménem Traveller, kterého vikomt de la Besge dostal od pana de Coul­teuxe. Ten nakryl fenu Fringante (nejobdivovanější fenu poitevina tehdejší doby). Z tohoto spojení dál pokračovaly Faublas a Frin­gal. Tito jedinci kolují v krvi snad všech dnešních poitevinů.
Stavební kameny poitevinů po mnoho generací tvořili psi starých linií francouzských honičů známých pod označením „Lar­rye“, „Montemboeuf“ a „Céris“. Nelze více nezmínit skupinu psů s označením „Céris“. Nejednalo se o jiné plemeno, ale o skupinu uznávaných loveckých psů poitevinů, které po svém zušlechťoval chovatel stejného jména. Byli to bílo–oranžoví, opět mimořádně velcí honiči s jemnou srstí. A přestože neměli typické trikolorní zbarvení pro poitevina, i oni posloužili pro znovuobnovení poitevina v první polovině 20. století. I když další velké ztráty toto plemeno utrpělo druhou světovou válkou, právě ve 20. století došlo k obnově šlechtění poitevina, které udrželo tohoto psa v počtu tolika jedinců, kolik zaručovalo nevymizení dávného francouzského honiče. Dodnes se pyšní označením nejtypičtějšího parforsního honiče Francie.

Není to jen poitevin
Je bohužel jisté, že aby poitevin přežil do dnešních dob, musela být přikřížena nejrůznější plemena. Nesporně se jednalo o anglické foxhoundy a dále o gaskoňsko–saintgeoiského honiče, který byl přímým sousedem poitevina. Poitevin naopak dopomohl ke vzniku dalších plemen, jako je anglo–Francouzský honič de Petite Vénerie, francouzský černo–bílý honič či francouzský trikolorní honič, u kterého je dokonce zmínka o poitevinovi i ve standardu a je mu velmi podobný, už díky zbarvení. V 19. století byl použit i pro obnovu plemene billy.
První standard byl vypracován v roce 1922 a nesl označení „honič z Haut–Poitou“. Toto označení mu zůstalo až do roku 1957, kdy dostal nové, nám dnes známé pojmenování. Poitevin (poetevin) je jedním z regionálních jazyků Francie používaných v Poitou. Poitevin je nyní klasifikován jako jeden z jazyků d'oil, ale vyznačuje se určitými rysy langue d'oc.
Ve 20. století se o propagaci poitevinů nejvíce staral dr. Guil­let. Jedná se o plemeno, které mimo území Francie téměř nepotkáte. Pár jedinců bylo vyvezených do Ameriky, pár se jich nachází v několika málo státech Evropy, například v České republice. Ve Francii je poměrně znám, ale mimo svou zemi patří k málopočetným nebo zcela neznámým plemenům.
Francouzští chovatelé poitevinů fungují v uzavřené komunitě a svá štěňata prodají jinam jen zcela výjimečně. Ve Francii je několik málo smeček psů v počtu několika desítek, nezřídka se blíží i číslu sto. Ti jsou chováni i krmeni společně. Někteří z nich, ti nejvýznamnější v chovu či v lovu, mají na pravé straně v místech hrudního koše vyholené písmeno označující chovatele. Nej­častěji se vyskytuje v trikolorním zbarvení. Spíše ojediněle jsou chováni psi bílo–oranžoví. Neobvyklé také je, že standard připouští do chovu i podkus.

Je to především lovecké plemeno 
Předně je důležité zdůraznit, že se jedná o ryze lovecké plemeno, které bylo vždy využíváno ve velkých loveckých smečkách. Je rychlý, velmi obratný a velmi pracovitý. Problém mu nedělá ani členitý a jinak obtížný terén. Původně byl vyšlechtěn jako specialista na vlky, přičemž byl chován, a tudíž i rozšířen především v provincii Poitou. Používá se jak na vlky, kterých je teď již velmi málo, tak na velkou zvěř, jeleny, divoká prasata, stejně tak i na zajíce. Žádná srstnatá zvěř pro něj není problém.
Je známý nejen svou ochotou pracovat a neuvěřitelnou pracovní vytrvalostí, ale i hlubokým hlasem. Ten je zároveň velmi výrazný, dokonce i nezaměnitelný s jinými psy. Zvěř spolehlivě hlásí jasným a vysokým tónem štěkotu. Při kontaktu se zvěří je až nad očekávání důrazný.
Je to pes na honiče obdivuhodné výšky a rozhodně patří mezi největší honiče. V běžných podmínkách lovu je psem vhodným pro dohledávání zvěře na stopě. Další jeho lovecké využití je celkem shodné s použitím obvyklých plemen honičů. Má výborný nos. Po stopě cválá a občas je o něm mluveno jako o plnokrevníkovi mezi honiči. Umí pracovat jak s nosem u země, tak s vysokým nosem, záleží na stáří stopy.
Není to pes, u kterého by se očekávalo, že ohromí myslivce, jenž chce jednoho všestranného psa.

Pes do smečky
Vyniká neuvěřitelnou rychlostí a obratností. Houštiny a hustý porost pro něj nejsou žádným problémem. Má nespoutané potěšení z lovu a je odvážný. Je velice vytrvalý a dokáže zvěř pronásledovat v jednom tahu i sedm hodin. Bez přestávky ve vysokém tempu urazí i 60 kilometrů za den. Je neuvěřitelně houževnatý a je považován za nejvíce vytrvalého při práci ze všech francouzských honičů. Je velmi vhodný především do velkých smeček. To však znamená, že ne v každém státě najde pravé uplatnění.
Když žije ve smečce, každý jedinec má jasné místo v hierarchii a tím je pro něj i jasná funkce při lovu. Práci mají rozdělenou a dodržují smečkové zásady. Co a jak se bude dělat, o tom rozhoduje majitel smečky – vůdce a dále pak „alfa samec“ a „alfa samice“. Psi nikdy nejsou vedeni na vodítku, často neznají ani obojky. Při parforsních honech jsou ovládáni jen práskáním biče.
Pro účely lovu ve smečce se používá zatím jen ve Francii. Parforsní lovy nejsou dovoleny téměř nikde ve světě. V jiných státech je tak zpravidla držen jako společník člověka, který nesedí jen u televize, ale má rád procházky a další aktivity, jež by byly vhodné i pro psa.

Poitevin je příjemný společník
Je to pes, který na první pohled upoutá svou výškou, elegancí, pohledem a příjemným zbarvením. Jeho milý pohled upoutá snad každého. Je zpravidla vyrovnané povahy, ale občas se mohou vyskytnout i mírně nervózní jedinci. Často je to způsobeno malou socializací, která je u tohoto plemene, má-li být společníkem člověka, velmi důležitá.
Dobře socializovaný jedinec se stává vyrovnaným, má-li ve štěněcím věku dostatečný kontakt s cizími lidmi různého věku, zná ruch města i nejrůznější domácí zvířata. Slyší různé zvuky a je seznámen s různými předměty a situacemi.
Poitevin se chce zapojit do každé činnosti rodiny. Je zvědavý a ochotný kdykoli cokoli podnikat. Má rád děti a všechny členy své lidské smečky. Rozhodně to však není pes, který by si dal všechno líbit. Je potřeba mít stále na mysli, že je to pes zcela uznávající hierarchii se všemi plusy i minusy. Ke známým lidem je kamarádský a nekonfliktní. Celkově je hravý, veselý a velmi přizpůsobivý. Respektuje svého člověka a je mu velmi oddán. K cizím lidem je většinou nevšímavý nebo odtažitý.
Nehodí se do rodiny s dalšími zvířecími mazlíčky ani drobnými hospodářskými zvířaty. Jeho lovecký pud se nedá příliš potlačit a v tomto ohledu jedná velmi pudově. To je potřeba mít stále na paměti.

Kam s ním?
Není příliš vhodný k bydlení v bytě nebo v domě. Má rád prostor, čerstvý vzduch a volnost v pohybu. Nejlépe mu tak je v prostorné zahradě, s možností si kdykoli zalézt do stínu a sucha.
Většina z nich jsou dobrými a ostražitými hlídači, přestože to není typické strážní plemeno. Není to pes, kterému by nevadilo být sám. Proto je lepší je chovat ve smečce nebo alespoň ve dvojici podobně velkých psů. Určitě těžce ponese, bude-li sám v bytě po delší dobu. Má-li bydlet v bytě, musí si na samotu dlouho a postupně navykat, jinak se bude příliš hlasově projevovat a může i ničit bytové zařízení.

Pohyb a zaměstnávání
Poitevin se dobře učí. Velice rád něco dělá a potřebuje zaměstnání. Výborné jsou různé interaktivní hry a nejrůznější úkoly, které zaměstnají jeho myšlení. K tomu je samozřejmě zapotřebí zaměstnat i jeho tělo a rozumně vybít jeho energii. Je hbitý, obratný a rád skáče. To znamená, že by agility mohlo být vhodným sportem pro toto plemeno. Jeho vytrvalost ocení lidé, které baví běhat, bez ohledu na vzdálenosti. Výborně se hodí ke canicrossu. Poběží i vedle kola nebo potáhne koloběžku, jen je nutné, aby byl dobře ovladatelný a reagoval na povely zpomalení. I tak je neustále potřeba mít na paměti, že může nečekaně vyběhnout za divokou zvěří, kterou zahlédne.
Bude nadšený z jakkoli dlouhé procházky a celodenní výlety do přírody ocení ještě větším poutem ke svému člověku. Jak již bylo řečeno, jakkoli dlouhá trasa mu nečinní problém.
Potřebuje pravidelný pohyb, ideálně hned několikrát týdně, a to i volný pohyb. K vyběhání čas od času postačí i větší oplocený objekt nebo zahrada. Čím více má pohybu a zaměstnání, tím je spokojenější a bezproblémovější. Při dostatku podnětů ze strany jeho člověka nemá tendence utíkat, toulat se, zbytečně štěkat nebo mít problémy s ovladatelností.

Péče a zdraví
Je to plemeno, které potřebuje minimum péče o zevnějšek. Postačí jen občasné překartáčování srsti, udržování krátkých drápů a čistých zvukovodů. Zbytek péče zahrnuje pouze starost o duševní a pohybovou schránku.
Nejsou známy žádné genetické poruchy a onemocnění, což je dáno i málopočetností plemene, ale i přísnou selekcí od chovatelů. Přece jen ti své psy potřebují pro práci, ne pro chov. Jediné, na co je vhodné myslet, je to, aby krmná dávka byla rozdělena do dvou denně. Přece jen to je temperamentní a velké plemeno, a tak je vhodné předcházet možnosti torze žaludku.

Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?
Jeho hlava je protáhlá, ne však přehnaně dlouhá. Není příliš široká, mozkovna je spíše plochá než klenutá a stop je málo zřetelný. Nos je velký, široký a přesahuje čelisti. Nosní hřbet je mírně klenutý, horní pysky překrývají spodní a čenichová partie je poněkud špičatá. Čenich je vždy černě zbarvený. Oči jsou velké, černě orámované, výrazného pohledu, uši jsou středně široké, jemné, zavěšené poněkud níže, středně dlouhé a stáčejí se ke špičce. Skus je nůžkový. Psi s lehkým podkusem nejsou vyřazováni. Při srovnatelné kvalitě je však dávána přednost psům s normálním skusem. Krk poitevina je dlouhý, štíhlý a suchý. Je to svalnatý a velmi pevný pes, s velmi prostorným hrudníkem, který je spíše hluboký než široký. Slabiny jsou mírně vtažené. Ocas je středně dlouhý, slabý a bez výskytu delších chlupů. Je dobře nasazený a elegantně nesený, mírně prohnutý. Končetiny jsou dlouhé a rovné, tlapy tzv. vlčí, spíše protáhlé. Srst je krátká a lesklá. Vylučující vadou je lalok. Zbarvení může být tříbarevné, s černým pláštěm nebo velkými plotnami, někdy se vyskytují i jedinci bílo–oranžoví. Vlčí srst (šedohnědé skvrny na zadní straně stehen) se vyskytuje u mnoha jedinců. Vylučující barvou srsti je černobílá. 
Výška psů se pohybuje mezi 62–72 cm a fen mezi 60–70 cm.