Přikrmování zvěře má své opodstatnění

Přikrmování zvěře ze strany myslivců je v zimním období jejich tradiční činností. Ne vždy se však u ostatních setkává s pochopením, zvláště pak v souvislosti s přemnožením jednotlivých druhů spárkaté zvěře. Nicméně je potřeba se v této složité situaci orientovat, i když existuje celá řada názorů pro i proti. Ti, kteří přikrmování nedoporučují argumentují názorem, že trávení býložravé zvěře se v zimním období zpomaluje, tedy přechází na jakýsi úsporný režim a předkládáním energeticky výživného krmiva, např. jádra, může dojít ke komplikacím. Dalším názorem je i údajný návyk zvěře obstarávat si potravu pouze z krmelců a ztráta schopnosti hledat potravu ve volné krajině. Praxe však ukazuje, že je potřeba mluvit ne o intenzivním krmení, ale o přikrmování. Tím není zvěř odkázána pouze na to, co jim myslivci, ochránci přírody nebo jiní milovníci přírody připraví. Zvěř, má-li možnost, si většinu potravy co potřebuje, najde sama.

• Krmelec a zásyp - různé typy přikrmovacího zařízení pro zvěř.

Nicméně v extrémních podmínkách, které občas na některých místech naší republiky jsou, jistě zvěř vezme zavděk člověku a jím předkládané potravě. Každopádně je potřeba si uvědomit, že celá řada myslivců, kteří pečují v honitbách o přidělená zařízení sloužící k přikrmování se do honitby dostanou jedenkrát až dvakrát týdně. A to by jistě zvěři nestačilo. Asi posledním důležitým důvodem pro nepředkládání potravy zvěři je snaha o zachování přirozených mechanismů v přírodě, tedy zjednodušeně řečeno – přežít by měli jen ti nejlepší a nejsilnější. Je tu tedy snaha o zkvalitnění chovu a snížení počtu jedinců, zvláště býložravých druhů zvěře. To je jistě chvályhodné, nicméně přirozené mechanismy zajišťující rovnováhu v přírodě jsou v dnešní době natolik porušeny, že musí nastoupit člověk, v tomto případě myslivec. Ten by se o udržování rovnováhy v přírodě měl postarat. Jak mu to jde je na zvážení každého z nás. Jaké jsou tedy klady přikrmování zvěře? V první řadě je to zřejmě skutečnost, že v zimním období dochází v těle samic spárkaté zvěře k vývoji plodu, u samců dochází k tvorbě paroží, zajíci se honcují a vrhají svá první mláďata, zatímco pernatá se připravuje na snůšku. Současně s krmivy je zvěři také předkládána i nezbytná sůl a medikamenty zajišťující zdravou populaci jednotlivých druhů. Na místě je jistě i zmínka o tom, že správné přikrmování má významný vliv nejen pro zvěř, ale i celý ekosystém. Díky přikrmování se snižují i škody působené zvěří, což je zcela vítané nejen u majitelů honiteb, ale především u lesníků a zemědělců. Kromě výše, možná ještě neúplně, vyjmenovaných faktorů, které opodstatňují přikrmování je zde ještě i hledisko humánní, tedy lidské. Myslivci byli, jsou a budou prvními ochránci přírody, kteří se kromě vyjmenovaných činností v zákoně č.449/2001 Sb. zabývají i intenzivní ochranou zvěře, do níž jistě přikrmování zvěře v zimních měsících patří. Je potřeba si také uvědomit, že se nejedná ze strany myslivců o péči pro úzkou skupinu živočichů – zvěře, ale o celou řadu druhů. Vzpomeňme si kolik drobných ptáků se vyskytuje okolo zásypů pro bažanty. A těch příkladů je jistě víc. Domníváme se tedy, že správné a kvalitní přikrmování, které respektuje biologické potřeby zvěře, má své opodstatnění. Zároveň si však uvědomujeme, že je to nutné právě díky změnám v naší krajině s poklesem přirozené úživnosti. A aby se přirozená úživnost krajiny zvýšila, snažíme vysazovat na vhodných lokalitách plodonosné dřeviny. Myslíme si, že vzhledem ke společnému zájmu, může žít myslivec s ochráncem přírody v rovnováze. Musí však chtít obě strany, neboť jen tudy vede cesta ke zlepšování komunikace mezi lidmi i okolní přírodou, jejíž je člověk pouhou součástí.