Štěně se ve městě pokadilo strachy

rapotacka11 napsal(a):
(pokadilo se v tašce, na klíně?).
Jistě jste to mimino nenechala na zemi...
Zbavit strachu ?
Jemným nácvikem.

Na zemi. Psala jsem, že už ho v ruce nenosím, chodí na vodítku. Poponáším ho jen po schodech.

Kdyby to bylo štěně vlčáka, určitě bych nedostala odpověď "jistě jste to mimino nenechala na zemi". Nicméně minulý týden, když bylo hodně mokro a z tramvaje jsem ho nesla, pokadil se i v ruce po výstupu z tramvaje.

Jsou mu 3 měs.
Dejte si v tramvaji svoji hlavu, do výše jeho hlavy !
Cítite se bezpečně ?
Můj 3měs NO s tím problém neměl.
Svou čívu (dospělou) bych na zemi v tramvaji nenechala.

rapotacka11 napsal(a):
Jsou mu 3 měs.
Dejte si v tramvaji svoji hlavu, do výše jeho hlavy !
Cítite se bezpečně ?
Můj 3měs NO s tím problém neměl.
Svou čívu (dospělou) bych na zemi v tramvaji nenechala.

Takže podle vás ho mám po celém městě, kde je spousta lidí, aut a hluku, takže se pořád bojí, neustále nosit v ruce? Aha... velice jste mi pomohla.

Psala jsem, že se bojí ve městě a nejvíc tramvaje. V tramvaji byl na zemi jen párkrát, když mi seděl na klíně, měl tendence vyskakovat a lezl mi až po hlavě. Byla bych ráda, kdyby mi tu poradil někdo smysluplně a bez útoků.

Vám není pomoci.
Psala jsem něco o jemném nácviku.
Nepárejte se s ním, třeba ho uvláčejte .

Rapotacka11: S nošením v náručí toto nemá nic společného. Dle všeho se jedná o vrozený strach a ne získaný z nedostatku socializace.

lucajavorkova: První věc je, proč si člověk bere extrémně bojácné štěně, když neví, že to zvládne a nebo takovou povahu přímo nevyhledává.

Pejska berte mezi lidi, nechávaje ho pomalu zkoumat celé okolí a dávejte pozor, ať se nezradí žádným špatným zážitkem (ječící děti, co ho budou chtít chovat a podobně). Trénink si rozfázujte = třeba: 1. pes zvládne být v přítomnosti cizího člověka,2. chůze po městě,3. dívání se na tramvaje a až 4. samotná jízda - zpočátku s méně cestujícími, potom v normálním provozu. Počítejte s tím, že je to práce na dlouhou dobu.

asurwic napsal(a):
Rapotacka11: S nošením v náručí toto nemá nic společného. Dle všeho se jedná o vrozený strach a ne získaný z nedostatku socializace.

lucajavorkova: První věc je, proč si člověk bere extrémně bojácné štěně, když neví, že to zvládne a nebo takovou povahu přímo nevyhledává.

Pejska berte mezi lidi, nechávaje ho pomalu zkoumat celé okolí a dávejte pozor, ať se nezradí žádným špatným zážitkem (ječící děti, co ho budou chtít chovat a podobně). Trénink si rozfázujte = třeba: 1. pes zvládne být v přítomnosti cizího člověka,2. chůze po městě,3. dívání se na tramvaje a až 4. samotná jízda - zpočátku s méně cestujícími, potom v normálním provozu. Počítejte s tím, že je to práce na dlouhou dobu.

Když jsem si ho brala, nepřišlo mi, že by se choval divně. Že se mě trochu bál jsem brala tak, že jsem cizí člověk, který ho bere od mámy. Beru ho do práce, kde je občas i hluk (otevřené kanceláře), tady s cizími lidmi problém nemá - jde pomalu, ale vrtí ocáskem a za chvíli už si hraje a nechá se pomuchlat. Socializovat jsem se ho snažila právě už od začátku.
Moc děkuji, zkusím to takto.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Na zemi. Psala jsem, že už ho v ruce nenosím, chodí na vodítku. Poponáším ho jen po schodech.

na zemi? Vždyt to pro něj musí být šílený stres, tolik lidí a on tam mezi nimi sám Kdyby byl na klíně bude víc v klidu, nebo ho raději nechat doma kde bude mít klid

Markéta80 napsal(a):
na zemi? Vždyt to pro něj musí být šílený stres, tolik lidí a on tam mezi nimi sám Kdyby byl na klíně bude víc v klidu, nebo ho raději nechat doma kde bude mít klid

Na klíně mi leze po hlavě a snaží se skočit na zem, na zemi si zaleze pod nohy a kouká. Ale třese se. Mám ho raději nechat deset hodin doma samotného? Myslíte, že bude víc v klidu?

Asurwic
Promiňte, rozumíte, že radím nosit psa ?
Aha...
Tak polopatě.
Nedala bych vyplašené štěně, malého plemene, na podlahu tramvaje.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Na klíně mi leze po hlavě a snaží se skočit na zem, na zemi si zaleze pod nohy a kouká. Ale třese se. Mám ho raději nechat deset hodin doma samotného? Myslíte, že bude víc v klidu?

Pokud je to opravdu strach z tramvaje, tak by logicky doma bylo víc v klidu.
Řiďte se tím, co píše asurwic. Poměrně jednoduchá a "blbuvzdorná" metoda, která je vyzkoušená. Otázkou je, jak moc je štěně labilní/bázlivé...pro velmi bázlivé psy bude mhd vždy očistec, byť to budou jakžtakž zvládat.

Ale nepropadal bych panice, stále je to malé štěně, které z toho může v klidu vyrůst. Zároveň bobek nemusí mít ani souvislost se strachem, stále svěrače zcela neovládá a poskakování tramvaje může stimulovat trávení.

Nevím, proč by malé plemeno nemohlo být na zemi v tramvaji ? Jestli je v místech, kde na něj nikdo nemůže šlápnout, neměl by být problém.

Štěně je tříměsíční...kdy jste odebírala?...
Evidentně jste si vzala bázlivé štěně. Nevím, jak jste na tom se socializací, jak bylo psáno výše...pokud máte bázlivé štěně, tak začínám postupně, do města ho nejdřív beru, když tam už není tolik lidí, na tramvaje nejdřív koukáme, chválíme, pak zkusíme jízdu, když není v tramvaji tolik cestujících. Štěně jezevčíka bych opravdu ze začátku naučila jezdit na klíně, už z důvodu jeho bezpečnosti, může vám ho někdo přišlápnout a pak se bude bát ještě víc...nebo bych klidně použila tašku, to není žádná ostuda, až to bude ostřílený frajer, tak to zvládne i na zemi.

Ani vám nebudu vykládat, jak dlouho jsem učila svého bázlivého psa jezdit výtahem, autobusem, zvládnout nádraží-vlak (i když vlakem nejezdíme a autobusem taky ne, ale co kdyby...)...ze začátku měl problém i s autem a měla byste ho vidět dnes...do výtahu se cpe jako první, jakmile otevřu dveře do auta, tak tam leze i když není vyzván. Hladit od cizích lidí nechce, tak ho prostě cizí lidi nehladí, ale pokud bych ho potřebovala více kontaktního, tak si myslím, že i to by se dalo naučit...

Chce to hodně trpělivosti, musíte vaše štěndo přesvědčit, že s vámi se mu nic nestane...a začínat opravdu postupně...prostě za mě-ustrašené štěně na zem, do tramvaje plné lidí nepatří...

hunter napsal(a):
Pokud je to opravdu strach z tramvaje, tak by logicky doma bylo víc v klidu.
Řiďte se tím, co píše asurwic. Poměrně jednoduchá a "blbuvzdorná" metoda, která je vyzkoušená. Otázkou je, jak moc je štěně labilní/bázlivé...pro velmi bázlivé psy bude mhd vždy očistec, byť to budou jakžtakž zvládat.

Ale nepropadal bych panice, stále je to malé štěně, které z toho může v klidu vyrůst. Zároveň bobek nemusí mít ani souvislost se strachem, stále svěrače zcela neovládá a poskakování tramvaje může stimulovat trávení.

Nevím, proč by malé plemeno nemohlo být na zemi v tramvaji ? Jestli je v místech, kde na něj nikdo nemůže šlápnout, neměl by být problém.

Ano, děkuji, zkusím to tak. Zítra ho nechám v klidu a pak to budeme pomalu nacvičovat. Jak zbavit štěněte strachu třeba z vysavače, to chápu, ale nevěděla jsem, jak u města/tramvaje, když tam chodíme každý den...

To s trávením mě nenapadlo, hlavně proto, že neudělal v tramvaji či před ní své klasické kolečko - stažený ocas pod nohama a padaj bobky, samozřejmě pokaděný ocásek... :-/

V tramvaji i v autobuse ho samozřejmě nenechávám na zemi v přecpané tramvaji - když je hodně lidí a i já třeba musím stát, skutečně ho vezmu raději do ruky. Když je ale poloprázdno, což v mém čase bývá, sednu si a on sedí pod mým sedadlem, v bezpečí za nohama.

Nevím, v kterém městě jezdíte. U nás jsou teď tramvaje plné slané břečky, tak cesta v nich je i pro velkého psa na houby.

Zkusila bych nácvik nĕkde na konečné tramvaje kde bych se domluvila s řidičem a párkrát nastoupila, chvilku posedĕla a dala štĕnĕti pamlsek a hodně bych ho chvalila (tramvaj je v klidu a nikdo tam není) potom bych vystoupila a takhle bych to několikrát zopakovala, ale zatím bez jízdy a ostatních lidí) Jízdu bych nechsla až na druhý popř. další den, dny. Pokud by se štĕnĕ trochu uklidnilo, zkusila bych jet jednu zastavku a hodně ho chvalila a potom vystoupila. A zase nastoupila jela jednu zastávku a vystoupila.Samozrejme záleží, jak se štĕnĕ bude chovat.
Toto bych zkusila nacvicovat v sobotu a ještě lépe v neděli kdy nejezdí moc lidí a nejlépe brzo ráno.

Prestige napsal(a):
Zkusila bych nácvik nĕkde na konečné tramvaje kde bych se domluvila s řidičem a párkrát nastoupila, chvilku posedĕla a dala štĕnĕti pamlsek a hodně bych ho chvalila (tramvaj je v klidu a nikdo tam není) potom bych vystoupila a takhle bych to několikrát zopakovala, ale zatím bez jízdy a ostatních lidí) Jízdu bych nechsla až na druhý popř. další den, dny. Pokud by se štĕnĕ trochu uklidnilo, zkusila bych jet jednu zastavku a hodně ho chvalila a potom vystoupila. A zase nastoupila jela jednu zastávku a vystoupila.Samozrejme záleží, jak se štĕnĕ bude chovat.
Toto bych zkusila nacvicovat v sobotu a ještě lépe v neděli kdy nejezdí moc lidí a nejlépe brzo ráno.

Super, moc děkuju, zkusím to. Hned u práce máme tramvajové depo :).

A co prepravka? Naucit na ni doma v klidu, aby ji melo za svou noru, melo v ni pocit bezpeci, a pak ho v ni brat do MHD.

Měla jsem štěňátko v podstatě z přírody. Ačkoliv bylo celkem odvážné, město na něj bylo takhle najednou moc, hlavně hlučná auta. Týden moc nechtělo chodit ven, byla jsem už krapet zoufalá. Pak jsme jeli autem na veterinu, cesta přes půl hodiny v zácpách. Mrně pořád koukalo po okolí, z bezpečí auta všechno prozkoumalo a jako když utne. Z auta sebevědomě vyskočilo přímo do provozu. Za pár dní už ho nerozhodila houkající sanitka, řvoucí vysokoobsahový sporťák, popeláři, autobus, tramvaj... Z venkovana byl do dvou týdnů ostřílený měšťák.

Myslím, že jste na něj moc hrrr. Štěně má 3 měsíce, v kolika jste si jej brala ? Doufám, že ho máte doma pouze měsíc, na povely vám reagovat taky v tomhle věku nebude.Je hozen do úplně nového prostředí, jasně že se bude bát. Šla bych na to pomaleji, klidně bych ho ještě nosila v tašce, nebo na rukou, aby si ten okolní svět prohlédlo z bezpečí. Když jsem měla svého psa prvních pár týdnu doma, chodili jsme na procházky hlavně do přírody, kde není moc lidí a je klid. Postupně pak do parku, kolem mateřské školy a na místa kde je větší koncentrace lidí a šrum, byl to strašpytel, všeho se bál, ale takhle si zvykl bezvadně. Zvolněte.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Takže podle vás ho mám po celém městě, kde je spousta lidí, aut a hluku, takže se pořád bojí, neustále nosit v ruce? Aha... velice jste mi pomohla.

Nevím, co se hned tak čílíte, vždyť je to ještě prcek. Moje fena byla taky ukrutně bojácná. V rámci zvykání jsem ji brala všude, kde to šlo. (Hlavně proto, že jsem plánovala ji brát s sebou všude, kde pojedu) Jela se mnou vlakem ke kamarádce přes půl republiky v čerstvých třech měsících.
Když jsem viděla, že se moc bojí (byla schopná se i klepat strachy), prostě jsem ji nesla v náručí. Tehdy byla určitě větší než štěně jezevčíka.

Pořád si prostě myslím, že jenom tehdy, kdy pes bude vědět, že je u vás v bezpečí a že ho nenecháte bláznit strachy, se po vašem boku nebude bát.

Možná to je tím, že jsem "vidlák", ale občas mi některé rady přijdou trochu úsměvné. Například s tramvajákem, který nemá na práci nic lepšího než socializovat štěně.
Každé průměrné štěně je trochu strašpytel a nových věcí se bojí. Já tedy většinou "štěněcí strach" neřeším vůbec. Drtivá většina psů z toho vyroste.
Nechápejte to zle, ono postupné navykání na intenzivnější podněty není špatné, jen se mi to občas zdá až přehnané. Pes se nakonec naučí fungovat ve vašem obvyklém provozu samovolně.
Dědek (nejstarší pes) byl vykulený, když jel poprvé ve 12-ti letech autobusem. Na vše se prostě nedá připravit, natož postupným zvykáním.

Prestige napsal(a):
Zkusila bych nácvik nĕkde na konečné tramvaje kde bych se domluvila s řidičem a párkrát nastoupila, chvilku posedĕla a dala štĕnĕti pamlsek a hodně bych ho chvalila (tramvaj je v klidu a nikdo tam není) potom bych vystoupila a takhle bych to několikrát zopakovala, ale zatím bez jízdy a ostatních lidí) Jízdu bych nechsla až na druhý popř. další den, dny. Pokud by se štĕnĕ trochu uklidnilo, zkusila bych jet jednu zastavku a hodně ho chvalila a potom vystoupila. A zase nastoupila jela jednu zastávku a vystoupila.Samozrejme záleží, jak se štĕnĕ bude chovat.
Toto bych zkusila nacvicovat v sobotu a ještě lépe v neděli kdy nejezdí moc lidí a nejlépe brzo ráno.

To mně připadá dobrý způsob.
Já jsem malé mrně jezevčíka do města nosila v tašce, čas od času jsem ho vyndala někde kde bylo minimum lidí. V té tašce si připadal bezpečnější, když chtěla tak vystrčila hlavu, když se jí něco nelíbilo tak zalezla. Tašku si pojala jako boudičku.
Možná, že by se ten váš v tašce cítil bezpečnější než v náruči, když by se nechtěl dívat, tak by hlavičku zastrčil.
V žádném případě bych s ním ale nechodila v takto útlém věku po přecpaném chodníku lidmi, někde ve velkoměstě, takovému prckovi jde o život.

hunter napsal(a):
Možná to je tím, že jsem "vidlák", ale občas mi některé rady přijdou trochu úsměvné. Například s tramvajákem, který nemá na práci nic lepšího než socializovat štěně.
Každé průměrné štěně je trochu strašpytel a nových věcí se bojí. Já tedy většinou "štěněcí strach" neřeším vůbec. Drtivá většina psů z toho vyroste.
Nechápejte to zle, ono postupné navykání na intenzivnější podněty není špatné, jen se mi to občas zdá až přehnané. Pes se nakonec naučí fungovat ve vašem obvyklém provozu samovolně.
Dědek (nejstarší pes) byl vykulený, když jel poprvé ve 12-ti letech autobusem. Na vše se prostě nedá připravit, natož postupným zvykáním.

Děkuji - mne přijdou úsměvne hlavně rady strkat psa do tašky nebo přepravky. Proboha, je to pes, ne křeček. Veterinarka mi dnes potvrdila, co jsem si myslela. V "nebezpeci" v žádném případe nebrat do ruky, nechat na zemi na pevném vodítku. Naopak stresovým situacím schválně vystavovat - trhy, dětska hřiště, koncerty, nákupní centra. Jen s tramvaji pomaleji, jak tu bylo řečeno. Hrát si v blízkosti zastávky a po stupně se přibližovat. Ostatní jeho strachy jako výtah a hladké povrchy jsem fakt neresila, ale s tramvaji to už bylo moc. A ano, jsou mu čerstvého tři měsíce, mam ho od osmi týdnů. (Pro některé citlivky - není to trestne a i hlídání přes noc mimo domov zvládal naprosto bez problemu). Díky nekterym za věcné, chytre rady, už jsem si říkala, že dostanu jen blbe kecy.

Mě zaráží věta "Když ráno ví, že jdeme do práce, odmítá jít na vodítku a nechá se táhnout klidně až na zastávku"
Jak daleko tu zastávku máte ? Jestli hnedka u baráku tak bych to být tím štěnětem ještě přežila, ale to ho takhle táhnete třeba i několik metrů ? V tom sněhu, mrazu, v soli a mokré sr*čce ? Asi jsem velká citlivka, ale takto zacházet s pidi štěňátkem jezevčíka se mi hnusí.

"Ze začátku se samozřejmě bálo u nás doma - dělala jsem mu cestičky z granulek, aby přešlo v klidu do jiné místnosti. Než došel do kuchyně sám, trvalo to asi měsíc"
Trvalo měsíc než se přestal bát u vás doma a vy ho teď taháte všude po městě a ještě se divíte, že se tak strašně bojí ? Nějak to nepobírám, trochu empatie by taky nebylo na škodu.

Sam 90210 napsal(a):
Mě zaráží věta "Když ráno ví, že jdeme do práce, odmítá jít na vodítku a nechá se táhnout klidně až na zastávku"
Jak daleko tu zastávku máte ? Jestli hnedka u baráku tak bych to být tím štěnětem ještě přežila, ale to ho takhle táhnete třeba i několik metrů ? V tom sněhu, mrazu, v soli a mokré sr*čce ? Asi jsem velká citlivka, ale takto zacházet s pidi štěňátkem jezevčíka se mi hnusí.

"Ze začátku se samozřejmě bálo u nás doma - dělala jsem mu cestičky z granulek, aby přešlo v klidu do jiné místnosti. Než došel do kuchyně sám, trvalo to asi měsíc"
Trvalo měsíc než se přestal bát u vás doma a vy ho teď taháte všude po městě a ještě se divíte, že se tak strašně bojí ? Nějak to nepobírám, trochu empatie by taky nebylo na škodu.

Do města ho beru od úplného začátku - po několikáté: beru ho s sebou do práce. To znamená, že jde přes město každý všední den dvakrát. Doma mu to chvíli trvalo, než došel sám do kuchyně, ale možná to bylo méně než měsíc, přijde mi, že ho mám dýl.
A ano, když odmítá jít na vodítku, táhnu ho. Chvíli jde, chvíli sedí, chvíli čekám, zatáhnu, popojde, sedí, čekám, zatáhnu, popojde, sedí, čekám... Ano, přes obchodní centrum ho pomalu táhnu. Mám s ním prostě zůstat stát na místě, když se v půlce obchoďáku rozhodne, že dál nejde, když jím jindy projde bez problému? Nebo ho mám vzít do ruky, aby si zvykl, že si může dělat, co chce? Chcete na mě někoho zavolat, že ho týrám?

Veterinar neni odbornik na psi chovani. Ten je tu od toho, aby lecil.
Vzala jste si bazlive stene po bazlive matce, a jestli mu doma trvalo mesic, nez se odvazilo prejit z mistnosti do mistnosti, tak venku v rusnem provozu musi byt uplne vydesene. A vy misto abyste mu byla oporou, aby vedelo ze se muze na vas spolehnout... ho tahnete za sebou na voditku? Soupnete ho v tramvaji lidem pod nohy, vsak co, si zvykne ze jo.
No ale nezvykne - jestlize ho pouze vystavite vsem stresum, ale nebudete tam "s nim", a nechate ho resit vsechny strachy samotne... no tak proste se bat bude porad. Nemam z vas zadavatelko vubec pocit, ze vam dochazi ze je to jeste male mimino, navic pidi plemene. Ta empatie by tu byla skutecne na miste.

Sam 90210 napsal(a):
Mě zaráží věta "Když ráno ví, že jdeme do práce, odmítá jít na vodítku a nechá se táhnout klidně až na zastávku"
Jak daleko tu zastávku máte ? Jestli hnedka u baráku tak bych to být tím štěnětem ještě přežila, ale to ho takhle táhnete třeba i několik metrů ? V tom sněhu, mrazu, v soli a mokré sr*čce ? Asi jsem velká citlivka, ale takto zacházet s pidi štěňátkem jezevčíka se mi hnusí.

"Ze začátku se samozřejmě bálo u nás doma - dělala jsem mu cestičky z granulek, aby přešlo v klidu do jiné místnosti. Než došel do kuchyně sám, trvalo to asi měsíc"
Trvalo měsíc než se přestal bát u vás doma a vy ho teď taháte všude po městě a ještě se divíte, že se tak strašně bojí ? Nějak to nepobírám, trochu empatie by taky nebylo na škodu.

Vždyť je to pes, žádnej křeček... Dostává svatý rady od veterinářky přece. Jak jsem psala... Já v "nebezpečí" do ruky brala. A mám teď psa, který mi věří, ale zároveň není venku závislej, neschopnej a podělanej strachy, ačkoli určitý typ lidí prostě nedává a asi už nikdy dávat nebude.
Jenže tohle je přecitlivělý přístup, to slyšet nechce, to jsou přesně ty blbý kecy od blbých lidí. Radši ho vláčet, dokud se nerozhodne, že začne chodit bez keců.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Do města ho beru od úplného začátku - po několikáté: beru ho s sebou do práce. To znamená, že jde přes město každý všední den dvakrát. Doma mu to chvíli trvalo, než došel sám do kuchyně, ale možná to bylo méně než měsíc, přijde mi, že ho mám dýl.
A ano, když odmítá jít na vodítku, táhnu ho. Chvíli jde, chvíli sedí, chvíli čekám, zatáhnu, popojde, sedí, čekám, zatáhnu, popojde, sedí, čekám... Ano, přes obchodní centrum ho pomalu táhnu. Mám s ním prostě zůstat stát na místě, když se v půlce obchoďáku rozhodne, že dál nejde, když jím jindy projde bez problému? Nebo ho mám vzít do ruky, aby si zvykl, že si může dělat, co chce? Chcete na mě někoho zavolat, že ho týrám?

Nevím z kama jste, ale já to mám přes město zhruba 8km a tam a zpátky táhnout po zemi 3 měsíční štěně malého plemene.. uf, asi si ho brzy chcete oddělat že ? Co kdybyste ho prvně naučila chodit na vodítku, než ho budete chtít ukazovat po obchoďáku.

Kdo "tomu" moh prodat štěně ?

No pokud vám přijdou úsměvné rady - mne přijdou úsměvne hlavně rady strkat psa do tašky nebo přepravky. Proboha, je to pes, ne křeček. Veterinarka mi dnes potvrdila, co jsem si myslela. V "nebezpeci" v žádném případe nebrat do ruky, nechat na zemi na pevném vodítku. Naopak stresovým situacím schválně vystavovat - trhy, dětska hřiště, koncerty, nákupní centra.

Jasně pokud byste rozumně uvažovala, tak stresovým místům ho můžete vystavovat až si bude jistý sám sebou.Ale jestli to veterinářka ví nejlépe...
Odchovala jsem několik jezevčíků, všichni mají několik loveckých zkoušek, nikdy jsem takto vystresované štěně neměla, nicméně než bych riskovala úraz kilového štěněte, klidně jsem ho v návalu lidí do té tašky v autobuse vzala.
Ze všech vyrostli sebevědomí psi a zcela určitě se půlhodinové přenášení v tašce na nich psychicky nepodepsalo.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Děkuji - mne přijdou úsměvne hlavně rady strkat psa do tašky nebo přepravky. Proboha, je to pes, ne křeček. Veterinarka mi dnes potvrdila, co jsem si myslela. V "nebezpeci" v žádném případe nebrat do ruky, nechat na zemi na pevném vodítku. Naopak stresovým situacím schválně vystavovat - trhy, dětska hřiště, koncerty, nákupní centra. Jen s tramvaji pomaleji, jak tu bylo řečeno. Hrát si v blízkosti zastávky a po stupně se přibližovat. Ostatní jeho strachy jako výtah a hladké povrchy jsem fakt neresila, ale s tramvaji to už bylo moc. A ano, jsou mu čerstvého tři měsíce, mam ho od osmi týdnů. (Pro některé citlivky - není to trestne a i hlídání přes noc mimo domov zvládal naprosto bez problemu). Díky nekterym za věcné, chytre rady, už jsem si říkala, že dostanu jen blbe kecy.

Jestli vet nemyslela koncertem něco komorního se smyčcovým kvartetem, tak by měla vrátit diplom. U drtivé většiny současných živých produkcí je hladina intenzity zvuku natolik vysoká, že hrozí poškození sluchu dospělým lidem, co teprv chudák štěně. Takže nic takového nedělejte už jen z hlediska zdraví.

Tak tohle jsem přehlédla
A ano, když odmítá jít na vodítku, táhnu ho. Chvíli jde, chvíli sedí, chvíli čekám, zatáhnu, popojde, sedí, čekám, zatáhnu, popojde, sedí, čekám... Ano, přes obchodní centrum ho pomalu táhnu. Mám s ním prostě zůstat stát na místě, když se v půlce obchoďáku rozhodne, že dál nejde, když jím jindy projde bez problému?

Vás fakt nenapadá, že je něco špatně? Nemyslím u psa, myslím u vás...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Děkuji - mne přijdou úsměvne hlavně rady strkat psa do tašky nebo přepravky. Proboha, je to pes, ne křeček. Veterinarka mi dnes potvrdila, co jsem si myslela. V "nebezpeci" v žádném případe nebrat do ruky, nechat na zemi na pevném vodítku. Naopak stresovým situacím schválně vystavovat - trhy, dětska hřiště, koncerty, nákupní centra. Jen s tramvaji pomaleji, jak tu bylo řečeno. Hrát si v blízkosti zastávky a po stupně se přibližovat. Ostatní jeho strachy jako výtah a hladké povrchy jsem fakt neresila, ale s tramvaji to už bylo moc. A ano, jsou mu čerstvého tři měsíce, mam ho od osmi týdnů. (Pro některé citlivky - není to trestne a i hlídání přes noc mimo domov zvládal naprosto bez problemu). Díky nekterym za věcné, chytre rady, už jsem si říkala, že dostanu jen blbe kecy.

Mého štěňáka s vrozeným strachem ze... prakticky ze všeho, jsem tahala dost dlouho v náručí. Sám nebyl ochotný se v neznámém prostředí ani hnout. Dokonce jsem ho ubránila i před otravnými hladiči, kteří si musejí nutě to malé sladké klubíčko pošmudlat. Chodila jsem po městě, ukazovala mu věci, povídala mu a vždy jsem ho na klidném místě k něčemu "adekvátně děsivému" postavila, nechala jsem ho to prozkoumat a šlo-neslo se dál. Dnes pes miluje davy, rád se procedůruje ve společnosti a když se mu něco nelíbí, dá mi hlavu do dlaně a v klidu jde za mnou bez strachu, jako když byl malé štěňátko a bránila jsem ho. Na svodu mladých jsme byli hodnoceni jako nejpohodovější a nejvyrovnanější pes mezi naším přirozeně bázlivým plemenem, kterého rozhodčí kdy viděl. Tři měsíce strávené prakticky u mě v náručí na škodu nebyly.

Jinak jako vždy píši: slovo veterinář znamená odborník na zdraví, ne na výchovu.

- jeho strachy jako... hladké povrchy jsem fakt neresila...

- hladký povrch, se může DOST prodražit...

- jeho strachy jako... hladké povrchy jsem fakt neresila...

- "neřešený" hladký povrch, se může DOST prodražit...

Člověku, který táhne vyděšené malé štěně na vodítku, bych urazila pazoury... fakt!

To si, zadavatelko, vážně myslíte, že nést vyděšené pidištěně v tašce je něco ponižujícího?

Vás nezarazilo bojácné chování té maminky? Vy si myslíte, že je normální, když se štěně při přebírání bojí? Asi vás překvapí, ale to vůbec normální není! Ani není normální, že pak musíte štěněti "vygranulkovat" cestu z jednoho pokoje do druhého...
Smiřte se s tím, že jste si koupila extrémně bojácné štěně- a to nebohé ubáté štěně má na celém širém cizím a nebezpečném světě jenom vás!
A vy ho, když se bojí, za sebou prostě jenom tak vláčíte městem... FUJ!

Šarina napsal(a):
Člověku, který táhne vyděšené malé štěně na vodítku, bych urazila pazoury... fakt!

To si, zadavatelko, vážně myslíte, že nést vyděšené pidištěně v tašce je něco ponižujícího?

Vás nezarazilo bojácné chování té maminky? Vy si myslíte, že je normální, když se štěně při přebírání bojí? Asi vás překvapí, ale to vůbec normální není! Ani není normální, že pak musíte štěněti "vygranulkovat" cestu z jednoho pokoje do druhého...
Smiřte se s tím, že jste si koupila extrémně bojácné štěně- a to nebohé ubáté štěně má na celém širém cizím a nebezpečném světě jenom vás!
A vy ho, když se bojí, za sebou prostě jenom tak vláčíte městem... FUJ!

Ta matka štěněte mohla být třeba i úplně normální a třeba se jen zděsila té osoby co si přišlo pro její štěně, psi na tohle mají zvláštní "čich".

Koneckonců, i to je možné... já bych se možná taky schovala...

Co takhle zkusit jeho oblíbenou hračku (pokud nějakou má) a na tu ho nalákat na vodítku ať ho nemusíte tahat, nebo ho tím zabavit v té tramvaji? Prostě odvést pozornost na tu hračku, aby neřešil ostatní věci?

hunter napsal(a):
Možná to je tím, že jsem "vidlák", ale občas mi některé rady přijdou trochu úsměvné. Například s tramvajákem, který nemá na práci nic lepšího než socializovat štěně.
Každé průměrné štěně je trochu strašpytel a nových věcí se bojí. Já tedy většinou "štěněcí strach" neřeším vůbec. Drtivá většina psů z toho vyroste.
Nechápejte to zle, ono postupné navykání na intenzivnější podněty není špatné, jen se mi to občas zdá až přehnané. Pes se nakonec naučí fungovat ve vašem obvyklém provozu samovolně.
Dědek (nejstarší pes) byl vykulený, když jel poprvé ve 12-ti letech autobusem. Na vše se prostě nedá připravit, natož postupným zvykáním.

Asi si to jako "vidlák" můžete dovolit. Váš 12ti letý pes k vám pravděpodobně měl důvěru a tak svou první cestu autobusem zvládl.
Štěně zadavatelky k ní jak vidno důvěru nemá a s jejím přístupem nikdy mít nebude. Jí totiž chybí jakákoliv empatie. Je to sobecké sebestředné stvoření ( a to se musím hodně ovládat, abych to nenapsala hůř ).
Chudák štěně !
Jasně s tím tramvajákem máte pravdu.

hunter napsal(a):
Možná to je tím, že jsem "vidlák", ale občas mi některé rady přijdou trochu úsměvné. Například s tramvajákem, který nemá na práci nic lepšího než socializovat štěně.
Každé průměrné štěně je trochu strašpytel a nových věcí se bojí. Já tedy většinou "štěněcí strach" neřeším vůbec. Drtivá většina psů z toho vyroste.
Nechápejte to zle, ono postupné navykání na intenzivnější podněty není špatné, jen se mi to občas zdá až přehnané. Pes se nakonec naučí fungovat ve vašem obvyklém provozu samovolně.
Dědek (nejstarší pes) byl vykulený, když jel poprvé ve 12-ti letech autobusem. Na vše se prostě nedá připravit, natož postupným zvykáním.

No - oni ti tramvajáci jsou občas docela spolupracující . Všechny naše psy, ať ty od štěněte, nebo ty co přišli v pozdějším věku, jsem brala nejdřív jen tak při procházce k tramvají na konečnou. Nechala je prohlídnout si tu hlučící obludu a když to k tomu bylo, zeptala se řidiče, zda můžeme v rámci nácviku, aby byl pes pak v klidu, jen tak nastoupit a tramvají si projít. Nikdo neřekl ne. Pak přišla první jízda, kdy jsem -hlavně přišlíky - tedy psy s minulostí, kde neznám nic - vzala na zastávku v nerušném čase, zeptala se, zda můžeme cvičně jet, aby případně řidič věděl, že pes se může chovat nestandardně, řidiči mi to odmávli a mohlo se jít na věc. Ondynoj jsem chtěla jen na tý konečný fakt jen nastoupit a vypadnout ven. Neměla jsem ani košík, nic, byl to první krok nácviku a řidič mi ho překvapivě posunul dál . Zavřel dveře a rozjel se. čekala jsem co pomatenkyně předvede, ale byla zaskočená stejně jako já, a jelo se

Tohle jsem tedy jeste nezazila.
Ale psi (dospelaky/pubertaky), co se boji trmvaji, busu, metra... eskalatoru... uz jo.

Chvili to trva, nez pochopi, ze ta mostra jim nechteji ublizit (a ten kraval kolem je jen "novym" faktem v jejich "nove" realite)...

Ja bych vzala stene na voditko a tasku do ruky. Na tramvaj je to prochajda, tak jakej stres? Proste prochajda.
Jdem ven. Jdem do prace. To je preci zabava - normalka.
Klidne vyjit o 15 min. driv. Dat si to pres park... Stene se trochu unavit.
Na zastavce nechat cuchat (tam je to zajimavy vzdycky a kdo vi co se tam docte...).

Kdyz tramvaj prijizdi - mluvit na nej (jako u deti - to je nase... tim jedem... klid pohoda...) - povel nastup - odmena? + pomoci s nastupem a najit vhodne misto k usazedni (klidnejsi misto = pod nohy, kdyz si sednete. Do rohu kde je misto - vzadu, v predu. Kazdopadne tak, aby si tam mohlo stene lehnout a nikdo po nem neslapal).
Chvalit, odmeny... (pokud jedete dal...) nejsou od veci.
V pripade paniky polozit tasku na zem a nechat stene at si tam vleze, ale nechat ho na zemi.

Pred vystupem opet upozornit na to, ze se bude vystupovat. Pripravit ho ke dverim a po vystupu odmenit a pochvalit.

Je to prcek. S laskavym vedenim se nauci cokoli.

Bude to s ním mít teď o dost těžší. Má zafixováno : Jde se do práce, zas mě potáhne jako kačera.

Ahoj, sice psa nemám, ale mám bojácného kocoura a kočku, zkuste Bachovy kapky.
Snad zaberou, hodně štěstí. P.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Co takhle zkusit jeho oblíbenou hračku (pokud nějakou má) a na tu ho nalákat na vodítku ať ho nemusíte tahat, nebo ho tím zabavit v té tramvaji? Prostě odvést pozornost na tu hračku, aby neřešil ostatní věci?

Pochybuju, že se nechá uplatit hračkou. Jestli se fakt bojí, budou mu hračky i pamlsky úplně volný. Vidí jen ten svůj strach, který mu, bohužel, v tomhle případě prostě nikdo neulehčuje.


Peta1: Bachovy kapky by se daly použít, pokud jste se zvířetem doma a je tam z něčeho nervózní. Spíš příležitostně v nějaké konkrétní situaci.
Ale nedá se na tom postavit to, jak naučit vystrašený štěně fungovat ve světě, kde má vedle sebe husu bez špetky empatie.

Pardon, nějak jsem přehlédla, že má 3 měsíce. Možná byste ho měla zvykat nejprve na domov a na blízké okolí a až bude starší, tak na větší chaos (město, lidé, tramvaje...). Navíc pes má mnohem citlivější sluch.

Je to zajímavé. Nemyslím si že strach není na místě, taková kočka která tě miluje by ti asi vyškrábala oči a utekla, kdybys ji chtěla vzít do tramvaje, pokud by to neudělala hned jak přijíždí (pokud by zazvonila tak jistojistě).

Pokud to ale opravdu potřebuješ pořešit, zkusil bych zajít na konečnou (či smyčku). V době až bude teplo a šalináři budou větrat. Popros ať ti nechá otevřené dveře a vyplý motor a projděte se, tak ať cítí určitou svobodu a možnost utéct. Pak to můžete zkusit když k tomu hučí motor. A pak už nezbývá než doufat že to zvládnete v ostrém provozu.

Jak to tady tak čtu, myslím si, že to mnozí přehání. Např. zvykat psa na elektriku na konečné..., no nevím, ale já bych asi neotravovala tramvajáka se svým psem, když má mít odpočinek. Lákat psa na hračky (pamlsky), když je ve stresu a žádné hračky ho stejně nezajímají... no, nevím, na každého psa to určitě fungovat nebude.

Můj pes jako štěně nesnášel jízdu autem. Začala jsem ho vozit každý den do práce. Každé ráno to vypadalo stejně, jakmile pes věděl, že jdeme do auta, někam se schoval, musela jsem ho zavčas dát na vodítko. K autu jedině smykem na vodítku. Vždy jsem ho vysadila do auta a jelo se. To trvalo snad 14 dní. Potom už nešel k autu smykem, ale bylo vidět, že nejde rád. No, dopadlo to tak, že za další týden už stačilo otevřít kufr a skočil tam sám, od té doby jezdil rád.

Chce to důslednost, klid a rozvahu. Psa neutěšovat, ale také ne zastrašovat a také hlídat okolí, aby lidi kolem neudělali něco, co by psa vylekalo ještě víc. Prostě někam jdeme, tak jdeme. Tam, kde je velký nával lidí a pes (zvláště malé štěně jezevčíka) by mohl přijít k úrazu, tam bych ho vzala do náruče, nebo ještě lépe dala do psí tašky. A zvláště teď, když je všude plno nasolené srač-ky, bych to štěně více nosila než ho nechala v tom šlapat. Ono i tím nošením si bude zvykat, že o nic nejde, když jede tou příšernou věcí jako je tramvaj.
Bázlivé štěně je hodně náročné na výchovu, někdy se to podaří odstranit úplně, ale většina těch vrozeně bázlivých psů zůstane do nějaké míry bázlivá pořád. S bázlivými psy právě vyhledávám situace, kde je hodně podnětů, kterých se bojí. Chodím s nimi na náměstí, na nádraží, neutěšuji, nechválím, prostě tam jdeme a jsme. Nebráním tomu, pokud si je chce někdo cizí pohladit, i když někdy je to problém, že se pes bojí, ale tak ho trošku přidržím a když pes zjistí, že se mu nic neděje, tak se i za chviličku nechá hladit sám. Když se pes bojí střelby, neučím ho to tak, že bych snad střílela 100 m,50 m,20 m od něj jednotlivé rány, to nemá vůbec smysl, ale vezmu ho rovnou na střelnici. Dojedu např.100 m před střelnici, tam se střílí, psa vyndám z auta a procházím se těch 100 m od střelnice, postupně se přibližuji. Opět nechválím, nedělám nic, prostě se střílí. Když je bouřka, lítají blesky, taky nemohu na to psa nějak připravit.

Moje zkušenost je, že i když se pes nějaké situace bojí a já ho donutím v ní vytrvat (tím, že je jednoduše na vodítku a nemůže utéct), on po čase sám zjistí, že se vlastně nic neděje a bát se přestane. Myslím si, že právě ta přehnaná reakce lidí, že ho utěšují, že mají v sobě ten stres (co pes?!), snaží se vymýšlet od jednodušší situace po ty náročnější, snaží se mu nacpat nějaké hračky, když on má jen jednu myšlenku - zdrhnout... to všechno dělá ze psa ještě většího nerváka.

I u lidí platí, "hodit do vody a plav". Plno lidí by se k něčemu třeba vůbec ani neodhodlalo, kdyby nebyli právě rovnou vhozeni do dané situace, kterou nakonec museli vyřešit. Takže se psem se nevyhýbám stresovým situacím, by naopak je vyhledávám, ale hlavně já musím být naprosto v klidu, aby ten pes ve mně cítil jistotu, že tohle je normální, že se vlastně vůbec nic neděje.

Ještě bych řekla, že klidně můžete zvolnit a netlačit tolik " na pilu", jak tady píší na de mnou a prostě trochu ubrat na těch rušivých vjemech, protože jak píšete tak pejsek je sám od sebe slabší " v nervech", tak bude potřeba v některých věcech mu nechat delší čas na navykání. Ono to půjde, ale můsíte mít trpělivost a prostě postupně přidávat jednu věc po druhé, s kterými má problémy. možná bych ho nechala teď třeba doma a nebrala ho do práce, ať si trochu "odpočne" a s tou tramvají začala nácvik teď o víkendu, s tím, že nemusí vůbec dojít na to, že s ní někam pojedete, to záleží jak to štěně bude zvládat.Spíš bych to udělala tak, že bych klidně první den nacvičila vstup do šaliny,5 sekund setrvat, hodně chválit dát pamlsek nebo co má rád, nějakou hračku, a vystoupit a toto několikrát zopakovat.Záleží prostě jak bude štěně reagovat.Klidně ho můžete vzít i do té náruče v té tramvaji a zase ho dát na zem a zase ho vzít do náruče, prostě několikrát zopakovat a když bude na zemi tak ho hodně pochválit, odměnit pohrát si sním, potom vystoupit a tohle několikrát zopakovat. Ono se může ze začátku stát, že třeba bude tak na nervy s té tramvaje, že se k ní nebude chtít přiblížit, pak bych napřed začala nacvičovala jen to, že bych k ní šla jen na takovou vzdálenost co bude pro štěně ještě příjemné a tam chvíly zůstala a zase bych šla pryč a to to několikrát zopakovala přičemž bych se pokusila tu vzdálenost zkracovat, samozřejmě vždycky pochválit a zkusit si se štěnětem pohrát. prostě záleží na reakci štěněte. To samé bych zvolila i při průchodu nákup. centrem, teď bych tam nechodila a když už by nebylo zbytí tak bych ho klidně vzala do náruče a třeba těsně než vyjdete ven do míň rušnějšího prostředí bych ho dala na zem a vyšla ven a pokud půjde tak bych ho pochválila. Ale spíž bych tam teď nechodila a zase to nacvičila někde, kde je míň rušno nebo v dobu kdy tam skoro nikdo není.

S tou tramvají mi šlo o to aby ji mohl v klidu poznat.

Jinak bych přidal věc kterou nevědomky zmiňuje Koňadra. Zkuste psa brát tramvají abyste dojeli někam kde se mu líbí, dělá neco zajímavého. Třeba za město ven do přirody, aby si s tou cestou tramvají spojil něco co za to stojí.

Ona si Koňadra neuvědomuje, že pro psa je většinou požitkem i samotná jízda autem, pokud může čučet, což tramvaj nesplňuje. Podle mne se auto a tramvaj nedá vůbec srovnat.

Také zde může být pro nás nepochopitelný prvek a to že zvíře vnímá elektřinu. U trolejbusů, obzvláště v zimě kdy je všude slaná voda je to běžný jev a dříve dostávali ránu i lidé, jenže ti mají většinou izolační podrážky. Pes to může takto, jako rozdíl potenciálů když by měl nějakou nohu venku a nějakou na schůdcích (záleží na typu a konstrukci tramvaje či trolejbusu), ale třeba také jako něco co ho nutí naježit srst. Nemyslím si ale, že tohle stalo, prostě se bojí té velké hučící věci, kde má problém se udržet na všech čtyřech a která ho straší už z dálky když přijíždí.

I u lidí platí, "hodit do vody a plav".

Záleží člověk od člověka. Mám zkušenost prakticky doslovou s tímto rčením... Já se jako malá příšerně bála hluboké vody, měla jsem z ní panickou hrůzu.
V první třídě jsme měli se školou plavání. Byla jsem ve skupině úplných začátečníků, přesto mě hned na druhé lekci ta bába popadla a hodila mě do hloubky - učitelky věděly, že mám panický strach z vody, přesto si myslely, že je tohle nejlepší řešení. Děcko, co je ve vodě jen nesvé by to nejspíš skouslo, já ovšem na lekce už nikdy nedorazila, než jsem dostala potvrzení od doktorky, že tam nemusím docházet, pravidelně jsem ty dny, kdy plavání bylo, ráno doma zvracela z nervů a něco, co mě třeba mohlo časem začít i bavit, jsem začala nenávidět a naprosto jsem ztratila důvěru v tu učitelku.
Naučila jsem se plavat až ve třetí třídě a doteď fakt nemusím hlubokou vodu, kde nevidím na dno. A vím naprosto jistě, že kdyby někdo prostě normálně šel a řekl mi: Hele, pojď, nic to není, vlezem tam spolu. Asi bych přišla na to, že to vlastně opravdu nic není. Jenže oni to udělali takhle, protože se říká, že to tak je nejlepší a nejefektivnější.
Bývala jsem dost citlivý dítě a takovýhle "prohřešky" jsem prostě neodpouštěla a špatně jsem je nesla. (Díky za moji zlatou mámu, která to chápala) Právě proto, si myslím, mám teď díky tomu mnohem větší pochopení nejen pro zvířata, protože vím, co to je, cítit ukrutný strach, při kterým se vám honí hlavou, že umřete (skutečně tohle bylo první, co mě napadlo) a nikdo vám nechce pomoct, jen na vás koukají jako na neschopnýho ubožáka a mají blbé poznámky.

Ono to chce umět odhadnout, který jedinec (ať už malé dítě nebo štěně), je schopný tenhle způsob dát. Protože zatímco jeden vám to odpustí, jiného tím akorát ještě víc psychicky potopíte a nebude vám věřit o to víc. Je nesmysl jednat přecitlivěle, aby se mu chudítkovi nic nestalo a dělat z něj blbečka z cukříku, i když o nic nejde, všechno má své meze a je nutný postupovat tak, aby z toho nakonec nevyrostlo ubožátko, který ze všeho vyšiluje. Ale chce to zapojit rozum i cit zároveň, někdo potřebuje jemnější přístup, aby byl v budoucnu vyrovnaný a sebevědomý, jiný snese i to "hození do vody".

I u lidí platí, "hodit do vody a plav".
Na mně to naštěstí nikdo nezkoušel a já bych to nikdy nikomu neudělala.

https://search.seznam.cz/?q=utopil+nevlastn%C3%AD+dcerku&oq=utopil+nevlastn%C3%AD+dcerku&sgId=9RQ34MI_RGPXkcPlTSPmLhwokSqjkizikn-jYG4okq%3D%3D&thru=&su=&aq=&sourceid=szn-HP

Vlastně ano, stalo se mi to 1x v práci
- ale to jsme tam měli (chvíli než ho vyhodili) de bila vedoucího.

Atheira napsal(a):
I u lidí platí, "hodit do vody a plav".

Záleží člověk od člověka. Mám zkušenost prakticky doslovou s tímto rčením... Já se jako malá příšerně bála hluboké vody, měla jsem z ní panickou hrůzu.
V první třídě jsme měli se školou plavání. Byla jsem ve skupině úplných začátečníků, přesto mě hned na druhé lekci ta bába popadla a hodila mě do hloubky - učitelky věděly, že mám panický strach z vody, přesto si myslely, že je tohle nejlepší řešení. Děcko, co je ve vodě jen nesvé by to nejspíš skouslo, já ovšem na lekce už nikdy nedorazila, než jsem dostala potvrzení od doktorky, že tam nemusím docházet, pravidelně jsem ty dny, kdy plavání bylo, ráno doma zvracela z nervů a něco, co mě třeba mohlo časem začít i bavit, jsem začala nenávidět a naprosto jsem ztratila důvěru v tu učitelku.
Naučila jsem se plavat až ve třetí třídě a doteď fakt nemusím hlubokou vodu, kde nevidím na dno. A vím naprosto jistě, že kdyby někdo prostě normálně šel a řekl mi: Hele, pojď, nic to není, vlezem tam spolu. Asi bych přišla na to, že to vlastně opravdu nic není. Jenže oni to udělali takhle, protože se říká, že to tak je nejlepší a nejefektivnější.
Bývala jsem dost citlivý dítě a takovýhle "prohřešky" jsem prostě neodpouštěla a špatně jsem je nesla. (Díky za moji zlatou mámu, která to chápala) Právě proto, si myslím, mám teď díky tomu mnohem větší pochopení nejen pro zvířata, protože vím, co to je, cítit ukrutný strach, při kterým se vám honí hlavou, že umřete (skutečně tohle bylo první, co mě napadlo) a nikdo vám nechce pomoct, jen na vás koukají jako na neschopnýho ubožáka a mají blbé poznámky.

Ono to chce umět odhadnout, který jedinec (ať už malé dítě nebo štěně), je schopný tenhle způsob dát. Protože zatímco jeden vám to odpustí, jiného tím akorát ještě víc psychicky potopíte a nebude vám věřit o to víc. Je nesmysl jednat přecitlivěle, aby se mu chudítkovi nic nestalo a dělat z něj blbečka z cukříku, i když o nic nejde, všechno má své meze a je nutný postupovat tak, aby z toho nakonec nevyrostlo ubožátko, který ze všeho vyšiluje. Ale chce to zapojit rozum i cit zároveň, někdo potřebuje jemnější přístup, aby byl v budoucnu vyrovnaný a sebevědomý, jiný snese i to "hození do vody".

Naprostý souhlas
Jako dítě jsem to měla úplně stejně, neuměla jsem vůbec plavat a hned na první hodině mě hodili do hloubky. Na plaváku jsem byla jen 2x a jak píšete, každé ráno to bylo pro mě peklo, absolutně mě tam nic nenaučilo plavat a ztratila jsem o to veškerý zájem. Nakonec jsem se naučila plavat asi až v 5. třídě, se sourozenci na řece, hezky a v klidu.

Atheira napsal(a):
I u lidí platí, "hodit do vody a plav".

Záleží člověk od člověka. Mám zkušenost prakticky doslovou s tímto rčením... Já se jako malá příšerně bála hluboké vody, měla jsem z ní panickou hrůzu.
V první třídě jsme měli se školou plavání. Byla jsem ve skupině úplných začátečníků, přesto mě hned na druhé lekci ta bába popadla a hodila mě do hloubky - učitelky věděly, že mám panický strach z vody, přesto si myslely, že je tohle nejlepší řešení. Děcko, co je ve vodě jen nesvé by to nejspíš skouslo, já ovšem na lekce už nikdy nedorazila, než jsem dostala potvrzení od doktorky, že tam nemusím docházet, pravidelně jsem ty dny, kdy plavání bylo, ráno doma zvracela z nervů a něco, co mě třeba mohlo časem začít i bavit, jsem začala nenávidět a naprosto jsem ztratila důvěru v tu učitelku.
Naučila jsem se plavat až ve třetí třídě a doteď fakt nemusím hlubokou vodu, kde nevidím na dno. A vím naprosto jistě, že kdyby někdo prostě normálně šel a řekl mi: Hele, pojď, nic to není, vlezem tam spolu. Asi bych přišla na to, že to vlastně opravdu nic není. Jenže oni to udělali takhle, protože se říká, že to tak je nejlepší a nejefektivnější.
Bývala jsem dost citlivý dítě a takovýhle "prohřešky" jsem prostě neodpouštěla a špatně jsem je nesla. (Díky za moji zlatou mámu, která to chápala) Právě proto, si myslím, mám teď díky tomu mnohem větší pochopení nejen pro zvířata, protože vím, co to je, cítit ukrutný strach, při kterým se vám honí hlavou, že umřete (skutečně tohle bylo první, co mě napadlo) a nikdo vám nechce pomoct, jen na vás koukají jako na neschopnýho ubožáka a mají blbé poznámky.

Ono to chce umět odhadnout, který jedinec (ať už malé dítě nebo štěně), je schopný tenhle způsob dát. Protože zatímco jeden vám to odpustí, jiného tím akorát ještě víc psychicky potopíte a nebude vám věřit o to víc. Je nesmysl jednat přecitlivěle, aby se mu chudítkovi nic nestalo a dělat z něj blbečka z cukříku, i když o nic nejde, všechno má své meze a je nutný postupovat tak, aby z toho nakonec nevyrostlo ubožátko, který ze všeho vyšiluje. Ale chce to zapojit rozum i cit zároveň, někdo potřebuje jemnější přístup, aby byl v budoucnu vyrovnaný a sebevědomý, jiný snese i to "hození do vody".

A nepíchala do Vás ta baba-plavčice taky tím bidlem? Do mě ji

Možná by pomohla i noční jízda, když bude ta šalina prázdná. Prostě co nejméně vjemů a možnost se s tou věcí ze vnitř seznámit. neseděl bych tedy jen, ale prošel se s ním po voze na nějakém klidném úseku, nebo při pauze v jízdě (někdy řidič dá pár minut předepsanou pauzu, srovná se s jízdním řádem, a pokračuje). Bacha ať nezdrhne dveřmi, když by chtěl utíkat jako oživot a ty nezůstala v jedocí tramvaji... Existuje signál řidiči, myslím přerušované zvonění.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
A nepíchala do Vás ta baba-plavčice taky tím bidlem? Do mě ji

Ona to byla docela udělaná ženská, taková ta mužatka, béžová menší verze Hulka. Takže nebylo třeba do mě ničím píchat, protože jak jsem byla taková blecha hubená a mrňavá, asi se se mnou dobře házelo, skončila jsem hoodně daleko od kraje, tam by ani nedošťouchla.

Atheira napsal(a):
Ona to byla docela udělaná ženská, taková ta mužatka, béžová menší verze Hulka. Takže nebylo třeba do mě ničím píchat, protože jak jsem byla taková blecha hubená a mrňavá, asi se se mnou dobře házelo, skončila jsem hoodně daleko od kraje, tam by ani nedošťouchla.

Do nás tehdy ta plavčice píchala peávě, když jsem chtěli doplavat k okraji bazénu, všichni museli plavat, žádný odpočinek

Sam 90210 napsal(a):
Naprostý souhlas
Jako dítě jsem to měla úplně stejně, neuměla jsem vůbec plavat a hned na první hodině mě hodili do hloubky. Na plaváku jsem byla jen 2x a jak píšete, každé ráno to bylo pro mě peklo, absolutně mě tam nic nenaučilo plavat a ztratila jsem o to veškerý zájem. Nakonec jsem se naučila plavat asi až v 5. třídě, se sourozenci na řece, hezky a v klidu.

Jak to tak čtu, metody byly drive stejne jak u lidi tak u psu.Mne taky zduchla úča do vody, ja se ale jen bála skákat. Byla jsem asi ten tip, kterému to dodalo odvahu, naštěstí, ale k vodě, ne k učitelce. No jsem rada, ze se už rozum i cit posunul do výchovy. deti i psu mnohem vice.