Kudlanky – I. část
Základy chovu a rozmnožování Přestože nepatřím mezi specializované chovatele hmyzu, tato zvláštní skupina hmyzu mě doslova okouzlila a to nejen s...
Základy chovu a rozmnožování
Přestože nepatřím mezi specializované chovatele hmyzu, tato zvláštní skupina hmyzu mě doslova okouzlila a to nejen svým unikátním vzhledem, ale také zajímavým chováním, etologií a jejich zcela přirozeným majestátem. Pohled z očí do očí s kudlankou prostě musí učarovat snad každému milovníkovi přírody. Není tedy divu, že se chov kudlanek stal velice populární. V porovnání např. se strašilkami u nás kudlanky nejsou chovány příliš dlouho. Především během posledních několika let se jejich skromná nabídka rozšířila o některé další zajímavé druhy. Přesto mi připadá, že jim není v odborné literatuře (aspoň tedy ne u nás) věnována pozornost, jakou by si zasloužily. Proto jsem se rozhodl zveřejnit dodatečně tento článek, dodatečně proto, že v současné době již bezobratlé nechovám, především z časových důvodů.
Na začátek několik obecných faktů: kudlanky (řád Mantodea) zahrnují asi 1800–2000 druhů. Každým rokem jsou objevovány a popisovány nové druhy, které obývají většinu tropických oblastí a několik druhů zasahuje i do Evropy (např. rody Ameles, Empusa, Mantis). U nás žije pouze jediný druh – kudlanka nábožná (Mantis religiosa), a i když je u nás považována za vzácný a ohrožený druh, místy bývá lokálně velmi hojnou. Tím samozřejmě nikoho nenabádám k lovení a drancování populací tohoto druhu. Navíc se jedná o druh zákonem chráněný. Ale o ní až v některém z příštích čísel.
Charakteristické je pro tuto skupinu hmyzu utváření předních nohou sloužících k lapení a přidržování kořisti, tzv. loupeživé nohy femoro – tibialního typu. (Podobně vypadající a ke stejnému účelu sloužící končetiny se v rámci konvergentního vývoje vyvinuly i u některých jiných druhů hmyzu a dokonce i korýšů).
S chovem kudlanek jsem začal zcela náhodně při návštěvě jedné aqua – tera prodejny, kde jsem zakoupil své první kudlanky – Sphodromantis gastrica. Jednalo se o téměř dospělý pár před dospělostním svlékáním. Od té doby jsem se kudlankami začal intenzivněji zabývat. Postupně se má sbírka rozšířila na osm druhů: Sphodromantis gastrica, S. viridis, S. lineola, Hierodula membranacea, Creoboter pictipennis, Cilnia humeralis, Polyspilota aeruginosa, Pseudocreobotra ocellata. Mimo tyto druhy jsem se pokoušel chovat také druhy rodu Empusa – E. fasciata, E. pennata – bohužel kvůli jejich speciálním biologickým požadavkům se mi to, podobně jako mnoha jiným chovatelům, příliš nedařilo. Chov Phyllocrania paradoxa byl úspěšný jen částečně. Jak již bylo zmíněno, v současně době již z časových důvodů kudlanky nechovám. Zkoušel jsem chovat i náhodně získaný blíže neurčený druh rodu Eremiaphilla ze Súdanu, bohužel však nepříliš úspěšně.
Požadavky na chov
Při splnění základních požadavků nepovažuji chov kudlanek za příliš náročný. Většina kudlanek (mimo pouštní druhy) nejsou příliš náročné na prostor. Postačí jim terárium o výšce zhruba trojnásobku délky jejich těla, podobně jako je tomu u strašilek. Splnění této podmínky hraje rozhodující roli při svlékání. Nedokážu si dost dobře představit, jak se kudlanka svlékne v plastové krabičce postavené na délku, jak to bývá často doporučováno.
Přestože používám slovo terárium, není samozřejmě nutné si k chovu kudlanek terárium pořizovat. (Každopádně to však působí efektněji). Velmi dobře nám jako nádrž k chovu postačí láhev o obsahu tři litry, pet láhev nebo plastová krabička, pro chov nejmenších nymf se dají použít i krabičky od filmu.
Chov
K chovu kudlanek já používám jak již zmiňované skleněné láhve, pet láhve i terária. Substrát volím podle daného druhu. U druhů, kterým vyhovuje vyšší vlhkost (Hierodula, Creoboter, Pseudocreobotra) používám jako substrát rašelinu, velmi se mi k chovu kudlanek osvědčil i perlit, udržující v době svlékání vzdušnou vlhkost. Další vybavení tvoří šikmo vzpříčená větvička. Na tuto větvičku připevním i kousek umělé rostliny, tento dekorativní prvek nemá pro kudlanky patrně větší význam, i když odrostlé nymfy se při vyrušení do této rostliny schovávají. Nádrže jsou umístěny na okenním parapetu (z vnitřní strany), částečně kryté fíkusem. V dopoledních hodinách zde svítí slunce a teplota dosahuje kolem 30–32 stupňů Celsia. Průměrná teplota ve dne dosahuje zhruba 26 stupňů Celsia. V noci zde teplota klesá na 20 stupňů (samozřejmě podle podmínek). Rosím podle potřeby, zpravidla však dvakrát týdně, v období svleku častěji. V případě nižších teplot přemisťuji nádrže choulostivějších chovanců jinam do interiéru. Bez vážnějších následků kudlanky krátkodobě snášejí i teploty pod bod mrazu, což jsem již několikrát nechtěně zjistil při přepravě. V zimním období chovám kudlanky ve stejných nádržích uložených v teráriích mimo dosah jejich obyvatel, kterými jsou nejčastěji hadi. (Samozřejmě by asi nebylo dobré umisťovat nádoby s kudlankami do terária s hmyzožravými ještěry.) Tímto způsobem zajišťuji kudlankám vhodnou teplotu i osvětlení. Vyzkoušel jsem i chov volně v teráriích s hady bez jakýchkoli následků, toto lze však doporučit jen krátkodobě. Hrozí např. utonutí v misce s vodou nebo vyrušení kudlanky během svlékání. Tímto experimentálním způsobem chovu lze také vypozorovat mnoho zajímavých postřehů z jejich života. Zcela náhodně jsme tak zjistil zajímavou schopnost „plavat“ u nymf Hierodula membranacea! Jednou jsem také dokonce pozoroval, jak dospělá samice S.lineola zahnala výstražným postojem téměř dvoumetrovou užovku černou!
Krmení:
Krmení je v chovu kudlanek snad tou nejúchvatnější činností. Kudlanka svou kořist sleduje svým velmi dobrým zrakem (kudlanky mají stereoskopické vidění podobně jako například sovy), mimo dvou základních očí se nacházejí na temeni hlavy tzv. ocelli – temenní očka – to jim zajišťuje přesné zamíření na kořist a dokonalý odhad vzdálenosti. A ve zlomku vteřiny zaútočí na nic netušící kořist. Ta už je v sevření ostnatých končetin zcela bezmocná.
Kudlanky krmím kořistí vhodnou vzhledem k jejich velikosti. I když se často dočteme, že je kudlanka schopná zmocnit se kořisti až dvakrát tak velké jako je sama, v zajetí pořádání těchto řecko-římských zápasů příliš nedoporučuji. Může se pak snadno stát, že půjde jen těžko rozeznat, kdo z této dvojic je kořist a kdo lovec.
V přírodě větší druhy kudlanek loví také drobné obratlovce (nejčastěji ještěry a žáby). To je v chovu však poměrně špatně proveditelné a krmení myšími holaty nedoporučuji, dokonce některé kudlanky o tuto kořist nemají ani zájem. Po zkrmení myších holat jsem několikrát zaznamenal úhyn daného jedince, pravděpodobně v důsledku špatného trávení. Naopak s úspěchem jsem používal jako krmivo drobné rybky. Při zkrmování rybek se dá postupovat podobně jako u výše popsaného „ručního krmení nymf“.
Rozmnožování
Pro rozmnožování je samozřejmě nutné umět rozeznat pohlaví, to lze již u poměrně malých nymf, ale vyžaduje to trochu praxe. Obecně to lze poznat podle počtu zadečkových článků (sternitů) následovně: sameček jich má vždy více (viditelných sternitů bývá až devět) samička (7 a méně). Rozdílné je i utváření a tvar těchto článků. U dospělců kudlanek lze samce od samice rozeznat na první pohled podle slabší konstituce, samičky bývají mohutnější a působí větším dojmem. U mnoha druhů také jsou opravdu větší. U některých běžně chovaných druhů rodu Sphodromantis jsem však po důkladném přeměření zjistil, že rozdíly v délce těla jsou minimální. To však může být individuální.
Na páření používám samce starší tří týdnů od dospělostního svlékání, samice zhruba po 14 dnech od dospělostního svlékání.
Po několika dnech až týdnech (podle druhu) od páření vytvoří samice ootéku (kokon s vajíčky), těch může jednou odpářená samice vytvořit pět, ale také třicet. Podle druhu a přísunu potravy. Kokon obvykle umisťuje na dobře chráněné místo. V přírodě do puklin v kůře, ve skalách, na větvičky a podobně. Ootéky některých druhů jsou velmi dobře maskovány. Ponechávám je volně v nádržích při teplotě okolo 28 stupňů Celsia. Občas je porosím vlažnou vodou. Obvykle se za zhruba měsíc, ale někdy také dva, začínají líhnout nymfy. Ootéky kudlanek mírného pásma nepotřebují vždy nutně přezimování a nymfy se líhnou obvykle i bez něj. Několik prvních týdnů chovám nejmenší nymfy v jedné nádrži vybavené hustou vegetací, jak postupně rostou, třídím je podle velkosti. Největší nymfy umisťuji samostatně do seříznutých pet lahví, vybavených stejně jako pro dospělce.
Přeji mnoho úspěchů chovatelům těchto fascinujících predátorů a nejen jim, ale také všem ostatním milovníkům bizarních stvoření matky přírody.
Použitá literatura:
Kovařík F a kolektiv (2000): Hmyz, Chov – morfologie
Obenberger Jan Dr. (1995): Entomologie II, XII Řád Mantodea – Kudlanky
Na začátek několik obecných faktů: kudlanky (řád Mantodea) zahrnují asi 1800–2000 druhů. Každým rokem jsou objevovány a popisovány nové druhy, které obývají většinu tropických oblastí a několik druhů zasahuje i do Evropy (např. rody Ameles, Empusa, Mantis). U nás žije pouze jediný druh – kudlanka nábožná (Mantis religiosa), a i když je u nás považována za vzácný a ohrožený druh, místy bývá lokálně velmi hojnou. Tím samozřejmě nikoho nenabádám k lovení a drancování populací tohoto druhu. Navíc se jedná o druh zákonem chráněný. Ale o ní až v některém z příštích čísel.
Charakteristické je pro tuto skupinu hmyzu utváření předních nohou sloužících k lapení a přidržování kořisti, tzv. loupeživé nohy femoro – tibialního typu. (Podobně vypadající a ke stejnému účelu sloužící končetiny se v rámci konvergentního vývoje vyvinuly i u některých jiných druhů hmyzu a dokonce i korýšů).
• Kudlanka Hierodula membranacea.
S chovem kudlanek jsem začal zcela náhodně při návštěvě jedné aqua – tera prodejny, kde jsem zakoupil své první kudlanky – Sphodromantis gastrica. Jednalo se o téměř dospělý pár před dospělostním svlékáním. Od té doby jsem se kudlankami začal intenzivněji zabývat. Postupně se má sbírka rozšířila na osm druhů: Sphodromantis gastrica, S. viridis, S. lineola, Hierodula membranacea, Creoboter pictipennis, Cilnia humeralis, Polyspilota aeruginosa, Pseudocreobotra ocellata. Mimo tyto druhy jsem se pokoušel chovat také druhy rodu Empusa – E. fasciata, E. pennata – bohužel kvůli jejich speciálním biologickým požadavkům se mi to, podobně jako mnoha jiným chovatelům, příliš nedařilo. Chov Phyllocrania paradoxa byl úspěšný jen částečně. Jak již bylo zmíněno, v současně době již z časových důvodů kudlanky nechovám. Zkoušel jsem chovat i náhodně získaný blíže neurčený druh rodu Eremiaphilla ze Súdanu, bohužel však nepříliš úspěšně.
Požadavky na chov
Při splnění základních požadavků nepovažuji chov kudlanek za příliš náročný. Většina kudlanek (mimo pouštní druhy) nejsou příliš náročné na prostor. Postačí jim terárium o výšce zhruba trojnásobku délky jejich těla, podobně jako je tomu u strašilek. Splnění této podmínky hraje rozhodující roli při svlékání. Nedokážu si dost dobře představit, jak se kudlanka svlékne v plastové krabičce postavené na délku, jak to bývá často doporučováno.
• Kudlanka H.membranacea – sameček po letu, ještě s roztaženými blanitými křídly.
Přestože používám slovo terárium, není samozřejmě nutné si k chovu kudlanek terárium pořizovat. (Každopádně to však působí efektněji). Velmi dobře nám jako nádrž k chovu postačí láhev o obsahu tři litry, pet láhev nebo plastová krabička, pro chov nejmenších nymf se dají použít i krabičky od filmu.
Chov
K chovu kudlanek já používám jak již zmiňované skleněné láhve, pet láhve i terária. Substrát volím podle daného druhu. U druhů, kterým vyhovuje vyšší vlhkost (Hierodula, Creoboter, Pseudocreobotra) používám jako substrát rašelinu, velmi se mi k chovu kudlanek osvědčil i perlit, udržující v době svlékání vzdušnou vlhkost. Další vybavení tvoří šikmo vzpříčená větvička. Na tuto větvičku připevním i kousek umělé rostliny, tento dekorativní prvek nemá pro kudlanky patrně větší význam, i když odrostlé nymfy se při vyrušení do této rostliny schovávají. Nádrže jsou umístěny na okenním parapetu (z vnitřní strany), částečně kryté fíkusem. V dopoledních hodinách zde svítí slunce a teplota dosahuje kolem 30–32 stupňů Celsia. Průměrná teplota ve dne dosahuje zhruba 26 stupňů Celsia. V noci zde teplota klesá na 20 stupňů (samozřejmě podle podmínek). Rosím podle potřeby, zpravidla však dvakrát týdně, v období svleku častěji. V případě nižších teplot přemisťuji nádrže choulostivějších chovanců jinam do interiéru. Bez vážnějších následků kudlanky krátkodobě snášejí i teploty pod bod mrazu, což jsem již několikrát nechtěně zjistil při přepravě. V zimním období chovám kudlanky ve stejných nádržích uložených v teráriích mimo dosah jejich obyvatel, kterými jsou nejčastěji hadi. (Samozřejmě by asi nebylo dobré umisťovat nádoby s kudlankami do terária s hmyzožravými ještěry.) Tímto způsobem zajišťuji kudlankám vhodnou teplotu i osvětlení. Vyzkoušel jsem i chov volně v teráriích s hady bez jakýchkoli následků, toto lze však doporučit jen krátkodobě. Hrozí např. utonutí v misce s vodou nebo vyrušení kudlanky během svlékání. Tímto experimentálním způsobem chovu lze také vypozorovat mnoho zajímavých postřehů z jejich života. Zcela náhodně jsme tak zjistil zajímavou schopnost „plavat“ u nymf Hierodula membranacea! Jednou jsem také dokonce pozoroval, jak dospělá samice S.lineola zahnala výstražným postojem téměř dvoumetrovou užovku černou!
Krmení:
Krmení je v chovu kudlanek snad tou nejúchvatnější činností. Kudlanka svou kořist sleduje svým velmi dobrým zrakem (kudlanky mají stereoskopické vidění podobně jako například sovy), mimo dvou základních očí se nacházejí na temeni hlavy tzv. ocelli – temenní očka – to jim zajišťuje přesné zamíření na kořist a dokonalý odhad vzdálenosti. A ve zlomku vteřiny zaútočí na nic netušící kořist. Ta už je v sevření ostnatých končetin zcela bezmocná.
Kudlanky krmím kořistí vhodnou vzhledem k jejich velikosti. I když se často dočteme, že je kudlanka schopná zmocnit se kořisti až dvakrát tak velké jako je sama, v zajetí pořádání těchto řecko-římských zápasů příliš nedoporučuji. Může se pak snadno stát, že půjde jen těžko rozeznat, kdo z této dvojic je kořist a kdo lovec.
• Dospělá samice (Sphodromantis gastrica) s kořistí – saranče (Locusta migratoria).
V přírodě větší druhy kudlanek loví také drobné obratlovce (nejčastěji ještěry a žáby). To je v chovu však poměrně špatně proveditelné a krmení myšími holaty nedoporučuji, dokonce některé kudlanky o tuto kořist nemají ani zájem. Po zkrmení myších holat jsem několikrát zaznamenal úhyn daného jedince, pravděpodobně v důsledku špatného trávení. Naopak s úspěchem jsem používal jako krmivo drobné rybky. Při zkrmování rybek se dá postupovat podobně jako u výše popsaného „ručního krmení nymf“.
Rozmnožování
Pro rozmnožování je samozřejmě nutné umět rozeznat pohlaví, to lze již u poměrně malých nymf, ale vyžaduje to trochu praxe. Obecně to lze poznat podle počtu zadečkových článků (sternitů) následovně: sameček jich má vždy více (viditelných sternitů bývá až devět) samička (7 a méně). Rozdílné je i utváření a tvar těchto článků. U dospělců kudlanek lze samce od samice rozeznat na první pohled podle slabší konstituce, samičky bývají mohutnější a působí větším dojmem. U mnoha druhů také jsou opravdu větší. U některých běžně chovaných druhů rodu Sphodromantis jsem však po důkladném přeměření zjistil, že rozdíly v délce těla jsou minimální. To však může být individuální.
• Nymfa blíže neurčeného druhu rodu Sphodromantis z Egypta.
Na páření používám samce starší tří týdnů od dospělostního svlékání, samice zhruba po 14 dnech od dospělostního svlékání.
• Kudlanka Creoboter pictipennis sice nepatří k velkým druhům, za to má atraktivní zbarvení.
Po několika dnech až týdnech (podle druhu) od páření vytvoří samice ootéku (kokon s vajíčky), těch může jednou odpářená samice vytvořit pět, ale také třicet. Podle druhu a přísunu potravy. Kokon obvykle umisťuje na dobře chráněné místo. V přírodě do puklin v kůře, ve skalách, na větvičky a podobně. Ootéky některých druhů jsou velmi dobře maskovány. Ponechávám je volně v nádržích při teplotě okolo 28 stupňů Celsia. Občas je porosím vlažnou vodou. Obvykle se za zhruba měsíc, ale někdy také dva, začínají líhnout nymfy. Ootéky kudlanek mírného pásma nepotřebují vždy nutně přezimování a nymfy se líhnou obvykle i bez něj. Několik prvních týdnů chovám nejmenší nymfy v jedné nádrži vybavené hustou vegetací, jak postupně rostou, třídím je podle velkosti. Největší nymfy umisťuji samostatně do seříznutých pet lahví, vybavených stejně jako pro dospělce.
Přeji mnoho úspěchů chovatelům těchto fascinujících predátorů a nejen jim, ale také všem ostatním milovníkům bizarních stvoření matky přírody.
Použitá literatura:
Kovařík F a kolektiv (2000): Hmyz, Chov – morfologie
Obenberger Jan Dr. (1995): Entomologie II, XII Řád Mantodea – Kudlanky
Autor textu: Martin Donát
Autor fotografií zdroj: Martin Donát
Ohodnotťe tento článek:
Celkové hodnocení (0x):