Zajímavý hroznýš - Hog Island Boa

Po uveřejnění svého příspěvku o vnitrodruhové taxonomii Hroznýše královského ve Fauně, v červenci 2002, jsem se setkal s nemalým ohlasem a zájmem chovatelské veřejnosti o tuto problematiku, a proto bych nyní rád přiblížil tuzemským milovníkům této “hadí šlechty” poněkud podrobněji ostrovní formu Boa constrictor imperator, která se sice v západní Evropě a Spojených státech začala objevovat již koncem osmdesátých let minulého století, leč v českých teráriích je zatím stále ještě vzácností. 

Hroznýš z Prasečích ostrovů

Ano, jde o takzvané Hog Island Boas, (čti hog ájlendboa) německy Schweineinselnboa, v doslovném překladu tedy hroznýše z Prasečích ostrovů, obyvatele několika malých ostrůvku, nacházejících se v Karibském moři, nedaleko Honduraského přímořského města La Ceiba. Prasečí ostrovy přišly ke svému bizardnímu názvu díky hojnému výskytu zdivočelých prasat, která zde byla v minulosti vysazena a americkým teraristům, kteřízískali tuto formu hroznýše do chovu jako první, se tím výše uvedený název přímo nabízel.
Ostrovy jsou z velké části pokryty tropickým lesem, období dešťů začíná v říjnu, končí v březnu. Během léta dosahují teploty až 32° C. Místní obyvatelé, tak jako v řadě jiných rozvojových zemí, příliš nerozlišují mezi jedovatými či nejedovatými hady - pro jistotu zabíjejí všechny, kteří jim přijdou do cesty. Německému chovateli Thomasu Reissovi, který ostrovy před nedávnem navštívil a domorodcům snímky svých domácích “hogies” ukazoval, ovšem tvrdili, že se v přírodě vyskytují poměrně hojně. On osobně žádného živého nenašel. Zajímavostí je, že zmíněné ostrůvky jsou většinou v soukromém vlastnictví.

Forma poddruhu imperator

Hog Island Boa není samostatným poddruhem, nýbrž pouze formou poddruhu imperator. Velmi zajímavé je jeho zbarvení. Obecně můžeme říci, že v porovnání s jinými hroznýši královskými je naprosto nezaměnitelné a základem je vždy tzv. “bílá káva”, byť v různých odstínech. Prakticky úplně postrádá černou pigmentaci. Klasická kresba na hřbetě a na bocích, jež je pro zástupce B.c. tak typická, zde téměř chybí. Známé jsou tři následující barevné varianty: s oranžovým nádechem, jemně skvrnitá a silně skvrnitá. U barevných variant HIB bych se rád na chvíli zastavil. Je potřeba si uvědomit, že např. rodičovský pár silně skvrnitých jedinců může přivést na svět sourozence, kteří se zbarvením mohou velmi výrazně lišit a zastupovat všechny tři zmíněné barevné odchylky. To je zcela běžné a jako klasický příklad v rámci čeledi Boidae může posloužit krajta stromová Morelia viridis z ostrova Biak, kde jednotliví sourozenci v dospělosti, po ukončení barvoměny, skutečně jen hrají nejrůznějšími kombinacemi barev, což může v nezkušeném pozorovateli evokovat dojem, že má před sebou různé poddruhy či dokonce druhy krajt.

Popis

Zbarvení se ovšem v průběhu růstu může zásadním způsobem měnit. Zatímco u jiných zástupců poddruhu imperator je už po narození zřetelná základní kresba a v průběhu života se mění jen odstíny výplně vzorování, u “Hog Islandů” se na něco takového příliš spolehnout nedá. Může se totiž klidně stát, že z fádního, nebarevného a na první pohled ošklivého káčátka, vyroste za tři roky atraktivní elegán, se sytě či světle oranžovým zabarvením boků a hřbetu. Inu, příroda je nevyzpytatelná. Každopádně jde o světlého hada, který na rozdíl od jiných hroznýšů dokáže měnit své zbarvení. Schopnostmi chameleona sice nedisponuje, nicméně vlivem světla a tepla výrazně zesvětlá až zbělá a nezasvěcený laik tak může nabýt dojmu, že má před sebou albína. Po přemístění do chladnějšího, tmavšího prostředí opět ztmavne a zvýrazní kresbu. Není to však pravidlem. Had se může několik hodin vyhřívat na topné desce, na dotek je teplý, ale vykazuje stále tmavé zbarvení. Naopak i po chladné noci, k ránu, ho můžeme zastihnout ve “světlém hávu”.V pohledu na dosahovanou velikost se názory odborné veřejnosti poněkud různí. Jedni tvrdí, že jde o malého hroznýše, který nemá dispozice k většímu růstu, jiní jsou názoru, že může dosáhnout až 250 cm a oproti kontinentálním “imperátorům” nijak nezaostává. Osobně se kloním spíše k první variantě. Tří a čtyřleté, standardně krmené samice, které jsem měl možnost vidět, zdaleka nedosahovaly ani dvoumetrové délky, což je v takovém věku u jiných forem hroznýšů královských zpravidla běžné. Zastavily se na délce 160 - 170 cm, v této velikosti také zabřezávaly a rodily. Mláďata nebyla malá. Měřila okolo 50 cm, leč nebylo jich mnoho. Zpravidla okolo deseti. Samci bývají menší, zřídkakdy vyrostou více než 150 cm.

Chov

Z chovatelského hlediska se Hog Island Boa jeví jako naprosto bezproblémový. Ochotně loví všechny možné hlodavce, nemívá problémy se svlékáním, pohlavně dospívá už ve dvou až třech letech a připočteme-li ještě klidnou povahu a nekousavost, rýsuje se před námi obrázek přímo ideálního terarijního chovance. Ani rozmnožování není nijak obtížné. K páření dochází zpravidla na podzim a v zimě, po čtyř až pětiměsíční březosti rodí samička většinou 7 až 14 živých mláďat. K prvnímu svlékání novorozenců dochází zhruba dva týdny po narození. Drobné potíže mohou (ale samozřejme také nemusejí) nastat při prvních pokusech o nakrmení. Na rozdíl od mláďat bastardních hroznýšů domácích, která většinou bez okolků útočí na předloženou potravu, je zapotřebí mladé “hogies” podráždit a vyprovokovat např. jemným poklepáváním do ocásku. Druhou možností je večer po zhasnutí vpustit do terária živou myšku a v klidu dát šanci jejich vrozenému loveckému instinktu. Zdravé mládě se většinou “rozjede” velmi rychle a po několika takových nakrmeních je nutné jeho lovecký temperament spíše krotit a vyhnout se tak riziku nežádoucího přecpávání se a následného tloustnutí. To platí zejména pro samice. Samci bývají střídmější, občas si dávají pauzy a celkově mají o potravu menší zájem.

Závěrem

A co říci závěrem? Hog Island Boa je zajímavým, vděčným a ve všech směrech nenáročným terarijním chovancem. Je vhodný i pro méně zkušené chovatele a já nepochybuji, že v něm česká teraristická veřejnost, tradičně zaměřená na hroznýšovité hady, jistě najde zalíbení. Pokud jde o dostupnost a rozšíření mezi chovateli, neočekával bych, že dosáhne úrovně hroznýšů domácích nebo krajt tmavých. Dovozy z přírody jsou prakticky nulové a počet mláďat v jednotlivých odchovech také není z nejvyšších. To je i důvodem, proč v západních zemích, kde je chován a odchováván již mnoho let, stojí kolik stojí. Ceny za mládě z odchovu se dlouhodobě pohybují v rozmezí 170 až 200 dolarů nebo eur, což je v přepočtu pět až šest tisíc korun. Nejde tedy o hady levné, ale na druhou stranu nejsou ani nedostupní.
Rád bych také touto cestou poděkoval za poskytnuté fotografie a určité postřehy z několikaletého chovu HIB výbornému chovateli a kamarádovi Zdeňkovi Dudovi, bez jehož přispění by byl tento článek nepochybně ochuzen o některé zajímavé informace.

Použitá literatura:
Abgotschlangen, Hermann und Erika Stöckl 1996
Internet