Tento krásný, stromový druh rodu Poecilotheria, pochází z Indie.
• Dospělá samice Poecilotheria rufilata. Na fotografii je patrná částečná deformace pravé zádní kráčivé nohy.
Svoji subadultní samici chovám v teráriu o rozměrech 35×20×35 cm (výškaךířka×hloubka). Jako podklad jsem použil směs lignocelu a rašeliny v poměru 80 : 20. Do terária jsem také umístil rostlinu rodu Scindapsus (Epipremnum pictus). Jako úkryt jsem do nádrže umístil kus borové kůry. Pavouk si úkryt poměrně silně zapředl a mezi kůrou a rostlinou si vytvořil hnízdo, tedy ve spodních patrech terária. V teráriu nechybí mělká napáječka s čistou vodou. Mám však pocit, že pavouk pije hlavně při pravidelném rosení terária a napáječky si příliš nevšímá. Jako krmivo podávám větší cvrčky a myší holata. Tento druh většinou využívá svého úkrytu, ale je také poměrně často vidět mimo úkryt i za dne. Teplotu udržuji kolem 26–27 stupňů Celsia, vzdušnou vlhkost kolem 70 %. Tento druh je stejně jako celý rod Poecilotheria toxicky velmi významný.
• Momentka s páření. Samice samce tvrdošíjně odmítala.
Moje samice se do předpokládaného adultního svleku svlékla 22. 9. 2004. Po svleku měla částečně deformovanou jednu kráčivou nohu, která však byla plně funkční, nijak nebránila a neomezovala samici v pohybu, ani v jiných činnostech (např. v lovu kořisti). Po dvou týdnech tato samice začala přijímat potravu, proto jsem jí předložil dvě středně veliká myší holátka, které s chutí pozřela. Začal jsem usilovně shánět samce. Podařilo se mi ho sehnat v listopadu 2004 od jednoho kolegy chovatele. Samec byl dospělý od června 2004. Samce jsem nechal několik dní adaptovat ve vedlejším teráriu, vedle samice. V něm se samec přečerpal. Každou noc bylo slyšet poměrně hlasité bubnování samce i samice, oba byli připraveni k páření. Po týdnu vzájemného „bubnování na dálku“ jsem se rozhodl, že samce umístím do nádrže k samici (listopad 2004). Jelikož byl samec půjčený, měl jsem poměrně strach, aby ho samice nenapadla. Z předchozích zkušeností s pářením druhů P. ornata a P. regalis tomu totiž tak bylo. U těchto druhů se po krátkém páření vždy samice rozhodla samce napadnout a zabít. K mému velkému překvapení jsem však zjistil, že je to u tohoto druhu rodu Poecilotheria jiné! Samice vždy zpočátku o samce nejevila zájem. Samec zpočátku několikrát na samici dorážel, ale ta byla vždy aktivní až večer a v noci. Po několika probdělých nocích jsem zjistil, že ani jeden z nich nejeví vůči druhému žádné známky agresivity. Ovšem ani k páření zatím jaksi nedošlo, jelikož ze strany samice nebyla chuť a chovala se dosti „odměřeně“ k samci. Po pár dnech jsem prostě zjistil, že mohu oba nechat spolu v teráriu přes noc. Ráno byl každý z nich na jedné straně terária bez známek souboje, či zranění. Poté se intervaly společného soužití prodlužovaly. Nejdelší doba, kterou spolu oba nepřetržitě trávili ve společném teráriu byla 14 dní. Páření jsem však u nich nikdy nezpozoroval. Toto společné soužití, přerušené vždy několikadenními přestávkami, trvalo až do února 2005. Poslední den, kdy jsem se rozhodl, že již nadobro samce vyndám a budu doufat, že se páření povedlo, jsem samce v teráriu ráno neviděl. Byl jsem mírně zděšen, jelikož jsem měl samce druhý den posílat a již na něj čekali další zájemci. Po následném „průzkumu“ terária jsem však viděl neuvěřitelnou věc. Samice byla se samcem zahrabaná ve společné noře, kde samec ležel na samici, jaksi velmi nezvykle pro tento druh zvířat. Tak nezvykle, že jsem začal pochybovat, jestli to tento druh snad „nedělá jinak“, než ostatní sklípkani čeledi Theraphosidae. Bohužel jsem musel odkrýt část úkrytu, abych se přesvědčil, zda samec i samice žijí a skutečně pouze takto spí, či praktikují páření podobné tomu „lidskému“. Samozřejmě jsem je tímto vyrušil a oba vyběhli se zděšením z úkrytu, jako když někdo nachytá milence „inflagranti“. Samce jsem tedy odchytil, tedy spíše chvíli naháněl po pokoji a v pořádku ho odeslal majiteli. Od té doby nezbývalo nic jiného, než doufat že se páření přece jen povedlo i když jsem ho osobně nepozoroval. Samice byla od té doby trochu více nervóznější a neustále několik dní chodila po teráriu a ve svém hnízdě prakticky žádný čas netrávila. Již nepřijala ani jednoho cvrčka, který jí byl předkládán.
• Samec samici při pokusech o páření neustále „naháněl“.
V kalendáři bylo 17. května 2005, když jsem zpozoroval, že samice drží v chelicerách malý kokon o průměru asi 3 centimetrů. Samice s ním byla zapředená ve svém hnízdě, které přes noc zdvojnásobila. Pouhým okem bylo možné přes změť sítí kokon jakžtakž spatřit, fotografie samice s kokonem v chelicerách se mi však nepodařila. Nebyl to kokon moc velký, ovšem radost jsem samozřejmě měl. Nechtěl jsem samici nějakým zásadním způsobem vyrušovat a stresovat, proto jsem od dalších pokusů fotografování upustil. Bohužel samice tento kokon již za dva dny zničila. Zbyla jen malá a „zmuchlaná“ kulička, ve které byla blíže nespecifikovatelná kašovitá a silně zapáchající hmota. Několik týdnů od této události samice vůbec nepřijímala nabízenou potravu. Naštěstí se na přelomu července a srpna svlékla a po svleku se jí apetit částečně vrátil. Ovšem již nebyla tolik žravá, jako před kokonem. Navíc naprosto odmítala holátka a sarančata a lovila pouze menší cvrčky.
• Moje samice byla velmi klidná a „fotogenická“.
Na závěr několik postřehů. Je možné, že k páření vůbec nedošlo, ale přítomnost samce ve společném teráriu dodala samici jakýsi impuls k pozdějšímu vytvoření planého kokonu. Další pravděpodobnou verzí může být ta skutečnost, že byl samec neplodný. Bohužel nemám poznatky od kolegů, kteří tímto samcem pářili, zda to u nich dopadlo stejně. Další, méně pravděpodobnou verzí může být fakt, že samice zničila oplodněný kokon. Jenže to by ta zkažená vajíčka tolik v kokonu nezapáchala. To je spíše známka toho, že vejce nebyla oplodněná.
• Vzácná momentka ze svlékání sanice Poecilotheria rufilata.
Tento překrásný druh je i nadále plný záhad. Jeho životní projevy ještě nejsou tolik zmapované a popsané, aby se mohl z těchto poznatků vyvodit jednoznačný závěr. Je to ovšem druh, který stojí za to mít. Je nádherný.
Použitá literatura:
František Kovařík, Sklípkani, nakl. Madagaskar, 1998,
www.arachnomania.cz
