Nekupuj si beaucerona

Beauceron je ovčácký pes, proto je nutné dopřávat mu volný pohyb.
Beauceronka miluje plavání. Bohužel i v zimě – dodává její panička.
Paní Věra absolvuje s Ashankou dlouhé túry.
Ashanka nemá problém s žádnou překážkou.
Náhlé přepadení? S beauceronem to nepřipadá v úvahu.
Jiný armádní beauceron byl původně záchranářským psem.
Obranář Alzir Pavla Šmudly zároveň vyhledával drogy.
Pavel Šmudla (vpravo) může srovnávat, má zkušenosti s řadou plemen.
Obsah
  1. Nebyl to dobrman
  2. Nezbytná socializace
  3. S jiným posláním
  4. Uražený
  5. Všestranný
  6. Nezaměnitelní

Nedávno mě kamarád upozornil na webové stránky, kde se lidé odrazují od koupě beaucerona. Zároveň řekl, že nepochybuje, že mnohé zájemce to přimělo přemýšlet o kvalitách takového psa, aby si ho nakonec pořídili.

Skvělé „odrazování“ od koupě beaucerona je na stránkách stejnojmenného klubu chovatelů. Je to sice už téměř dvacet let staré neobvyklé upozorňování na zvláštnosti tohoto plemene, ale inspirativní. „Odrazo­vání“ je vrstvené po odstavcích a z každého je možné se dočíst vtipnou formou, jaké má pes přednosti a na co je třeba si skutečně dát pozor, aby nám pejsek nepřerostl přes hlavu a dělal páníčkovi a jeho rodině jen radost. A aby nebyl postrachem sousedů a ulice. Snad v článku chybí jen jedno malinké upozornění, že s fenkami je to o něco snadnější, neboť u nich se tolik neprojevuje tendence k dominanci jako u psů. Ale i samec projevující takovou snahu se dá standardní socializací a výcvikem zvládnout.

V této souvislosti si vzpomínám na dva beaucerony, kteří byli v naprosto odlišném postavení, a přesto oba jedinci naprosto dokonale splnili představy svých majitelů. Jeden dokonce páníčka uchránil v zahraničí od lynče, druhý (druhá) je domácím mazlíčkem, proto má v obýváku i svůj gauč. Přes­tože tito beauceroni mají naprosto odlišné postavení, neboť jeden byl služebním psem v armádě a druhý členem rodiny, jedno mají společné – prošli tím správným socializačním procesem a později výcvikem. Byť jeden hodně náročným, ten druhý tím nejjednodušším.

Nebyl to dobrman

Protože dámy mají přednost, začněme se zkušenostmi s fenkou beaucerona, které má paní Věra bydlící na břehu Labe nedaleko Prahy. Ta se psy neměla žádné zkušenosti, jen věděla, že je má ráda a že chce krásného elegantního dobrmana, který by jí hlídal dům a přitom byl kamarádský. Že ho bude muset cvičit, věděla, ale to jí nevadilo. Naopak ji lákalo, že se naučí něco nového. A tak se jednoho dne na radu známých šla podívat na štěňata dobrmana. „Bylo to nedaleko a já jsem byla z černých dobrmánků s pálením unešená. Jenomže mě paní chovatelka po chvíli upozornila, že to nejsou dobrmani, nýbrž beauceroni.

Moje nadšení tím nepolevilo, jen jsem se nejprve doma na internetu a v knihách informovala, jaké je to plemeno, jaké má zvláštnosti a zda bude schopné plnit moje představy. Zjistila jsem, že asi ano, měl by to být dobře cvičitelný pes. Je to francouzský ovčácký pes, kterého využívala i francouzská policie a armáda, stejně jako sportovní kynologové. Vy­gug­lovala jsem si také názory lidí, kteří beaucerona mají, a z nich jsem mohla vyčíst i potvrzení toho, co se píše v literatuře – že si dobře pamatují. Až později jsem zjistila, že to je mince o dvou stranách. Byla jsem rozhodnutá. Když jsem ale na internetu viděla beaucerony harlekýny, chtěla jsem právě takového psa. Tehdy jich bylo málo, a tak jsem se musela vypravit za chovatelkou do Brna. A měla jsem štěstí. Ne­jenže mě nechala vybrat štěně, ale ještě mně dala cenné rady. A navíc za mnou přijela, když bylo mojí fence Ashance pět měsíců, aby mně naučila, jak cvičit základy ovladatelnosti,“ popisuje paní Věra své začátky v humorně laděném vzpomínání.

Nezbytná socializace

Socializace je nezbytná pro každého psího jedince, avšak pro silná a temperamentní plemena s tendencí k dominanci to platí obzvlášť. V tom byla paní Věra sice poučená, ale utvrdili ji v tom i výcvikáři na letním psím táboře a také na dvou cvičištích, kam postupně docházela. „Naučili nás tam i stopovat, jenomže jsem neměla čas dál na cvičiště dojíždět, a tak jsem se spokojila s tím, co se Ashanka naučila asi do půldruhého roku. Měla také bezvadný zákus do peška i na figuranta, ale přitom vše brala jako hru. Problém u ní ale vyskočil zcela náhle, když začala startovat po fenách. Nevzpomínám si, zda ji některá napadla, nebo zda to má vrozené jako mnohé jiné feny. Tak jsem jí musela v určitých situacích dávat košík. Zvykla si na něj během patnácti minut.

Pokud bych si měla pořídit dalšího psa, tak zase jen beaucerona, a opět fenu. Mám s ní ty nejlepší zkušenosti. Na veřejnosti je vlídná k lidem, za plotem hlídá, ale k návštěvám se chová hezky. Je vytrvalá a obratná, takže se s ní nebojím chodit na dlouhé túry i ve skalnatých oblastech, kde se chodí třeba po schodech nebo po žebříku,“ popisuje paní Věra další zkušenosti a s úsměvem dodává: „Mám i zkušenost s tolik zdůrazňovanou beauceronskou sloní pamětí, která není vždy ku prospěchu. V obýváku na veliké rohové pohovce měla Ashanka vždy svoje místo, ale tak si na ně zvykla, že si automaticky lehala i přes nespočet zákazů a výtek na novou a drahou sedací soupravu.“

S jiným posláním

Se zcela jiným záměrem si beaucerona pořídil Pavel Šmudla. A rovnou dva. Předem se při různých příležitostech přesvědčil o kvalitách těchto psů. Věděl, že ho jako profesionálního vojáka čekají v dalších letech zahraniční mise, kde armády, a tedy i naše, využívají psovody se psy. S výcvikem psů měl zkušenosti, a tak si poradil i s beauceronem. „Toto plemeno má několik skvělých vlastností a mezi ně patří dobrá cvičitelnost, vytrvalost, samostatnost, odolnost a razance. Třeba při povelu „revír“ vyběhne a pak se chová tak, jako by vás už nepotřeboval. Dokud úkol nesplní nebo ho neukončím.

Jednou se projevil tak samostatnou prací, že jsem nevěděl, zda se mám radovat, nebo se propadnout do země. Při kondičním tréninku byl figurant ukrytý někde v rozlehlém lesním prostoru. Můj Alzir revíroval, radost pohledět. Pak začal štěkat a já jsem byl šťastný, že figuranta našel až bůhvíkde. Když jsem k němu doběhl, radost mě přešla. Viděl jsem postaršího houbaře stojícího jako socha a před ním překousnutou hůl. Když mě pán spatřil, oddechl si – a já jsem brzy pochopil, že roli nechtěného figuranta bere sportovně. Řekl mně, že se před ním zničehonic objevila černá obluda, překousla mu hůl, sedla si a štěkala. Pán doslova zkameněl, a jen co jsem dorazil, už se usmíval a moji omluvu přijal,“ přibližuje na příběhu jednu z vlastností beauceronů.

Autor textu a fotografií Josef Růžička