Kostarický deník – Pura Vida

Po snídani odjíždíme do rezervace Monteverde. Stále prší a já nechápu kvakery, kteří zde našli útočiště v padesátých letech, a to hlavně proto, aby se vyhnuli vojenské službě, protože Kostarika zrušila armádu. To si polepšili, místo vojenské služby celý život vítr a déšť.

Pátek, 14. 1. 2011. Celou noc pršelo a foukal tak silný vítr, až jsme se obávali, že chatku i s námi odnese. V noci nám byla docela zima. Venku pouhých 17 °C, což je na nás málo, protože jsme přijeli vyhřátí z více než 30 °C. Přikrytí jsme byli vším možným, včetně přehozu na postel. Už skoro všechno oblečení máme mokré a nejde usušit. Po celém pokoji jsme křížem krážem natáhli šňůry na prádlo. Vypadá to, jako by tu zešílel nějaký obří pavouk. Když prádlo neuschne, alespoň nezplesniví.

Do rezervace vstupujeme bez průvodce, jednomyslně jsme si to odhlasovali (jedním z důvodů bylo, že po nás za průvodce chtějí 15 dolarů na osobu, druhým důvodem, že se nechceme nechat zase šikanovat dlouhými pochody a nemít čas se v klidu kochat a pozorovat přírodu). Zvířata sice nevidíme žádná, ale to jsme včera také neviděli. Zato jsou tu tlupy turistů. Ani je, jak je vidět, neodradil vytrvalý déšť. Prales je ale fascinující. Rezervace se rozkládá na 14 200 ha na karibských svazích pohoří Tilarán, kde je přístupných asi 13 km turistických stezek a jeden 100 m dlouhý visutý most. Mlžný les je jedním z nejunikátnějších ekologických systémů na světě. Po většinu roku je zahalen mlhou a mraky, což vytváří příhodné prostředí pro bujný růst epifytických rostlin, mechů, lišejníků a kapradin. Očima pátráme v neprostupné džungli po kvesalovi chocholatém. Je to krásně zelenočerveně zbarvený pták, který by se v této oblasti měl vyskytovat, ale neměli jsme štěstí ho spatřit.

Chuť na kávu nás o chvilku dříve vyžene z lesa. Při příjezdu sem jsme si všimli malé kavárny kousek od vchodu do rezervace. Kavárna se jmenuje „U Kolibříka“, a jak příhodný je to název, poznáme vzápětí. V okolí kavárny jsou rozmístěna krmítka s cukrovou vodou a na nich se krmí spousta pestrobarevných kolibříků (rozpoznali jsme minimálně osm druhů). Je to ideální prostředí pro jejich fotografování. Mne baví kolibříky šimrat na bříšku, jsou poměrně krotcí. Po chvilce se z lesa najednou vynoří malý, roztomilý medvídek kynkažu. Ač je to spíše noční tvoreček, nalákala ho vůně sladké šťávy, a tak do sebe doslova vyklápí obsah několika krmítek pro kolibříky. Ještě se nám podaří v podrostu spatřit dva nosály. Opět se nám potvrdilo, že nejvíc zvířat spatříme poblíž lidských obydlí. Ani se nám odtud nechce, ale už na nás čeká oběd.

Po obědě a krátké přestávce na kávu („U Kolibříka“ jsme na kávu nakonec úplně zapomněli) odjíždíme prozkoumat město Santa Elena. Jdeme navštívit místní ranarium (žabárium). Alespoň máme možnost spatřit, co se před námi neustále skrývá v přírodě. Většina zdejších žabek jsou ale stejně noční tvorové, takže nám dá pořádně zabrat, když se je snažíme najít. Ač nás při zakoupení vstupenek vyzbrojili baterkami, stejně jsme žaboslepí. Odcházíme ale spokojení, protože se nám konečně podařilo vyfotografovat krásnou listovnici červenookou.