Ugandský deník Cesta za horskými gorilami

Docela nás potěšilo, že jsme se nemuseli jít podívat na královské hrobky, kam se vodí všichni turisté, minuli jsme bez povšimnutí i okázalou budovu parlamentu a vyjeli přes největší slum v Kampale přímo do přírody. Naším dalším cílem je pramen Nilu.

Kampala je také městem čápů marabu, mých oblíbenců. Tady ale fungují jako sběrači odpadků, ale na mém obdivu to nic nemění. Příroda se zkrátka dokáže přizpůsobit a svým způsobem je to okouzlující. Vždyť tím, že uklízí odpadky a mršiny, svému městu pomáhají. Zastavujeme ne u městských památek, ale u stromů, kde tito ptáci hnízdí. U pouličních lamp, ze kterých sledují ten mumraj pod sebou, a snažíme se ulovit ty nejkrásnější snímky. Takový zájem v nás nevyvolala ani návštěva místního velmi slavného kostela a památníku, kam jsme cestou zavítali. Líbilo se mi, že kostel je postaven ve stejném stylu, jako jsou kruhové chatrče domorodců, akorát mnohonásobně větší. Zde již Míra naplno projevuje svůj smysl pro humor, když se zcela vážnou tváří místnímu faráři a průvodci na oplátku přibližuje i něco z naší české historie a to, že u nás byla většina území pohanská až do příchodu dvou věrozvěstů – Müllera a Türgaua (nevím, asi jsme měli Míru zapomenout raději v Praze, bude z toho mezinárodní ostuda, až ten chudák bude dál šířit tahle moudra).

O pramenech Nilu by se dalo diskutovat na vědeckém fóru. Pro zjednodušení se spokojíme s tvrzením, že hlavní tok Nilu vytéká právě u města Jinja ze severního okraje Viktoriina jezera, vlévá se do Albertova jezera a posléze z něho vytéká jako Albertův Nil. Výtok z Viktoriina jezera byl původně desetimetrový vodopád, ale tyto vodopády v místě prameniště Nilu zlikvidovala výstavba ohromné hydroelektrárny Owens Falls, která vyrábí převážnou většinu elektrické energie.

My jsme ale rádi, že jsme konečně zmizeli z toho mumraje velkoměsta do čisté přírody. Plavíme se loďkou s vyhlídkou na Viktoriino jezero a pozorujeme naše první paviány, kteří skotačí na břehu, a spousty vodních opeřenců – kormorány, volavky. Na pravém břehu stojí pomník Mahátmy Gándhího, který považoval Nil za symbol Afriky a spojení všech afrických národů. Proto zde po jeho smrti byla rozprášena část jeho popela a postaven pomník. Byli jsme svědky svatby a obřadního focení právě u pomníku Gándhího. V podstatě se sem sjíždějí novomanželé z celé Ugandy a tím vzdávají hold Gándhímu. Indové totiž tvoří nejvýznamnější přistěhovalecké etnikum.

A jsme opět na cestě, můžu alespoň za sebe říci, že již poněkud utahaní a ušmoulaní. Ráda bych vše, co se kolem děje, vnímala při plném vědomí, bohužel si únava z dlouhé cesty vybírá svou daň, a tak usínám a nevnímám ty krásné scenerie kolem sebe. Přijíždíme k vodopádům Ssezibwa, nad nimiž je ukryta svatyně mučedníků Namugongo, kouzelné a tajemné místo. Zkouším využít tohoto obřadního místa a v duchu se snažím zformulovat nějaké své přání a jako oběť bohům zanechávám na místě malý kamínek. Snad to bude bohům stačit, nic jiného kromě oblečení u sebe nemám.

Vracíme se do Kampaly na večeři a nocleh a usínáme za zvuků temperamentní hudby, bohužel ne té domorodé africké, ale uši drásající diskotékové. Už se moc těšíme, až bude zítra.

(Pokračování příště)