O ztraceném štítovci

Bylo nebylo, spíše bylo, jedno moře. To moře bylo neskutečně rozsáhlé a plné všelijakých tvorů. Někteří byli drobouncí, jiní obrovští. Mezi ty veliké patřili hlavně velryby, želvy, manty, rejnoci a žraloci. Téměř každý z nich míval kolem sebe družinu jiných rybek, které se o něj staraly. Jedněmi z nich byli i štítovci. Tyto ryby se dokáží udržet pomocí zvláštní přísavky, která vznikla přeměnou první hřbetní ploutve, u svého hostitele.

Klauni klínopruzí schovaní ve své sasance.

Ostenec Odonus.

Vydržte tak chvíli kluci … No řekněte, jak často potkáte potápěče se štítovcem na čele.

Jejich povinností je starat se o čistotu svého „pána“ a na oplátku jsou chráněni a mají snadný přístup k potravě. Někdy se ovšem stane, že štítovec je od svého ochránce odloučen … Sleduji bubliny od svého regulátoru až k hladině. Rychle se zvětšují, nabírají rychlost a pak se na hladině rozplynou. Zastavuji se u sasanky s klauny, vždycky mě pobaví. Plavou mezi jejími rameny a sem tam na mě výhružně zaútočí.

Štítovec lodivod má na hlavě zvláštní přísavku.

Zploštěnec dlouhohlavý leží nenápadně na dně.

Nebudu je škádlit. Signalizuji tedy, že chci plavat na druhou stranu. Hned jak spatřím písčité dno, zaměřuji se na malé živočichy – hledám téměř neviditelné kambaly, kraby a dráčky. Za potravou sem také často připlouvá ostenec modrý, kterému říkám Odonus.

Štítovec si našel novou kamarádku.

Živí se měkkýši a ostnokožci, které odfoukne ze dna silným proudem vody vypuštěným z úst, ježovka se tím pádem otočí „na záda“ a ostenec se tak bezpečně dostane k chutnému soustu okolo jejích úst. Poslední dobou je tu i celkem velké hejno hrabavek rudomořských (Trichonotus nikii). Vznášejí se asi půl metru nade dnem a jakmile se přiblížím, mizí bleskově v písku. Je to vážně super. Otočím se na ostatní ve skupině. Vše je ok, ale co to? Jedna potápěčka se neustále ošívá. Co se děje?, Aha, už vidím příčinu. „Lepí“ se na ni štítovec. Snaží se jí přisát k noze. Protože má jen short, je odhalená noha pro štítovce přímo lákavá. Snažím se ji uklidnit a dávám jí najevo, že jí štítovec neublíží. Copak tady dělá? Asi se ztratil. Někde jistě musí být někdo ke komu patří. Nejspíš to bude želva, protože ta je velmi častou zdejší návštěvnicí. Rozhlížím se, ale nikde nikdo. Štítovec se už o potápěčku tolik nezajímá a hledá si novou „oběť“. Plave od jednoho ke druhému a snaží se někde usadit – ale každý ho odhání. Asi tu nikde nemá žádného hostitele. Chudinka. Snad si určitě brzy nějaký dopravní prostředek najde. Připlave také ke mně a přisaje se mi na ruku. Je to zvláštní pocit. Nejen, že mi u toho odtrhává kousíčky kůže, což trochu to bolí, ale i to, že se k nám vůbec přidal. „Copak maličký? Chceš být s námi?“ Chvíli takhle spolu plaveme, když se rozhodne pro další kolečko mezi ostatními potápěči. Tomu se přisaje na ploutev, tomu na břicho, na ruku a nakonec se vozí na našich lahvích. Vždy po chvíli přesedá, asi se mu zdáme pomalí. Necháváme ho tedy být. Doprovází nás celý ponor. „Bohužel, my už jdeme z vody. Tam za námi nemůžeš.“ Mám pocit, že tam nechce zůstat sám, ale co se dá dělat. Nejspíš pochopil, že s námi už nic nebude a připojil se k jiné skupince potápěčů. Na základně si samozřejmě hned o přátelském štítovci vyprávíme. Mám z tohoto nevšedního setkání i pěknou fotodokumentaci. Odpoledne jdeme zase na ponor, jsem hodně zvědavá jestli tam ještě bude. Hned jak se zanoříme, tak ho uvidím. Právě asistuje nějakému instruktorovi při kurzu. Není to ale moc zdatný pomocník. Svou přítomností spíše rozptyluje budoucí potápěče při nácviku prvních potápěčských dovedností. Na písku mezi korálovými homolemi se povaluje zploštěnec neboli krokodýlí ryba. Leží nehybně. Nejspíš si myslí, že jsme si ho nevšimli. Na nedaleké červené houbě je párek hvězdnatek čtyřbarevných (Chromodoris quadricolor). Štítovec si nás všiml, opouští potápěče – studenty a přidává se k nám. Zdá se, že mu jsme sympatičtější. Tentokrát ho všichni nechávají přichytávat. Každý touží po tom, aby byl štítovec alespoň na chvíli s ním a měl tak příležitost si ho zblízka prohlédnout. Štítovec neví kam dřív, každý se ho snaží nalákat, někteří si vyhrnujeme neopren a lákáme ho tak přímo na naši kůži. Krouží nerozhodně kolem celé naší skupinky i kolem jednotlivců a začíná se přichytávat nejen na naše ruce ale i na odhalené krky a tváře. Přestože jsou to citlivá místa a dělají se nám na kůži červené flíčky, nikomu to nevadí. Teď si asi štítovec všiml, že jeden z potápěčů má přímo ideální „přistávací plochu“ a cílevědomě odplouvá daným směrem. Okolo Davida udělá seznamovací kolečko a přisaje se mu rovnou na čelo! Pohotově zamířím fotoaparátem na tuto zvláštní dvojici, mačkám spoušť a v duchu si říkám: „Vydržte tak chvíli kluci …“ No řekněte, jak často potkáte potápěče se štítovcem na čele? Já myslím, že mockrát ne. Každé další ponory jsme čekali jestli se k nám zase připojí, protože jsme si hravého štítovce, který má dokonce i smysl pro humor, zamilovali. A skutečně to tak pár dní bylo. Třetí den, který nám opět zpestřoval svou přítomností, připlavala želva. Usadila se mezi korály a začala jíst. Štítovec byl stále u nás, ale potom si všiml želvy. Připlaval k ní a začal kolem ní plavat. Vypadalo to, jako by se s ní domlouval na podmínkách jejich budoucího soužití. Přisál se jí na krunýř a hned začal želvu očišťovat. Kdykoliv začala plavat, přemístil se z krunýře na břicho, když přistávala, šup zpátky na krunýř. Perfektní souhra. Nám bylo hned jasné, že našeho štítovce už asi neuvidíme. Želva se vydala ke hladině, aby se nadechla. Plavala pomalu a její nový společník ji následoval. „Měj se pěkně! A jestli se zase ztratíš, tak víš kde se potápíme.“