Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 20. část

Hilux kodrcal zpět k oázce a Jiří zničehonic povídá: „Jak se vrátíme, jdu na kopec!“ Stejně jako pro mne bylo klíčové chytit si zmiji, bylo pro něj důležité vylézt na kopec – a já ho v tom nechtěl nechat samotného. „Jdu s tebou. Alespoň pod ten kopec.“

Co tu vlastně děláme?...

U jezírka jsme vylezli, vzali si každý novou láhev vody, a vyrazili jsme. Nebyl jsem schopný jasně odhadnout, jak je ten pás kopců daleko, zda tři kilometry, nebo šest – v poušti to klame. Vykračovali jsem zčerstva, žár dne byl už ten tam, a jak jsme opustili pruh saxaulů – polopouště – a vešli jsme do pouště úplné, tak se změnil charakter povrchu, po kterém jsme šli. Jemný hebký převátý píseček, do kterého se boří boty, byl pryč, a my kráčeli po něčem velmi podivném, po rovné pláni plné malých, jako pěst velkých červených kamenů. Byly z podivného železitého materiálu, a když do nich člověk kopl, jen zvonily. Pod kopcem jsme byli za čtyřicet minut a já hned viděl, že dál bude muset Jiří sám, protože já mám od patnácti let svého věku zpřelámanou levou nohu do té míry, že mi na to dali modrou knížku a já nemusel na vojnu. Kromě této výhody mi ale moje noha způsobuje občas i nějaký diskomfort - například dlouhé pěší pochody mi nedělají moc dobře a ostrý výšlap do kopce to koleno prostě nezvládá.
Tak jsme se s Jiřím rozloučili, jako by měl jet na Mars (což vzhledem ke vzhledu krajiny, do které vyrážel, nebylo až zas tak mimo) a já se usadil přímo pod kopcem do tureckého sedu, že si zamedituji. Sledoval jsem nejen pouhým okem, ale i teleobjektivem foťáku, který jsem postavil na stativ, všechny možné valéry žluti, šedi a hnědi, kterými poušť a její kopce hýřily. Když uběhla hodina, podíval jsem se nahoru a zjistil neuvěřitelné: Jiří za tu dobu doslova vyběhl na kopec a nyní stál přímo nade mnou na vrcholu a byl z té dálky velký jako mravenec. Ale proti světlu jsem ho rozeznal snadno. Dal jsem si pod hlavu svou Domke brašnu, aby mi ji nikdo, až začnu klimbat, v té liduprázdné poušti neukradl, a zasnil se. Táhlo mi hlavou, co tu vlastně děláme, jestli to, proč tady jsme, není vlastně špatné a nemravné. A znovu, jako pokaždé, když jsem o tom přemýšlel, jsem se samovolně nasral.

CITES

Celý ten koncept, kterému říkáme CITES a který určuje styl ochrany biodiverzity – druhové pestrosti – je totiž zastaralý a vůbec neodráží současné tendence v ochraně přírody ani praktické požadavky uchování biodiverzity. Když CITES v sedmdesátých letech minulého století vznikal, tak se mondénní dámy zdobily kožkami zabitých divokých kočkovitých šelem a s oblibou nosily kabelky z krokodýlích kůži pocházejících z vybíjených divokých populací krokodýlů. Příroda včetně ohrožených druhů byla člověkem průmyslově využívána, či spíše bezohledně průmyslově drancována. CITES měl tohle drancování zastavit, měl zabránit průmyslovému vybíjení divokých populací mizících druhů. Chovatelství bylo v té době velmi často jen pokleslou zábavou, která spočívala v tom, že se do klece umístilo z přírody odchycené zvíře a nechalo se tam pomalu chcípnout. Od té doby prodělaly jak celá společnost, tak obor chovatelství zásadní proměnu. Ve společnosti přestalo být únosné drancování přírody, módní trendy už vůbec nepočítají s využitím derivátů ohrožených zvířat, ale zato nesmírně přibylo lidí, především v rozvojových zemích. Když jsem chodil do základní školy, byly na zemi čtyři miliardy lidí, dnes je zde miliard šest a populační růst pokračuje. To samozřejmě vede k obrovskému tlaku na všechna divoká zvířata a na choulostivé, ohrožené druhy zvlášť. Narůstající lidská populace totiž nejenže vybíjí zvířata na jídlo, ale především svým růstem a expanzí lidských sídlišť ničí prostředí, ve kterém ona divoká zvířata žijí. Tak, jak se šíří člověk, ubývají původní biotopy, ve kterých mohla divoká zvířata žít. Existuje několik velice přizpůsobivých druhů, ať už to jsou švábi, nebo potkani, které dokážou lidské expanze využít a těžit z ní, následovat člověka. Pro naprostou většinu druhů ale lidská expanze představuje zásadní ohrožení jejich prosté existence, neboť původních biotopů, kde se ta existence uskutečňovala, kvapem ubývá.

Chovatelství jako vědecká disciplina

Tak, jak člověk ničí prostředí kolem sebe, vzniká samozřejmě poptávka po kontaktu s divokou přírodou a s touto poptávkou se vyvíjejí technologie a vědecké metody. Takže lidská záliba chovat divoká zvířata – a nemyslím tuto zálibu jenom institucionalizovanou do podoby zoologických zahrad, ale chovatelství obecně včetně privátních chovů – se změnila ve vědeckou disciplinu a člověk je dnes ve svých umělých chovech schopen velmi dobře rozmnožovat celou řadu ohrožených zvířat. Když se podíváme do libovolného pet shopu, najdeme tam jako zcela běžně prodávané druhy třeba krajtu královskou, krajtu tmavou nebo hroznýše královského – to jsou všechno druhy, které byly ještě v minulém století ohrožené a bojovaly o zachování holé existence svého druhu. Díky obrovskému počtu úspěšných odchovů těchto zvířat v privátních i institucionálních chovech jsou však tyto druhy nyní v úplnosti zachráněné a žádná zkáza jim nehrozí – a to dokonce ani tehdy, až v Africe a Asii člověk v úplnosti zničí jejich přirozené prostředí a divoké populace těchto plazů lidským přičiněním vyhynou.

Praha, světová metropole chovatelství

Prahu můžeme chápat jako světovou metropoli chovatelství, vždyť jeden z prvních druhů zvířat zachráněný lidskou péčí, chovem, byl zachráněn právě zde – institucionálním chovem. Byl to kůň Przewalského, který ve své mongolské domovině prakticky vyhynul, ale chovatelé z pražské zoo založili tradici plemenných knih – katalogu všech v lidské péči žijících koní a vědeckého křížení dostupných jedinců. Dnes, kdy jsou populace koně žijící v lidské péči stabilizované a produktivní, a situace v Mongolsku opět umožňuje přežívání volných populací, dochází dokonce k reintrodukci, znovuvysazování těchto zvířat do divoké přírody. To se samozřejmě u většiny především afrických a jihoasijských druhů nedá očekávat, příroda jejich domoviny vzhledem k raketovému růstu lidské populace už asi nikdy obnovena nebude. Ale v řadě konkrétních vybraných území již nyní může člověk obnovovat původní biotopy vysazováním zvířat získaných lidskými odchovy. A tomu by měla odpovídat i veškerá ochranářská legislativa a praxe při importu chráněných zvířat. Pokud jsou importovaná zvířata určena k chovu – tedy k tomu, že budou někde v teráriu vytvářet rezervní populaci svého genotypu, množit se a de facto zvyšovat celkový počet jedinců svého druhu, měl by být import povolen automaticky, i kdyby se jednalo o sebeohroženější taxon z většiny dnes existující divoké přírody. Na planetě je totiž mimo Evropu a Spojené státy jen velmi málo zemí, které dokážou účinně chránit svou divokou přírodu. Umějí to v Austrálii a na Novém Zélandu, a na ostrovech i občas v Asii nebo Africe. Indonéský varan komodský nebo želvy obrovské na Seychellách jsou chráněny efektivně i v místě svého původního výskytu. U zdrcující většiny kontinentálních druhů Afriky a Asie se ale nic podobného říct nedá a jejich divoké populace se rok od roku tragicky zmenšují, úměrně tomu, jak se zmenšuje areál jejich přirozeného výskytu. A ten se zmenšuje úměrně tomu, jak se zvyšují nároky člověka na dřevo, zemědělskou půdu a půdu pro budování lidských sídlišť a infrastruktury.

„Brát svobodu“ zmijím

Jakýkoliv dovoz ohroženého druhu do EU nebo Spojených států určený k chovu by měl proto být chápán jako záchranný, dovážené zvíře zůstane naživu, zatímco zvíře ponechané v přírodě bude vzhledem k rostoucí expanzi člověka dříve nebo později buď lidmi sežráno nebo zatlačeno kácením a výstavbou. Takže jsem vůči zmijím a užovkám lezoucím v rajské divoké přírodě neměl ani ty nejmenší výčitky svědomí za to, že je bereme do pytlíků a chceme odvézt do Prahy. Je jistě kruté vzít svobodu (nebo to, co my, lidé, svobodou rozumíme) dospělé gorile nebo jinému lidoopovi. „Brát svobodu“ zmijím – sami jistě cítíte, jak to slovní spojení drhne, had je opravdu příliš blbej na to, aby si uvědomoval abstraktní entitu, jako je svoboda. Hada zajímá, jestli je někde dost myší – a to v teráriu u pečlivého chovatele vždy je. A když už jsme u toho lidského hlediska, tak bezpečí ta zmije užije v teráriu rozhodně víc než na Sahaře.
Pokračování příště.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)