Ugandský deník Cesta za horskými gorilami

Po vodních hyacintech pobíhají ostnáci, v rákosí si důstojně vykračují jeřábi královští a hned vedle objevujeme husice nilské. Po savaně pobíhá hejno perliček, všude je spousta hmyzu, stovky nádherných vážek. Nad vodní hladinou obdivujeme rybářské umění početných rybaříků jižních. Tito poměrně velcí, až 25 cm dlouzí rybaříci jsou prakticky nejtěžšími ptáky, kteří se vydrží ve vzduchu zastavit na místě a třepetat se při vyhlížení kořisti. Ale co je to při jejich frekvenci mávnutí křídel až osmkrát za vteřinu na pověstné kolibříky!

Chtěli bychom vystoupit z toho pitomého auta a rozběhnout se volně savanou někam rovnou za nosem. Konečně na chvíli zastavujeme. Jsme v malebné zátoce a máme tu naplánovaný malý piknik s vyhlídkou na koupající se hrochy. To by měl správce ekolodge radost, protože hroši jsou od nás v tak bezpečné vzdálenosti, že je ani pořádně nevidíme. Zátoka je po okrajích porostlá vodními hyacinty a v jejím okolí objevujeme spousty vodních ptáků; velká hejna volavek doprovází i stádo buvolů. Zřejmě čekají, co za živočichy tato až 800 kg vážící monstra vyplaší.

S ostatními se shodujeme na tom, že tohle je splněný dětský sen. Vychutnáváme si tu překrásnou atmosféru afrického rána. Pokračujeme ve „zběsilé“ jízdě a najednou těsně před autem přeběhne statný sloní samec. Až se všem zatajil dech. Konečně někdo přinutil Patrika zastavit! Ještě fotíme několik ptačích druhů, na stromovém pryšci nádherně pózuje nepřehlédnutelný orel chocholatý a poměrně hojná kukačka bělobrvá. A to už se vracíme zpět k přívozu, převážíme se, nasedáme do prostorné loďky asi pro dvacet pasažérů a vyrážíme na zhruba tříhodinovou plavbu po zálivu Albertova jezera až k Murchisonovým vodopádům. Tyto vodopády jsou jedním z nejvýznamnějších úseků toku Nilu. Sice nejsou zdaleka tak vysoké jako vodopády Angel ve Venezuele ani nemají tak mohutný průtok jako Viktoriiny či Niagarské vodopády, přesto se jim nedá upřít kouzlo a krása. Zde se 50 metrů široký Nil vtěsnává asi do 6 až 7 metrů široké průrvy a padá do hloubky 40 metrů; ještě několik stovek metrů můžeme pozorovat vodní hladinu pokrytou bohatě našlehanou pěnou.

Vodopády odjakživa přitahovaly pozornost lidí, fascinuje nás zejména uklidňující hřmot padající vody a jemný vodní opar, který z vodopádu stoupá. Nil je dlouhý 6 730 km a tyto vodopády jsou jedním z nejvýznamnějších úseků jeho toku.

V blízkosti vody se dá pozorovat spousta zvířat, na čluny jsou zvyklá a vůbec je neplaší. Vidíme první krokodýly nilské, bohužel jsou dost daleko, a tak jejich délku nelze přesně odhadnout. Ale chytré knihy tvrdí, že právě zde pod vodopády dorůstají úctyhodné délky až 6 metrů. Mají tu zřejmě dostatek potravy – spoustu snadné kořisti ve formě ryb omráčených padající vodou… Ti, které vidíme, dosahují jen zhruba poloviční délky, ale jsem ráda, že jsme mimo jejich dosah.

Na břehu se prochází mohutní čápi sedlatí, kteří se již na dálku prozrazují svým velkým červeným zobanem. Napást se přišly i statné vodušky, velké asi jako naši jeleni, z podrostu vychází dospělý slon, na břehu je i několik prasat savanových. Přestože je pravé poledne, zvířata se poklidně pasou. Drobnější živočichové našemu zraku na vzdáleném břehu unikají, ale dá se tušit, že je jich všude spousta. Plujeme kolem hnízdiště vlh, pískovcový břeh je provrtaný nespočetným množstvím hnízdních nor. V tomto případě se jedná o vlhy zelenočelé.

(Pokračování příště)