Moje korálovky

Jako svého prvního hada jsem si pořídil Užovku červenou – Elaphe guttata. Jak tak ale člověk pomalu kouká kolem, střádá poznatky, zkušenosti a poznává víc a víc, začaly se mi líbit korálovky rodu Lampropeltis. Samozřejmě i užovky rodu Elaphe mají něco do sebe (ostatně chovám její 4 barevné varianty), ale korálovky na mě působí tak nějak… . Prostě se mi zalíbily a bylo to hned jasné – tyhle hady musím mít!

Lampropeltis mexicana greeri

Všeobecně by se dalo napsat, že při pořizování jakýchkoliv plazů vznikají hned na úvod pro teraristy dva problémy, na jejichž vyřešení je pak závislý další postup při pořizování jedince či jedinců toho kterého vyhlédnutého druhu. Tím prvním je:

– kde si hada pořídit. Ne každý „visí“ denně na internetu nebo je obklopen spoustou známých chovatelů pravidelně prodávajících vlastní odchovy či navštěvujících burzy a prodejní výstavy. Také na burzách je třeba rozlišovat prodejce – soukromé chovatele a prodejce – masaře (viz článek Prodejní výstavy, burzy a masaři). Ostatně hodně záleží na tom, co si kdo rozhodne pořídit. Běžnější druhy nepodléhající registracím a různým omezením, jak v rámci CITES, tak podle pravidel a norem EU, se dají sehnat za solidní ceny ve všech lepších zoo-prodejnách nebo na právě výše zmiňovaných výstavách – chce se to jen porozhlédnout a případně se zeptat.

– druhým problémem je umístění chovné nádrže. Pokud má někdo rodinný domek a v něm eventuelně vyhrazenou místnost nebo třeba nepoužívanou garáž přestavěnou na „haďárnu“, tak to zpravidla nebývá problém. Panelák, to už je tvrdší oříšek. Já sám bydlím ve 2+kk a z vlastní zkušenosti vím, že je třeba pečlivě rozmýšlet, přeměřovat a přesouvat s každým novým nápadem a samozřejmě tu existuje jistý limit, který se už nedá ani při sebevětší vůli překročit. Po několika letech jsem dospěl k jistému rozmístění svých terárií tak, že poměrně vhodně dekorují byt a ani moc nezabírají prostor. Tím bylo také víceméně určeno, jak velké hady budu mít šanci chovat.

Jako první korálovku jsem na burze zakoupil mladého samce Lampropeltis mexicana greeri. Byl starý 5 měsíců, takže ještě docela drobný hádek. Krásné široké oranžovočervené pruhy na tmavě šedém podkladu a podle prodávajícího chovatele také velmi dobře rozkrmený. To byla pravda do slova a do písmene – hádek se futroval jak o život a rostl jako z vody. Po několika měsících shánění, jsem si objednal 2 mladé samice od jednoho chovatele specializujícího se na chov korálovek. Proč dvě? V dostupné literatuře a na internetu se dá nalézt mnoho názorů obhajujících chov jak po samostatně umístěných jednotlivcích, tak i v párech nebo skupinkách 1 samec a 2 samice. Většinu svých druhů chovám ve skupinách 1,2 a začal jsem s tím vlastně právě u těchto korálovek. Pro skupinku hovořila menší velikost hadů v dospělosti a také to, že bych je v dospělosti rád zkusil namnožit a dvě samice dávají větší možnost, že se to podaří – samozřejmě při vytvoření těch nejlepších možných podmínek nahrazujících původní biotop. Mladé samice byly zhruba 2 týdny staré a po prvním svleku. Bohužel se stalo to, o čem se dá v literatuře dočíst poměrně často – hádci nejevili zájem o holata. Všude se uvádí, že první potravou mladých mexikán bývají malé ještěrky a s navykáním na malá holátka bývají někdy problémy. Obě samice jsem musel dokrmovat uměle v intervalu 2 holata po 10-ti dnech (interval jsem měnil jen v případě svleků). Po zhruba třech měsících jsem začal dávat holata tři. Tou dobou už bylo vidět, že jedna samice rostě rychleji než ta druhá. Netrvalo dlouho a lépe žeroucí samice sama projevila zájem o holátko, protože jsem holata necpal do hádků rovnou, ale nejdříve jsem je nechal, jestli přeci jen konečně nezačnou lovit sami. Hůře žeroucí samici jsem dál krmil ručně a podle boulí na těle bylo vidět, že ji také strávení holat trvá poměrně o dost déle než samici, která už žrala v pohodě sama. Všechno dopadlo tak, jak jsem již delší dobu neblaze očekával. Jednou po nakrmení jsem špatně žeroucí samici neviděl skoro týden. To samo o sobě nebylo nic neobvyklého, protože hádci byli schopní zalézt opravdu kamkoliv a pokud bylo po krmení, neviděl jsem je i několik dní. Vyndal jsem tedy z terária všechny kameny a našel samici uhynulou pod jedním z nich. Měla v sobě nestrávená holata a kousek před kloakou na břiše výrazně žlutou mokvavou skvrnu. Vzhledem k problémům s trávením holat jsem usoudil na poruchu trávícího traktu. Jak je uvedeno výše – jsem zastáncem chovných skupin 1,2. Sehnal jsem tedy 3-letou samici greeri, která podle kresby ale tak trochu vypadá nejspíš na křížence obou barevných variant – m. greeri a m. mexicana. Má totiž na své kresbě znaky charakteristické pro obě barevné formy. Na jaře 2005 tedy bude 4-letá, můj samec bude tou dobou 3-letý, takže je letos zazimuji a nechám se na jaře překvapit, co se bude dít.

Lampropeltis triangulum campbelli

Ještě bych se rád trochu zmínil o předkládané stravě. Když jsem si samce pořídil, krmil jsem ho zpočátku malými holátky a potkánky a postupem jsem předkládaná sousta neustále zvětšoval. Myšky velikosti „semišák“ byly bezproblémové, ale jak jsem zkusil dát hadovi odrostlejší myš, zhruba každou druhou vyzvracel. Nejdřív jsem si myslel, že se had bude svlékat a hned napoprvé tomu tak skutečně bylo. Pak ale zvracel větší myši i v případě, že měl delší pauzu v krmení a na svlek se evidentně nechystal. Když jsem přešel zpátky na menší semišáky a zhruba týdenní potkany, bylo všechno v pohodě. Zřejmě jsou několikatýdenní hlodavci, pro takhle velkou korálovku, stále ještě velké sousto a vyplatí se proto dávat odrostlejší holata a dát jich víc. Alespoň já to tak od té doby praktikuji a všechno se zdá být v naprostém pořádku.

Dalším druhem mých korálovek je Lampropeltis triangulum campbelli. Pro jejich zakoupení rozhodly u mě skoro již tradiční faktory – krásný barevný vzor, cenová dostupnost a poměrně malá velikost v dospělosti. Biotop hodně podobný mexikánám, takže i vybavení nádrže je takřka totožné s předchozím druhem (viz článek Vybavení chovných nádrží). Na burze jsem zakoupil dvě samice a od dalšího chovatele jsem objednal, pokud možno, rozkrmeného samce. To se povedlo a samec se s chutí láduje jak holaty myší, tak i mastomyší. Obě samice jsou z roku 2003 a bez problémů berou jak myšata, tak i malá potkáňata. Na rozdíl od mexikán jsou ale o něco plašší a celý den tráví schované někde v úkrytu, ze kterého vylézají až skoro za tmy. Těžko říct, jestli se časem otrkají a zvyknou si na pohyb mimo terárium, na který zatím reagují poměrně lekavě a okamžitě se stahují do úkrytů.

Lampropeltis pyromelana woodini

Úplně posledním přírůstkem je mladý pár Lampropeltis pyromelana woodini. Jedná se o pár narozený v červnu 2004. Můžu o nich napsat jen tolik, že se mají čile k světu. Odpoledne – vždy kolem tak 16.00 – začínají průzkumnou pouť po teráriu. Zatím to vypadá tak, že samec už žere sám a s docela velkou chutí, ale samici musím stále dokrmovat uměle. Doufám, že se u ní brzy dočkám samostatného příjmu jako u samce, kterého jsem musel uměle dokrmit jen 3× a pak začal baštit sám. Už se těším, až povyrostou – mláďata sice už teď vypadají nádherně, ale o korálovkách pyromelana se všeobecně tvrdí, že čím starší, tím hezčí. Uvidíme. Dle literatury se dorůstají tak kolem 1 m maximálně, což je zhruba stejně, jako budou mít v dospělosti i ostatní moje korálovky.

Rád bych se ještě zmínil o druhu, který mě na jednu stranu velmi láká a na druhou stranu se ho také, tak trochu, bojím – jedná se o Lampropeltis getula californae. Ze všech getulusek – alespoň podle mého – je tahle nejkrásnější, ale bohužel mě od jejich chovu odrazuje jejich záliba v pojídání jiných hadů včetně jedinců vlastního druhu. Kamarád chovatel měl 3 chovné páry, které vydatně krmil, měl od nich odchovy a po několikaletém soužití ejhle – samice zbaštila samce. Paradoxní na celé situaci je fakt, že několik dnů před nešťastným incidentem byla obě zvířata vydatně nakrmena. Jednou také nesl na burzu dvě háďata – shodou okolností obě dvě pouhých 5 dní stará – malou L. g. californae a L. t. sinaloe. Dal je do jednoho malého plastového kontejneru s tím, že za 20 minut – než dojde na burzu -se nemůže nic stát. Při vybalování však na něj nečekali hádci dva, nýbrž jedna tlustá californka, která ještě ani nebyla po prvním svleku! Prostor mi bohužel nedovolí pořídit si dostatečný počet nádrží na chov hadů po jednom jedinci v teráriu, nemluvě o řešení situace v případě eventuelní snůšky. Samozřejmě dvě pomenší mini-terária by se někam určitě vmáčknout dala, ale to by bylo na úkor prostorových potřeb chovanců a to se jaksi neslučuje s mojí představou o chovu hadů.