Peruánský deník II.

Erika Lodge

Tak tady máme opravdový relax. Jenom je příšerné horko. Spát se nedá, protože by se člověk snad zalknul. V noci jsme zažili pěknou bouřku. Slejvák, při kterém déšť třískal do plechové střechy s takovou intenzitou, že jsme si mysleli, že nám to všechno spadne na hlavu. Mě déšť vyplavil z postele, až ráno jsem si všimla, že střecha nade mnou je děravá. Tak jsem se v noci nastěhovala do postele k Ládíkovi, ani mu to moc nevadilo. A ráno po bouřce ani památka.

pátek 30. 10. 2009

Brzy ráno jsme jeli na kolpu, jen asi deset minut lodí, ale nic moc. Pozorovatelna byla umístěna moc daleko, takže se dali papoušci pozorovat jen dalekohledem. Fotit se nedalo téměř vůbec. Navíc se k nám přidala další skupina nějakých cizinců. Takže ve chvíli, kdy jsme byli již usazení a maskovaní na pozorovatelně, začali se k nám trousit hluční turisté oblečení ve výrazných barvách, kteří si koupili jednodenní výlet do pralesa. No a my jsme měli hned po náladě.

Pak už jsme měli volný program. Večer jdeme asi na tříhodinovou procházku. Příšerně se potíme, kam se hrabe sauna. Fotíme si mravence atta, sledujeme opičky, které dovádějí v korunách stromů. Přicházíme k jezírku, které bylo cílem naší cesty. Tady pozorujeme různé ptáky, nejvíce je tu hoacinů chocholatých. Po jezírku nás vozí na postupně se potápějících vorech. Anička celou cestu i po pralese absolvuje v již zmiňovaných gumových botách. Vyzrála na to, protože ostatní mají boty mokré a zablácené a doktora opustila i podrážka. Ten si z toho ale nic nedělá, dokonce ho na jedné vycházce po pralese přistihneme, že chodí bos. U jezírka ti šťastnější z nás vidí kapybary, ti méně šťastní a měně průbojní rozvlněnou trávu od kapybar.

Amazonas Trailer Peru

sobota 31. 10. 2009

Ráno se loučíme s Erikou a vydáváme se na celodenní plavbu lodí. Sedm hodin jízdy. Když loď jede, je to příjemné, ochlazuje nás proudící vzduch, ale běda, když se zastaví. Letos je abnormální horko. To nám potvrzují i naši peruánští průvodci. I zvířata se podle toho zařídila, jsou schovaná někde ve stínu, takže na březích řeky vidíme jen minimum ptáků a vodních želv.

První zastávka je u tapíra Pancha, to je ta ekolodge, kde jsem posledně prolítla dřevěnou podlahou. Jak poznamenal můj milý, přispěla jsem tím k devastaci této lodge. Dřevěnou podlahu zrušili úplně a po tapírovi není ani památky. Tak jedeme dál.

Chvíli poté zastavujeme v indiánské vesnici, kde jsme původně zamýšleli nakoupit nějaké suvenýry. Ale nemají tu nic. Docela se divím, že zdejší indiáni nevyužijí příležitosti k jednoduchému výdělku a nepředzásobí se svými výrobky. Je poledne a příšerné horko. Vesnice je dlouhá jak týden před výplatou a všude mrtvo. Naši spolucestující v čele s Pepou se pídí po „maskotech“, které někteří indiáni chovají. Mají štěstí, v jednom domku objevili asi tři miminka papoušků. Všichni si je fotíme, takže pro místní obyvatele to musí být trošku šok, když se jim domů nahrne dvanáct bělochů. Ale nedávají na sobě nic znát, a dokonce se tváří velmi přátelsky. Nakonec je odměníme pár soly a děti podarujeme plyšovými zvířátky. Někteří odvážlivci tu degustují číču, což je nažvýkaná naklíčená kukuřice a poté vyplivnutá a zkvašená. Podle toho, jak se tvářili při pití, asi nic moc.

(Pokračování příště.)