Vipera ursinii - zmije stepní (menší): 1.díl
Tyto malé zmije jsem zakoupil od kolegy chovatele, který je měl již pár let doma a dovezl si je v roce 1995 ze Sovětského svazu. Tento had podléhá registraci CITES a patří do přílohy číslo 1, s výjimkou exemplářů z bývalého Sovětského svazu.
Charakteristika
Zmije stepní je zbarvením dost podobná naší zmiji obecné (Vipera berus), kresba je však poněkud drobnější a hustější. Můj samec má černou kresbu na stříbrošedém podkladu a černé břicho s bílými skvrnkami, samice je červenohnědá s velmi světlou šedohnědou kresbou, břicho má načervenalé. Délka těchto dospělých exemplářů je 55 cm u samice a 45 cm u samce, což je pro mne velká výhoda, jelikož nepotřebují velké terárium.
Vipera ursinii je poměrně klidný had, který si v teráriu brzy zvykne. Hlavně mláďata se rychle přizpůsobí. O dospělých “ursínkách” jsem četl (v německé literatuře), že nejsou v teráriu tak vytrvalé, což nemohu potvrdit, jelikož můj pár je v teráriu chován více než 6 let. V. ursinii není tak kousavá jako naše zmije obecná. Moje dva exempláře jsou velmi klidné, samec nikdy neprojevil jakoukoliv agresi, výstražně nesyčí a neútočí ani po vyrušení či dráždění. Samice se začne při vyrušení nafukovat a hlavně po zimování, když byla podrážděna, hlasitě syčela, ale nikdy nezaútočila. Zřejmě si jsou vědomi, že jejich jed není moc účinná zbraň.
Tento pár zmijí chovám společně v teráriu rozměrů 50 x 40 x 40 cm. Podklad terária tvoří písek a rašelina smíchané v poměru 1:1, několik kamenů, pařez sloužící jako úkryt, rašeliník, břidlicová plošinka pod žárovkou a miska s vodou. Do terária jsem později přidal větev, po které (hlavně samec) často leze. V teráriu udržuji jeden kout stále vlhký. Terárium je vyhříváno 25 W žárovkou, která je napojena na spínací hodiny. Terárium rosím asi 2x týdně, protože zmije často pijí kapky vody.
Chov
Vipera ursinii je velmi zvláštní strávník a na rozdíl od ostatních zmijí je hmyzožravá. Nejčastější krmivo, které jim nabízím, jsou cvrčci a sarančata. Zmije spolknou i odrostlé holátko či menší myšku. Přestože se krmení hlodavci nedoporučuje, protože zmije údajně tuto potravu zvrací, já mám s krmením hlodavci dobré zkušenosti.
“Ursínky” jsem zimoval od 18. 11. 2001. Zimovat jsem je nechal poprvé a to při teplotě kolem 5 °C. Zmije by měly zimovat asi 3 měsíce, já jsem se zvyšováním teploty začal 15. 1. 2002 a 1. 2. 2002 byly již navráceny do terária a drženy při stálé teplotě 26 °C (lokálně až 32 °C). Samice brzy pozřela dvě holata potkana, samec potravu nepříjímal. Páření jsem pozoroval 28. 1. 2002 v 17:50 h a trvalo asi půl hodiny. Druhé páření proběhlo 3. 2. 2002 v 19:22 h a trvalo asi hodinu a půl. Páření probíhalo ze začátku dost bouřlivě - samec “naháněl” samici po celém teráriu, lezl ji po hřbetě a hladil ocasem. Při tomto počínání trhavě pohyboval hlavou. Samotné páření trvalo asi 32 minut, potom samec prolézal terárium, zatímco samice odpočívala pod žárovkou.
Během asi 100 dní by se měla narodit mláďata, kterých nebývá mnoho (většinou 3 - 6) a asi 25 % z nich by mělo samostatně přijímat potravu, kterou jsou malí cvrčci a další malé druhy hmyzu. Mnohdy je nutné malé zmijky krmit násilně. Mláďata zmije stepní jsou asi 15 - 20 cm dlouhá.
Zmije spořádají poměrně velké množství hmyzu, proto jsou v přírodě velmi důležité (německá literatura uvádí až 200 kusů hmyzu za den na jednoho hada, což se mi zdá hodně nadsazené). Bohužel však jsou tyto zmije v přírodě velmi vzácné a během minulých let jim hrozilo vyhubení díky devastaci jejich přirozených biotopů a díky odchytům. Vedle člověka mají spoustu dalších nepřítel, jsou to draví ptáci, prasata, kuny, tchoři, jezevci a další savci.
Setkal jsem se s chovateli, kteří nabízeli nachytané zmije stepní, které nepocházely ze Sovětského svazu a snažili se se je prodat bez registračních listů. Takovéto chování přispívá k devastaci populace a snižování stavů těchto již tak vzácných zvířat, která jsou dnes na mnoha místech velkou vzácností.
Tato zmije je poměrně žádaný had pro své malé rozměry a nízkou toxicitu. Co se toxicity zmije stepní týče, je nízká, dle literatury je její jed člověku zcela neškodný. Ještě jsem neměl tu smůlu, posoudit vliv jedu sám na sobě, ale chovatel od kterého jsem “ursinky” zakoupil, byl v roce 1998 kousnut do prstu levé ruky a příznaky přirovnal k bodnutí včelou, takže pokud není člověk alergik, neměl by mít její jed na člověka žádné převratné účinky.
Poddruhy
Je mi známo 6 nejznámějších poddruhů:
V. ursinii wettsteini
V. ursinii macrops
V. ursinii rakosiensis
V. rusinii renardi (dle některých pramenů se jedná o samostatný druh).
V. ursinii ebneri
V. ursinii anatolica
Tohoto mírného, krásného a elegantního hada doporučuji všem, kteří nemají dostatečné prostory na chov velkých hadů a zároveň mají touhu začít s chovem jedovatých hadů.
