Neregistrovaný uživatel
Smutný příběh se šťastným koncem
Tímto bych chtěla oslovit všechny příznivce japonského plemene TOSA INU a sdělit tak své nepříjemné zkušenosti s chovatelskou stanicí Jamo Super z Rožďalovic a paní Janou Modráčkovou.
V září 2004 jsem navštívila výše zmíněnou chovatelskou stanici s úmyslem pořídit si štěňátko Tosy.
Paní Modráčková byla vcelku přívětivá a ochotná zodpovědět veškeré dotazy týkající tohoto plemene. I její psi se zdály být v pořádku. Její fenka byla březí, a tak jsem složila zálohu na štěňátko.
Když se štěňátka narodila chtěla jsem je jako 4 týdenní vidět a vybrat si ze jednu ze dvou fenek k odběru. Jaké pro mne bylo překvapení, když mi byly fenky ukázány ze dvou metrové vzdálenosti a ještě k tomu v náručí chovatelky s připomínkou „Nesahat, nedotýkat se! Která se Vám líbí?“ dosti mne takovýto přístup překvapil, ale nakonec jsem si vybrala fenku jménem Daria.
Nastal den D a já se vypravila pro štěňátko k odběru. Při příjezdu jsme byli zavedeni do malé místnosti, kde byl stolek se dvěmi židlemi a na něm připravené papíry a vedle igelitová taška s reklamními a info materiály. Následovala dlouhá přednáška o tom co mám a co nemám, předložení kupní smlouvy, ve které bylo pár zarážejících vět, např. „Velmi důležité! Stále sledovat vývoj kostry a nohou štěněte. V případě jakýchkoliv změn kontaktovat chovatele, ne veterinárního lékaře!...“ jakoby snad paní chovatelka znala anatomii a růstovou problematiku lépe než veterinární lékař ?! Postupem času mi byl důvod jejího uvažování jasný, co kdyby se o vadách z jejího vrhu dozvěděl někdo jiný, ztratila by její stanice tak na popularitě a nikdo by o takováto štěňata neměl zájem?
Myslela jsem, že budu moci vidět celý vrh, ale chovatelka odešla do místnosti a přinesla mi fenku se slovy „Tak tady ji máte!“ Při kontrole dosti nečitelného tetovacího čísla jsem však zjistila, že je to ta druhá fena. Proběhla výměna.
Daria v den odběru 4.12. vážila něco kolem 6 kg a měla se k světu.
Den před štědrým večerem 23.12. jsem si však všimla, že štěňátko stále „učůrává“ velmi malé loužičky. Příznaky vypadaly podobně jako u zánětu močových cest a tak jsem ihned jela k veterináři. Při vyšetření se zjistila vysoká hodnota bílkovin a moč v krvi. U krevních testů byla naměřená velmi vysoká UREA 36,1 mmol/l (hodnota pro normál je 9,0 mmol/l) –akutní selhání ledvin. Vánoce a nový rok jsme trávili na veterinární klinice kam jsme každý den dojížděly. 27.2. se stav fenky ještě více zhoršil, byla malátná a apatická, nechtěla vůbec přijímat potravu a ani pít. UREA byla 32,2 mmol/l což je opravdu hodnota životu ohrožující. Její váha byla pouhých 14 kg. Stále jsem však nechtěla boj na uzdravení vzdát. Bylo nutné začít s infuzemi. Avšak stav se stále nelepšil a vidina uzdravení bez trvalých následků mizela. Po dohodě a na základě doporučení veterinárního lékaře jsme se rozhodly 2.3. pro ethanasii.
Po celou dobu jsem byl a s paní Modráčkovou v kontaktu a podávala jí informace
o zdravotním stavu fenky.
Jaké však bylo překvapení, když jsem chtěla domluvit náhradu. Bylo mi nabídnuto, že v červnu by měla mít štěňata její druhá fena, já jsem však nechtěla tak dlouho čekat na nové štěně a navíc nebyla žádná záruka, že fena zabřezne a jestli se vůbec nějaká čubinka narodí,
a tak jsem požádala o vrácení finanční částky. Jaké však bylo překvapení, když mi bylo odpovězeno, že na tuto domluvu přistoupí pouze v případě, když podepíši dohodu
o mlčenlivosti z jakého důvodu jsem o štěně přišla. Má odpověď zněla: „To mám říkat, že mi ji přejelo auto?“ argumenty paní „chovatelky“ byly takové, že bych ji tímto mohla poškodit
a měla by problémy s prodejem štěňat do budoucna.
Až do této doby jsem vůbec ani nepomyslela na vinu z její strany. Prostě jsem to brala jako osudovou smůlu a mohlo se to stát komukoliv jinému. Jen jsem nabyla dojmu, že paní Modráčková má příjmy ze štěňátek jako hlavní přísun peněz a na ničem jiném, než na prodeji ji nezáleží. V této době nárokuji jak finanční náhradu za uhynulé štěně, tak náklady za veterinární činnost spojené s léčbou. A věřte, že se nejedná o malou částku…
Fenku jsem nechala pohřbít na zvířecím hřbitově v pražských Bohnicích, kam nyní už jezdím s novým zdravým štěňátkem Ajdou z chovatelské stanice Valdek. V den, kdy malá Daria odešla do psího nebe jsem se totiž obrátila na Molloss Club o kterém mě nikdy paní Modráčková neinformovala. Tímto bych chtěla velmi poděkovat panu Trochtovi, kterému jsem se dovolala a ochotně mi podal informace, kdo by mohl mít v České republice štěňátka. Ihned jsem telefonovala Vargovým a ještě týž den jsem si jela pro štěňátko. Ajda se narodila 5.12. (tj. den, kdy jsem si přivezla Dariu) a dnes váží 35 kg! Na klubové výstavě v Mladé Boleslavi jsme obdrželi ocenění velmi nadějná 1 a již teď se těšíme na Mezinárodní výstavu, která bude na stejném místě v září.
Všem ostatním chovatelům přeji hodně štěstí a chovatelských úspěchů!
Dagmar Zelenková
zelenkova@mozart-praha.cz
V Praze dne 7.6.2004
Neregistrovaný uživatel
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Smutný příběh se šťastným koncem
Tímto bych chtěla oslovit všechny příznivce japonského plemene TOSA INU a sdělit tak své nepříjemné zkušenosti s chovatelskou stanicí Jamo Super z Rožďalovic a paní Janou Modráčkovou.
V září 2004 jsem navštívila výše zmíněnou chovatelskou stanici s úmyslem pořídit si štěňátko Tosy.
Paní Modráčková byla vcelku přívětivá a ochotná zodpovědět veškeré dotazy týkající tohoto plemene. I její psi se zdály být v pořádku. Její fenka byla březí, a tak jsem složila zálohu na štěňátko.
Když se štěňátka narodila chtěla jsem je jako 4 týdenní vidět a vybrat si ze jednu ze dvou fenek k odběru. Jaké pro mne bylo překvapení, když mi byly fenky ukázány ze dvou metrové vzdálenosti a ještě k tomu v náručí chovatelky s připomínkou „Nesahat, nedotýkat se! Která se Vám líbí?“ dosti mne takovýto přístup překvapil, ale nakonec jsem si vybrala fenku jménem Daria.
Nastal den D a já se vypravila pro štěňátko k odběru. Při příjezdu jsme byli zavedeni do malé místnosti, kde byl stolek se dvěmi židlemi a na něm připravené papíry a vedle igelitová taška s reklamními a info materiály. Následovala dlouhá přednáška o tom co mám a co nemám, předložení kupní smlouvy, ve které bylo pár zarážejících vět, např. „Velmi důležité! Stále sledovat vývoj kostry a nohou štěněte. V případě jakýchkoliv změn kontaktovat chovatele, ne veterinárního lékaře!...“ jakoby snad paní chovatelka znala anatomii a růstovou problematiku lépe než veterinární lékař ?! Postupem času mi byl důvod jejího uvažování jasný, co kdyby se o vadách z jejího vrhu dozvěděl někdo jiný, ztratila by její stanice tak na popularitě a nikdo by o takováto štěňata neměl zájem?
Myslela jsem, že budu moci vidět celý vrh, ale chovatelka odešla do místnosti a přinesla mi fenku se slovy „Tak tady ji máte!“ Při kontrole dosti nečitelného tetovacího čísla jsem však zjistila, že je to ta druhá fena. Proběhla výměna.
Daria v den odběru 4.12. vážila něco kolem 6 kg a měla se k světu.
Den před štědrým večerem 23.12. jsem si však všimla, že štěňátko stále „učůrává“ velmi malé loužičky. Příznaky vypadaly podobně jako u zánětu močových cest a tak jsem ihned jela k veterináři. Při vyšetření se zjistila vysoká hodnota bílkovin a moč v krvi. U krevních testů byla naměřená velmi vysoká UREA 36,1 mmol/l (hodnota pro normál je 9,0 mmol/l) –akutní selhání ledvin. Vánoce a nový rok jsme trávili na veterinární klinice kam jsme každý den dojížděly. 27.2. se stav fenky ještě více zhoršil, byla malátná a apatická, nechtěla vůbec přijímat potravu a ani pít. UREA byla 32,2 mmol/l což je opravdu hodnota životu ohrožující. Její váha byla pouhých 14 kg. Stále jsem však nechtěla boj na uzdravení vzdát. Bylo nutné začít s infuzemi. Avšak stav se stále nelepšil a vidina uzdravení bez trvalých následků mizela. Po dohodě a na základě doporučení veterinárního lékaře jsme se rozhodly 2.3. pro ethanasii.
Po celou dobu jsem byl a s paní Modráčkovou v kontaktu a podávala jí informace
o zdravotním stavu fenky.
Jaké však bylo překvapení, když jsem chtěla domluvit náhradu. Bylo mi nabídnuto, že v červnu by měla mít štěňata její druhá fena, já jsem však nechtěla tak dlouho čekat na nové štěně a navíc nebyla žádná záruka, že fena zabřezne a jestli se vůbec nějaká čubinka narodí,
a tak jsem požádala o vrácení finanční částky. Jaké však bylo překvapení, když mi bylo odpovězeno, že na tuto domluvu přistoupí pouze v případě, když podepíši dohodu
o mlčenlivosti z jakého důvodu jsem o štěně přišla. Má odpověď zněla: „To mám říkat, že mi ji přejelo auto?“ argumenty paní „chovatelky“ byly takové, že bych ji tímto mohla poškodit
a měla by problémy s prodejem štěňat do budoucna.
Až do této doby jsem vůbec ani nepomyslela na vinu z její strany. Prostě jsem to brala jako osudovou smůlu a mohlo se to stát komukoliv jinému. Jen jsem nabyla dojmu, že paní Modráčková má příjmy ze štěňátek jako hlavní přísun peněz a na ničem jiném, než na prodeji ji nezáleží. V této době nárokuji jak finanční náhradu za uhynulé štěně, tak náklady za veterinární činnost spojené s léčbou. A věřte, že se nejedná o malou částku…
Fenku jsem nechala pohřbít na zvířecím hřbitově v pražských Bohnicích, kam nyní už jezdím s novým zdravým štěňátkem Ajdou z chovatelské stanice Valdek. V den, kdy malá Daria odešla do psího nebe jsem se totiž obrátila na Molloss Club o kterém mě nikdy paní Modráčková neinformovala. Tímto bych chtěla velmi poděkovat panu Trochtovi, kterému jsem se dovolala a ochotně mi podal informace, kdo by mohl mít v České republice štěňátka. Ihned jsem telefonovala Vargovým a ještě týž den jsem si jela pro štěňátko. Ajda se narodila 5.12. (tj. den, kdy jsem si přivezla Dariu) a dnes váží 35 kg! Na klubové výstavě v Mladé Boleslavi jsme obdrželi ocenění velmi nadějná 1 a již teď se těšíme na Mezinárodní výstavu, která bude na stejném místě v září.
Všem ostatním chovatelům přeji hodně štěstí a chovatelských úspěchů!
Dagmar Zelenková
zelenkova@mozart-praha.cz
V Praze dne 7.6.2004
Co se týče příběhu: to, že se má kontaktovat chvovatel a ne "jen" veretinář v případě problémů s růstem je u mnoha "exotičtejších" plemen normální. Narozdíl od chovatelů, kteří se psy pracují, totiž veterináři často jedince daného plemene ani neviděli. Naopak v případě vámi popsaných problémů je veterinář zcela na místě.
"Mlčenlivost" je sice pochopitelná z hlediska byznysu paní chovatelky, nicméně nemá žádnou oporu v zákoně. Tu naopak má váš požadavek vrácení peněz. U soudu ale těžko uspějete s nároky na zaplacení veterinární péče, ta do "záruky" na zvířata nespadá.
Neregistrovaný uživatel
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Co se týče příběhu: to, že se má kontaktovat chvovatel a ne "jen" veretinář v případě problémů s růstem je u mnoha "exotičtejších" plemen normální. Narozdíl od chovatelů, kteří se psy pracují, totiž veterináři často jedince daného plemene ani neviděli. Naopak v případě vámi popsaných problémů je veterinář zcela na místě.
"Mlčenlivost" je sice pochopitelná z hlediska byznysu paní chovatelky, nicméně nemá žádnou oporu v zákoně. Tu naopak má váš požadavek vrácení peněz. U soudu ale těžko uspějete s nároky na zaplacení veterinární péče, ta do "záruky" na zvířata nespadá.
Nebyla o Vás v televizi reportáž?