Hroznýšovec duhový

Hroznýšovec duhový ( Epicrates cenchria ) je nádherný, menší druh hroznýše, který dorůstá jen asi do dvou metrů, většinou však o něco méně. To ho přímo předurčuje k chovu v domácích teráriích, obzvlášť vezmeme-li v úvahu jeho atraktivní zbarvení a v dospělosti velice mírnou povahu. Areál jeho rozšíření je poměrně rozsáhlý a tak není divu, že vytváří asi 10 poddruhů, mnohdy odlišně zbarvených od nominotypického poddruhu ( E. cenchria cenchria ), který je asi ze všech nejpestřejší a také největší. Hroznýšovec duhový obývá téměř celé území Jižní Ameriky, od Kostariky až po severní Argentinu a také některé přilehlé ostrovy ( Trinidad, Margarita a Tobago ). Jeho biotopem jsou řídké lesy, plantáže, někdy kamenité stráně, ale i teplé jeskyně, kde podobně jako někteří jiní zástupci rodu Epicrates loví menší druhy netopýrů.

• obr. 1 - “bronzové” denní zbarvení E.c.maurus, při slunění na balkóně

Přestože poddruh ( E. c. maurus ), vyskytující se především v Kolumbii nedosahuje zdaleka atraktivního zbarvení svého nominotypického příbuzného, přesto je díky svojí cenové dostupnosti a poměrně snadnému rozmnožování, asi nejčastěji chovanou subspecií u nás. Štíhlou, malou hlavu má jen málo odlišenou od silného a svalnatého těla s chápavým ocasem. Tepločivné jamky jsou znatelné pouze na dolních retních štítcích. Samci jsou na rozdíl od samic celkově drobnější a štíhlejší, z užší hlavou a delším ocasem. Jejich rudimentální drápky po stranách kloaky jsou proti samicím daleko výraznější. Zbarvení mláďat je o hodně pestřejší než u dospělců ( což je typické prakticky pro všechny subspecie tohoto druhu ), takže jsou si navzájem velice podobná a tudíž snadno zaměnitelná. Základní zbarvení E. c. maurus je převážně hnědé v různých odstínech, s typickým hnědočerným, řetízkovým vzorem na hřbetě a velkými, tmavými skvrnami na bocích. V dospělosti je tento had přes den jednobarevně hnědý až rudohnědý s nádherným duhovým leskem, takže jeho tělo vypadá jako odlité z bronzu. Nejpůsobivější je však při přímém dopadu slunečních paprsků, kdy duhový lesk drobných, bronzových šupin vynikne asi nejvíce (viz. obr. 1). Typická skvrnitá kresba, ve dne skrytá, vystupuje na povrch teprve po setmění, kdy had nejčastěji vylézá z úkrytu a začíná slídit po teráriu (viz. obr. 2). Nejvíce ale kresba vystoupí v noci, kdy celý had jakoby zesvětlá a skvrny na bocích i typický řetízkový vzor na hřbetě jsou nejintenzivnější (viz. obr.3). Při náhodném rozsvícení v teráriu jen těžko uvěříme, že se jedná o jednoho a toho samého hada.

V jídle je naprosto nevybíravý a “hladově” se vrhá po jakékoliv nabízené potravě. Jeho kořistí mohou být myši, ale i jiní hlodavci přiměřené velikosti - morčata, potkani, křečci, ale i holoubata, kuřata, případně i někteří běžnější ptáci z přebytků Vašeho známého, chovatele exotů. Ačkoliv je hroznýšovec duhový převážně terestrický druh, velice často a rád šplhá, proto by vhodná větev měla být nedílnou součástí každého terária, raději většího, než příliš malého. Neměla by samozřejmě chybět ani bytelná miska s vždy čerstvou vodou, ve které se hadi ( hlavně před svlékáním ) občas vykoupou, ačkoliv to jinak běžně nedělají, jak se často udává v literatuře. Ani odkládání exkrementů do vody, typické u některých krajt či hroznýšů královských, jsem nikdy nepozoroval. Jako substrát na dno terária můžeme použít téměř jakýkoliv materiál, mě se však nejlépe osvědčil Lignocel, do kterého se hadi rádi zahrabávají, pokud nemají jinou možnost úkrytu. Jako skrýš postačí třeba jen kus odloupnuté, silnější kůry, pod kterou tráví přes den většinu času. Pro osvětlení i vytápění zcela vyhovuje 40 - 60 wattová zrcadlová žárovka, jenom pokud v teráriu nedokážeme docílit dostatečně vysokou teplotu, musíme zajistit prohřátí hada topným kamenem nebo jiným, vhodným zdrojem tepla. Nejideálnější rozmezí denních teplot je od 23 - 28 °C, s možností vyhřátí až na 30 °C, v noci můžeme nechat teplotu klesnout až ke 20 °C. Podle některých teraristů by teplota nikdy neměla poklesnout pod 21 °C, neboť hadi prý většinou onemocní. Bohužel tuto teorii nemohu potvrdit. Za chladnějších letních, či podzimních dnů, kdy se v panelových domech netopí, klesne v noci (při zhasnuté žárovce) teplota v teráriu velice často i pod 20 °C a to bez jakékoliv újmy na jejich zdraví. Naopak se zdá, že větší výkyvy mezi denní a noční teplotou, velice pozitivně působí jak na samotný metabolismus hadů, tak i na jejich chuť k páření a celkovou vitalitu. Na druhou stranu očividně negativně působí na hroznýšovce duhové dlouhodobě udržované teploty nad 30 °C. Hadům chovaným v těchto podmínkách vysoká teplota viditelně nesvědčí a dokonce jsem se kdesi doslechl i o úhynech, v důsledku trvale přetopeného terária. Ještě důležitější než teplota je však dostatečná relativní vlhkost, která by neměla být nižší, než 60 %. Dlouhodobý chov v teráriu s vlhkostí pod 50 % vede neodvratně k celkové dehydrataci, na kterou jsou tito hadi poměrně citliví. Ta se zpravidla projevuje v první fázi jen potížemi při svlékání staré pokožky, později ale může vést až k úhynu zvířete.

• obr. 2 - po setmění začíná vystupovat typická kresba - skvrny na bocích a řetízkový vzor na zádech

Páření hroznýšovců duhových probíhá většinou koncem podzimu až v zimě, někdy ještě na jaře. O stimulaci snížením nočních teplot jsem se již zmínil, vhodné je také současné zkrácení světelného dne na pouhých 8 hodin a zvýšené rosení chovných zvířat vlažnou vodou. Pomáhá i tzv. oddělený chov, kdy se přidávají k samicím v době páření 1 - 2 samci, kteří mezi sebou svádějí rituální souboje o přízeň samice. Bouřlivé námluvy provází páření, které probíhá střídavě s týdenními až čtrnáctidenními přestávkami po několik týdnů. Březost samic bývá od čtyř do šesti měsíců, v závislosti na udržované teplotě a v té době je chováme raději odděleně od samců. Samice po celou dobu gravidity zpravidla nepřijímají potravu (není to ale pravidlem) a vyhledávají vyšší teplotu, než obvykle. Ve vlhkém a teplém prostředí se rodí 30 - 40 centimetrů dlouhá mláďata, kterých bývá podle velikosti a věku samice 10 - 30 kusů, a která se přibližně do dvou týdnů poprvé svléknou. Někdy se udává, že samice pozřou mrtvá mláďata, což z vlastní zkušenosti nemohu potvrdit. Holátka myší zpravidla dobře přijímají již několik dní po svém narození, většina chovatelů však doporučuje podávat potravu až po prvním svlékání, t.j. asi za 10 - 20 dnů po narození. Mláďata (E. c. maurus) jsou proti dospělým jedincům velice pestře zbarvena a jak už jsem se zmínil, jsou více podobná E. c. cenchria. Vzhledem k tomu, že se jednotlivé poddruhy mezi sebou navzájem velice ochotně kříží, nachází se jistě mezi chovateli poměrně dost “bastardů”, kteří jsou většinou i nadále plodní. Tito kříženci jsou pochopitelně z genetického hlediska naprosto bezcenní a pro reprodukci tudíž absolutně nevhodní. Proto bychom se měli podobných experimentů vyvarovat a vždy se snažit rozmnožovat pokud možno pouze čistokrevné jedince.

Mláďata vyžadují poněkud vyšší teplotu a dobře přijímají potravu, o kterou často svádějí líté boje. Na krmení mláďat je proto třeba dohlédnout nebo je raději rozdělit a chovat v samostatných nádržích. Rostou velice rychle a proto také často svlékají pokožku. Pohlavně dospívají poměrně brzo, zaznamenáno bylo páření už ve věku 18 měsíců. Reprodukce takto mladých zvířat je pochopitelně nežádoucí a je většinou na úkor plodnosti nebo životaschopnosti mláďat. K páření by se tedy měla připouštět pouze zvířata plně dospělá a pohlavně vyzrálá, alespoň ve věku kolem 3 - 4 let.

• obr. 3 - v noci, při náhlém rozsvícení v teráriu, je kresba nejkontrastnější

Tohoto velice vděčného hada, který při chovu většinou nečiní žádné potíže, lze bez výčitek doporučit i začínajícím teraristům, kteří ještě nemají dostatek zkušeností s chovem náročnějších druhů. Nádherně duhový lesk jejich bronzového těla dokonale vyváží pestrost barev u nominotypického poddruhu a proto je E. c. maurus snad nejčastěji chovaným poddruhem v ČR. Přestože mláďata bývají zprvu kousavější, velice brzo si zvyknou na lidskou ruku a stanou se z nich naprosto mírumilovní tvorové. Při vhodné péči se tito hadi mohou v teráriích dožít až přes 20 let.