Neregistrovaný uživatel

Geolycosa vultuosa - panonský relikt nejseverněji žijící na Slovensku poue na nejteplejších lokalitách Podunají a Východoslovenské nížiny, V Maďarsku má širší rozšíření, dálepak se vyskytuje ostrůvkovitě v Rumunsku a souvislé rozšíření má na Balkánském poloostrově (Albánie, Makedonie, Řecko). Ve Středomoří obývá suché pastviny, v Maďarsku je výskyt vázán na pusty a taktéž suchéé pastviny. Na Slovensku je tento druh nalézán jak na vypraglých uhorech ruderálního charakteru, tak taktéž na pravidelně spásaných pastvinách, zde je výskyt zaznamenán i na písečných stanovištích jihovýchodního Slovenska. Tento druh patří k největším pavoukům střední Evropy, adultní samice mohou nabývat rozměrů až 23,5 mm (Buchar & Kůrka). Moje nálezy pocházejí z jižní Albánie, kde jsem na rozsáhlých pastvinách nedalkeo pobřeží nalezl rozsáhlou kolonii tohoto druhu. Všichni nalezení jedinci byli poměrně malého vzrůstu, poze jeden jedinec byl dospělý, avšak zdaleka ne plně vzrostlý. Taktéž jsem u albánské populace zaznamenal velice světlé zbarvení, které mě nejprve zmátlo v determinaci druhu, jenž jsem nejdrříve chybně určil, jako Lycosa praegrandis.
Neregistrovaný uživatel
napsal(a):
Geolycosa vultuosa - panonský relikt nejseverněji žijící na Slovensku poue na nejteplejších lokalitách Podunají a Východoslovenské nížiny, V Maďarsku má širší rozšíření, dálepak se vyskytuje ostrůvkovitě v Rumunsku a souvislé rozšíření má na Balkánském poloostrově (Albánie, Makedonie, Řecko). Ve Středomoří obývá suché pastviny, v Maďarsku je výskyt vázán na pusty a taktéž suchéé pastviny. Na Slovensku je tento druh nalézán jak na vypraglých uhorech ruderálního charakteru, tak taktéž na pravidelně spásaných pastvinách, zde je výskyt zaznamenán i na písečných stanovištích jihovýchodního Slovenska. Tento druh patří k největším pavoukům střední Evropy, adultní samice mohou nabývat rozměrů až 23,5 mm (Buchar & Kůrka). Moje nálezy pocházejí z jižní Albánie, kde jsem na rozsáhlých pastvinách nedalkeo pobřeží nalezl rozsáhlou kolonii tohoto druhu. Všichni nalezení jedinci byli poměrně malého vzrůstu, poze jeden jedinec byl dospělý, avšak zdaleka ne plně vzrostlý. Taktéž jsem u albánské populace zaznamenal velice světlé zbarvení, které mě nejprve zmátlo v determinaci druhu, jenž jsem nejdrříve chybně určil, jako Lycosa praegrandis.
Geolycosa vultuosa je obdařena zvláštní schopností - dokáže hrabat své nory v těch nejtvrdších půdách (Buchar & Kůrka) Tuto skutečnost mi potvrdil i sám Prof. RNDr Jan Buchar DrSc. jenž vyprávěl o zážitcích ze svých cest po bývalé Jugoslávii, kdy pro vykopání jedné samice Geolycosa vultuosa musel požádat místního vojáka o pomoc vykopání slíďáka pomocí jeho hrotu na pušce. A taktéž i já jsem měl veliké problémy s lovem těchto zvířat, nory byly rozesety jak v travnatách částech pastvin, tak na vyšlapaných pěšinkách kde byla půda tvrdá skutečně jak kámen, dokonce se mi podařilo zlomit svůj nůž. Pozorované nory dosahovaly max. hloubky 15 cm, což na tak malé jedince, jež je obývali bylo velmi hodně. Každá nora měla vytvořena char. obrubu kolem nory tvořenou spředenými stébly případně kamínky
jan korba
napsal(a):
Geolycosa vultuosa je obdařena zvláštní schopností - dokáže hrabat své nory v těch nejtvrdších půdách (Buchar & Kůrka) Tuto skutečnost mi potvrdil i sám Prof. RNDr Jan Buchar DrSc. jenž vyprávěl o zážitcích ze svých cest po bývalé Jugoslávii, kdy pro vykopání jedné samice Geolycosa vultuosa musel požádat místního vojáka o pomoc vykopání slíďáka pomocí jeho hrotu na pušce. A taktéž i já jsem měl veliké problémy s lovem těchto zvířat, nory byly rozesety jak v travnatách částech pastvin, tak na vyšlapaných pěšinkách kde byla půda tvrdá skutečně jak kámen, dokonce se mi podařilo zlomit svůj nůž. Pozorované nory dosahovaly max. hloubky 15 cm, což na tak malé jedince, jež je obývali bylo velmi hodně. Každá nora měla vytvořena char. obrubu kolem nory tvořenou spředenými stébly případně kamínky
I po letech je mi doteď nejasná mylná determinace při nálezu velkého slíďáka v roce 2003 v obci Drslavice na Uherskohradišťsku (dnes už se 100% jistotou víme, že se jednalo o druh Lycosa singoriensis), přitom Prof. Buchar oba výše uvedené druhy dobře znal. Dnes již můžeme spolehlivě oba druhy od sebe odlišit. Zde je několik srovnávacích znaků: pokud bychom srovnávali dvě stejně staré samice, L. singoriensis je přecejen větší a zároveň robustnější (pozorovaná samice nedaleko Zlína dosahovala 3.1 cm (Macík & Korba 2007). Zároveň je L. singoriensis obdařena nebývale hustým ochlupením a to jak na abdomenu, tak na ventrální straně nohou a celých chelicer. Takovéto husté ochlupení u G. vultuosy naprosto schází. Dále bych zde připomněl rozdíly ve zbarvení. Geolycosa vultuosa je celkově tmavěji zabarvena, to však evidentně neplatilo u jihoalbánské mladé populace a nemyslím si, že stáří hraje ve zbarvení roli, jelikož jsem nedávno obdržel živé mládě pro zdokumentování nálezu na jižním Slovensku. Mládě se mi jednou svléklo a za tu dobu jse nespozoroval žádné výrazné změny ve vybarvení, jakož tomu bylo u albánských jedinců. Zásadní rozdíl je samozřejmě ve tvaru pohl. orgánů, ale k rozpoznání takovýchto znaků se neobejdeme bez dobrých kreseb a binokulární lupy. Nakonec jsem si nechal bezkonkurenčne nejlepší rozpoznávací znak mezi oběma druhy: Pokud se podíváme na ventrální stranu nohou např. při obranném postoji, povšimněmě si, že L. singoriensis má černě zbarvená a ochlupená kolena, zato Geolycosa vultuosa má černé zbarvení kloubu femuru a koleno světlé barvy. Omluvte prosím kvalitu srovnávacích fotografií. 1. foto - pohled na ventrální stranu G. vultuosy.
jan korba
napsal(a):
I po letech je mi doteď nejasná mylná determinace při nálezu velkého slíďáka v roce 2003 v obci Drslavice na Uherskohradišťsku (dnes už se 100% jistotou víme, že se jednalo o druh Lycosa singoriensis), přitom Prof. Buchar oba výše uvedené druhy dobře znal. Dnes již můžeme spolehlivě oba druhy od sebe odlišit. Zde je několik srovnávacích znaků: pokud bychom srovnávali dvě stejně staré samice, L. singoriensis je přecejen větší a zároveň robustnější (pozorovaná samice nedaleko Zlína dosahovala 3.1 cm (Macík & Korba 2007). Zároveň je L. singoriensis obdařena nebývale hustým ochlupením a to jak na abdomenu, tak na ventrální straně nohou a celých chelicer. Takovéto husté ochlupení u G. vultuosy naprosto schází. Dále bych zde připomněl rozdíly ve zbarvení. Geolycosa vultuosa je celkově tmavěji zabarvena, to však evidentně neplatilo u jihoalbánské mladé populace a nemyslím si, že stáří hraje ve zbarvení roli, jelikož jsem nedávno obdržel živé mládě pro zdokumentování nálezu na jižním Slovensku. Mládě se mi jednou svléklo a za tu dobu jse nespozoroval žádné výrazné změny ve vybarvení, jakož tomu bylo u albánských jedinců. Zásadní rozdíl je samozřejmě ve tvaru pohl. orgánů, ale k rozpoznání takovýchto znaků se neobejdeme bez dobrých kreseb a binokulární lupy. Nakonec jsem si nechal bezkonkurenčne nejlepší rozpoznávací znak mezi oběma druhy: Pokud se podíváme na ventrální stranu nohou např. při obranném postoji, povšimněmě si, že L. singoriensis má černě zbarvená a ochlupená kolena, zato Geolycosa vultuosa má černé zbarvení kloubu femuru a koleno světlé barvy. Omluvte prosím kvalitu srovnávacích fotografií. 1. foto - pohled na ventrální stranu G. vultuosy.
Zde u druhu Lycosa singoriensis